„Pozdrav od LIANTA…“ řekl Serjoža a masíroval si ramena. „Básníci. Zabít vás je málo.“
„Dovedeš si představit,“ řekl Panin, „jakou radost z toho chlapec má?“
„A jaký je vtipný,“ řekl Serjoža.
„Co mi to říkáte,“ řekl Gríša Bystrov. „To řekněte těm chytrákům. Fakt to tak bylo, pozdrav od Lianta. Dnes v noci Kan počítal a místo odpovědi najednou — pozdrav od Lianta. Teď si mě pozval.“
Todor Kan, železný Kan, byl vedoucím navigátorské fakulty.
„No,“ řekl Panin, „čeká tě zajímavá půlhodinka, náčelníku. Železný Kan je velice pohotový spolubesedník.“
„Železný Kan je velký estét,“ řekl Serjoža Kondratěv. „Nestrpí náčelníka, jehož studenti nedovedou dát dohromady dvě řádky.“
„Já jsem člověk prostý, jednoduchý,“ řekl Panin ale vtom se pootevřely dveře a v nich hlava služby.
„Připraví se Kondratěv, Panin,“ řekla služba.
Panin sebou trhl a upravil si blůzu.
„Jdeme,“ řekl.
Kondratěv kývl na Gríšu a šel za Paninem do výcvikového sálu. Byl to obrovský sál, uprostřed blikalo čtyřmetrové vahadlo na silném krychlovém loži — Velká centrifuga. Vahadlo se otáčelo. Kabiny na jeho koncích byly odtlačeny odstředivou silou a ležely téměř v horizontální poloze. Okénka v kabinách nebyla, studenti byli pozorováni zevnitř lože pomocí soustavy zrcadel. Několik studentů odpočívalo u zdi na švédské lavičce. Se zvrácenými hlavami sledovali létající kabinu.
„Čtyřnásobné,“ řekl Panin při pohledu na kabinu.
„Pětinásobné,“ řekl Kondratěv. „Kdo tam teď je?“
„Nguen a Gurgenidze,“ řekl chlapík od služby.
Přinesl dva obleky proti přetížení, pomohl Kondratěvovi a Paninovi při oblékání a zašněroval je. V takovém obleku se člověk podobá zámotku bource morušového.
„Čekejte,“ řekla služba a šla k loži.
Jednou za týden studenti vždycky trénovali na odstředivém zařízení a zvykali si tak na přetížení. Týden co týden jednu hodinu po celých pět let. Člověk musel sedět, trpět, poslouchat, jak mu praskají kosti, a vnímat, jak se mu široké řemeny vpíjejí přes silnou látku obleku do otylého těla, jak mu visí obličej a nemůže mrkat, protože víčka jsou tak těžká. Přitom museli řešit jakési nezajímavé úlohy nebo sestavovat standardní programy pro počítač, to všechno nebylo nijak lehké, i když takové úlohy i podprogramy pro ně nebyly od prvního ročníku ničím novým. Někteří studenti snášeli sedminásobné přetížení, jiní nevydrželi ani trojnásobné — nedokázali se vyrovnat s dočasnou ztrátou zraku, a tak je převáděli na fakultu pro dálkové ovládání.
Vahadlo se začalo otáčet pomaleji, kabinky se začaly vracet do vertikální polohy. Z jedné vystoupil štíhlý opálený Nguen Fu Dat a zastavil se, přidržoval se otevřených dvířek. Trochu to s ním houpalo. Z druhé kabiny vypadl jako pytel brambor Gurgenidze. Studenti vyskočili ze švédské lavice, ale služba mu už pomohla vstát. Sedl si a opíral se přitom rukama o podlahu.
„Trochu života do toho, Levo!“ řekl hlasitě jeden ze studentů.
Všichni se zasmáli, jenom Panin se nesmál.
„To nevadí, hoši,“ řekl sípavě Gurgenidze a vstal. „Nic to není!“ Hrozivě zahýbal tváří, jak si rozcvičoval oteklé svaly na obličeji. „Nic to není!“ opakoval.
„Dneska tě odtud ponesou, sportovče!“ řekl Panin tiše, ale značně energicky.
Kondratěv dělal, že ho neslyší. ‚Jestli mě odtud dneska odnesou,‘ uvažoval, ‚je konec. Dneska mě nesmějí odnést. Nesmějí.‘
„Jsi moc tlustý, Levo,“ řekl. „A tlustí snášejí přetížení moc špatně.“
„Zhubne,“ řekl Panin. „Když bude chtít, zhubne.“ Panin shodil šest kilo, ještě než se naučil snášet pětinásobné přetížení, jak mu předepisovala norma. Vytrpěl si s tím své, ale nechtěl k dálkařům. Chtěl být navigátorem.
V loži se otevřel otvor, odtud vystoupil instruktor v bílém plášti a vyzvedl u Nguena a Gurgenidzeho lístečky se záznamy. „Kondratěv s Paninem jsou připraveni?“ řekl. „Ano,“ řekla služba. Instruktor zběžně prohlédl lístky,
„Tak,“ řekl. „Nguen a Gurgenidze mohou jít. Mají zápočet.“
„Výborně!“ řekl Gurgenidze. Hned vypadal líp. „Já mám taky zápočet?“
„Vy taky,“ řekl instruktor.
Gurgenidze najednou hlasitě škytl. Všichni se znovu rozesmáli, dokonce i Panin, Gurgenidze však nesmírně zrozpačitěl. Smál se i Nguen Fu Dat, když si uvolňoval šněrování obleku na opasku. Bylo vidět, že se cítí výborně. Instruktor řekl: „Panin, Kondratěv do kabin.“
„Vitaliji Jefremoviči…“ řekl Kondratěv.
„Ach ano, — “ řekl instruktor a v jeho tváři se objevil starostlivý výraz. „Je mi to velice líto, Sergeji, ale lékař vám zakázal přetížení přes normu. Dočasně.“
„Jak to?“ polekaně se zeptal Kondratěv.
„Dokonce přísně zakázal.“
„Ale vždyť já už jsem snášel sedminásobné,“ řekl Kondratěv.
„Je mi to velice líto, Sergeji,“ opakoval instruktor.
„To je nějaký omyl,“ řekl Kondratěv. „To se nesmí stát.“
Instruktor pokrčil rameny.
„To přece nejde,“ řekl Kondratěv rozladěně. „Dostanu se z formy.“ Ohlédl se na Panina. (Panin hleděl do země.) Kondratěv znovu pohlédl na instruktora. „Všechno bude pryč.“
„Je to jenom na čas,“ řekl instruktor.
„Ale na jak dlouhý?“
„Až do rozhodnutí. Tak na dva měsíce, víc ne. To se někdy stane. Zatím budete trénovat na pětinásobných. Pak to budete stupňovat.“
„Ale to nic, Serjožo,“ řekl hlubokým hlasem Panin. „Trochu si odpočiň od těch svých supervýkonů.“
„Přesto bych vás chtěl poprosit…“ začal Kondratěv mluvit nepříjemně pisklavým hlasem, což se mu ještě nikdy v životě nestalo.
Instruktor se zamračil.
„Ztrácíme čas, Kondratěve,“ řekl. „Nastupte si do kabiny.“
„Provedu,“ řekl tiše Serjoža a vstoupil do kabiny.
Usedl do křesla, připoutal se širokými řemeny a vyčkával. Pod křeslem bylo zrcadlo a Kondratěv v něm uviděl svou zamračenou, zlou tvář. ‚Raději by mě odtud měli vynést,‘ pomyslel si. ‚Teď se mi uvolní svaly a můžu začít od začátku. Kdy se teď dostanu na desetinásobné? Nebo aspoň k osminásobným. Všichni mě považují za sportovce,‘ zlostně uvažoval. ‚Doktor taky. Co kdybych mu to ukázal?‘ Představil si sám sebe, jak vypravuje lékaři, proč tohle všechno potřebuje, zatímco lékař se na něho dívá veselýma vybledlýma očima a říká: ‚Jen pomalu, Sergeji, pomalu…‘
„Alibista,“ řekl Kondratěv nahlas.
Měl na mysli lékaře, ale hned si pomyslel, že Vitalij Jefremovič by ho mohl v mikrofonu slyšet a připsat to sobě.
„Tak tedy dobře,“ řekl nahlas.
Kabina se plynule dala do pohybu.
Výcvik začal.
…Když vyšli z výcvikového sálu, Panin si začal třít otoky pod očima. Po Velké centrifuze měl takové problémy vždycky, jako všichni studenti, kteří měli sklon k obezitě. Panin na svůj zevnějšek nesmírné dbal. Byl hezký a zvykl si, že se líbí. Proto hned po tréninku na Velké centrifuze si dával práci se svými otoky.
„Tobě se takové svinstvo nedělá,“ řekl Kondratěvovi.
Kondratěv mlčel.
„Ty máš konstituci jak se patří, sportovče. Jsi jako rybička.“
„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ řekl Kondratěv.
„Přece ti řekli, že to je jenom na čas, ty blázne.“
„Galcevovi také říkali, že je to na čas, a pak ho přeložili k dálkařům.“
„Co se dá dělat,“ řekl Panin uvážlivě, „osud mu nepřeje.“
Kondratěv stiskl zuby.
„Uvědom si,“ řekl Panin, „zakázali mu osminásobné. Já jsem například člověk jednoduchý, prostý…“
Kondratěv se zastavil.
„Poslouchej, chytráku,“ řekl. „Bykov odvedl Tachmasib od Jupitera jenom při dvanáctinásobném přetížení. Třeba tohle nevíš, co?“
„Ale vím,“ řekl Panin.
„A Jusupov zahynul jenom proto, že nevydržel osminásobné přetížení. To víš taky?“
„Jusupov je navigátor-průzkumník,“ řekl Panin, „to není náš případ. A Bykov nikdy v živote, jen tak mimochodem, žádná přetížení netrénoval.“
„To víš jistě?“ jedovatě se zeptal Kondratěv.
„No tak možná trénoval, ale ne tak na doraz jako ty, sportovče.“
„Hele, Borko, ty mě skutečně považuješ za sportovce?“ řekl Kondratěv.
Panin na něho rozpačitě pohlédl.
„No víš,“ řekl, „já netvrdím, že je to tak špatné… ve vesmíru to může být samozřejmě užitečná věc…“
„Tak dobře,“ řekl Kondratěv. „Půjdeme do parku. Rozcvičíme se.“
Šli spolu chodbou. Panin si neustále třel otoky pod očima a nahlížel do každého okna.
„Děvčata pořád ještě hrají,“ řekl. Zastavil se u jednoho z oken a natáhl krk. „Hele, je tam!“
„Kdo?“ zeptal se Kondratěv.
„To nevím,“ řekl Panin.
„To je vyloučeno,“ řekl Kondratěv.
„Ale jo, je to pravda, předevčírem jsem s ní tančil. Ale jak se jmenuje, nevím.“
Serjoža Kondratěv také pohlédl do okna.
„Vidíš, tamhle,“ řekl Panin, „ta s ovázaným kolenem.“
„Vidím,“ řekl Serjoža. „Jdeme.“
„Je to pěkné děvče,“ řekl Panin. „Moc pěkné. A chytré.“
„Tak jdeme, jdeme,“ řekl Kondratěv. Vzal Panina pod paží a táhl ho za sebou.
„Kam tak pospícháš?“ podivil se Panin.
Prošli kolem prázdných poslucháren a nahlédli do cvičebny. Cvičebna byla zařízena jako navigátorská paluba opravdového fotonového planetoletu, jenom nad ovládacím pultem byla místo videoobrazovky zapuštěná velká bílá krychle stochastického stroje. Byl to vysílač kosmogačních úloh. Při zapojení předával náhodné údaje do registračních přístrojů pultu. Student musel sestavit soustavu povelů pro ovládání, které by optimálně vyhovovalo podmínkám úlohy.
Teď se před pultem tlačila hromada na první pohled ještě nedozrálých kluků. Překřikovali se, mávali rukama a jeden druhého odstrkovali. Pak najednou nastalo ticho a bylo slyšet, jak suše cvakají klávesy na pultě: někdo volil povel. V úmorném tichu zahučel počítač, nad pultem se rozsvítilo červené světlo — znamení, že řešení bylo špatné. Kluci se rozeřvali. Někoho stáhli z křesla a vystrčili ho pryč. Byl pěkně nabroušený a hlasitě křičel: „Já jsem to přece říkal!“
„Co jsi takový zpocený?“ lhostejně se ho zeptal Panin.
„To je vzteky,“ řekl kluk.
Počítač znovu zahučel a znovu se nad pultem rozsvítilo červené světlo.
„Já jsem to přece říkal!“ zapištěl kluk.
„No tak,“ řekl Panin a ramenem si klestil cestu hloučkem.
Kluci utichli. Kondratěv uviděl, jak se Panin sklonil nad pultem, pak rychle a s jistotou zacvakaly klávesy, počítač zahučel a nad pultem se rozsvítilo zelené světlo. Kluci se rozkřičeli.
„Tak tohle je Panin,“ řekl někdo.
„Vždyť to je přece Panin,“ řekl vyčítavě Kondratěvovi upocený kluk.
„Jen klid,“ řekl Panin a prodíral se srocením ven. „Jeďte dál. Jdeme, Sergeji Ivanyči.“
Pak nahlédli do učebny výpočetní techniky. Tam probíhala cvičení; u nádherného šedivého tělesa LIANTO seděli na bobku tři operátoři a piplali se se schématem. Mezi nimi i smutný vedoucí druhého ročníku Gríša Bystrov.
„Pozdrav od Lianta,“ řekl Panin. „Jak je vidět, Bystrov ještě žije. Je to divné.“
Pohlédl na Kondratěva a poplácal ho po zádech. Chodbou se nesla halasná ozvěna.
„Tak už něco řekni,“ usmál se Panin.
„Nech toho, Borko,“ řekl Kondratěv.
Sestoupili po schodech, prošli vestibulem s velkou bronzovou bystou Ciolkovského a vstoupili do parku. U vchodu nějaký student z druhého ročníku zaléval květiny na záhonech. Když šli kolem něho, Panin s přehnanými gesty začal recitovat: „Bez Kopylova to není ten život, miluji, pozdrav od Lianta.“ Student druhého ročníku se smutně usmál a pohlédl do okna ve druhém patře.
Šli dál úzkou alejí osázenou střemchovými keři. Panin začal najednou zpívat, když vtom od zatáčky jim šla naproti skupina děvčat v plavkách a tričkách. Vracela se z volejbalového hřiště. Jako první šla s míčem pod paží Káťa. ‚To mi tak ještě scházelo,‘ pomyslel si Kondratěv. ‚Teď na mě upře ty své kulaté oči. A začne mluvit pohledem.‘ Dokonce se na okamžik zastavil. Měl neuvěřitelnou chuť přeskočit střemchové keře a schovat se co nejdál. Pohlédl úkosem na Panina. Ten se přívětivě usmíval, narovnal v ramenou a řekl medovým hlasem:
„Buďte zdráva, děvčata!“
Fakulta pro dálkové ovládání ho poctila bělozubým úsměvem. Káťa pohlédla jenom na Kondratěva. ‚Panebože,‘ pomyslel si a nahlas řekl:
„Ahoj, Káťo.“
„Ahoj, Serjožo,“ řekla Káťa, sklopila hlavu a přešla.
Panin se zastavil.
„Tak co je?“ řekl Kondratěv.
„To je ona,“ řekl Panin.
Kondratěv se ohlédl. Káťa stála, upravovala si pocuchané vlasy a dívala se na něho. Pravé koleno měla převázané zaprášeným obinadlem. Chvíli se na sebe dívali; Káťa měla oči úplně kulaté. Kondratěv si skousl rty, otočil se a šel, aniž čekal na Panina. Ten ho dohnal.
„To jsou nádherné oči,“ řekl.
„Kulaté,“ řekl Kondratěv.
„Ty jsi kulatý,“ řekl Panin vztekle. „To je strašně moc hezká holka. Počkej,“ řekl, „odkud tě zná?“
Kondratěv neodpověděl a Panin mlčel.
Uprostřed parku byl rozlehlý palouk porostlý hustou měkkou trávou. Tady se obvykle dřeli před teoretickými zkouškami, odpočívali po tréninku na centrifuze a o letních večerech se sem někdy přicházeli líbat. Teď se tu usadil pátý ročník navigační fakulty. Nejvíc lidí bylo pod bílou plachtou, kde hráli čtyřrozměrné šachy. Tuto vysoce intelektuální hru, při níž šachovnice a figurky měly čtyři prostorové rozměry a existovaly jenom v představě hráčů, přinesl před několika lety do školy Žilin, ten, který nyní pracoval jako palubní inženýr na transmarťanské lince „Tachmasib“. Studenti z vyšších ročníků měli tuto hru rádi, zdaleka ne každý ji však mohl hrát. Zato však fandou se mohl stát kdokoli, kdo nebyl právě líný. Takoví fanoušci křičeli na celý park.
„Měl táhnout pěšcem na é jedna — delta — há…“
„To by přišel o čtvrtého koně.“
„Tak ať! Pěšci se dostanou do prostoru střelců…“
„Do jakého prostoru střelců? Kde jsi vzal jaký prostor střelců? Špatně sis zapsal devátý tah!“
„Poslouchejte, hoši, odveďte Šašku a přivažte ho ke stromu! Ať si tam chvilku postojí.“
Někdo, zřejmě to byl jeden z hráčů, rozzlobeně vykřikl na celé kolo:
„Tak ticho! Copak nevidíte, že rušíte?“
„Pojď se podívat,“ řekl Panin. Čtyřrozměrné šachy se mu líbily.
„Nemám chuť,“ řekl Kondratěv.
Překročil přes Gurgenidzeho, který ležel na Malyševovi a kroutil mu ruku až ke krku. Malyšev se ještě snažil, ale všechno bylo jasné. Kondratěv od nich odstoupil o několik kroků a svalil se do trávy. Namáhat teď svaly po přetížení bylo bolestivé, zato však velmi užitečné. Udělal most, pak stojku, pak znovu most, nakonec si lehl na záda a zadíval se do nebe. Panin si sedl vedle něho a začal poslouchat volání fandů a ukusoval přitom trávu.
‚Neměl bych jít ke Kanovi?‘ pomyslel si Serjoža. ‚Přijít a říct: Soudruhu Kane, co si myslíte o mezihvězdných přeletech? Ne, takhle ne. Soudruhu Kane, chci dobýt vesmír. No tohle, nesmysl!“ Serjoža se otočil na břicho a opřel si bradu do dlaní.
Gurgenidze s Malyševem už přestali zápasit, sedli si k Paninovi. Malyšev se vydýchal a zeptal se:
„Co bylo včera na stereovizoru?“
„Modrá pole,“ řekl Panin. „Přenos z Argentiny.“
„To tedy ani nemuseli dávat,“ řekl Panin.
„Jo,“ řekl Malyšev, „to je jak tam pořád ztrácí ledničku?“
„Vysavač,“ opravil ho Panin.
„Tak to jsem viděl,“ řekl Malyšev. „Ba ne, film to není špatný. Hudba je taky dobrá. A gama vůně je taky solidní. Pamatuješ si, jak byli u moře?“
„To je možné,“ řekl Panin. „Jenomže já mám rozbitý dávkovač. Pořád je jenom cítit uzená ryba. Zvlášť zajímavé bylo, když vešel do květinářství a přivoněl si k růži.“
„Prosím tě,“ řekl Gurgenidze, „proč si to, Borko, nespravíš?“ Malyšev zamyšleně řekl:
„To by bylo něco, kdyby se pro film zpracovala metoda pro přenášení hmatových vjemů. Dovedeš si, představit, Borko, na plátně někdo někoho líbá a ty najednou dostaneš pořádnou přes hubu…“
„No to si dovedu představit,“ řekl Panin. „To se mi už jednou stalo. A nemusel jsem ani chodit do kina.“
‚A pak bych dal dohromady mládence,‘ uvažoval Serjoža. ‚K tomu účelu se už dneska dají vybrat vhodní lidé. Mamedov, Valja Petrov, Serjožka Zavjalov z inženýrského, Víťka Brjuškov z třetího ročníku snáší dvanáctinásobné přetížení. Ten ani trénovat nemusí: má nějaké zvláštní střední ucho. Je to ale ještě kluk a v ničem takovém se nevyzná.‘ Serjoža si pamatuje, jak Brjuškov na Paninovu otázku, na co mu to je, se důležité nafoukl a řekl: ‚Tak to zkus jako já.‘ ‚Je to ještě mrňous. V podstatě to ale jsou všichni sportovci — ti mrňousové, i ti, co vycházejí. Copak třeba takový Valja Petrov…‘