Ostatní členové výpravy se připojili k náčelníkovi.
„Žádné záření na planetě nemůže vážně ohrozit raketu s kosmickou záštitou. Copak tu nejsme proto, abychom objasnili, co se stalo? Co odpoví Země Velikému Okruhu? Zjistit skutečnost ani zdaleka nestačí, musíme ji vysvětlit. Odpusťte mi ty školácké úvahy!“ zahovořil Erg Noor a obvyklý kovový přízvuk v jeho slovech cinkl výsměchem. „Těžko se můžeme vyhnout tomu, co je naší nejvlastnější povinností…“
„Teplota horních vrstev atmosféry je normální!“ radostně hlásila Niza.
Erg Noor se usmál a obezřetně, závit po závitu se spouštěl, zpomaluje zároveň spirálovou dráhu hvězdoletu. Zirda byla o trochu menší než Země a při oblétnutí v malé výšce nebylo třeba velké rychlosti. Astronomové a geolog porovnávali mapy planety s tím, co zaznamenaly přístroje Tantry. Pevniny si přesně zachovaly své dřívější obrysy, moře se poklidně blyštěla v rudém slunci. Svou podobu nezměnily ani horské hřebeny — jenom planeta mlčela.
Třicet pět hodin neopouštěli astronauti svá stanoviště v pozorovatelnách
Všechny údaje o složení atmosféry i záření rudého slunce přesně souhlasily s předešlými zprávami o této planetě. Erg Noor otevřel příručku o Zirdě a vyhledal sloupec, kde byly záznamy o její stratosféře. Ukázalo se, že ionizace je vyšší než obvykle. V Noorově hlavě začala dozrávat temná, zneklidňující domněnka.
Když letadlo opisovalo šestou otočku sestupné spirály, vystoupily zřetelně obrysy velkých měst. Ale ani teď nezachytily přijímače hvězdoletu žádný signál.
Niza Krit se dala vystřídat, aby něco pojedla a trochu si zdřímla. Zdálo se jí, že spala sotva několik minut. Hvězdolet neletěl nad noční polokoulí Zirdy rychleji než obyčejný pozemský spirolet. Dole se měla rozkládat města, továrny, přístavy. Ale ať lidé sebevíc pátrali mocnými optickými stereoteleskopy, tmu tmoucí neproblesklo ani světélko. Kosmický letoun rozrážel atmosféru a otřásající rachot musilo být slyšet na desítky kilometrů.
Uplynula hodina. Nezaplálo ani jediné světlo. Úmorné čekání bylo nesnesitelné. Noor zapnul poplašné sirény. Nad černou propastí se nesl hrozný řev a Pozemšťané doufali, že ve spojení s burácejícím vzduchem dolehne až k záhadně mlčícím obyvatelům Zirdy.
Záplava oslňujícího světla setřela zlověstnou tmu — Tantra vyplula na osvětlenou část planety. Dole se dále rozprostírala sametová čerň. Rychle zvětšené snímky ukázaly, že je to souvislý koberec květů, které se podobaly sametově černým mákům na Zemi. Sametové porosty se táhly na tisíce kilometrů místo lesů, křovin, rákosí i trávy. Z černého koberce vyčnívaly ulice měst jako žebry obrovských kostlivců a zrezavělé železné konstrukce připomínaly čerstvé rány. Nikde ani jediný živý tvor, nikde stromek, jen samé černé máky.
Tantra svrhla pumovou pozorovací stanici a znovu vplula do noci. Za šest hodin oznámil automat složení vzduchu, teplotu, tlak i ostatní podmínky na povrchu Zirdy. Kromě zvýšené radioaktivity byly všechny údaje o planetě normální.
„Otřesná tragédie,“ zamumlal přiškrceným hlasem biolog Eon Tal, když zapisoval poslední hlášení ze stanice. „Zničili sami sebe a celou svoji planetu!“
„Opravdu?“ zeptala se Niza a skrývala slzy, které se jí draly do očí. „To je strašné! Vždyť ionizace není vůbec tak silná.“
„Přešlo už hezkých pár let,“ odvětil suše biolog. Přesto, že byl mlád, jeho čerkeský obličej s orlím osem vypadal mužně. Teď se tvářil hrozivě: „Takový radioaktivní rozpad je nebezpečný právě tím, že se hromadí nepozorovaně. Celkové množství záření se mohlo po staletí zvětšovat kor za korem, jak nazýváme biodozy ozařování, a pak nejednou nastal kvalitativní skot! Degenerace, neplodnost, plus epidemie ze zhoubného záření… Nestává se to poprvé. Okruhu jsou známy podobné katastrofy…“
„Třeba tak zvaná Planeta fialového slunce,“ ozval se vzadu hlas Erga Noora.
„Tragické je,“ podotkl zasmušilý Pur Chiss, „že její podivné slunce zajišťovalo obyvatelům neobyčejně silný zdroj energie při svítivosti sedmdesáti osmi našich sluncí a při spektrální třídě A nula…“
„Kde je ta planeta?“ vyptával se biolog Eon Tal. „Není to ta, kterou se Rada chystá osídlit?“
„Právě ta. Na památku po ní dostal své jméno zmizelý Algrab.“
„Hvězda Algrab čili Delta Havrana!“ vykřikl biolog. „Ale k ní je příliš daleko!“
„Čtyřicet šest parseků. Sestrojujeme přece kosmické rakety pro stále větší vzdálenosti…“
Biolog pokývl hlavou a zabručel, že nebylo zrovna vhodné nazývat hvězdolet podle zaniklé planety.
„Ale hvězda nezanikla, dokonce i planeta je celá. Než uplyne sto let, osijeme ji a zalidníme,“ odpověděl přesvědčeně Erg Noor.
Rozhodl se pro obtížný manévr; chtěl rovnoběžkovou oběžnou dráhu kosmického letadla změnit na poledníkovou, podél osy Zirdiny rotace. Jak by se mohli vzdálit od planety, aniž se přesvědčili, že opravdu všichni zahynuli? Snad ti, kdo zůstali naživu, nemohou přivolat pomoc, protože mají zničené energetické stanice a poškozené přístroje?
Nebylo to poprvé, kdy Niza viděla Erga Noora za řídícím pultem při odpovědném manévru. S neproniknutelnou tváří a s rychlými, přesnými pohyby jí připadal jako legendární hrdina.
A znovu Tantra vykonala beznadějnou pouť kolem Zirdy, tentokrát od pólu k pólu. Tu a tam, zvláště v středních šířkách, se objevily rozsáhlé oblasti holé půdy. Tam visel ve vzduchu žlutý mrak, jímž prosvítaly gigantické zvlněné brázdy rudého písku, vířícího ve větru.
A dál se opět prostíraly smuteční sametové příkrovy černých máků, jediných rostlin, které odolaly radioaktivitě, nebo které jejím vlivem změnily své vlastnosti.
Všechno bylo jasné. Hledat v mrtvých rozvalinách anamezonové palivo, které tu na doporučení Velikého Okruhu připravili pro hosty z jiných světů — Zirda měla zatím jen planetolety, a ne hvězdolety — bylo nejen marné, nýbrž i nebezpečné. Tantra začala rozvíjet letovou spirálu opačným směrem, od planety. Na ionotrigerních neboli planetárních motorech dosáhla rychlosti sedmnácti kilometrů za vteřinu, které se užívalo při meziplanetárních letech, při vzlétnutích i přistáních — a opustila vymřelou planetu. Zamířila k neobydlené soustavě, označované jen smluvenou šifrou, kde už dříve shodili pumové majáky. Tam také měl čekat Algrab. Spustili anamezonové motory. Jejich obrovská síla zvýšila za dvaapadesát hodin rychlost hvězdoletu na obvyklých devět set miliónů kilometrů za hodinu. K místu setkání zbývalo patnáct měsíců cesty, čili jedenáct podle závislého času na raketě. Kromě dozorčí služby mohla se celá posádka pohroužit do spánku.
Ale ještě šest měsíců trvaly společné diskuse, výpočty a příprava hlášení pro Radu. Z informací o Zirdě vybrali zmínky o riskantních pokusech s částečně rozpadlými atomovými palivy. Našli i projevy, v nichž přední vědci vymřelé planety upozorňovali na příznaky škodlivého vlivu na život a trvali na tom, aby pokusy byly zastaveny. Před sto osmnácti lety rozeslal Veliký Okruh stručnou výstrahu, která by měla stačit lidem s vyspělým rozumem, ale vláda na Zirdě ji patrně nebrala vážně.
Bylo zřejmé, že Zirda se zničila nahromaděním škodlivé radioaktivity po mnoha neopatrných pokusech a po nepředloženém používání nebezpečných druhů jaderné energie.
Už dávno se záhada vysvětlila, dvakrát posádka mezihvězdného korábu vystřídala tříměsíční spánek stejně dlouhým normálním životem…
A teď už mnoho dnů a nocí opisuje Tantra kruhy kolem pochmurné planety a s každou hodinou ubývá naděje na setkání s Algrabem. Blíží se něco hrozného…
Erg Noor se zastavil na prahu a hleděl na zamyšlenou Nizu. Skloněná hlava se záplavou hustých vlasů se podobala nadýchnutému zlatému kvítku…Šelmovský chlapecký profil, trochu šikmo posazené oči, které se často mhouřily potlačovaných smíchem, ale teď byly doširoka rozevřené a s obavou i odhodláním hleděly vstříc neznámým událostem.
Děvčátko ani netuší, jak mu pomáhá její obětavá láska. I když dlouhá léta zkoušek zocelila jeho vůli a city, unavuje ho postavení velitele, který musí být připraven kdykoli převzít zodpovědnost za lidi, za raketu, za úspěch výpravy. Tam, na Zemi, dávno už neleží odpovědnost na jednotlivci. Otázky řeší celá skupina lidí, kteří práci provádějí. A stane-li se něco vážného, mohou se okamžitě poradit o nejsložitějších problémech. Zde však člověk radu nedostane, a velitelé hvězdoletů mají zvláštní práva. Bylo by to lehčí, kdyby taková odpovědnost rvala dva tři roky, a ne deset až patnáct let, což je průměrná doba kosmické výpravy!
Erg Noor vstoupil do řídící kabiny.
Niza mu vyskočila vstříc.
„Sebral jsem všechen potřebný materiál a mapy,“ řekl. „Teď necháme pracovat stroj!“
Náčelník se protáhl v křesle, zvolna převracel kovové lístky a diktoval čísla souřadnic, napětí magnetických, elektrických a gravitačních polí, mohutnost rojů kosmických částic, rychlost i hustotu meteorických proudů. Niza se rozčilením celá schoulila, tiskla knoflíky a otáčela vypínače počítacího stroje. Erg Noor získal sérii odpovědí, nachmuřil čelo a zamyslil se.
„Máme v cestě silné gravitační pole, oblast nakupené tmavé hmoty ve Štíru kolem hvězdy 6555-CR + 11 PKU,“ promluvil Noor. „Abychom zbytečně neplýtvali palivem, musíme uhnout sem, k Hadu. Ve starých dobách využívali lidé gravitačních polí jako urychlovačů a létali při jejich okrajích bez motoru.“
„Můžeme použít takového způsobu?“
„Nemůžeme, na to jsou naše hvězdolety příliš rychlé. Pět šestin absolutní jednotky je dvě stě padesát tisíc kilometrů na vteřinu. Taková rychlost by v poli zemské přitažlivosti zvětšila naši váhu dvanácttisíckrát, a celá naše výprava by se pochopitelně proměnila v prach. Tak se dá létat jen v kosmickém prostoru, daleko od velkých shluků hmoty. Jakmile se mezihvězdný koráb ocitne v gravitačním poli, musí snižovat rychlost tím více, čím silnější je pole.“
„Je zde tedy rozpor,“ Niza si rukou dětsky podepřela hlavu, „čím silnější je gravitační pole, tím pomaleji se musí letět!“
„To platí jen při obrovských, subsvětelných rychlostech, kdy sám hvězdolet se podobá světelnému paprsku a může se pohybovat jen po přímce, čili po tak zvané křivce stejných napětí.“
„Jestli jsem dobře rozuměla, potřebujete zaměřit nás ‘paprsek Tantru’ přímo na sluneční soustavu.“
„V tom je právě obrovská potíž kosmických letů. Přesné zaměření na některou hvězdu je prakticky nemožné, i když používáme při výpočtech všech myslitelných oprav. Po celou dobu letu musíme propočítávat narůstající chybu, měnit kurs rakety, a proto ani nemůžeme docela zautomatizovat řízení. Jsme však v nebezpečné situaci. Teď, když jsme nabrali plnou rychlost, znamená zastávka nebo velké zpomalení totéž co smrt, protože znovu zvýšit rychlost nemáme už čím. Zde je nebezpečí, pohleďte! Oblast 344-2U je úplně neprozkoumaná. Nejsou tu hvězdy ani obydlené planety, známe jen gravitační pole; tu vidíte jeho okraj. S definitivním řešením počkáme na astronomy, po pátém oběhu všechny vzbudíme, a zatím…“ Náčelník si přejel rukou skráně a zívl.
„Sporamin přestává působit,“ hlásila Niza, „můžete si jít odpočinout!“
„Dobře, ustelu si tady v křesle. Třeba se najednou stane zázrak… kdyby aspoň jediný signál!“
Noorův hlas měl zvláštní přízvuk, a Nizino srdce se rozbušilo něhou. Zatoužila přitisknout k sobě tu umíněnou hlavu, hladit tmavé vlasy s předčasnými šedinami…
Niza vstala, složila pečlivě listiny se zprávami a ztlumila světlo; nechala jen slabé zelené osvětlení podél přední stěny s přístroji a hodinami. Hvězdolet plul úplně klidně pustým vesmírem a opisoval gigantický kruh. Rusovlasá astronavigátorka zaujala neslyšně své místo u „mozku“ obrovitého korábu. Přístroje, naladěné na určitou melodii, jako obvykle tiše bzučely. Sebemenší závada by se ozvala falešným tónem. Ale tichá melodie zněla ve správné tonalitě. Chvíli co chvíli se opakovaly nehlučné údery, podobné zvukům gongu. to se zapínal pomocný planetární motor, vyrovnávající kurs Tantry po křivce. Hrozivé anamezonové motory mlčely. Ve spícím kosmickém letounu panoval klid dlouhé noci, jako by ani neexistovalo vážné nebezpečí, které se vznášelo nad raketou a jejími obyvateli. Zdálo se, že každou chvíli zazní v hlásnici přijímače dlouho očekávaný signál, dva koráby začnou zpomalovat svůj let, budou se k sobě paralelně přibližovat, a nakonec, až přesně vyrovnají své rychlosti, ulehnou zdánlivě vedle sebe. Široká chodba spojí oba malé světy na letounech a Tantra znovu získá obří sílu.
V hloubi duše byla Niza klidná, věřila ve svého náčelníka. Pětileté putování nebylo pro ni dlouhé ani únavné… Zvláště po tom, co pocítila lásku. Ale i dříve ji úchvatná pozorování, elektronové zápisy knih, hudby a filmů dávaly možnosti, aby stále doplňovala své znalosti a necítila tolik ztrátu překrásné Země, která se jako zrnko písku propadla do nekonečné černé propasti. Spolucestující byli vynikající učenci, a když se nervy unavily dojmy nebo dlouhým pracovním vypětím, nastoupil dlouhotrvající spánek, udržovaný hypnotickým vlněním, v kterém velké časové úseky přestávaly existovat, protože uplynuly jako okamžik. A vedle milovaného muže byla Niza šťastna. Trápilo ji pouze vědomí, že ostatním je hůř, zvláště jemu, Ergu Noorovi. Kdyby jen mohla…! Ale co zmůže mladá, nevědomá astronavigátorka vedle takových lidí! Možná však, že pomáhá její ochota, vytrvalá dobrá vůle a vřelá touha učinit všechno, aby jim ulehčila namáhavou práci.
Náčelník se probudil a zvedl zmalátnělou hlavu. Monotónní melodie zněla jako dřív, stále stejně přerušovaná údery planetárního motoru. Niza Krit stála u přístrojů lehce schýlená, se stíny únavy na mladé tváři. - Erg Noor pohlédl na nezávislé hodiny, které na hvězdoletu měřily čas, a prudce vyskočil z hlubokého křesla.
„Prospal jsem čtrnáct hodin! A vy, Nizo, jste mě nevzbudila! To je ale…“ Nedomluvil, neboť se střetl s jejím radostným úsměvem. „Okamžitě si jděte odpočinout!“
„Mohla bych si zdřímnout zde, jako vy?“ zaprosila dívka; odběhla se najíst, umýt a uložila se v křesle.
Kolem zlatohnědých očí měla temné kruhy, ale zářivým pohledem pozorovala kradmo Erga Noora, jak osvěžen vlnovou koupelí zaujímá její místo u přístrojů. Náčelník zkontroloval záznamy indikátorů OES, které chránily elektronové spoje, a začal rázně přecházet sem a tam.
„Proč nespíte?“ zeptal se velitelsky astronavigátorky.
Potřásla rusými kadeřemi, které už naléhavě potřebovaly ostříhat — ženy v mimozemských výpravách nenosily dlouhé vlasy.
„Myslím na to…“ začala nerozhodně, „že vlastně i teď, na pokraji nebezpečí, obdivuji se velikosti a moci člověka, jenž pronikl daleko do hlubin vesmíru. Vám už mnohé věci připadají samozřejmé, ale já jsem v kosmu poprvé. Když si jen pomyslím, že se účastním velkolepé mezihvězdné pouti k novým světům…!“
Erg Noor se pousmál a přejel si rukou čelo.
„Musím vás zklamat, či správněji, musím vám ukázat naši moc ve správném měřítku. Pohleďte — „zastavil se u promítačky a na zadní stěně kabiny se objevila zářící spirála Galaxie.
Erg Noor ukázal na roztřepanou okrajovou větev, téměř neviditelnou uprostřed tmavého mračna. Hvězdy se v ní vyskytovaly řídce a vypadaly jalo matný poprašek.
„Tohle je pustá oblast Galaxie, periférie s nedostatkem světla i života, a v ní se nalézá naše sluneční soustava a v této chvíli i my. Vidíte, že se větev táhne od Labutě až k Lodnímu kýlu, a jako by nestačilo, že leží daleko od centrálních oblastní, ke všemu ještě vězí v temném mraku, zde… Kdyby Tantra chtěla přeletět podél této větve, trvalo by jí to asi čtyřicet tisíc let. Černý pruh pustého vesmíru mezi naší a sousední větví bychom přeťali za čtyři tisíce let. Z toho vidíte, že naše lety do nezměrných vesmírných propastí jsou pořád ještě přešlapováním na nepatrné skvrnce o průměru padesáti světelných let! Jak málo bychom věděli o světe, nebýt mocného Okruhu! Dříve či později nás dostihnou zprávy, obrazy i myšlenky z těch končin vesmíru, kam člověk pro svůj krátký život nemohl dosud proniknout, a tak poznáváme stále vzdálenější světy. Hromadíme víc a více poznatků a celá ta práce jde ustavičně dál!“
Niza ztichla.
„První mezihvězdné lety…“ pokračoval zamyšleně Erg Noor. „Nevelké rakety, jimž chyběla rychlost i mocná ochranná zařízení! A přitom naši předkové žili jen polovinu doby co my; tenkrát existovala skutečná velikost člověka!“
Niza pohodila hlavou jako vždy, když vyjadřovala nesouhlas.
„Za čas, až lidé najdou jiné způsoby, jak zvítězit nad vesmírem, aby se nemusili pouštět napříč vzduchoprázdnem, řeknou i o vás: to byli hrdinové, když dobývali kosmos tak primitivními prostředky!“