Arkadij a Boris Strugačtí
Poledne, XXII. století
přeložil Josef Týč, 1980
Kapitola první
TÉMĚŘ TI SAMÍ
NOC NA MARSU
Když se rezavý písek pod pásy krauleru konečně usadil, Petr Alexejevič Novago zasunul zpátečku a křikl na Mandela: „Seskoč!“ Krauler se zachvěl, rozhazoval hromady písku a prachu a začal se převracet zádí nahoru. Novago vypnul motor a vykulil se ven. Dopadl na všechny čtyři a aniž se napřímil, rozběhl se stranou, ale písek pod ním sedal a propadal se. Přesto se dostal na pevné místo a usedl s nohama staženýma pod sebe.
Uviděl Mandela klečícího na protějším okraji trychtýře a záď krauleru zahaleného v mlze, trčící z písku na dně kráteru. Teoreticky byly vyloučeny předpoklady, že by se s kraulerem typu Ještěrka mohlo něco podobného stát. Tedy aspoň tady na Marsu. Krauler Ještěrka byl lehký, rychlý stroj — pětimístná otevřená plošina na čtyřech samostatných pásových podvozcích. A tady pomalu sklouzával do černé díry, kde se mastně leskla hluboká voda. Z vody se valila pára.
„Kaverna,“ řekl ochraptěle Novago. „Měli jsme smůlu, budeme muset…“
Mandel otočil k Novagovi tvář, kterou mu kyslíková maska ukrývala až k očím.
„To jsme tedy měli,“ řekl.
Bylo úplné bezvětří. Chuchvalce páry z kaverny stoupaly kolmo k černofialovému nebi, posetému velkými hvězdami. Nízko na západě viselo slunce — malý výrazný kotouč nad dunami. Od dun se narudlým údolím táhly černé stíny. Bylo naprosté ticho, rušené jen šuměním písku stékajícího do trychtýře.
„Tak jo,“ řekl Mandel a vstal. „Co budem dělat? Přirozeně že ho nevytáhneme.“ Kývl hlavou směrem ke kaverně. „Nebo by to šlo?“
Novago zavrtěl hlavou.
„Nešlo, Lazare Petroviči,“ řekl. „Nevytáhneme.“
Ozval se táhlý syčivý zvuk, záď krauleru zmizela a na černé hladině se vytvořilo a prasklo několik bublin.
„Ten tedy nevytáhneme,“ řekl Mandel. „Pak ale budeme muset vyrazit, Petře Alexejeviči. Co pro nás je třicet kilometrů. Za pět hodin to ujdeme.“
Novago pohlédl na černou vodu, na níž se objevil jemný ledový vzor. Mandel se podíval na hodinky.
„Osmnáct dvacet. O půlnoci tam budeme.“
„O půlnoci,“ řekl s pochybami v hlase Novago. „Právě o půlnoci.“
‚Zbývá třicet kilometrů,‘ pomyslel si. ‚Z těch třiceti kilometrů budem muset jít dobrých dvacet za tmy. Máme sice infračervené brýle, přesto to vypadá dost zle. Zrovna tohle se muselo stát… Na krauleru bychom dorazili za světla. Neměli bychom se vrátit na Základnu a vzít si jiný krauler? K Základně je to čtyřicet kilometrů, všechny kraulery budou venku a my se dostaneme na plantáž někdy zítra k ránu, to už bude pozdě. Dopadlo to pěkně zle!‘
„Jen klid, Petře Alexejeviči,“ řekl Mandel a poklepal si na stehno, kde se pod kožešinou houpalo pouzdro s pistolí. „Projdeme to.“
„A kde mám nástroje?“ zeptal se Novago.
Mandel se rozhlédl.
„Shodil jsem je,“ řekl. „Heleďte, tamhle jsou.“
Udělal pár kroků a zvedl malý cestovní kufřík.
„Tady je máme,“ opakoval a otíral přitom kožešinovým rukávem zavazadlo od písku. „Tak jdeme?“
„Jdeme,“ řekl Novago.
Vyrazili.
Proťali údolí, vyškrábali se na dunu a znovu začali sestupovat. Šlo se jim snadno. Dokonce i osmdesátikilový Novago s kyslíkovými lahvemi, vyhřívací soupravou, v kožešinovém obleku a s olověnými podrážkami na vysokých teplých botách tu vážil pouhých čtyřicet kilogramů. Drobný vychrtlý Mandel si vykračoval jako na procházce a ledabyle si mával cestovním kufříkem. Písek tu byl pevný, slehlý, takže stopy na něm téměř nezůstávaly.
„Za krauler si to od Ivaněnka pěkně vypiju,“ řekl Novago po dlouhé odmlce.
„Copak za to můžete?“ namítl Mandel. „Jak jste mohl vědět, že je právě tady kaverna? Ať se to vezme z kterékoli strany, objevili jsme vodu.“
„To spíš voda objevila nás,“ řekl Novago. „Za krauler to ale stejně schytám. Víte, co řekne Ivaněnko: ‚Za vodu děkuju, ale stroj už víckrát do rukou nedostanete.‘“
Mandel se zasmál:
„No nic, nějak to dopadne. A vytáhnout ten krauler nebude zase tak těžké… Podívejte se na toho fešáka!“
Na hřebenu písečného přesypu seděl mimikrodon, dvoumetrový ještěr pískové barvy, rezavě kropenatý, s podivnou trojúhelníkovitou hlavou a malýma kulatýma očima, a upřeně se na ně díval. Mandel po něm hodil kámen, ale nestrefil se. Ještěr seděl bez hnutí, s roztaženýma nohama.
„Nádherný, hrdý a naprosto klidný,“ poznamenal Mandel.
„Irina říká, že jich je na plantážích strašná spousta,“ řekl Novago. „Přikrmuje je…“
Beze slova přidali do kroku.
Duny skončily. Šli teď přes plochou solončákovou rovinu. Olověné podrážky zvonivě klepaly na zmrzlém písku. V paprscích bílého zapadajícího slunce hořely velké solné skvrny; kolem nich žloutly s naježenými dlouhými jehlami kaktusové koule. Těchto zvláštních rostlin bez kořenů, bez listí i kmenů tu bylo velice mnoho.
„Chudák Slavin,“ řekl Mandel. „Jistě má starosti.“
„To já je mám taky,“ zavrčel Novago.
„Jsme přece lékaři,“ řekl Mandel.
„Že jsme lékaři? Vy jste chirurg, já jsem internista. Rodil jsem všeho všudy jednou v životě, a to bylo před deseti lety v nejlepší poliklinice v Archangelsku, za zády mi stál profesor…“
„To nic,“ řekl Mandel. „Já jsem rodil několikrát. Nemusíme se znepokojovat. Všechno bude v pořádku.“
Mandelovi se pod nohy dostala pichlavá koule. Obratně ji nakopl. Opsala ve vzduchu táhlý úzký oblouk, začala se kutálet, poskakovat a lámala si jehličky.
„Rána, a míč pomalu plachtí do volného prostoru,“ řekl Mandel. „To mně dělá starosti něco jiného: jak se bude dítě vyvíjet v podmínkách snížené gravitace?“
„Tohle zase mně momentálně starosti nedělá,“ vztekle odsekl Novago. „Už jsem mluvil s Ivaněnkem. Můžeme postavit centrifugu.“
Mandel přemýšlel.
„To je nápad,“ řekl.
Když obcházeli poslední solončák, něco pronikavě zapískalo a jedna z koulí pár kroků od Novaga vyletěla vysoko k obloze. Zanechávala za sebou bělavý pruh vlhkého vzduchu, přeletěla přes oba lékaře a dopadla někde uprostřed solončáku.
„Co je?!“ zvolal Novago.
Mandel se zasmál.
„Co to je za drzost!“ řekl plačtivým hlasem Novago. „Kdykoli jdu kolem solončáku, nějaký drzoun…“
Přiběhl k nejbližší kouli a nešikovně ji nakopl. Koule se mu zapletla ostny do kožichu.
„Prevít!“ zasípal Novago a za chůze ji strhával nejdřív z kožichu a pak z rukavice.
Koule spadla na písek. Bylo jí viditelně všechno jedno. Takhle bude ležet, absolutně bez pohybu, bude nasávat a stlačovat v sobě řídké marťanské ovzduší, pak ho najednou s ohlušivým svistem vypustí a jako raketa přeletí deset patnáct metrů.
Náhle se Mandel zastavil, pohlédl na slunce a přiblížil si k očím hodinky.
„Devatenáct třicet pět,“ zabručel. „Za půl hodiny slunce zapadne.“
„Co jste říkal, Lazare Grigorjeviči?“ zeptal se Novago.
Taky se zastavil a pohlédl na Mandela.
„Mečení kůzlete přivolá tygra,“ prohlásil Mandel. „Nemluvte nahlas před západem slunce.“
Novago se ohlédl. Slunce stálo docela nízko. Za nimi na rovině už pohasly skvrny solončáku. Duny ztemněly. Obloha na východě zčernala jako čínská tuš.
„Ano,“ řekl Novago a rozhlížel se, „nemusíme přece mluvit nahlas. Říká se o nich, že mají velmi dobrý sluch.“
Mandel zamrkal ojíněnými řasami, sklonil se a vytáhl z pouzdra teplou pistoli. Zarachotil závěrem a zastrčil ji do pravé boty.
„Vy střílíte levou rukou?“ zeptal se Mandel.
„Ano,“ odpověděl Novago.
„To je dobře,“ řekl Mandel.
„Říká se to.“
Pohlédli na sebe, ale nebylo nic vidět za maskou a kožešinovým lemem kapuce.
„Tak jdeme,“ řekl Mandel.
„Jdeme, Lazare Grigorjeviči. Půjdeme ale za sebou.“
„Dobře,“ souhlasil Mandel. „Jasně, a já jdu první.“
A tak pokračovali v cestě: první Mandel s cestovním kufříkem v levé ruce, pět kroků za ním Novago. ‚Jak rychle se stmívá,‘ uvažuje Novago. ‚Zbývá nám tak pětadvacet kilometrů. Snad o něco méně. Pětadvacet kilometrů pouští v naprosté tmě… Každým okamžikem se může na nás vrhnout. Třeba zrovna tamhle za tou dunou. Nebo hned za tou kousek dál.‘ Novago se zimomřivě přikrčil. ‚Měli jsme vyjet ráno. Kdo ale mohl tušit, že je v cestě kaverna? Neuvěřitelná smůla. Stejně jsme ale měli vyjet ráno. Dokonce už včera, s pásovým vozidlem, co vezlo na plantáže plenky a přístroje. Včera ale vlastně Mandel operoval. Stmívá se čím dál víc. Mark už jistě nemá stání. Každou chvíli vybíhá na věž podívat se, jestli už jedou dlouho očekávaní lékaři. A dlouho očekávaní lékaři se zatím vláčejí pěšky noční pouští. Irina ho uklidňuje, ale sama přirozeně taky moc klidná není. Je to jejich první dítě na Marsu, první marťan… Irina je zdravá a vyrovnaná žena. Vynikající žena! Na jejím místě bych ale dítě nechtěl. Nevadí, všechno dobře dopadne. Jenom abychom nepřišli pozdě…‘
Novago neustále hleděl doprava na šednoucí hřebeny dun. Mandel se taky díval doprava. Proto taky hned Stopaře neviděli. Byli také dva a objevili se zleva.
„Ahoj, kamarádi!“ zvolal na ně ten vyšší. Druhý, malý, co byl na první pohled skoro do čtverce, si přehodil pušku přes rameno a zamával rukou.
„Hele,“ řekl s ulehčením Novago. „To je přece Opanasenko a Kanaďan Morgan. Ahoj, kamarádi!“ vykřikl radostně.
„To je setkání,“ řekl vytáhlý Humpry Morgan, když se přiblížili. „Dobrý večer, doktore,“ řekl a tiskl Mandelovi ruku.
„Buďte zdrávi, přátelé,“ zahučel Opanasenko. „Jak jste se sem dostali?“
Dříve než stačil Novago odpovědět, Morgan najednou řekl:
„Díky, už se to zahojilo,“ a znovu natáhl k Mandelovi dlouhou ruku.
„Cože?“ zeptal se rozpačitě Mandel. „Přesto jsem ale rád.“
„Kdepak, ten je ještě v táboře,“ řekl Morgan. „Je už ale taky skoro zdráv.“
„O čem to pořád tak divně mluvíte, Humpry?“ přeptal se Mandel, který se v tom už vůbec nevyznal.
Opanasenko chytil Morgana za okraj kapuce, přitáhl si ho k sobě a zakřičel mu rovnou do ucha:
„Tak to vůbec není, Humpry. Sázku jsi prohrál!“
Pak se obrátil na lékaře a vysvětloval jim, že si Kanaďan před hodinou poškodil ve sluchátkách membránu a teď nic neslyší, i když každého ujišťuje, že se i v marťanském ovzduší může klidně obejít bez akustické ‚technic‘.
„Říkal, že i tak pozná, co mu kdo může povídat. Vsadili jsme se, a on prohrál. Teďka mi musí pětkrát čistit pušku.“
Morgan se zasmál a řekl, že ta Galja, děvče ze Základny, s tím nemá nic společného. Opanasenko beznadějně mávl rukou a zeptal se:
„Jdete samozřejmě na plantáž, na biologickou stanici, co?“
„Ano,“ řekl Novago. „Ke Slavinovům.“
„To je dobře,“ řekl Opanasenko. „Moc tam na vás čekají. A proč jdete pěšky?“
„To je ale k vzteku!“ provinile řekl Morgan. „Neslyším ani slovo.“
Opanasenko si ho k sobě opět přitáhl a zavolal:
„Počkej, Humpry, pak ti to povím!“
„Good,“ řekl Morgan. Poodešel, rozhlédl se a stáhl z ramene pušku. Stopaři měli dvouhlavňové poloautomaty se zásobníkem na pětadvacet tříštivých střel.
„Utopili jsme krauler,“ řekl Novago.
„Kde?“ rychle se zeptal Opanasenko. „Kaverna?“
„Kaverna. Po trase to je asi čtyřicátý kilometr.“
„Tak tedy kaverna!“ radostně řekl Opanasenko. „Slyšíš to, Humpry? Ještě jedna kaverna!“
Humpry Morgan stál zády k nim a kroutil hlavou v kapuci, jak přehlížel stmívající se písečné přesypy.
„Dobrá,“ řekl Opanasenko. „To necháme na později. Tak vy jste utopili krauler a rozhodli jste se jít pěšky? A máte nějakou zbraň?“
Mandel si poklepal na nohu.
„Aby ne!“ řekl.
„Tak je to,“ řekl Opanasenko. „Budeme je muset doprovodit. Humpry! Sakra! Vždyť on neslyší…“
„Počkejte,“ řekl Mandel. „A proč nás chcete doprovázet?“
„Protože tu někde je,“ řekl Opanasenko. „Viděli jsme stopy.“
Mandel s Novagem se na sebe podívali.
„Vy to samozřejmě musíte vědět líp, Fjodore Alexandroviči,“ nejistě řekl Novago, „já si ale myslím… Vždyť jsme ale ozbrojeni.“
„Šílenci,“ přesvědčivě řekl Opanasenko. „Vy tam z té vaší Základny snad chodíte s hlavou v oblacích. Upozorňujeme vás, vysvětlujeme — a tady to máte. V noci. Pouští. S pistolí. Poslyšte, to vám Chlebnikov nestačí?“
Mandel pokrčil rameny.
„Podle mne v takovém případě…“ spustil, ale vtom Morgan křikl ‚ticho!‘, Opanasenko okamžitě strhl z ramene pušku a postavil se vedle Kanaďana.
Novago potichu hekl a vytáhl z boty pistoli.
Slunce už skoro zapadlo, nad černými zubatými siluetami dun svítil úzký žlutozelený proužek. Celá obloha zčernala, hvězd byla obrovská spousta. Jejich záře se odrážela od hlavní pušek, takže bylo vidět, jak se zbraně pomalu otáčejí vpravo a vlevo.
Potom Humpry řekl: „Zmýlil jsem se, promiňte,“ a všichni se najednou dostali do pohybu. Opanasenko křikl Morganovi do ucha:
„Humpry, jdou do biostanice k Irině Viktorovně. Musíme je doprovodit.“
„Good, já jdu,“ řekl Morgan.
„Půjdeme společně!“ vykřikl Opanasenko.
„Good. Jdeme společně.“
Lékaři stále ještě drželi v rukách pistole. Morgan se k nim obrátil, upřel na ně oči a zvolal:
„Tohle je zbytečné. Schovejte to!“
„Ano, ano, samozřejmě,“ řekl Opanasenko. „A ne aby vás napadlo střílet. A nasaďte si brýle!“
Stopaři už infračervené brýle měli. Mandel ostýchavě zastrčil pistoli do hluboké kapsy kožichu a přendal zavazadlo do pravé ruky. Novago trochu zaváhal, než znovu zastrčil pistoli do levé boty.
„Jdeme,“ řekl Opanasenko. „Nepovedeme vás po trase, půjdeme přímo přes vykopávky. Je to blíž.“
Opanasenko s puškou pod paží šel nyní trochu před Mandelem. Vzadu nepatrně vpravo od Novaga vykračoval Morgan. Puška mu na dlouhém řemenu visela na krku. Opanasenko šel velmi rychle, prudce zamířil k západu.
V infračervených brýlích byly duny černobílé a obloha šedivá, prázdná. Poušť rychle chladla a to, co viděli, bylo stále méně kontrastní, jako kdyby to vše potahoval přívětivý opar.
„Proč jste měl takovou radost z té naší kaverny, Fjodore Alexandroviči?“ zeptal se Mandel. „Kvůli vodě?“
„Aby ne,“ řekl Opanasenko, aniž se obrátil. „Jednak kvůli vodě, jednak jsme v jedné kaverně našli stěny vykládané deskami.“
„Jo tak,“ řekl Mandel. „Samozřejmě.“
„V naší kaverně najdete celý krauler,“ zabručel zamračený Novago.
Opanasenko najednou prudce zabočil kolem rovné písečné plošiny. Na jejím okraji stála tyč se splihlou vlaječkou.
„Houpačka,“ promluvil zezadu Morgan. „Strašně nebezpečná věc.“
Tekoucí písky byly skutečným prokletím. Před měsícem byla zorganizována zvláštní výprava dobrovolníků, kteří měli vyhledat a vyznačit všechna taková místa v okolí Základny.
„Hasegawa ale přece snad dokázal,“ řekl Mandel, „že tyto desky mohou mít přírodní původ.“
„Ano,“ řekl Opanasenko. „O to právě jde.“
„A vy jste v poslední době něco objevili?“ zeptal se Novago.
„Ne. Naftu objevili na východě, našli tam velmi zajímavé zkameněliny. Ale z našeho oboru — vůbec nic.“
Nějakou dobu šli mlčky. Pak Mandel zádumčivě řekl:
„Na tom snad nic podivného není. Na Zemi se archeologové setkávají se zbytky kultur, kterým je nejvýš sto tisíc let. A tady — desítky miliónů. Naopak by bylo divné…“
„Ale my si ani tak moc nestěžujeme,“ řekl Opanasenko. „Hned jsme taky dostali pěkný dárek — dva umělé sputniky. My jsme dokonce ani kopat nic nemuseli. A pak,“ dodal po malé odmlce, „hledání je přinejmenším stejně zajímavé jako objevování.“