„Opravdu?“ nadchl se učitel. „Tetrakanetylenové kalhoty?“
„Jo!“ řekl Pavel s pohotovou pýchou.
Lin mu to vztekle záviděl.
„Chlapci,“ řekl učitel, „já ale nevím, jak se spravují!“
Posádka s ulehčením vykřikla. Všichni věděli jak. Všichni toužili po tom, aby to mohli ukázat, aby mohli vyprávět a spravovat.
„Tak pojďte,“ souhlasil učitel. „Jenom navigátor Sidorov nebude spravovat kalhoty, ale bude opravovat průhledovou soupravu. Osud je k němu krutý.“
„Podívejme se!“ řekl Athos, který si na takovou činnost nemusel teprve zvykat.
Všichni se pustili do práce. I Kapitán. Kdoví proč mu začalo být veselo. ‚Zítra neodjedeme,‘ uvažoval. ‚Dokud se nedáme dohromady…“ Nápad s útěkem mu nepřipadal už tak lákavý, jenom aby nepřišly nazmar vědomosti, které se jim podařilo nashromáždit za čtyři dekády.
„…existují problémy zajímavé a závažné,“ vyprávěl učitel a obratně přitom zacházel s vysokofrekvenčním zařízením, „jsou problémy obrovské jako svět. Jsou ale také ještě problémy malé, ale výjimečně zajímavé. Nedávno jsem přečetl strašně starou knížku, byla velmi zajímavá. V podstatě se tam psalo, že doposud nebyla vyřešena záhada ‚bludiček‘. Znáte je — ty na bažinách? Je jasné, že to jsou nějaké chemiluminiscentní hmoty, ale jaké? Snad fosforečnan sírnatý? Spojil jsem se s Informátorem, a víte, že tahle záhada nebyla vysvětlena dodnes?“
„Proč?“
„Jde totiž o to, že chytit takovou bludičku je nesmírně těžké. Jako Pravda si bliká někde v dálce a do rukou ji člověk uchopit nemůže. Lepellé se dlouhou dobu pokoušel sestrojit kybernetické zařízení pro lov světel, ale ani v nejmenším se mu to nepodařilo…“
Učitele Těnina příšerně bolela hlava. Necítil se dobře. Za poslední čtyři hodiny přečetl a obsáhl čtyři knihy o regeneraci ovzduší, projekt Venuše se naučil nazpaměť. Proto musel využít hypnotického vyzařovače, po němž je třeba si nutně lehnout a dobře se vyspat. Ale pořádně se vyspat nemůže. Možná že si ani nemusel tak přetěžovat mozek, ale nechtěl riskovat. Musel vědět o Venuši a o projektu desetkrát víc než celá čtyřka dohromady, jinak by celé jeho podnikání ztratilo smysl.
Čekal na okamžik, kdy bude moci přejít k tomu hlavnímu, a vyprávěl jim o lovu bludiček, viděl, jak široce se otevírají klukovské oči, jak v nich pulsuje a klokotá plamen velké fantazie, a bylo mu jako vždycky v takovém případě obdivuhodně hezky a radostně, když viděl právě tohle, třebaže se mu hlava mohla rozskočit.
…Chlapci už zatím kráčeli čvachtajícím třasoviskem v opravdových kouzelných bažinných botách, kolem dokola noc, tma, mlha, tajuplné rostliny a z nitra bažin vystupovaly mraky odporných výparů, bylo to nesmírně nebezpečné a hrozné, ale strach musel jít stranou. Před nimi se nejasně míhaly namodralé jazyky bludiček, jejichž záhadu bylo nutno odhalit jako sůl, teď to bylo naprosto jasné, na prsou každého z lovců visel miniaturní ovládací pult přenášející pokyny věrným a obratným kybernetickým strojům klopýtajícím v třasovisku. Tyto kybernetické stroje bylo nutno vymyslet co nejdříve, protože co nejdříve začnou vysoušet poslední bažiny a jejich práce ztratí smysl…
Ve chvíli, kdy kalhoty i průhledová souprava byly opraveny, jedno ani druhé už víc nikoho nezajímalo. Pavel si vymyslel poému Bludičky a když si natahoval kalhoty, broukal si už první verše: ‚Pohleď, v dálce bažin bludičky jsou‘.
Kapitán s Athosem nezávisle na sobě vymýšleli plán kybernetického stroje do bažin, který by byl schopen rychle se přemisťovat nejistým terénem a který by reagoval na chemiluminiscenci… Lin jednoduše seděl s otevřenou pusou a myslil si: ‚Kde jsem to jen nechal oči? Zatraceně!‘ Pevně se rozhodl, že zbytek života stráví v bažinách.
Učitel si pomyslel: ‚Už je čas. Jenom je nenutit ke lhaní a přetvářce. Tak do toho, Těnine!‘ A spustil:
„Poslyš, Kapitáne Kornove, co je tohle za strašné schéma?“ zapíchl prst do výkresu s obohacovačem. „Děláš mi starosti, chlapče. Vymyslel sis to pěkně, ale realizace je nebývale špatná…“
Kapitán se rozohnil a pustil se do boje…
O půlnoci učitel Těnin vyšel do parku a zastavil se u svého pterokaru. Obrovitý plochý blok školy ležel před ním. Všechna okna v přízemí už byla tmavá, ale tam nahoře ještě hořela světla. Svítilo se ve dvacítce, kde pětice vynikajících šprýmařů besedovala zcela jistě se svým učitelem Sergejem Tokmakovem, dříve lékařem. Svítilo se v pokoji číslo sto sedm, tam se míhaly stíny a bylo jasné, že někdo někoho mlátí polštářem po hlavě a že ho bude mlátit tak dlouho, dokud proud neslyšných a neviditelných infrapaprsků nepřinutí ke spánku i ty nejneklidnější, což se stane za dvě minuty. Svítilo se v mnoha místnostech těch nejstarších — tam už řešili problémy poněkud důležitější než byly bludičky, nebo jak se spravují roztrhané tetrakanetylenové kalhoty. A svítilo se v osmnáctce…
Učitel vstoupil do kabiny pterokaru a začal se dívat na známé okno. Hlava se mu snad už rozskočila. Měl chuť si lehnout, zavřít oči a na čelo si dát něco studeného a těžkého. ‚Vy moji kluci,‘ uvažoval, ‚copak jsem vás opravdu nezastavil? Jak je to těžké, jak je to složité a jak si člověk není někdy jist, má-li úplnou pravdu, ale nakonec jak se vždycky ukáže, že jednal správně. A jak je to všechno pozoruhodné, radostné a jak bez toho nelze žít…‘
Světlo v osmnáctce zhaslo. Znamená to, že může jít spát. Spát se mu chce, ale je mu líto udělat to. ‚Určitě jsem jim neřekl všechno, co bych jim mohl říct a co by stálo za to… Ne, všechno. Už aby bylo ráno! Jak mi je bez nich smutno a jak se cítím sám! Zatracení kluci!‘ Učitel Těnin se usmál a zapojil motor. Už aby bylo ráno…
V osmnáctce statečně bojovali se spánkem. Kapitán měl řeč. Posádka mlčela.
„To je ostuda! Všichni dostanou výpověď! Lenoši líní! Parta ostudných lenochů a hlupáků! Co jste dělali těch čtyřicet dní? Co ty, Line? Hanba! Ani jediná pořádná odpověď…“
Athos si pohrával s klaviaturou průhledového zařízení a blábolil:
„Tak už nás, Kapitáne, nech! Sám jsi dopadl taky skvěle — z pěti odpovědí čtyři nanic. A ta pátá, když se to tak vezme…“
„Jak to — z pěti…“
„Nehádej se, Kapitáne, já jsem to počítal.“
A jestliže Athos řekne, že něco počítal, tak je to spočítáno dobře. To tedy ale byla ostuda! Kapitán zavřel oči, až mu před nimi pluly ohnivé skvrny. Projekt Říjen se rozplynul. Rozplynul se s ostudou. S takovouhle bandou hlupáků se Venuše nedá dobývat! Nikdo ničemu nerozuměl a nic se nenaučil. Jak moc je třeba se dřít jenom o atmosférických agregátech, aby je čert vzal! Nejsme k ničemu. Velcí kolonisté z osmnáctky! Fuj! Ale Valter dostal, co mu patří. Neměli by mu ještě přidat? Ne, to mu stačí. A vůbec, už se dost zabývali takovými hloupostmi. Teď musí myslet na bludičky.
…Kapitán šel, zapadal do bažin, spolu s ním Athos i Lin a Polly, který měl roztrhané kalhoty. V kouřících výparech se míhaly hbité kybernetické stroje, které teprve museli vymyslet.
ZPRAVODAJSTVÍ
Novosibirsk, 8. října 2021. Oznamuje se tu, že komise Akademie věd, která měla za úkol prozkoumat výsledky expedice „Tajmyr—Jermak“, skončila svou práci.
Jak známo, odeslala Akademie věd v roce 2017 do hlubokého prostoru expedici skládající se ze dvou planetoletů první třídy „Tajmyr“ a „Jermak“, aby se ověřila možnost mezihvězdných letů. Expedice startovala 7. listopadu roku 2017 z mezinárodního raketodromu Pluton-2 ve směru souhvězdí Lyry. Členy posádky planetoletů Tajmyr byli: kapitán a velitel, navigátor S. I. Kondratěv, kybernetik P. König a lékař J. M. Slavin. Planetolet Jermak plnil funkci informačního centra bez posádky.
Speciálním úkolem expedice byl pokus dosáhnout světelné bariéry (absolutní rychlosti 300 000 km/s) a výzkumy prostoročasových vlastností při samovolně se měnícím zrychlení blížícím se hranici světla.
16. května roku 2020 byl na návratové dráze v oblasti planety Pluton objeven planetolet Jermak a dopraven na mezinárodní raketodrom Pluton-2. Planetolet Tajmyr se na návratové dráze neobjevil.
Při studiu materiálů dopravených planetoletem Jermak bylo zjištěno kromě jiného toto:
a) 327. dne místního času dosáhla expedice „Tajmyr—Jermak“ rychlosti 0,975 v relaci ke Slunci a začala plnit průzkumný program;
b) expedice převzala a registrační zařízení na Jermaku zaznamenalo cenné údaje o chování prostoročasu v podmínkách samovolně se měnícího zrychlení blížícího se hranici světla;
c) 342. dne palubního času začal Tajmyr plnit další úkol tím, že se vzdálil od Jermaka na devět set miliónů kilometrů. Ve 13 hodin 09 minut 11,2 s. 344. dne palubního času sledovací zařízení Jermaka zaznamenalo v bodě, kde se nacházel Tajmyr, záblesk o velké intenzitě, po němž byl přerušen přísun informací z Tajmyru na Jermak a už se neobnovil.
Na základě toho byla nucena komise dojít k závěru, že planetolet první třídy Tajmyr havaroval a celá posádka ve složení Alexej Eduardovič Žukov, Konstantin Ivanovič Falin, George Allan Pollak, Sergej Ivanovič Kondratěv, Peter König a Jevgenij Markovič Slavin v důsledku katastrofy zahynula. Příčiny katastrofy nebyly zjištěny.
(Zpravodajství mezinárodního střediska pro vědecké informace číslo 237,9. října roku 2021.)
DVA Z TAJMYRU
Po obědě si Sergej Ivanovič Kondratěv trochu pospal, a když se probudil, přišel Žeňa Slavin. Žeňova rezavá kštice rozsvítila stěny, až zrudly, jako když zapadá slunce. Žeňa příjemně a omamně voněl neznámou kolínskou vodou.
„Buď zdráv, Serjožko, kamaráde!“ zakřičel od prahu.
Vtom někdo přísně řekl:
„Mluvte laskavě potichu.“
Žeňa pohotově zakýval do chodby, po špičkách se přiblížil k lůžku a usedl tak, aby ho Kondratěv mohl vidět, aniž pohnul hlavou. Ve tváři měl radost a vzrušení. Kondratěv si už ani nevzpomínal, kdy ho naposledy takhle viděl. A dlouhou načervenalou jizvu na Žeňově tváři viděl vůbec poprvé.
„Buď zdráv, Žeňo,“ řekl Kondratěv.
Ohnivá kštice Žeňova se najednou rozplynula. Kondratěv přimhouřil oči a vzlykl.
„To je ale, co,“ zabručel rozzlobeně. „Nezlob se, prosím tě, na mě. Celý jsem se tu rozklížil. No a jak se ti tam vede?“
„Ale dobře, docela dobře,“ vzrušeným hlasem řekl Žeňa. „Všechno tu je prostě báječné! Hlavně že tě z toho dostali. Jak já jsem se o tebe strachoval, Sergeji Ivanoviči… Zvlášť ze začátku. Byl jsem sám, a takový stesk, takový strašný stesk… Chci k tobě, ale nechtějí mě pustit. Nadávám, ale na nikoho to nedělá zvláštní dojem. Přemlouvám je, přesvědčuji, pokouším se jim dokázat, že jsem nakonec taky lékař… ostatně jaký já jsem vlastně teď lékař…“
„No dobře, věřím ti, věřím,“ řekl mírně Kondratěv.
„A najednou mi dnes zavolal sám Protos. Dostáváš se z toho pěkně, Serjožo. Za půldruhého týdne tě naučím řídit pterokar. Už jsem ho pro tebe objednal.“
„Ano?“ řekl Kondratěv.
Na čtyřech místech měl zlomenou páteř, potrhanou bránici a porušené spoje na lebce. Při blouznění si pořád představoval, že je loutka udělaná z látky, kterou rozdrtilo pásové nákladní auto. Ostatně na lékaře Protose bylo spolehnutí. Byl to silný růžolící člověk tak k padesátce (nebo ke stovce, kdopak by se v tom teďka vyznal), nesmírně mlčenlivý a velice hodný. Přicházel vždycky ráno a večer, usedl k němu a funěl tak sympaticky, že Kondratěvovi bylo hned lépe. Samozřejmě, že to byl vynikající lékař, protože dosud nedal umřít loutce z látky, kterou rozdrtily pásy nákladního auta.
„Nojo,“ řekl Kondratěv. „Snad…“
„Ó!“ zvolal nadšeně Žeňa. „Za půldruhého týdne budeš řídit pterokar. Protos je kouzelník, to ti říkám jako bývalý lékař.“
„Ano,“ řekl Kondratěv, „Protos je nesmírně hodný člověk…“
„Skvělý lékař. Když jsem se dozvěděl, čím se zabývá, bylo mi jasné, že musím změnit povolání. Měním povolání, Sergeji Ivanoviči. Začnu psát!“
„Hm,“ řekl Kondratěv. „To tedy znamená, že tu spisovatele o moc lepší nemají.“
„To je totiž tak,“ řekl Žeňa, „jedno je jasné: všichni jsou modernisté, zatímco já sám budu jediný klasik. Jako Tretiakovskij: ‚Kateřina Veliká — a! — přijela do Carského Sela‘.“
Kondratěv pohlédl na Žeňu napůl zavřenýma očima. Ano, Žeňka neztrácí čas. Oblečen je podle poslední módy, to je jasné, — krátké kalhoty a měkká volná blůza s krátkými rukávy a rozhalenkou. Ani jediný šev, všechno v jemných světlých barvách. Učesán je s lehkou nedbalostí, hladce vyholen a navoněný. Dokonce i některá slova se snaží vyslovovat tak, jak je vyslovují pravnuci — úsečně a hlasitě, nyní už negestikuluje. Pterokar… A to uplynulo teprve několik týdnů…
„Jevgeniji, zase jsem zapomněl, jaký tu teď mají rok,“ řekl Kondratěv.
„Dva tisíce sto devatenáct,“ odpověděl slavnostně Žeňa. „Říkají tu jednoduše, že je rok sto devatenáctý.“
„A jak je to, Jevgeniji,“ řekl Kondratěv nesmírně vážně, „se zrzavými — co je s nimi? Existují ještě ve dvaadvacátém století, nebo už úplně vymizeli?“
Žeňa odpověděl stejně slavnostně:
„Včera jsem měl tu čest besedovat s tajemníkem Ekonomické rady severozápadní Asie. Nejchytřejší člověk a úplně infrarudý.“
Zasmáli se a prohlíželi si přitom jeden druhého. Pak se Kondratěv zeptal:
„Poslyš, Žeňo, jak jsi přišel k té pěšině na obličeji?“
„Tuhle?“ Žeňa nahmatal prsty jizvu. „Copak je ji ještě vidět?“ rozhořčil se.
„Aby ne,“ řekl Kondratěv. „Červená na bílém.“
„To mám z té doby, co ty. Slíbili mi ale, že to všechno brzy zmizí. Beze stopy. A já tomu věřím, protože oni mohou všechno.“
„Kdo — oni?“ ztěžka se zeptal Kondratěv.
„Jak to myslíš — kdo? Lidé… pozemšťané.“
„To jako my?“
Žeňa zamrkal.
„Samozřejmě,“ řekl nejistě. „V jistém smyslu… my.“
Přestal se usmívat a pozorně pohlédl na Kondratěva.
„Serjožo,“ řekl tiše. „Moc tě to bolí, Serjožo?“
Kondratěv se zlehka usmál a očima dal najevo, že ne, že ho to moc nebolí. ‚Brzy ale začne,‘ pomyslel si. Stejně hezky Žeňa řekl: „Serjožo. Moc tě to bolí, Serjožo?“ Jsou to milá slova a on je mile řekl. Řekl je úplně stejně jako toho nešťastného dne, kdy se Tajmyr zaryl do sypkého prachu bezejmenné planety a Kondratěv si při výstupu zranil nohu. Bylo to velmi bolestivé, i když samozřejmě ne tolik jako nyní. Žeňa odhodil kamery a plazil se po sypkém svahu písečného přesypu, táhl za sebou Kondratěva, vztekle nadával, a když se jim konečně podařilo vyškrábat se na vrcholek písečného přesypu, ohmatal Kondratěvovu nohu přes skafandr a zničehonic se docela tiše zeptal: „Serjožo. Moc tě to bolí, Serjožo?“ Nad modrou pouští pomalu stoupal na nafialovělé obloze rozpálený bílý kotouč, ve sluchátkách podrážděně rachotily poruchy a oni dlouho seděli a čekali, až se vrátí výzvědný robot. Robot se však nevrátil, musel se utopit v tom prachu, a tak se dlouho plazili zpátky k Tajmyru…