„O čem chceš psát?“ zeptal se Kondratěv. „O naší cestě?“
Žeňa se zaujetím začal vyprávět o jednotlivých částech i kapitolách, ale Kondratěv ho už nevnímal. Díval se na strop a myslel na jediné: „Bolí to, bolí to, bolí to…“ A jako vždycky, když už bolest byla nesnesitelná, ve stropě se rozevřel oválný otvor, nehlučně se vysunula drsná šedivá roura se zelenými blikajícími okénky. Plynule sjela, až se téměř dotýkala Kondratěvovy hrudi a pak znehybněla. Posléze se ozvalo tiché vibrační hučení.
„Co to… je?“ vyptával se Žeňa a vstal.
Kondratěv mlčel, oči měl zavřené a s ulehčením vnímal, jak ustupuje, utichá, mizí šílená bolest.
„Neměl bych raději odejít?“ řekl Žeňa a rozhlížel se.
Bolest byla pryč. Roura nehlučně vyjela nahoru, otvor ve stropě se uzavřel.
„Kdepak,“ řekl Kondratěv. „To je jen léčebná procedura. Sedni si, Žeňo.“
Pokoušel se rozpomenout, o čem Žeňa mluvil. Ano, novela, črta „Za světelnou bariérou“. O cestě Tajmyru. O pokusu překonat světelnou bariéru. O katastrofě, která přenesla Tajmyr stoletím…
„Poslyš, Jevgeniji,“ řekl Kondratěv. „Vyznají se vůbec v tom, co se s námi stalo?“
„Ano, jistě,“ řekl Žeňa.
„Tak co?“
„No,“ řekl Žeňa. „Samozřejmě, že se v tom vyznají. To nám ale nepomůže. Já například nedokážu pochopit, čemu rozumějí.“
„Ale přesto…“
„Řekl jsem jim všechno a oni prohlásili: To je jasná sigmaderitrinitace.“
„Cože?“ řekl Kondratěv.
„De-ri-tri-ni-ta-ce. A sigma ještě k tomu.“
„Nějaká tramtarace,“ zabručel Kondratěv. „Snad k tomu řekli ještě něco?“
„Rovnou mi řekli: Váš Tajmyr se dostal těsně ke světelné bariéře s legenovým zrychlením a sigmaderitrinitoval. Časoprostorové kontinuum. Říkali, že jsme neměli použít legenového zrychlení.“
„Tak,“ řekl Kondratěv. „Neměli jsme ho tedy použít, ale my jsme ho použili. Deri…teri… Jak se to jmenuje?“
„Deritrinitace. Zapamatoval jsem si to napotřetí. Prostě pokud jsem tomu porozuměl, každé těleso u světelné bariéry při určitých podmínkách nepředstavitelně mění tvary, jako kdyby protínalo prostor. No… Je to přibližně něco podobného, co předpovídal za našich časů Bykov — mladší. (Aha, řekl Kondratěv.) Tomu protínání říkají deritrinitace. Všechny jejich dálkové koráby jsou založeny na tomto principu. Mají D-kosmolety. (Aha, řekl znovu Kondratěv.) Při deritrinitaci jsou zvláště nebezpečná ta legenová zrychlení. Kde se berou a v čem je jejich podstata, to jsem naprosto nepochopil. Nějaká lokální vibrační pole, hyperpřechody, plazma a tak dále. Faktem je, že při legenových poruchách dochází nutně k silnému zkreslení časových měřítek. Právě to se stalo s naším Tajmyrem.“
„Deritrinitace,“ řekl smutně Kondratěv a zavřel oči. Odmlčeli se. Je to špatné,‘ pomyslel si Kondratěv. ‚D-kosmolety. Deritrinitace. To nikdy nezvládnu. A polámaná záda.‘
Žeňa ho pohladil po tváři a řekl:
„To nic, Serjožo. Já si myslím, že časem se ve všem vyznám. Budeme se muset, samozřejmě, hodně učit…“
„Učit se od základů,“ zašeptal Kondratěv, aniž otevřel oči. „Nebuď naivní, Žeňo. Učit se od základů. Všechno a od samého začátku.“
„No co, já nejsem proti,“ řekl bodře Žeňa. „Hlavní je chtít.“
„Chtít znamená moci?“ jedovatě se zeptal Kondratěv.
„No právě.“
„Tohle přísloví si vymysleli lidé, kteří mohli, i když dokonce nechtěli. Lidé ze železa.“
„No tak,“ řekl Žeňa. „Ty taky nejsi papírový. Tak poslouchej. V minulé dekádě jsem se seznámil s jednou dívkou…“
„Neříkej?“ pronesl Kondratěv. (Žeňa se nesmírně rád seznamoval s dívkami.)
„Je to filoložka. Chytrá, kouzelná, nádherná.“
„No samozřejmě,“ řekl Kondratěv.
„Nech mě domluvit, Sergeji Ivanoviči. Já to všechno chápu. Ty se bojíš. Tady ale člověk nemůže být sám. Tady osamělí lidé nejsou. Dej se co nejrychleji dohromady, navigátore. Začínáš být zatrpklý.“
Kondratěv chvíli mlčel a pak ho požádal:
„Jevgeniji, buď tak laskav a jdi k oknu.“
Žeňa vstal, neslyšně našlapoval a přistoupil k obrovskému modrému oknu přes celou zeď. Kondratěv v okně viděl jenom oblohu. V noci se okno podobalo tmavomodré propasti s napíchanými prudce zářícími hvězdami, jednou nebo dvakrát navigátor viděl, jak se tam zapaluje rudá záře, jak se rozsvítí a rychle pohasne.
„Jsem tu,“ řekl Žeňa.
„Co je tam?“
„Balkón.“
„A co dál?“
„Pod balkónem je náměstí,“ řekl Žeňa a ohlédl se na Kondratěva.
Kondratěv se zachmuřil. Už ani Žeňa mu nerozumí. Byl zoufale sám. Doposud neví nic. Vůbec nic. Dokonce ani neví, co to je v jeho pokoji, proč tu všichni tak neslyšně chodí. Včera večer se navigátor pokusil pozvednout a prohlédnout si pokoj, ale okamžitě upadl do bezvědomí. Víckrát se o to nepokoušel, protože bezvědomí nesnášel.
„Tak tahle budova, ve které ležíš,“ řekl Žeňa, „to je sanatorium pro těžce nemocné. Budova má patnáct pater a tvůj pokoj…“
„Nemocniční pokoj,“ zavrčel Kondratěv.
„…A tvůj pokoj je v osmém patře. Balkón. Kolem dokola jsou hory — Ural — a borový les. Odtud vidím ještě další podobné sanatorium. To je asi dvacet kilometrů odtud. Tam dál je Sverdlovsk, ale to je takových sto kilometrů. Dál vidím startovní plochu pro pterokary. Vážně, jsou to kouzelné stroje. Teď tam jsou čtyři. Tak. A co dál? Tam dál je pak květinový záhon s fontánou. U fontány stojí nějaké dítě a podle všeho uvažuje, jak by mohlo utéci do lesa…“
„To je také těžce nemocné?“ zeptal se se zájmem navigátor.
„Je to možné. I když na to nevypadá. Tak. Utéci se mu nepodaří, protože ho právě chytila jedna bosá teta. S tou tetou se už znám, pracuje tady. Je docela milá. Může jí být tak dvacet let. Onehdy se mě ptala, jestli jsem se náhodou neznal s Norbertem Wienerem a s Antonem Makarenkem. Teďka někam vleče těžce nemocné dítě a mám takový pocit, že mu při chůzi dává výchovnou lekci. Právě přistává ještě jeden pterokar. Ale ne, to není pterokar… Poslyš, Serjožo, měl bys požádat lékaře o stereovizor.“
„Už jsem o něj žádal,“ řekl navigátor zamračeně. „Nedovolí mi to.“
„Proč?“
„Copak já vím?“
Žeňa se vrátil k posteli.
„To je marnost nad marnost,“ řekl. „Všechno to uvidíš, poznáš a přestaneš vnímat. Nesmíš být takový vnímavý. Pamatuješ na Königa?“
„Proč?“
„Pamatuješ si, jak jsem mu vyprávěl o tvé zlomené noze a jak on hlasitě křičel se skvělým přízvukem: Ach, jaký já jsem vnímavý! Ach!“
Kondratěv se usmál.
„Ráno jsem přišel k tobě,“ pokračoval Žeňa, „a zeptal jsem se tě, jak se ti daří. Ty jsi mi odpověděl, že jsi strávil těžkou noc.“
„To si pamatuju,“ řekl Kondratěv. „Tady jsem taky strávil spoustu pestrých nocí. A kolik mě jich ještě čeká.“
„Ach, jaký já jsem vnímavý!“ okamžitě zvolal Žeňa.
Kondratěv znovu zavřel oči a nějakou dobu ležel mlčky. „Poslouchej, Jevgeniji,“ řekl se zavřenýma očima. „A co říkali tomu, jak umíš řídit hvězdolet?“
Žeňa se vesele zasmál.
„Strašně, strašně zdvořile mě hubovali. Jak jsem zjistil, rozbil jsem nějaký obrovský teleskop, na mou duši, ani jsem si nevšiml kdy. Náčelník observatoře mi málem jednu vrazil, ale vychování mu to nedovolilo.“
Kondratěv otevřel oči.
„No a?“ řekl.
„No, když se dozvěděli, že nejsem pilot, tak toho nechali. Málem mě chválili. Náčelník observatoře mi v zápalu dokonce navrhl, abych se zúčastnil prací při obnovování teleskopu.“
„No a?“ řekl Kondratěv.
Žeňa si povzdychl.
„Nic z toho nebylo. Lékaři mi to zakázali.“
Dveře se pootevřely a do pokoje nahlédla opálená dívka v bílém plášti v pase pevně převázaném. Děvče přísně pohlédlo na nemocného, pak na hosta a řeklo:
„Končíme, soudruhu Slavine.“
„Už jdu,“ řekl Žeňa.
Děvče přikývlo a zavřelo dveře. Kondratěv smutně řekl:
„Tak vidíš, jdeš pryč.“
„To je jen na chvíli!“ zvolal Žeňa. „A nezatrpkni, prosím tě. Ještě si zalétáš, budeš prvotřídním D-hvězdoletcem.“
„D-hvězdoletec…“ Navigátor se křivě usmál. „Tak dobře, jdi už. Tvého D-hvězdoletce budou teď krmit kaší. Malou lžičkou.“
Žeňa vstal.
„Na shledanou, Serjožo,“ řekl, opatrně poklepal Kondratěva po ruce, která ležela na pokrývce. „Uzdrav se. A měj na paměti, že nový svět je nesmírně dobrý svět.“
„Na shledanou, klasiku,“ řekl Kondratěv. „Ještě přijď. A přiveď tu svou chytrou dívku… Jak se jmenuje?“
„Šejla,“ řekl Žeňa. „Šejla Kadarová.“
Odešel. Odešel do neznámého a v podstatě cizího života, pod nekonečné nebe, do zeleně sadů bez hranic. Do světa, kde samozřejmě míří za obzor skleněné autostrády, kde urostlé stavby vrhají na náměstí krajkové stíny. Kde se ženou stroje bez lidí i s lidmi oblečenými do podivných šatů, s lidmi klidnými, chytrými, laskavými, vždy nesmírně zaměstnanými, a právě proto spokojenými. Vstoupil do něho a půjde se dál toulat po planetě podobající i nepodobající se Zemi, kterou opustili tak dávno a přece před tak krátkou dobou. Bude se toulat se svou Šejlou Kadarovou a brzy napíše svou knihu, bude to kniha samozřejmě velmi dobrá, protože Žeňa je schopen napsat dobrou, moudrou knihu…
Kondratěv otevřel oči. Vedle něho seděl na posteli silný růžolící lékař Protos a mlčky ho pozoroval. Lékař Protos se usmál, pokýval hlavou a polohlasně řekl:
„Všechno bude v pořádku, Sergeji Ivanoviči.“
PLYNOUCÍ CESTY
„Skutečně nechceš s námi dnes večer zůstat?“ zeptal se Žeňa nerozhodně.
„Jistě,“ řekla Šejla. „Pojďte, zůstaneme pohromadě. Kam byste takhle smutný chodil?“
Kondratěv zavrtěl hlavou.
„Ne, děkuju,“ řekl. „Rád bych teď byl sám.“ Šejla se na něho mile a trochu smutně usmála, Žeňa se kousal do rtů a hleděl do prázdna.
„Nedělejte si se mnou žádné starosti,“ řekl Kondratěv. „Je to pro mne vždycky těžší, když se o mne někdo stará. Na shledanou.“
Odstoupil od pterokaru a zamával rukou.
„Ať jsi jde,“ řekl Žeňa. „Je to tak správné. A ať jde sám. Šťastnou cestu, Sergeji Ivanyči, víš, kde nás můžeš najít.“
Ledabyle přejel prsty po klávesnici na přístrojové desce. Dokonce na ni ani nepohlédl. Levou ruku měl ovinutou kolem Šejliných zad. Ani nezabouchl dvířka. Mrkl na Kondratěva a rozletěl se z místa tak prudce, že se dvířka zabouchla sama. Pterokar prudce stoupal k obloze a vznášel se nad střechami. Kondratěv zamířil k plynoucí cestě.
‚Tak,‘ pomyslel si, ‚a teď se tedy po hlavě vrhnu do života. Žeňka říká, že se tady nedá zabloudit. Uvidíme.‘
Nehlučně plynoucí cesta zela prázdnotou. Kondratěv pohlédl nahoru. Nad hlavou se vznášela poloprůhledná střecha, na ni se pokládaly stíny pterokaru a vrtulníků patřících podle všeho obyvatelům tohoto domu. Každá střecha ve městě byla zřejmě přistávací plochou. Kondratěv pohlédl dolů. Tam byl rozlehlý světlý vestibul s hladkou podlahou třpytivou jako led.
Kolem Kondratěva zaťukaly podpatky a po schodech přeběhly dvě dívky. Jedna z nich, malá, v bílé blůzce a jasně modré sukni, mu pohlédla do tváře. Měla nos samou pihu a vlasy až do očí. Něco ji na Kondratěvovi překvapilo. Na okamžik se zastavila, a aby neupadla, přidržela se zábradlí. Pak dohnala kamarádku, obě se rozběhly dál a dole, už ve vestibulu, se ohlédly. ‚Tak,‘ pomyslel si Kondratěv, ‚už to začíná. Lidi, koukejte, co jste ještě neviděli.‘
Sestoupil do vestibulu, děvčata už tu nebyla. Nohou vyzkoušel, jestli podlaha neklouže. Ne, bylo to v pořádku. Ve vestibulu se táhla na obě strany ode dveří veliká okna a v nich bylo vidět, že venku je spousta zeleně. Město se v zeleni topilo, to Kondratěv viděl, když letěl pterokarem. Zelení byla zaplněna všechna prázdná místa mezi střechami. Kondratěv obešel vestibul, postál před věšákem, na němž visel osamělý fialový plášť; opatrně se rozhlédl, ohmatal látku a zamířil ke dveřím. Na schodech se překvapeně zastavil. Žádná ulice tu nevedla.
Přímo odtud se táhla hustou trávou ušlapaná pěšinka. Asi po deseti krocích mizela v křovinatém houští. Za ním začínal les — vysoké rovné borovice se střídaly s rozložitými starými duby. Vpravo i vlevo vedly čisté modré zdi domů.
„To není špatné,“ řekl Kondratěv a zhluboka se nadechl.
Vzduch to byl kouzelný. Založil si ruce za záda a bez váhání se vydal po pěšince. Zavedla ho na poměrně širokou písčitou cestu. Tady chvíli zaváhal, než zabočil vpravo. Byla tu spousta lidí. Napjatě očekával, že prapravnuci, jakmile ho spatří, hned přeruší hovor, zapomenou na své starosti, zastaví se a budou na něho poulit oči. Třeba se ho budou dokonce na všechno vyptávat. Nic takového se však nestalo. Nějaký starší prapravnuk do něho při předcházení neobratně strčil a řekl: ‚Promiňte, prosím… ale ne, to jsem neříkal tobě.‘ Kondratěv se pro jistotu usmál. ‚Něco se stalo?‘ Zaslechl slabý ženský hlas, který jako kdyby vycházel z nitra staršího prapravnuka. ‚Ale ne,‘ řekl prapravnuk a přátelsky kývl na Kondratěva. ‚Strčil jsem tu nerad do jednoho mladíka.‘ — ‚Jo tak‘ řekl ženský hlas, ‚tak tedy poslouchej dál. Řekla jsem, že mi do projektu nic není a ty že budeš taky proti…‘ Starší prapravnuk se vzdálil a ženský hlas postupně utichal.
Prapravnuci Kondratěva předcházeli, chodili proti němu. Mnoho se jich na něj usmívalo, někteří na něho dokonce kývali. Nikdo z nich však nepoulil oči a neobtěžoval ho vyptáváním. Je sice pravda, že nějakou dobu kolem něho nenápadně kroužil černooký mladík, ruce měl v kapsách, ale v okamžiku, kdy se Kondratěv slitoval a rozhodl se na něho kývnout, mladík zřejmě ztratil veškerou odvahu a zůstal pozadu. Kondratěv se hned cítil volnější a začal se teď sám víc rozhlížet a naslouchat.
Prapravnuci mu v podstatě připadali jako docela obyčejní lidé. Starší i mladí, vysocí i malí, hezcí i nehezcí. Muži a ženy. Nebyli tu velmi staří lidé. A vůbec tu nebyli sešlí a nemocní. A neviděl tu děti. Všichni se chovali na ulici velice klidně a nenuceně, jako kdyby byli doma a přijímali jako hosty své staré přátele. A nedá se říci, že by všichni překypovali radostí a štěstím. Kondratěv viděl i ustarané a unavené, občas dokonce i zamračené tváře. Jeden mladík seděl na okraji chodníku mezi pampeliškami, trhal jednu po druhé a zuřivě do nich foukal. Bylo vidět, že je myšlenkami někde daleko a že to nejsou myšlenky právě veselé.
Prapravnuci se oblékali jednoduše a každý po svém. Starší muži byli v dlouhých kalhotách a pohodlných bundách s rozepnutým límcem, ženy rovněž v kalhotách nebo v dlouhých šatech půvabného střihu. Mladí, rovněž děvčata, byli téměř všichni v krátkých širokých kalhotách a bílých nebo barevných blůzách. Vyskytovaly se tu však i parádnice v nápadně elegantních purpurových nebo zlatých pláštích přehozených přes krátké světlé… košile, tak to Kondratěv pojmenoval. Za těmito parádnicemi se lidé ohlíželi.
Ve městě bylo ticho. Aspoň tedy nebyl slyšet žádny mechanický zvuk. Kondratěv zaslechl jenom hlasy a občas odněkud hudbu. Ještě šuměly koruny stromů a chvílemi se sem snesl měkký zvuk prolétajícího pterokaru. Doprava probíhala zřejmě podle pravidel ve velké výšce. Prostě všechno tu pro Kondratěva bylo cizí, i když bylo zábavné chodit ve velikém městě po pěšinách a písečných cestách, zachycovat oblekem za větvičky křoví. Téměř takhle vypadaly před sto lety parky na okrajích měst. Kondratěv by se tu mohl cítit jako doma, jenom kdyby se nepovažoval za zbytečnějšího člověka, než je zřejmě kterákoli z těch zlatých a purpurových parádnic.
Předešel ho muž se ženou, kteří se vedli pod paží. Muž vyprávěl:
„…v tomhle místě zahajují housle — lááá-la-lá… a hned nato něžná a slabá choriola — týýý-ty-tý-ty!“
Dařilo se mu to předvést hodně přesvědčivě, i když to příliš hudebně neznělo. Žena na něho hleděla s pochybnostmi.
Na kraji cesty stáli dva starší lidé a mlčeli. Jeden z nich najednou paličatě řekl:
„Ale stejně se pro ni nehodilo, aby to tomu chlapci říkala.“
„Teď už je pozdě,“ ozval se druhý a oba se znovu odmlčeli.
Proti Kondratěvovi šli tři lidé — vysoké bledé děvče, veliký starý černoch a zamyšlený, roztržitě se usmívající chlapec. Děvče hovořilo a prudce při tom mávalo zaťatou pěstí: