Náčelník se vesele usmál a vztáhl k ní ruku.
„I o vás to řeknou, Nizo!“
Dívka se zarděla.
„Jsem hrdá na to, že jsem zde s vámi! A chci učinit všechno, abych mohla znovu a znovu pobývat ve vesmíru…“
„Ano, já vím,“ řekl zamyšleně Erg Noor. „Ale všichni tak nesmýšlejí…!“
Dívka vycítila ženským instinktem, co tím náčelník míní.
Má v kabině dvě plastické podobizny v nádherné fialové a zlaté barvě. Na obou je ona — krásná Veda Kong, historička starověku. dívá se z obrázků průzračným pohledem a její oči pod dlouhými zahnutými brvami mají barvu pozemského nebe. Uzardělá, s oslnivým úsměvem zvedá ruku k popelavým vlasům. Na druhém obrázku sedí rozesmátá na lodním dělu, památníku dávných časů.
Erg Noor ztratil svou přísnost a posadil se proti astronavigátorce.
„Kdybyste, Nizo, věděla, co jsem ztratil, že jsme nepřistáli na Zirdě!“ řekl hluše a položil opatrně prsty na spouštěcí páku anamezonových motorů, jako by se chystal až do krajnosti zrychlit prudký let hvězdoletu.
„Kdyby Zirda nezahynula a mohli jsme dostat palivo,“ pokračoval v odpověď na němou otázku své společnice, „vedl bych výpravu dál. Tak to bylo dohodnuto s Radou. Zirda by sdělila na Zem potřebné zprávy a Tantra by letěla dál s těmi, kdo by chtěli… Ostatní by vzal na palubu Algrab, až by zde skončil službu a přivolali ho k Zirdě.“
„Ale kdo by zůstal na Zirdě? Snad ne Pur Chiss? Je to velký vědec, copak by ho netáhla touha po poznání?“
„A co vy Nizo?“
„Já? Samozřejmě bych letěla!“
„Ale… kam?“ zeptal se najednou tvrdě Erg Noor a upřeně se na ni zadíval.
„Kamkoli, třeba…“ Niza ukázala rukou na černou propast mezi dvěma rameny hvězdné spirály Galaxie, a s pootevřenými rty opětovala Noorův upřený pohled.
„Tak daleko ne! Milá Nizo, víte, že asi před osmdesáti lety se vydala na cestu třicátá čtvrtá mezihvězdná výprava, které říkali ‘Stupňovitá’. Tři hvězdolety, zásobujíce na navzájem palivem, vzdalovaly se dál a dál od Země směrem k souhvězdí Lyry. První dvě rakety letěly bez posádky; odevzdaly anamezon a vrátily se zpět. Tak si kdysi počínali alpinisté, když vystupovali k vrcholkům nejvyšších hor. Konečně třetí, Parus…“
„Ten, co se nevrátil…“ vzrušeně zašeptala dívka.
„Ano, Parus se nevrátil. Ale cíle dosáhl, zahynul na zpáteční cestě, a stačil ještě poslat zprávu. Letěl k veliké planetární soustavě modré hvězdy Vegy, které říkáme Alfa Lyry. Kolik očí nesčetných generací se kochalo pohledem na tu jasně modrou hvězdu severního nebe! Vega je vzdálena osm parseků, čili jedenatřicet roků cesty podle nezávislého času; tak daleko se lidé od Slunce ještě nedostali. Buď jak buď, Parus doletěl k cíli… Příčinu jeho zkázy neznáme. Byl to buď meteor, nebo velká poruchy. Možná že se dosud vznáší ve vesmíru a hrdinové, které pokládáme za mrtvé ještě žijí…“
„Jak je to hrozné!“
„Takový je osud každého hvězdoletu, který nemůže letět subsvětelnou rychlostí. Mezi ním a rodnou planetou narostou rázem tisíciletí cesty.“
„Co hlásil Parus?“ zeptala se rychle dívka.
„Velmi málo. Hlášení se přetrhávalo, až docela zaniklo. Pamatuji si je doslova: ‘Zde Parus, Zde Parus, letím od Vegy dvacet šest let… stačí… budu čekat… čtyři planety Vegy… nic není krásnější… jaké štěstí’“
„Volali tedy o pomoc, chtěli někde čekat!“
„Ovšem, volali o pomoc, jinak by kosmický koráb neztrácel obrovské množství energie vysíláním zprávy. Co se dalo dělat, Parus už se neozval.“
„Proletěli na zpáteční cestě dvacet šest nezávislých let. Ke Slunci zbývalo asi šest roků… Letoun musil být někde v naší oblasti nebo ještě blíže k Zemi.“
„To sotva… Ledaže by překročil normální rychlost až na samu kvantovou mez. Ale to je velmi nebezpečné!“
Erg Noor stručně objasnil číselné principy zhoubného zvratu ve skupenství hmoty při subsvětelných rychlostech, ale všiml si, že dívka poslouchá jen roztržitě.
„Už vám rozumím!“ vykřikla, jakmile náčelník ukončil výklad. „Pochopila bych to hned, ale zkáza hvězdoletu mi zatemnila myšlenky… Je to vždycky tak hrozné, člověk se s tím nemůže smířit!“
„Teprve teď jste si uvědomila na zprávě z Parusu to podstatné,“ řekl pochmurně Erg Noor. „Oni objevili divukrásné světy a já už dávno toužím opakovat Parusovu cestu. Při dnešních zdokonaleních se dá letět s jedinou raketou. Od mládí je mým nejtoužebnějším snem Vega, modré slunce s nádhernými planetami!“
„Uvidět takové světy…!“ pronesla Niza přerývaným hlasem. „Ale cesta tam a zpátky trvá šedesát pozemských čili čtyřicet nezávislých let… Tehdy to bylo… půl života.“
„Veliké cíle si žádají velikých obětí. Ale pro mne to vůbec není oběť. Můj život na Zemi, to byly jen krátké zastávky na cestách vesmírem. Vždyť já jsem se narodil na kosmickém korábu!“
„Jak se to mohlo stát?“ podivila se dívka.
„Třicátá pátá mezihvězdná výprava měla čtyři rakety. Na jedné z nich pracovala moje matka jako astronomka. Narodil jsem se na cestě k podvojné hvězdě MH 19026 + 7 AL, a tím jsem dvakrát porušil zákony. Dvakrát proto, že jsem vyrůstal a byl vychováván v kosmickém letounu u rodičů, nikoli ve škole. Nedalo se nic dělat! Když se výprava vrátila na Zem, bylo mi již osmnáct let. Abych dosáhl zletilosti, započítali mi mezi Herkulovy hrdinské činy to, že jsem se naučil mistrně řídit hvězdolet a stal se astronautem.“
„Ale přece jenom nechápu…“ řekla znovu Niza.
„Mou matku? Až budete starší, pochopíte. Serum AT Anti — Tja se tehdy ještě nemohlo delší dobu skladovat. Lékaři to neznali… Ať je to jak chce, přinesli mě sem, do stejné řídící kabiny, a já vykuloval nechápavá očka na obrazovky a pozoroval jsem, jak v nich poskakují hvězdy. Letěli jsme směrem k Thetě Vlka, kde se poblíž slunce objevila podvojná hvězda. Byli to dva trpaslíci, jeden modrý, druhý oranžový, a překrýval je černý mrak. Prvním uvědomělým zážitkem bylo mi nebe pusté planety, které jsem pozoroval pod skleněnou kupolí provizorní stanice. Na planetách podvojných hvězd obvykle neexistuje život, kvůli jejich nepravidelné oběžné dráze. Výprava vyložila potřebné přístroje a po sedm měsíců konala průzkum v horách. Pokud si vzpomínám, vyskytla se tam nesmírně bohatá ložiska platiny, osmia a iridia. Neuvěřitelně těžké iridiové kostky byly mými hračkami. A nebe, mé první nebe, bylo černé s jasnými plamínky nehybných hvězd a dvěma nádhernými slunci, z nichž tryskala tmavě modrá a jasně oranžová záře. Vzpomínám, že se někdy proudy jejich paprsků překrývaly, a pak na naši planetu dopadalo tak silné a veselé zelené světlo, že jsem křičel a zpíval nadšením!“ Erg Noor skončil a dodal: „Tak dost, nechal jsem se unést vzpomínkami a vy jste už dávno měla odpočívat.“
„Pokračujte, nikdy jsem neslyšela nic zajímavějšího,“ prosila Niza, ale náčelník byl neúprosný.
Přinesl pulzující hypnotizátor a dívka, nevědouc, zda to způsobil velitelský pohled nebo uspávací přístroj, usnula tak tvrdě, že procitla až na začátku šestého oběhu. Už z náčelníkovy strnulé tváře vyčetla Niza, že se Algrab dosud neobjevil.
„Probudila jste se právě včas,“ prohlásil, když se Niza vrátila po elektrické a vlnové koupeli. „Zapněte hudbu a budící světlo. Všem!“
Niza rychle stiskla řadu páček a v kabinách, kde spali členové výpravy, začala se střídavě rozsvěcovat světla a zazněla hudba v nízkých vibrujících akordech, které postupně sílily. Tak s zvolna a obezřetně působilo na nervovou soustavu, aby se po dlouhém klidu vrátila k normální činnosti. Za pět hodin se všichni účastníci výpravy úplně probrali, a posilnění jídlem i nervovými stimulátory, shromáždili se v ústřední řídící kabině.
Zprávu o zkáze pomocného hvězdoletu přijal každý jinak. Jak Erg Noor očekával, posádka se zachovala statečně. Žádná zoufalá slova nebo ustrašené pohledy. Pur Chiss, který se nechoval příliš udatně na Zirdě, vyslechl zprávu bez zachvění. Mladá lékařka výpravy Luma Lasvi jen trochu pobledla a po straně si olízla vyprahlé rty.
„Vzpomeneme na zemřelé soudruhy,“ řekl náčelník a zapnul promítačku. Objevil se Algrab, jehož snímky natočili, než Tantra odletěla.
Všichni vstali. Na obrazovce se pomalu střídaly vážné i veselé tváře sedmi lidí, kteří tvořili posádku Algrabu. Erg Noor každého z nich pojmenoval a cestovatelé naposled pozdravili mrtvého. Takový byl obyčej astronautů. Kosmická letadla, která odlétala společně, měla vždy kompletní soupravu fotografií všech členů výpravy. Zmizelé rakety mohly dlouho putovat vesmírem a jejich posádka mohla ještě dlouho žít. Ale to nemělo význam, protože rakety se nikdy nevracela. Hledat ji, přispět jí a pomoc, nebylo možné. Konstrukce strojů na hvězdoletech byly už tak dokonalé, že k lehkým závadám téměř nikdy nedocházelo nebo se daly snadno opravit. Vážnou poruchu na strojích se dosud nikdy ve vesmíru nepodařilo odstranit. A někdy ještě rakety stačily podat poslední zprávu jako Parus. Ale hlášení většinou nedošla svého cíle, neboť jen stěží se dala přesně zaměřit. Veliký Okruh během tisíciletého vysílání dovedl vypátrat přesné určení zprávy, mohl ji dokonce i modifikovat a vysílat z planety na planetu. Kosmická letadla se nalézala zpravidla v neprozkoumaných oblastech, kde se dal směr vysílání uhodnout jenom náhodou.
Mezi astronauty panovalo přesvědčení, že kromě jiného existují v kosmickém prostoru jakási neutrální pole čili nulové oblasti, v nich všechna záření i zprávy tonou jako kameny ve vodě. Ale astrofyzikové považovali dosud nulová pole za pustý výmysl kosmických cestovatelů, kteří mají sklon k nejpodivuhodnějším fantaziím.
Po smutném obřadu a krátké poradě zapojil Erg Noor anamezonové motory. Za dva dny a dvě noci motory zmlkly a hvězdolet se začal přibližovat k rodné planetě o jedenadvacet miliard kilometrů za dvacet čtyři hodiny. Ke Slunci zbývalo asi šest pozemských (nezávislých) roků cesty. V ústřední řídící kabině a laboratorní knihovně se plným tempem pracovalo na vypočítání a zaměřování nového kursu.
Bylo třeba proletět celých šest let a používat anamezonu jen k vyrovnávání kursu rakety. To znamenalo řídit hvězdolet tak, aby si udržel zrychlení. Všechny znepokojovala neprobádaná oblast 344+2U mezi Sluncem a Tantrou, která se nedala obejít; podél jejích okrajů až ke slunci se prostíraly zóny volných meteorů, a kromě toho by raketa při obratu ztrácela zrychlení.
Po dvou měsících byla vyčíslena čára letu a Tantra začala opisovat povlovnou křivku rovnoměrného napětí.
Velkolepý hvězdolet byl v naprostém pořádku, rychlost se držela ve stanovených mezích. Teď už ležely mezi kosmickým letounem a vlastí jen asi čtyři nezávislé roky cesty.
Erg Noor a Niza unaveni skončili službu a pohroužili se do dlouhého spánku, právě tak jako dva astronomové, geolog, biolog, lékař a čtyři inženýři. Službu nastoupila nová směna, zkušený astronavigátor Pel Lin, který prodělával druhou výpravu, astronomka Ingrid Ditra a k nim se dobrovolně připojil inženýr elektroniky Kej Ber. Ingrid se svolením Pela Lina odcházela často do knihovny vedle řídící kabiny. Psala se svým dávným přítelem Kej Berem monumentální symfonii „Zánik planety“, k níž ji inspirovala tragédie na Zirdě.
Když Pela Lina unavila melodie přístrojů a pozorování černých propastí vesmíru, usazoval za řídící pult Ingrid a sám se vášnivě zabýval luštěním tajemných nápisů z planety nejbližší hvězdné soustavy v Kentauru, kterou obyvatelé záhadně opustili. Pel věřil, že jeho nemožný podnik skončí úspěchem.
Ještě dvakrát se vystřídaly služby, hvězdolet se přiblížil k Zemi téměř na deset tisíc miliard kilometrů, a za celou dobu pracovaly anamezonové motory jen několik hodin.
Zakrátko měla skončit služba Pel Linovy skupiny, čtvrtá do chvíle, co Tantra odletěla z místa, kde marně očekávala Algrab.
Astronomka Ingrid Ditra skončila výpočty a obrátila se k Pel Linovi, který s melancholickým výrazem pozoroval ustavičné chvění rudých střelek na modře čárkované stupnici, kde se měřilo gravitační napětí. I nejzdatnější lidé podléhali v druhé polovině služby zpomaleným psychickým reakcím. Kosmické letadlo mělo automatické řízení a plulo celé měsíce a roky určeným směrem. Jakákoliv neobvyklá příhoda, která přesahovala schopnosti řídícího automatu, vedla obyčejně ke zkáze rakety, neboť ani lidé nezachránili situaci. Sebecvičenější lidský mozek nemohl reagovat s potřebnou rychlostí.
„Myslím, že jsem už dávno vletěli do neprozkoumané oblasti 344+2U. Náčelník zde chtěl držet službu sám,“ promluvila Ingrid k astronavigátorovi.
Pel Lin pohlédl na počítač dnů.
„Ještě dva dny, a pak se stejně střídáme. Zatím se nedá čekat nic pozoruhodného. Vytrváme až do konce služby?“
Ingrid souhlasně kývla. Z jídelních místností vyšel Kej Ber a zaujal své obvyklé místo v křesle vedle rovnováhových mechanismů. Pel Lin zívl a vstal.
„Zdřímnu si pár hodin,“ obrátil se k Ingrid.
Dívka poslušně přešla od svého stolu k řídícímu pultu.
Tantra bez pohnutí plula absolutní prázdnotou. Nesmírně citlivé přístroje Volla Choda neobjevily žádný, ani vzdálený meteor. Kurs hvězdoletu teď ležel trochu stranou od Slunce, přibližně půldruhého roku cesty. Prostor, který s zrcadlil na předních obrazovkách, byl neuvěřitelně černý a prázdný. Vypadalo to, jako by hvězdolet mířil přímo do srdce tmy. Jen z bočných teleskopů se zabodávaly do obrazovek světelné šípy nesčetných hvězd.
Astronomka pocítila ve všech nervech divný neklid. Vrátila se ke svým strojům a teleskopům, znovu a znovu kontrolovala jejich údaje a mapovala neznámou oblast. Všechno bylo v pořádku, a přitom Ingrid nemohla odtrhnout oči od zlověstné tmy před hvězdoletem. Kej Ber zpozoroval její neklid, dlouho poslouchal a pozorně zkoumal přístroje.
„Nic nevidím. Co se ti zdálo?“
„Sama nevím. Leká mě ta nezvyklá tma vpředu. Zdá se mi, že naše raketa letí rovnou to temné mlhoviny.“
„Tmavý mrak zde má být,“ potvrdil Kej Ber, „ale škrtneme jenom o jeho kraj. S tím jsme počítali. Napětí v poli přitažlivosti vzrůstá rovnoměrně a slabě. Na cestě touto oblastí se musíme přiblížit k nějakému gravitačnímu centru. Není to stejné, je-li tmavé nebo svítící?“
„Máš pravdu,“ řekla Ingrid klidněji.
„Čeho se tedy bojíš? Letíme po stanoveném kursu dokonce rychleji, než jsme plánovali. Když se nic nezmění, doletíme na Tritóna i s naší nedostatečnou zásobou paliva.“
Ingrid zaplavila hřejivá radost při pouhé zmínce o Tritónu, který byl Neptunovou družicí a stanicí pro mezihvězdné rakety ve vnější oblasti sluneční soustavy. Přistát na Tritónu znamenalo vrátit se domů…
„Myslil jsem, že se budeme zabývat hudbou, ale Lin si šel odpočinout. Bude spát pět nebo šest hodin, a tak si zatím promyslím instrumentaci finále druhé části, víš, to místo, kde se nám stále nedaří integrální nástup bouře. Tohle…“ Kej zazpíval několik tónů. „Pam-pa-, dam-pa, ram-pa-pa“ — vtom jako by se ozvaly i stěny řídíci kabiny. Ingrid sebou trhla, ohlédla se, ale okamžitě pochopila: vzrostlo napětí v poli přitažlivosti a přístroj pro umělou gravitaci změnil melodii.
„Komická náhoda,“ rozesmála se trochu provinile.
„Vzrostla gravitace, jak se sluší na temný mrak. Teď můžeš být úplně klidná, a Lin ať si spí.“
S těmi slovy Kej Ber opustil řídící kabinu. V jasně osvětlené knihovně usedl za maličké elektronové violonpiano a ponořil se do práce. Uplynulo několik hodiny, kdy se otevřely hermetické dveře knihovny a objevila se Ingrid.
„Keji, prosím tě, probuď Lina!“
„Co se stalo?“
„Napětí v poli přitažlivosti vzrůstá víc, než je podle výpočtů třeba.“
„A co vpředu?“
„Tma jako dřív!“ Ingrid zmizela.
Kej Ber probudil astronavigátora. Ten vyskočil a řítil se do řídící kabiny k přístrojům.
„Nic hrozného se neděje. Ale kde se vzalo takové pole přitažlivosti? Na tmavý mrak je příliš silné, a hvězdy tu nejsou…“
„Lin se zamyslil a stiskl budicí páku náčelníkovy kabiny, ještě chvíli přemýšlel a zapojil i kabinu Nizy Krit.
„Když se nic nepřihodí, tak nás prostě vystřídají,“ vysvětlil polekané Ingrid.
„A když se přihodí? Erg Noor se probudí až za pět hodin. Co máme dělat?“