Třetí a poslední ránu přinesly pochybnosti. Palubního inženýra Lina Kapitán přistihl při čtení ‚Přednášky o nemocech vznikajících z nastuzení v raném věku‘ a místo odpovědi na nesmlouvavý útok drze odpověděl, že je odhodlán přinášet lidem nejprve konkrétní užitek a ne pochybné zprávy ze života v kosmickém prostoru. Kapitán i navigátor museli použít krajních přesvědčovacích metod a pod jejich tlakem odpadlík prohlásil, že dětský lékař z něho stejně nebude, zatímco v roli palubního inženýra nebo v nejhorším případě v roli lovce má ještě šanci získat si nesmrtelnou slávu. Během celé exekuce moudrý Lieber Polly seděl v koutě a mlčel, ale od té doby bylo pro něho běžné, že při sebemenším nátlaku vydíral posádku zmatenými, zato však jízlivými vyhrůžkami jako „dezertuji k laryngologům“ nebo „ať řekne učitel, kdo má pravdu“. Když tomu Saška Lin naslouchal, závistivě supěl. Pochybnosti rozleptávaly posádku Galaktionu. Pochybnosti hryzaly Kapitánovu duši.
Pomoc přišla z Velkého světa. Skupina vědců, kteří pracovali na Venuši, dokončila a Světové radě předložila k úvaze praktický projekt destilace atmosféry Venuše s tím, že by byla možná další kolonizace. Světová rada projekt zvážila a schválila. Přišla teď řada na pouště na Venuši, na velikou strašnou planetu, ze které bylo třeba udělat druhou Zemi. Svět dospělých se pustil do práce — stavěly se nové stroje, hromadila se energie, počet obyvatelstva Venuše rychle stoupal. A v pokoji číslo osmnáct Aňudinské školy před zvědavými zraky posádky kapitán Galaktionu horečnatě pracoval na projektu plánu Říjen, slibujícím nevídaný rozlet myšlenek a východisko z těžké krize.
Plán byl dokončen tři hodiny po zveřejnění výzvy Světové rady a předložen k posouzení posádce. Plán Říjen ohromoval svou stručností a zhuštěností informací:
1. za čtyři dekády prostudovat výrobně technická fakta standardních atmosférických agregátů;
2. po uplynutí uvedené lhůty opustit brzy ráno školu (aby neměla obavy služba), dostat se k Aňudinské raketové stanici, tam v nutně vzniklém zmatku při přistání vniknout do nákladového prostoru některého korábu mimozemských spojů a zůstat ve skrytu až do závěru;
3. pak se uvidí, co bude dál.
Plán byl přijat nadšeným voláním a schválen třemi hlasy proti jednomu, který se zdržel hlasování. Ten, kdo nehlasoval, byl Athos-Sidorov. Při pohledu na vzdálený obzor se nebývale přezíravě vyjádřil o „mizerných agregátech“ a o „bláznivém nápadu“ a řekl, že jenom cit pro přátelství a smysl pro vzájemnou pomoc mu nedovolují takový plán přísně kritizovat. Je ochoten nic nenamítat, a dokonce promyslet některé aspekty útěku, což ostatně ani v nejmenším neznamená tohle všechno brát jako jeho souhlas s odmítnutím D-principu v zájmu nějakých páchnoucích destilátorů. Kapitán se odmlčel a dal příkaz k zahájení akce. Posádka se pustila do práce.
…V osmnáctém pokoji Aňudinské školy probíhala hodina zeměpisu. Na stínítku školního stereovizoru v blescích šlehala k nebi žhnoucí hromada nad Parikutinem, míhaly se svištící lapilly, z kráteru se vysunoval rudý jazyk lávové řeky podobající se špici šípu. Hovořilo se o vulkanologii, o sopkách vůbec a o nepokořených sopkách zvlášť. Mezi šedivými hromadami neznámo kdy ztuhlého magmatu se bělaly přesné vrcholy vulkanologické stanice Chipo-Chipo.
Před stereovizorem seděl Saška Lin a nemohl spustit oči z obrazovky. Měl zpoždění. Celé ráno a půl dne strávil na hřišti, kde si ověřoval učitelovo tvrzení z předcházejícího dne, že maximální výška skoku se má k maximální délce skoku přibližně jako jedna ku čtyřem. Lin skákal do výšky i do dálky tak dlouho, dokud se mu nezatmělo před očima. Pak donutil několik menších kluků, aby se věnovali tomuto problému, až je doslova uhonil, ale získaný materiál ukázal, že předpoklad učitelův byl blízko pravdě. Teď Lin doháněl, co zmeškal, a sledoval ty lekce, které se posádka naučila už ráno.
Genka Kapitán soustředěně kopíroval u svého stolu u přední průhledné stěny výkres s dvoufázovým kyslíkovým zařízením o středním výkonu. Lieber Polly ležel na své posteli (což se ve dne nedoporučovalo) a dělal, že čte tlustou knížku v ohmatané obálce: Úvod do provozu atmosférických agregátů. Navigátor Athos-Sidorov stál u svého stolu a přemýšlel. To bylo jeho oblíbené zaměstnání. Současně se štítivým zájmem pozoroval instinktivní Linovy pohyby, který byl zahloubán do zeměpisu.
Za průhlednou stěnou pod laskavým sluncem žloutl písek a šuměly urostlé borovice. Nad jezerem se tyčila skokanská věž s dlouhým pružným prknem.
Učitelův hlas začal vysvětlovat, jak byl utlumen vulkán Stromboli, a Saška Lin tomu propadl úplně. Teď si okusoval nehty na obou rukách současně. Ctěné Athosovy nervy to nevydržely.
„Line,“ řekl, „přestaň si okusovat nehty.“
Lin se ani neotočil, jenom uraženě trhl rameny.
„On má hlad!“ oživeně prohlásil Paul.
Zvedl se z postele, aby dokončil svůj nápad, vtom však Kapitán pomalu zvedl hlavu s vysokým čelem a podíval se na něho.
„Co je, co je…“ řekl Paul. „Já si čtu. ‚Produktivita AGK-11 je šestnáct krychlových metrů ionizovaného kyslíku za hodinu. Metoda stra-ti-fi-kač-ní umožňuje‘…“
„Čti si pro sebe!“ poradil mu Athos.
„Podle mého názoru ti to nemůže vůbec vadit,“ řekl Kapitán železným hlasem.
„Podle tvého názoru ne, podle mého ano,“ řekl Athos-Sidorov.
Jejich pohledy se zkřížily. Paul potěšeně sledoval, jak se incident rozvíjí. Úvodu do… měl už plné zuby.
„Jak si přeješ,“ řekl Kapitán. „Jenomže já nemám chuť sám dělat za vás všechny. A ty, Athosi, neděláš nic. Jsi užitečný jako trubec.“
Navigátor se přezíravě usmál a neuznal za vhodné ani odpovídat. V tom okamžiku obrazovka zhasla, Lin se otočil a zarachotil židlí.
„Kluci!“ řekl. „Tak herdek, kluci! Pojeďme tam.“
„Jedem!“ zvolal Paul a vyskočil.
„Kam tam?“ zeptal se Kapitán zlověstným tónem.
„Na Parikutin! Na Mont Pelé! Na…“
„Dost!“ vykřikl Kapitán. „Všichni jste odporní zrádci! Už toho mám s vámi dost! Odcházím sám a vy se kliďte, kam chcete. Je to jasné?“
„Ale Kapitáne!“ řekl Athos uhlazeně.
„Jaképak ale, člověče? Schválili jste plán, křičeli jste nadšením, a co děláte teď? Už mě to s vámi nebaví. Radši se domluvím s Nataškou nebo s tím troubou Valterem, je vám to jasné? A vy odtud padejte! Kašlu na vás a dost!“
Kapitán se k nim otočil zády a začal zuřivě kopírovat výkres. Panovalo tíživé mlčení. Polly zlehýnka ulehl a začal soustředěně studovat Úvod do… Athos zkřivil rty, těžkotonážní Lin vstal, zastrčil ruce do kapes a přecházel po místnosti.
„Genko,“ řekl nerozhodně. „Kapitáne… hele… nech toho. Co to do tebe vjelo?“
„Běžte si na ten váš Mont Pelé,“ brumlal Kapitán. „Na ten váš Parikutin. Já se bez vás obejdu…“
„Kapitáne, tak co je to s tebou? Valterovi to přece nemůžeš říkat, Genko!“
„Dokonce budu muset… A taky mu to řeknu. Je to sice trouba, ale není to zrádce…“
Lin ani nevytáhl ruce z kapes a rozeběhl se po pokoji.
„Co vlastně chceš, Kapitáne? Podívej se, už šprtá!“
„Polly, Polly! Je to pěkný vejtaha ten tvůj Polly. A na Athose vůbec kašlu. To by byl navigátor Galaktionu! Huba plechová!“
Lin se obrátil na Athose:
„Na tom něco je, Athosi, fakt… To není správný… My se všichni snažíme…“
Athos studoval obzor porostlý lesy.
„Co to tu všichni blekotáte?“ zdvořile se informoval. „Když jsem řekl, že jdu, tak jdu. Podle mne jsem ještě nikdy a nikomu nelhal. A ještě jsem nikoho nezradil.“
„Nech toho,“ řekl výhružně Lin. „Kapitán má pravdu. Nic neděláš, a to je, jak jistě víš, svinstvo…“
Athos se otočil a přimhouřil oči.
„Hele, ty pracovníčku,“ řekl. „Proč je Zubr horší než AGK-7 v podmínkách s přebytkem dusíku?“
„Cože?“ rozpačitě řekl Lin a pohlédl na Kapitána.
Kapitán pozvedl hlavu.
„Jakých devět bodů známe pro provoz Iron-3?“ vyptával se Athos. „Kdo první vynalezl oxytan? Nevíš, ty pracante? V kterém roce? Taky nevíš?“
To byl Athos, veliký člověk — nehledě na bezpočet svých nedostatků. V pokoji se rozhostilo ticho, jenom Paul Gnědych zuřivě listoval v Úvodu.
„Málokdy někdo něco vynalezl jako první,“ nejistě breptal Lin a bezmocně se zadíval na Kapitána.
Kapitán vstal. Přistoupil k Athosovi a šťouchl ho pěstí do břicha.
„Prima, Athosi,“ prohlásil. „Já trouba myslel, že se flákáš.“
„Tak já se flákám…“ řekl Athos a šťouchl Kapitána do boku. Přijal tak jeho omluvu.
„Hurá, kluci!“ zvolal Kapitán. „Letíme směrem na Athose. Napáječe na plný výkon, hvězdoletci! Chraňte se velkých rychlostí! Chraňte odrážeč. Prach nás žene doleva. Hurá!“
„Hurá! Hurá! Hurá!“ zvolala posádka Galaktionu.
Kapitán se otočil na Lina.
„Palubní inženýre Line,“ řekl, „jsou nějaké otázky ze zeměpisu?“
„Nejsou,“ podal hlášení palubní inženýr.
„Co máme dneska?“
„Algebru a výchovu k práci,“ řekl Athos.
„Správně! Začneme tedy zápasem. První dvojici bude tvořit Athos s Linem. A ty, Polly, ty si sedni na bobeček, máš slabé nohy.“
Athos se připravil k zápasu.
„Nesmíme zapomenout schovat materiály,“ řekl. „Rozházeli jsme je tu všechny, ještě to uvidí učitel.“
„Dobře, ale stejně ráno už odcházíme.“
Paul usedl na postel a odložil knížku.
„Tady nestojí nic o tom, kdo vynalezl oxytan.“
„L. Jenkins,“ řekl Kapitán bez rozmýšlení. „Ve dvaasedmdesátém.“
Učitel Těnin přišel do osmnáctky jako vždycky ve čtyři hodiny odpoledne. V pokoji nikdo nebyl, ale v koupelně tekla voda naplno, bylo slyšet prskání, cákání a jásavé volání: „Hurá, hurá, hurá!“ Posádka Galaktionu se myla po hodinách výchovy k práci.
Učitel prošel místností. Hodně toho znal, na mnohé si zvykl. Lin měl jako vždycky šaty rozházené po celém pokoji. Jedna jeho bačkora stála na Athosově stole a představovala bezpochyby plachetnici. Za stožár posloužila tužka; plachta byla z ponožky. To je přirozeně Paulova práce. Kvůli tomu bude Lin vztekle vrčet: „Nemysli si, že to je něco tak vtipného, Polly…“ Systém na regulaci průhlednosti stěn a stropu byl rozladěn, to bylo Athosovo dílo. Tlačítko umístěné u hlavy postele mu vždycky před spaním posloužilo za hračku. Leží si, mačká je a v místnosti je hned tma, hned se objeví noční obloha a měsíc nad parkem. Obvykle se tlačítko poškodí, pokud Athose někdo včas nezarazí. Dnešní osud Athosovi předurčil, že bude toto zařízení opravovat.
Na Linově stole bylo vždycky boží dopuštění, s tím se nedalo nic dělat. To je právě případ, kdy učitelovy nápady a celý mohutný aparát dětské psychologie nic nesvedou.
Stalo se už pravidlem, že všechno nové v pokoji je spojeno s Kapitánem. Dnes má na stole výkresy, které tam dříve nebyly. Znamená to, že jde o něco nového, to se musí zvážit. Učitel Těnin měl rád novinky. Usedl ke Kapitánovu stolu a začal si výkresy prohlížet.
Ze sprch sem doléhalo:
„Přidej studenou, Polly!“
„Né! Je mi zima! Nastydnu!“
„Podrž ho, Line, ať se zoceluje!“
„Athosi, hoď mi osušku…“
„Kde je mýdlo, kluci?“
Někdo se hlasitě svalil na podlahu. Následoval nářek:
„Kterej trouba mi hodil mýdlo pod nohy?“
Chechtání, výkřiky.
„To je strašně vtipné! Jestli se do vás dám…!“
„No, no! Pěkně zacouvej, ty…“
Učitel si prohlédl výkresy a položil je zpátky na místo. ‚Zájem trvá,‘ pomyslel si. ‚Teď kyslíkový obohacovač. Chlapce začala vážně zajímat Venuše.‘ Vstal a podíval se pod Paulův polštář. Ležel tam známý Úvod do… Kniha byla jaksepatří ohmataná. Učitel v ní zamyšleně listoval, pak ji odložil na místo. ‚Dokonce i Paul,‘ pomyslel si. ‚To je zvláštní.‘
Teď viděl, že Lin nemá na stole boxerské rukavice, které se tam vždycky povalovaly den co den během dvou uplynulých let. Nad Kapitánovou postelí chyběla fotografie Gorbovského ve vakuovém skafandru, Paulův stůl byl prázdný.
Učitel Těnin pochopil všechno. Bylo mu jasné, že chtějí utéct, a věděl kam. Pochopil také, kdy se to má stát. Jestliže tam není fotografie, pak ji má Kapitán v batohu. Znamená to, že batoh už má složený. Znamená to tedy, že odcházejí zítra ráno co možno nejdříve. Protože Kapitán rád dělá všechno důkladně a nikdy neodkládá na zítra, co se může udělat dnes. Ostatně Paulův batoh není zcela jistě připravený: Paul dává přednost vždy tomu, co se dá udělat až pozítří. Znamená to, že odcházejí zítra, že odcházejí oknem, aby nevyrušovali službu. Oni vůbec neradi vyrušují službu. Ale kdo to vlastně dělá rád?
Učitel se podíval pod postel. Kapitánův batoh byl složený s obdivuhodnou důkladností. Pod Paulovou postelí se povaloval jeho batoh. Z batohu trčela jeho oblíbená košile bez límce, s červenými pruhy. V nástěnné skříni odpočívá — vědomo si své důležitosti — lano spletené z prostěradel. Bezpochyby Athosovo dílo.
Tak… teď je třeba uvažovat. Učitel Těnin se zamračil, ale současně se hned rozveselil.
Ze sprch se vykulil Paul jenom v plavkách, spatřil učitele a začal metat hvězdy.
„To není špatné, Paule!“ zvolal učitel. „Ale nesmíš ohýbat nohy, chlapče!“
„Hurá!“ vypískl Paul a začal metat hvězdy na druhou stranu. „Kosmoletci, učitel! Učitel je tu!“
Vždycky zapomněl na pozdrav.
Posádka Galaktionu se vyhrnula do pokoje a znehybněla mezi dveřmi. Učitel Těnin se na ně díval a myslel si… ne, nic si nemyslel. Měl je velice rád. Vždycky je měl rád. Všechny. Všechny, koho vychoval a propustil do Velkého světa. Bylo jich mnoho, nejlepší ze všech však byli tito. Protože tu byli teď. Stáli v pozoru a dívali se na něho tak, jak si to přál. Téměř tak.
„Ka te te u es té há dé,“ signalizoval učitel. Znamenalo to: posádce Galaktionu. Vidím vás dobře. Není na našem kursu prach?
„Tá té ku u zet cé,“ různými hlasy odpověděla posádka.
Také oni viděli dobře a žádný prach ve směru jejich letu téměř nebyl.
„Kupí se mraky!“ zavelel učitel a pohlédl na svůj chronometr.
Posádka se mlčky pustila do oblékání.
„Kde mám ponožku?!“ vykřikl Lin a uviděl plachetnici. „Nemysli si, že to je něco vtipného, Polly…“ vrčel.
Oblékání trvalo devětatřicet sekund a několik desetin, poslední byl hotov Lin.
„To je svinstvo, Polly,“ vrčel. „Jsi vtipný…!“
Potom si každý sedl, kam to šlo, a učitel řekl:
„Literatura, zeměpis, algebra, výchova k práci. Je to tak?“
„A ještě trochu tělocviku,“ dodal Athos.
„Bezpochyby,“ řekl učitel. „Je to vidět na tvém oteklém nose. Poslyšte, Paul pořád ještě krčí nohy. Sašo, musíš mu to ukázat.“
„Dobře,“ řekl Lin s uspokojením. „On je na to ale tvrdý, učiteli.“
Paul okamžitě odpověděl:
„Lepší je být tvrdý v kolenou, než být tupý jako poleno…!“
„Tři plus.“ Učitel pokýval hlavou. „Moc gramotné to sice nebylo, ale myšlenka byla jasná. Tak ve třiceti se možná naučíš dělat vtipy, Paule, ale ani pak toho nezneužívej.“
„Provedu,“ řekl skromně Paul.
Tři plus nebylo tak špatné, ale Lin sedí celý červený a nafouknutý. Navečer si vymyslí odpověď.
„Popovídáme si o literatuře,“ navrhl učitel Těnin. „Kapitáne Komove, jak se vede tvému dílu?“
„Já jsem psal o Gorbovském,“ řekl Kapitán a začal se hrabat ve svém stole.
„Výborné téma, chlapče!“ řekl učitel. „Bude to moc dobré, jestli se ti s tím podařilo vyrovnat.“
„Vůbec si s tím neví rady,“ prohlásil Athos. „Považuje u Gorbovského za nejdůležitější umění.“
„A co si myslíš ty?“
„Já si myslím, že u Gorbovského je nejdůležitější smělost, odvaha.“
„Myslím si, že nemáš pravdu, navigátore,“ řekl učitel. „Odvážných lidí je velice mnoho. Mezi kosmoletci nejsou vůbec žádní zbabělci. Zbabělci prostě vymírají. Ale Výsadkáři, zvláště takoví, jako je Gorbovskij, těch je jen pár. Prosím, abyste mi věřili, protože já to vím, a ty zatím ne. Ale i ty to budeš vědět, navigátore. A cos napsal ty?“
„Já jsem psal o doktoru Mbogovi,“ řekl Athos.
„Kde ses o něm dozvěděl?“
„Dal jsem mu knížku o létajících pijavicích,“ vysvětloval horlivě Paul.
„Výborně, chlapci! Přečetli jste si všichni tu knížku?“
„Všichni,“ řekl Lin.
„Komu z vás se nelíbila?“
„Všem se líbila,“ řekl Paul hrdě. „Vyhrabal jsem ji v knihovně.“