Samozřejmě zapomněl, že mu tu knížku doporučil učitel. Vždycky zapomínal na takové drobnosti, velice rád „objevoval“ knihy. A byl rád, když o tom všichni věděli. Líbila se mu taková popularita.
„Jsi chlapík, Pavle!“ řekl učitel. „Ty jsi samozřejmě taky psal o doktoru Mbogovi?“
„Já jsem napsal verše!“
„No ne, Paule! Nemáš z toho strach?“
„Čeho bych se bál?“ řekl Paul lhostejně. „Přednášel jsem je Athosovi. Vyhuboval mi jenom pro nějaké maličkosti. Tak… jenom nepatrně.“
Učitel pochybovačně pohlédl na Athose.
„Hm! Pokud já navigátora Sidorova znám, zřídkakdy se zabývá maličkostmi. Uvidíme, uvidíme… A co ty, Sašo?“
Lin mlčky přisunul k učiteli tlustý sešit. Na obálce byla rozplácnutá neuvěřitelná kaňka.
„Zvancev,“ vysvětlil. „Oceánolog.“
„Kdo to je?“ zeptal se Paul žárlivě.
Lin na něho pohlédl nesmírně přezíravě a mlčel. Paul byl usazen. To bylo neuvěřitelné. Spíše dokonce strašné. Neměl ani potuchy o oceánologovi Zvancevovi.
„Tak výborně,“ řekl učitel a složil všechny sešity dohromady. „Přečtu si je a pouvažuji o nich. Promluvíme si o tom zítra…“
Hned ho mrzelo, že to řekl. Kapitána jako kdyby při slově ‚zítra‘ někdo uhodil. Pro toho chlapce bylo lhaní a přetvářka něčím odporným. Je zbytečné týrat je, musí být opatrnější ve výrazech. Proč taky, nevymysleli si nic zlého. Dokonce jim nic nehrozí: dál než k Aňudinu se nedostanou. Budou se ale muset vrátit, a tohle je na tom všem nejnepříjemnější. Celá škola se jim bude smát. Děti někdy bývají zlé, zvláště tehdy, když si jejich kamarádi vymyslí něco, co by mohli dokonce dokázat, ale co nemohou svést všichni ostatní. Pomyslel na velké posměváčky z dvacítky a dvaasedmdesátky, jak s řinčením skáčí kolem uvězněné posádky Galaktionu a jak je k smrti nenávidí…
„Mimochodem, a co algebra?“ řekl. (Posádka se usmála. Moc dobře znala to učitelovo ‚mimochodem‘. Připadalo jim nádherně nelogické.) „Za mých dob přednášel dějiny matematiky jeden strašně legrační učitel. Postavil se u tabule,“ učitel ho začal napodobovat, „a spustil: Už staří Řekové věděli, že (a + b)2 se rovná a2 plus 2ab plus…“ učitel nahlédl jakoby do záznamů, „plus eee… eee… b2…“
Posádka se zalykala smíchy. Zarytí kosmoletci naprosto oddaně hleděli na učitele a byli jím nadšeni. Tenhle člověk jim připadal veliký a prostý jako svět.
„A teď se podívejte, jaké zajímavé věci se dají někdy provádět s (a + b)2,“ řekl učitel, sedl si a všichni se nahrnuli kolem něho.
Započalo to, bez čeho posádka už nemohla být, a učitel by ani nechtěl, aby bez toho byli, — dobrodružství Čísel v Prostoru a Času. Chyba v koeficientu svedla koráb ze správného směru a uvrhla ho do černé propasti, odkud není návratu pro takového člověka, který napsal plus místo minus před mocninu; neohrabaný mnohočlen hrozivé podoby se rozkládal na neuvěřitelně jednoduché součinitele a Lin roztrpčeně sténal: „Kde jsem to nechal oči? Jak ono to je jednoduché!“; zněly svérázně slavnostně legrační Kardanovy verše, v nichž je popsán vlastní způsob řešení rovnic třetího stupně…
Pak učitel řekl:
„Dobře, chlapci. Teď to vidím: když dovedete všechny své životní problémy k mnohočlenům, budou vyřešeny. Aspoň přibližně…“
„Já bych je chtěl dovést k mnohočlenům,“ vyrazil ze sebe Paul, který si najednou vzpomněl, že tu zítra nebude a s učitelem že se bude muset rozloučit možná navždycky.
„Já tě chápu, soudruhu operátore,“ řekl laskavě učitel. „Nejtěžší je správně si položit otázku. To ostatní za vás udělá šest století vývoje matematiky… A občas se můžeme obejít i bez matematiky.“ Odmlčel se. „Tak co, chlapci, nerozdáme si to čtyři jedna?“
„Hurá!“ zvolala posádka a vyřítila se ven z místnosti, protože pro zápas ‚čtyři jedna‘ bylo zapotřebí prostoru a pod nohama měkká půda.
„Čtyři jedna‘ je inteligentní hra vyžadující velkého soustředění a dokonalé znalosti starých chvatů sambo. Posádka se zapotila, učitel si roztrhl bundu a docela slušně se poškrábal. Pak všichni usedli pod borovicí na písek, aby si odpočinuli.
„Z takového škrábnutí,“ říkal učitel a prohlížel si dlaň, „by na Pandoře byl poplach. Izolovali by mě ve zdravotnickém oddělení a utopili ve virofobech.“
„A co kdyby vás chytil za ruku rakopavouk?“ s mírným mrazením se zeptal Paul.
Učitel na něho pohlédl.
„Rakopavouk takhle nekouše,“ řekl. „Nedávej mu ruku do chřtánu. Mimochodem, profesor Karpenko teď pracuje na zajímavé věci, virofoby ve srovnání s ní jsou pouhou dětskou hračkou. Slyšeli jste už něco o bioblokádě?“
„Povídejte!“ Posádka zbystřila pozornost.
Učitel začal hovořit o bioblokádě. Posádka poslouchala tak, že Těninovi bylo líto, že svět je příliš veliký a že jim nedokáže hned teď povědět o všem, co je známo i co známo není. Naslouchali bez hnutí a viseli mu na ústech. A všechno by bylo v naprostém pořádku, kdyby učitel nevěděl, že ve skříni je připraveno lano z prostěradel a že Kapitán — Kapitán už v každém případě! — o tom ví taky. Jak je zastavit?‘ přemýšlel Těnin. „Jak?‘ Je mnoho cest, ale žádná z nich není ta pravá, protože je jednoduše nezastaví, zatímco je bude třeba přivést k tomu, aby pochopili, že není možno se nezastavovat. Ale jedna dobrá cesta přece jenom existovala. Nejméně jedna. K tomu by však potřeboval celou noc a několik knih o regeneraci ovzduší, úplný plán ‚Venuše‘ a dvě tabletky sporaminu, aby tu noc vydržel. Je třeba, aby chlapci neodešli dnes v noci. Dokonce ne až v noci, ale už večer, protože Kapitán je chytrý a hodně toho vidí: vidí, že učitel na něco přišel, možná že přišel na všechno. ‚Nemusí to být celá noc,‘ uvažoval učitel. ‚Stačí čtyři pět hodin. Zdržet je a zaměstnat na tu dobu. Ale jak?‘
„Mimochodem, a co láska k bližnímu?“ řekl a posádka opět měla radost z onoho mimochodem. „Jak se říká člověku, který ubližuje slabšímu?“
„Prevít,“ řekl rychle Lin. Těžko mohl použít ostřejšího a výstižnějšího výrazu.
„Být zbabělý, lhát a napadat druhého,“ opakoval Athos. „Proč se ptáte, učiteli? U nás nic takového nebylo a nebude.“
„Ano, ale ve škole se to stává… občas.“
„Kdo je to?“ Paul vyskočil. „Řekněte nám, kdo to je!“
Učitel váhal. To, co chtěl udělat, bylo v podstatě hloupé. Zatahovat chlapce do takových záležitostí je dost značné riziko. Mají horké hlavy a mohli by všechno pokazit. A učitel Schein bude v právu, když se nebude právě přívětivě vyslovovat na adresu učitele Těnina. Ty čtyři je však nutno zastavit…
„Valter Saroňan,“ řekl učitel pomalu. „Jenom jsem o tom zaslechl, chlapci. Mělo by se to všechno pořádně ověřit.“
Díval se na ně. Chudák Valter. Kapitánovi se chvěly ve tvářích svaly. Lin vypadal hrozivě.
„My to ověříme,“ řekl Paul a ne právě přívětivě mhouřil oči. „Uděláme to velice pečlivě…“
Athos s Kapitánem na sebe pohlédli. Chudák Valter!
„Budeme mluvit o sopkách,“ navrhl učitel.
A pomyslel si: ‚Teď bude těžké mluvit o vulkánech. Myslím si ale, že to je jediná věc, která je může pozdržet až do tmy. Ubohý Valter! Jistě, všechno si to skutečně pečlivě prověří, protože Kapitán nemá rád omyly. Pak budou hledat Valtra. Na to všechno je třeba spousta času. Bude obtížné najít čtrnáctiletého chlapce po večeři v parku, který se rozprostírá na čtyřech stech hektarech. Do večera neutečou. Vyhrál jsem svých pět hodin a… ubohá moje hlava! Jak do ní dostat ty čtyři knihy a plán o šesti stech stránkách…‘
A učitel Těnin začal vyprávět, jak se ve dvaaosmdesátém mohl zúčastnit uklidňování sopky Stromboli.
Valtra Saroňana dostihli v parku u rybníka. Bylo to v jednom z nejvzdálenějších koutů parku, kam se každý chlapec neodváží, proto jich o rybníce mnoho nevědělo. Stála v něm temná hluboká voda, kde mezi dlouhými zelenými výhony leknínů vypínajících se ode dna postávaly velké žluté ryby a pohybovaly ploutvemi. Místní lovci jim říkali ‚bljamby‘ a stříleli je z vlastnoručně vyrobených zbraní pro lov pod vodou.
Valter Saroňan byl úplně nahý, nebudeme-li počítat potápěčskou masku. V rukou držel vzduchovou pistoli, která střílela tupou tyčí, na nohou měl červenomodré ploutve. Sebevědomě stál s maskou posunutou na čelo a čekal, až oschne.
„Nejdřív ho namočíme,“ zašeptal Paul.
Kapitán přikývl. Polly zašustil křovím a hluše zhluboka zakašlal. Valter udělal právě to, co by udělal každý na jeho místě. Nasadil si masku na obličej, neztrácel čas a skočil do vody, která ani nevyšplíchla. Po temné hladině přejely pomalé vlny, listy leknínů se několikrát zvedly a znovu klesly zpátky.
„To nebylo špatné,“ poznamenal Lin, všichni čtyři vyšli ze křoví a zůstali stát na břehu, aby mohli pozorovat temnou vodu.
„Potápí se líp než já,“ poznamenal objektivně Paul, „ale nechtěl bych si to teď s ním vyměnit.“
Posadili se. Vlny už zmizely a listí leknínů se uklidnilo. Nízké slunce probleskovalo mezi borovicemi. Bylo trochu dusno a ticho. „Kdo bude mluvit?“ informoval se Athos.
„Já,“ pohotově navrhl Lin.
„Věnujte ho mně,“ řekl Pavel. „A vy ho pak pěkně…“
Zamračený Kapitán přikývl. Vůbec se mu to nelíbilo. Blížila se noc a oni nebyli ještě hotovi. Dnes se jim už jistě nepodaří odejít. Pak si vzpomněl na učitelovy dobré oči a ztratil chuť někam odcházet. Jednou jim řekl: ‚To nejhorší v člověku začíná od lži.‘
„Hele ho!“ zabasoval Lin. „Plave si…“
Seděli v půlkruhu u vody a vyčkávali. Valter plaval nádherně a elegantně, pistoli už ale neměl.
„Ahoj, osmnáctko!“ řekl, když vylézal z vody. „Pěkně jste mě dostali…“ Zastavil se po kolena ve vodě a začal si dlaněmi stírat vodu z těla.
Pavel začal.
„Tak ti blahopřejeme k šestnáctinám,“ řekl mile.
Valter si stáhl masku a vytřeštil oči.
„Cože?“ řekl.
„Blahopřejeme ti k šestnáctinám, hochu,“ opakoval Pavel ještě mileji.
„Já ti nějak moc nerozumím, Polly,“ Valter se přinutil k úsměvu. „Ty vždycky mluvíš tak chytře…“
„To je fakt,“ souhlasil objektivní Pavel, „já jsem chytřejší než ty. Kromě toho víc čtu. No tak?“
„Jaképak no tak?“
„Ty jsi neřekl děkuji,“ vysvětlil Athos, který stál v pohotovosti. „A my jsme ti přišli blahopřát.“
„Co se děje, kluci?“ Valtrův pohled těkal z jednoho na druhého. Snažil se ze všech sil pochopit, oč běží. Neměl čisté svědomí, a tak začínal mít obavy. „Jaké blahopřání… Já jsem měl narozeniny před měsícem a to mi nebylo šestnáct, ale čtrnáct…“
„Jakpak to?“ velice se podivil Pavel. „Pak mi není jasné, co tu má co dělat ta maska.“
„A ploutve,“ řekl Athos.
„A pistole, kterou jsi schoval pod tímhle břehem,“ řekl Lin, který tak nejednal poprvé.
„Čtrnáctiletí nelezou do vody sami,“ řekl rozzlobeně Kapitán.
„No ne!“ řekl Valter co nejpřezíravěji. „Snad nepůjdete žalovat?“
„To je ale hloupý chlapec!“ zvolal Pavel a otočil se na Kapitána. (Kapitán nic nenamítal.) „On chce říct, že by to na mě řekl, kdyby mě chytil v takové situaci. Cože? On nejen že porušuje zákony, on…“
„Zákony, zákony,“ vrčel Valter. „Copak vy jste ještě nikdy nelovili… Hele, střelil jsem párek bljamb…“
„Ale jo, my lovíme,“ řekl Athos. „Ale vždycky čtyři najednou. A nikdy sami. A vždycky to řekneme učiteli. A on nám věří…“
„Ty svému učiteli lžeš,“ řekl Pavel. „To pak můžeš zalhat komukoli jinému, Valtře. Ale mně se líbí, že se hájíš.“
Kapitán se zamračil. Staré dobré pořekadlo ho teď doslova rozpoltilo: ‚Lžeš-li učiteli, můžeš zalhat komukoli.‘ Do té věci s Valtrem jsme se neměli pouštět. Nemáme na to právo…
Valter se necítil dobře. Zkusil to prošením:
„Tak mě nechte, kluci, obléknout… Je zima. A nakonec to přece ani není vaše věc. To je věc moje a mého učitele. Že je to pravda, Kapitáne?“
Kapitán s námahou odlepil rty od sebe:
„Má pravdu, Polly. Už má dost, už se omlouvá.“
Pavel vážně souhlasil:
„Ano, už má dost. Svědomí se mu tetelí. To byla psychologická etuda, Valtře. Já mám psychologické etudy strašně rád.“
„Vem tě čert i s nimi!“ zavrčel Valter a pokoušel se dostat k šatům.
„Jen klid!“ řekl Athos. „Nepospíchej tolik. Tohle byla preambule. A teď začne ambule.“
„Dovolte, teďka já,“ řekl mohutný Lin a vstával.
„Ne, to ne, Line,“ řekl Pavel, „to nesmíš. To je hrubá práce. Ten to nepochopí.“
Valter zběsile skočil do vody.
„Čtyři na jednoho!“ zvolal. „Vy jste ale! Co svědomí…“
Pavel vyletěl vzteky.
„Čtyři?!“ vyjel. „Mrňavý Valka byl čtyřikrát slabší než ty! Ne — pětkrát, šestkrát! A tys ho mlátil, ty zvíře jedno! Když tě svrběly ruce, mohl sis najít Lina nebo Kapitána, gorilo jedna!“
Valter byl bledý. Masku už si nasadil, ale ještě si ji nedal na obličej a nervózně se teď rozhlížel, když hledal, jak z toho. Byla mu zima. A bylo mu to jasné.
„Že se nestydíš, Valtře!“ řekl skvělý Athos. „Podle mne jsi zbabělec. Že se nestydíš. Pojď ven. Budeš zápasit postupně se všemi,“
Valter zaváhal, ale vyšel ven. Věděl, co to znamená zápasit s osmnáctkou, ale přesto vyšel ven a zaujal postavení. Cítil, že přišla chvíle účtování a že tohle je nejlepší způsob. Athos si pomalu přetáhl košili přes hlavu.
„Počkejte!“ vyjel Pavel. „Z toho budou modřiny! Máme ještě jinou práci!“
„To je pravda,“ řekl Athos a zamyslel se.
„Pusťte mě na něj,“ požádal mohutný Lin. „Vezmu to zkrátka.“
„Ne!“ Pavel se začal rychle svlékat. „Valtře! Pamatuješ si, co je největší svinstvo na světě? Já ti to připomenu: být zbabělý, lhát a přepadat druhé. Zbabělec naštěstí nejsi, ale na to ostatní jsi zapomněl. A já chci, aby sis to zapamatoval navždycky. Tak já jdu, Valtře! Opakuj si to!“
Sebral Valtrovo oblečení, které leželo ve křoví, a skočil do vody.
Valter ho sledoval bezmocným pohledem, zatímco Athos skákal na břehu nadšením.
„Polly!“ křičel. „Polly, ty jsi génius! génius! Co mlčíš, Valtře. Opakuj to, ty gorilo: být zbabělý, lhát a přepadat druhé!“
Kapitán zamračeně sledoval Pollyho, který plaval jako pes, dělal při tom spoustu hluku a nechával za sebou zpěněnou stopu. Ano, byl moudrý, jako vždycky. Ten břeh byl zarostlý příšernými kopřivami a nahý Valter tam bude muset hledat své kalhoty i všechno ostatní. Bude hledat za tmy, protože slunce zapadá. A to mu patří. Kdo ale potrestá nás? Ani v nejmenším nejsme andělé, lžeme. Je to jen o málo lepší než přepadat druhé.
Polly se vracel. Byl celý udýchaný, odplivoval si, vyškrábal se na břeh a hned spustil:
„Tak to bychom měli, Valtře! Běž se obléknout, ty gorilo. Plavu hůř než ty, hůř se potápím, ale nechtěl bych si to teď s tebou vyměnit!“
Valter se na něho díval. Mlčky si nasadil masku na tvář a vstoupil do teplé vody, z které se kouřilo. Měl před sebou břeh porostlý strašnými kopřivami.
„Zapamatuj si to!“ křikl za ním Pavel. „Být zbabělý, lhát a přepadat druhé! Přepadat, Valtře! Nic horšího není! Kopřivy jsou dobré na špatnou paměť…“
„To ano,“ řekl Athos. „Dříve je vysekávali. Obleč se, Polly, nastydneš…“
Bylo slyšet, jak na protějším břehu Valter syká bolestí a jak chodí v kopřivovém houští.
Když se vrátili na osmnáctku, byl už pozdní večer, protože po účtování s Valtrem Lin navrhl, aby si odpočinuli a trochu se rozptýlili, aby si tedy zahráli na Pandoru, a na Pandoru si hráli vždycky s velkou chutí. Athos, Lin a Kapitán byli lovci, Polly byl obrovitý rakopavouk, park jim posloužil za džungli na Pandoře, džungli neprostupnou, bažinatou a děsivou. Právě vystoupivší měsíc představoval EN 9 — jedno ze sluncí na Pandoře. Hráli si tak dlouho, dokud se obrovitý rakopavouk nevrhl ze stromu na lovce Lina a neroztrhl si po celé délce kalhoty ze superpevného tetrakanetylenu. Pak museli jít domů. Nechtěli rozčilovat službu, a tak Kapitán navrhl, aby se domů dostali odpadovou rourou — byla to skvělá myšlenka, která mezi jeho temnými úvahami zazářila jako blesk. Přesto se nakonec rozhodli použít vyzkoušeného okna v dílně.
Do osmnáctky vstoupili velmi hlučně a v běhu posuzovali skvělé perspektivy, které se před nimi otevřely v souvislosti s nápadem o odpadové rouře, až uviděli učitele, který seděl za Athosovým stolem s knihou v rukách.
„Já jsem si roztrhl kalhoty,“ řekl rozpačitě Pavel. Dobrý večer samozřejmě říct zapomněl.