„Tím spíš,“ řekl Mandel, „že plocha, kterou jste prozkoumali, je dosud tak malá…“
Klopýtl a málem upadl. Morgan polohlasně promluvil:
„Petře Alexejeviči, Lazare Grigorjeviči, vy pořád jenom mluvíte a mluvíte. To teď nejde. Fjodor mi to potvrdí.“
„Humpry má pravdu,“ řekl Opanasenko. „Budeme mlčet.“
Přešli kolem řady písečných přesuvů a sestoupili do údolí, kde pod hvězdami slabě mihotaly solončákové ostrůvky.
‚Už zase,‘ pomyslel si Novago. ‚Už zase ty kaktusy.‘ Ještě nikdy neměl příležitost vidět kaktusy v noci. Vyzařovaly rovnoměrné výrazné infrasvětlo. Po celém údolí byly rozházeny světelné skvrny. ‚Nádherné!‘ pomyslel si Novago. ‚Snad teď v noci nebudou vyskakovat. Bylo by to milé překvapení. Bez toho už teď máme nervy k prasknutí: Opanasenko řekl, že je někde tady. Někde tady je…‘ Pokusil se představit si, jak by jim asi teď bylo bez té ochrany zprava, bez těchto klidných lidí s připravenými těžkými smrtonosnými puškami. Opožděný strach mu jako mráz přeběhl po těle, jako kdyby mu chlad zvenčí pronikl pod oděv a dotkl se holého těla. S pistolkami uprostřed nočních dun… ‚Jestlipak Mandel vůbec dovede střílet? Samozřejmě že umí, pracoval přece několik let v arktických stanicích. Ale stejně… A nenapadlo ho, chytráka, vzít si na Základně pušku,‘ pomyslel si Novago. ‚Kde bychom teď bez Stopařů byli… Přemýšlet o zbrani, na to už taky nebylo moc času. Teď musíme myslet ještě na něco jiného, na to, co bude, až dorazíme do biostanice. To je důležitější. Teď je to vlastně to nejdůležitější.‘
‚Vždycky útočí zprava,‘ uvažoval Mandel. ‚Všichni říkají, že útočí pouze zprava. Je to nepochopitelné. Nepochopitelné vlastně je, že vůbec útočí. Jako kdyby se za poslední milión let ničím jiným nezabývala než útočením zprava na lidi, kteří se neopatrně v noci pěšky vzdálí od Základny. Proč na lidi, kteří se vzdálí od Základny, to je pochopitelné. Není těžké si představit, proč v noci. Ale proč na lidi a proč zprava? Jsou snad na Marsu dvounohé bytosti snadno zranitelné zprava a jen těžko zleva? Kde potom jsou? Po pětileté kolonizaci Marsu jsme se tu nesetkali s živočichem větším než mimikrodon. Ostatně i ona se ukázala teprve přede dvěma měsíci. A nikdo ji jaksepatří neviděl, protože útočí jenom v noci. Zajímavé by bylo vědět, kdo to vlastně je. Chlebnikov měl také rozervanou pravou polovinu plic, musel dostat umělé plíce a dvě žebra. Budeme-li soudit podle rány, má živočich nezvykle složitý ústní otvor. Nejméně osm čelistí s řeznými plochami ostrými jako břitva. Chlebnikov si pamatuje jenom dlouhé lesklé tělo s hladkou srstí. Skočila na něho od písečného přesypu ze vzdálenosti nejméně třiceti kroků…‘ Mandel se rychle rozhlédl na všechny strany. ‚Takhle bychom teď šli dva…‘ uvažoval. ‚Zajímalo by mě, jestli Novago umí vůbec střílet. Určitě ale umí, vždyť pracoval dlouhou dobu v tajze s geology. Dobře si to vymyslel s centrifugou. Sedm osm hodin běžné zemské přitažlivosti denně bude pro chlapečka docela stačit. Proč vlastně ale pro chlapečka? Co když to bude holčička? Tím líp, holčičky jsou odolnější…‘
Údolí se solončáky jim zůstalo za zády. Vpravo se táhly dlouhé úzké příkopy, jehlanovité kupy písku. V jednom z příkopů stál exkavátor s unaveně položenou lžící.
‚Ten exkavátor se musí odvézt,‘ pomyslel si Opanasenko. ‚Proč tady tak marně trčí? Nebude trvat dlouho a začnou bouře. Cestou zpátky ho odvezu. Škoda že jezdí tak pomalu — na dunách neudělá víc jak kilometr za hodinu. A to by nebylo nic příjemného. Nohy už necítí. Dnes udělali s Morganem aspoň patnáct kilometrů. V táboře budou mít obavy. No nic, z biostanice odešleme radiogram. Jak to tam na biostanici dopadne? Chudák Slavin. Ale nakonec to je dobře — na Marsu bude mimino! Budou už tedy existovat lidé, kteří budou moci říct — já jsem se narodil na Marsu. Jenom abychom nepřišli pozdě.‘ Opanasenko přidal do kroku. ‚A co ti doktoři!‘ pomyslel si. ‚Opravdu, pro doktory zákon neplatí. Dobře že jsme je potkali. Na Základně zřejmě ještě dost dobře nechápou, co to znamená poušť v noci. Dobré by bylo stavět hlídky, nebo ještě lépe — uspořádat štvanici. Se všemi pásovými vozidly a kraulery, co na planetě jsou.‘
Humpry Morgan byl zahloubán do mrtvého ticha a vykračoval s rukou položenou na pušce, neustále přitom hleděl doprava. Myslel na to, že v táboře už jistě všichni spí s výjimkou služby, která má obavy z jejich nepřítomnosti; uvažuje o tom, že zítra bude muset převést skupinu do čtverce E-11; že teď bude muset pět večerů za sebou čistit „Fedor's Gun“; že bude muset ještě opravovat naslouchací zařízení. Pak pomyslel na to, že ti doktoři jsou chlapíci a odvážlivci a že Irina Slavinová je taky chlapík a odvážlivec. Pak si vzpomněl na Galju, radistku na Základně, a s lítostí pomyslel na to, že při každém setkání se ho vyptává na Hasegawu. Japonec je výborný kamarád, ale v poslední době se také dostal na Základnu. To se dá těžko popírat, Hasegawa je chytrý. To jeho prvního napadlo, že lov na „létající pijavici“ („sora-tobu hiru“) může mít přímý vztah k úkolům Stopařů, protože může přivést lidi na stopu marťanských dvounožců… Ach ti dvounožci! Vytvořit dva obrovské satelity a nic víc po sobe nezanechat…
Opanasenko se najednou zastavil a zvedl ruku. Všichni znehybněli a Humpry Morgan zvedl pušku a prudce se natočil doprava.
„Co se stalo?“ zeptal se Novago ve snaze mluvit klidně. Měl obrovskou chuť vytáhnout pistoli, ale trochu se styděl.
„Je tady,“ řekl tiše Opanasenko. Rukou dal znamení Morganovi.
Morgan k němu přistoupil, oba se sklonili a dívali se do písku. V tvrdém písku byla mělká široká rýha, jako kdyby tudy někdo vlekl pytel s něčím velice těžkým. Rýha začínala pět kroků vpravo od nich a končila asi patnáct kroků po levé straně.
„Tak to bychom měli,“ řekl Opanasenko. „Vyslídila nás a jde teď za námi.“
Překročil rýhu a pokračovali v cestě. Novago si všiml, že si Mandel znovu přendal zavazadlo do levé ruky a pravou zastrčil do kapsy kožichu. Novago se usmál, ale nebylo mu nejlépe. Měl strach.
„Co se dá dělat,“ řekl Mandel nepřirozeně veselým hlasem. „Když už nás našla, můžeme mluvit.“
„To můžeme,“ řekl Opanasenko. „A když skočí, padněte tváří k zemi.“
„Proč?“ uraženě se zeptal Mandel.
„Když někdo leží, tak se ho ani nedotkne,“ vysvětlil Opanasenko.
„Ach tak, to je pravda.“
„Zbývá pak už jenom maličkost,“ zabručel Novago. „Dozvědět se, kdy skočí.“
„To uvidíte,“ řekl Opanasenko. „To začneme střílet.“
„Zajímavé,“ řekl Mandel. „Napadá taky mimikrodony? Když stojí tak nehnutě jako solné sloupy? Na ocase a na zadních nohách… Ano!“ zvolal. „Třeba nás považuje za mimikrodony?“
„Mimikrodony nemusí stopovat a napadat je právě zprava,“ řekl Opasenko trochu podrážděně. „K nim může jednoduše přijít a pustit se do nich od hlavy nebo od ocasu, jak se jí zlíbí.“
Za čtvrt hodiny znovu přešli přes rýhu a po deseti minutách přes další. Mandel se odmlčel. Teď už nevytáhl pravou ruku z kapsy.
„Tak do pěti minut skočí,“ řekl s napětím v hlase Opanasenko. „Teď je vpravo od nás.“
„To je zajímavé,“ řekl tichounce Mandel. „Kdybychom šli pozpátku, to by taky skočila zprava?“
„Teď ale mlčte, Lazare Grigorjeviči,“ řekl skrz zuby Novago.
Skočila za tři minuty. První vystřelil Morgan. Novagovi hučelo v uších; uviděl dvojitý záblesk výstřelu, jako paprsky rovné stopy po dvou výstřelech a bílé hvězdy výbuchů na hřebeni písečného přesypu. O sekundu později vystřelil Opanasenko. Prásk-prásk! hřměly výstřely z pušek a bylo slyšet, jak se kulky s tupým rachotem tříští v písku. Na okamžik Novagovi připadlo, že uviděl zubatou tlamu s vyvalenýma očima, ale hvězdy výbuchů a jejich čáry mířily daleko stranou, takže pochopil, že se mýlil. Něco dlouhého a šedivého prudce proletělo nízko nad písečnými přesypy a protínalo zhasínající nitky po výstřelech; jen Novago se vrhl tváří do písku. Buch, buch, buch! Mandel klečel na jednom koleně, v natažené ruce třímal pistoli a spěšně vyprazdňoval zásobník někam mezi Morgana a Opanasenka. Do toho rachotily pušky. Stopaři teď stříleli jeden po druhém. Novago viděl, jak se dlouhý Morgan po čtyřech vyškrábal na písečný přesyp, jak padl k zemi a jak se mu ramena chvěla od výstřelů. Opanasenko střílel vkleče a bílé záblesky jeden po druhém ozařovaly ohromné černé brýle a černý náustek kyslíkové masky.
Nastalo ticho.
„Odrazili jsme ji,“ řekl Opanasenko, když vstával a oklepával si písek z kolen. „Jako vždycky: když se začne včas střílet, dá se na útěk.“
„Já jsem ji jednou zasáhl,“ řekl hlasitě Humpry Morgan. Bylo slyšet zazvonění, jak vytáhl vyprázdněný zásobník.
„Tys ji viděl?“ zeptal se Opanasenko. „Sakra, vždyť on přece neslyší.“
Novago se supěním vstal a pohlédl na Mandela. Ten si přitáhl cíp kožichu a vsunul pistoli do pouzdra. Novago řekl:
„Tedy víte, Lazare Grigorjeviči…“
Mandel provinile pokašlával.
„Já jsem se asi nestrefil,“ řekl. „Pohybuje se velmi rychle.“
„To jsem nesmírně rád, že jste se netrefil,“ upřímně řekl Novago. „Tady byla totiž spousta terčů.“
„Vy jste ji ale viděl, Petře Alexejeviči, ne?“ zeptal se Mandel. Nervózně si třel ruce v kožešinových rukavicích. „Prohlédl jste si ji?“
„Šedivá a dlouhá jako štika.“
„Nemá žádné končetiny!“ vzrušeně řekl Mandel. „Zcela jasně jsem viděl, že nemá žádné končetiny. A podle mého nemá ani oči!“
Stopaři přistoupili k lékařům.
„V takovém zmatku,“ řekl Opanasenko, „je jednodušší vypočítat, co všechno nemá. Mnohem těžší je říct, co všechno má.“ Zasmál se. „Tak dobrá, přátelé. Nejdůležitější je, že jsme útok odrazili.“
„Půjdu se podívat po těle,“ řekl najednou Morgan. „Jednou jsem ji zasáhl.“
Opanasenko se na něho obrátil.
„Cos to povídal, Fjodore?“ zeptal se Morgan.
„Aby tě to ani nenapadlo,“ řekl Novago.
„Ne,“ řekl Opanasenko. Přitáhl si Morgana k sobě a křikl: „Ne, Humpry, nemáme čas! Podíváme se po ní zítra, až půjdeme zpátky.“
Mandel pohlédl na hodinky.
„Jéje!“ řekl. „Už je deset patnáct. Kolik nám toho ještě zbývá, Fjodore Alexandroviči?“
„Nejvýše deset kilometrů, víc ne. Kolem dvanácté jsme tam.“
„Výborně,“ řekl Mandel. „Ale kde mám zavazadlo?“
Začal se točit na místě. „Tamhle je…“
„Půjdeme jako před tím,“ řekl Opanasenko. „Vy vlevo. Třeba tu nebyla sama.“
„Teď už se nemáme čeho bát. Lazar Grigorjevič má prázdný zásobník.“
Šli dál jako dřív. Novago tak pět kroků za Mandelem, před ním vpravo Opanasenko s puškou pod paží, vzadu vpravo Morgan s puškou na krku.
Opanasenko šel rychle a myslel, že to takhle dál nejde. Ať už Morgan tu příšeru zabil nebo ne, pozítří musí zajít na Základnu a připravit tam štvanici. Se všemi kraulery a pásovými vozidly, s puškami, dynamitem a raketami… Napadlo ho, co řekne tvrdohlavému Ivaněnkovi a usmál se. Poví mu: ‚Na Marsu jsou už i děti, je nejvyšší čas očistit Mars od všelijakých takových příšer!‘
‚To je ale noc!‘ uvažoval Novago. ‚V ničem si nezadá s kteroukoli z těch, kdy jsem zabloudil v tajze. A to nejdůležitější ještě ani nezačalo a neskončí to dřív než někdy kolem páté ráno. Zítra v pět nebo dejme tomu v šest už bude vřeštět na celou planetu. Jenom aby to Mandel nezbabral. Ne, určitě se to podaří. Tatík Mark Slavin může být klidný. Za pár měsíců už budeme tahat kluka po celé Základně v náručí a říkat pořád do kolečka: Kdopak to k nám přišel? No tak se nám ukaž, ty kuličko… Jenom se to musí ještě pořádně promyslet s tou centrifugou. A pak taky přivolat ze Země pořádného pediatra… Kluk bude určitě potřebovat pediatra. Škoda jen, že příští koráby sem přiletí až za rok.‘ O tom, že se narodí zcela jistě chlapec, o tom Novago nepochyboval. Měl strašně rád chlapce, kteří se dají nosit na rukou a kterým se dá říkat — kdopak to k nám přišel…?
TÉMĚŘ TI SAMÍ
Každou chvíli je měli volat. Zatím ale seděli v chodbě na oknech přede dveřmi. Serjoža Kondratěv houpal nohama a Panin natahoval krátký krk, díval se do parku, kde na volejbalovém hřišti poskakovala děvčata z fakulty pro dálkové ovládání. Serjoža Kondratěv si seděl na rukách a díval se na dveře s lesknoucí se černou tabulkou nadepsanou „Velká centrifuga“. Na vysoké škole kosmogace jsou čtyři fakulty, tri z nich mají cvičné prostory, na jejichž dveřích je tabulka se stejným nápisem. Vždycky je to velké vzrušení, když člověk čeká, až ho zavolají na Velkou centrifugu. Tak Panin třeba zevluje na děvčata viditelně proto, aby nedal najevo, jak je nervózní. A Panin má při tom už dnes docela běžný trénink.
„Nehrají špatně,“ řekl Panin hlubokým hlasem.
„Nehrají,“ řekl Serjoža, aniž se otočil.
„Ta čtyřka má výborné podání.“
„Má,“ řekl Serjoža. Trhl rameny. On měl také dobré podání, ale neotočil se.
Panin pohlédl na Serjožu, pak na dveře a řekl:
„Dneska tě odtud odnesou.“
Serjoža mlčel.
„Nohama napřed,“ řekl Panin.
„Ale no tak,“ řekl Serjoža zdrženlivě. „Tebe vůbec nosit nebudou.“
„Jen klid, sportovče,“ řekl Panin. „Sportovec musí být klidný, vyrovnaný a vždy připravený.“
„Ale já jsem klidný,“ řekl Serjoža.
„Ty že jsi klidný?“ řekl Panin a píchal mu do prsou nataženým prstem. „Ty vibruješ. Jsi vyvalený jako pulec. Je odporné se dívat, jak se klepeš.“
„Tak se na mě nedívej,“ poradil mu Serjoža. „Koukej raději na děvčata. Dobrá podání a tak dále.“
„Nemáš žádné chování,“ řekl Panin a podíval se oknem. „Hezká děvčata! A jak primově hrají.“
„Tak se dívej,“ řekl Serjoža. „A snaž se, ať ti necvakají zuby.“
„To jako mně že cvakají zuby?“ podivil se Panin. „To tobě cvakají.“
Serjoža mlčel.
„Mně můžou,“ řekl Panin po chvíli přemýšlení. „Já nejsem sportovec.“ Povzdechl si, podíval se na dveře a řekl: „Kdyby aspoň už začali volat, nebo…“
Zleva se na konci chodby objevil vedoucí druhého ročníku Gríša Bystrov. Měl na sobě kombinézu, blížil se jen pomalu a cestou prstem maloval po zdi. Byl zamyšlený. Zastavil se před Kondratěvem a Paninem a řekl:
„Zdravím vás.“ Hlas měl smutný.
Serjoža kývl. Panin přezíravě řekl:
„Buď zdráv, Grigoriji. Dostals taky vibraci před Centrifugou?“
„Dostal!“ odpověděl Gríša Bystrov. „Trochu.“
„Tadyhle,“ řekl Panin Serjožovi, „Grigorij se mírně klepe. Ostatně je to všeho všudy pouhý pulec.“
Pulci byli ve škole všichni studenti z nižších ročníků.
Gríša povzdechl a také si sedl na okno.
„Serjožo,“ řekl, „je to pravda, že dnes máš první pokus na osminásobném?“
„Ano,“ řekl Serjoža. Neměl nejmenší chuť do mluvení, ale bál se, že Bystrova urazí. „Ovšem když mě pustí,“ dodal.
„Určitě tě pustí,“ řekl Gríša.
„Uvědom si to, pokus na osminásobném!“ řekl Panin jakoby nic.
„Ty už jsi to zkoušel na osminásobném?“ se zájmem se zeptal Gríša.
„Nezkoušel,“ řekl Panin. „Nejsem přece sportovec.“
„Třeba to ale zkusíš, ne?“ řekl Serjoža. „Teď hned, se mnou. Co ty na to?“
„Já jsem člověk jednoduchý, prostoduchý,“ odpověděl Panin. „Existuje přece norma. Tou normou je pětinásobné přetížení. Můj jednoduchý nezáludný organismus nesnáší nic, co je přes normu. Jednou to zkusil na šestinásobném, a vynesli ho v sedmé minutě. A mě s ním.“
„Koho že vynesli?“ nechápal Gríša.
„Můj organismus,“ vysvětlil mu Panin.
„Aha,“ řekl Gríša s mírným úsměvem. „A já jsem se ještě nedostal k pětinásobnému.“
„Ve druhém ročníku ani nemusíš,“ řekl Serjoža. Seskočil z okna a začal střídavě dosedat na levou a pravou nohu. „Tak já jdu,“ řekl Gríša a také seskočil.
„Co se stalo, náčelníku?“ zeptal se Panin. „Proč tolik smutku?“
„Někdo si udělal legraci z Kopylova,“ smutně řekl Gríša.
„Už zas?“ řekl Panin. „Jakou legraci?“
Valja Kopylov z druhého ročníku byl znám na fakultě svým vřelým vztahem k výpočtové technice. Nedávno byl na fakultě ustaven nový velmi výkonný vlnový počítač LIANTO, Valja u něho trávil všechen svůj volný čas. Trčel u něho i v noci, ale v noční době se na LIANTU prováděly výpočty pro diplomaty a Valentina nemilosrdně vyháněli.
„Někdo od nás pro něho zaprogramoval zamilovaný vzkaz,“ řekl Gríša. „LIANTO teď v poslední fázi předává: Bez Kopylova není život životem, miluji, pozdrav od LIANTA. To všechno v jednoduchém abecedním kódu.“