Mvenu Masovi se zdálo, že slyší melodii, která se jako vějíř vysokých čistých tónů opírá o zvučný a pravidelný rytmus nízkých akordů. Veda Kong stiskla ruku Daru Vetrovi, ale on to ani nezpozoroval. Junij Ant přihlížel se zatajeným dechem a na velikém čele mu vyvstaly kapky potu.
Lidé z Tukana se tolik podobali pozemšťanům, že postupně mizel dojem jiného světa. Avšak rudí lidé měli tak dokonale krásná těla, jaká na Zemi žila jen ve snech a dílech umělců a jaká ztělesňoval jenom nepatrný počet výjimečně krásných lidí.
– Čím těžší a delší byla cesta slepé živočišné evoluce k myslící bytosti, tím jsou formy života účelnější, propracovanější a tedy i krásnější, přemýšlel Dar Veter. Lidé na Zemi už dávno pochopili, že krása je vlastně instinktivně chápaná účelnost struktury a přizpůsobivosti k určitému poslání. Čím rozmanitější je poslání, tím krásnější je forma; ti krásní lidé jsou patrně daleko mnohostrannější a obratnější než my. Možná, že jejich civilizace se zaměřila víc k samotnému člověku, k rozvoji jeho duševních i fyzických sil než k technice? Naše kultura zůstávala dlouhý čas ryze technická, teprve s příchodem komunistické společnosti nastoupila definitivě cestu k zdokonalení člověka samého, a nejen jeho strojů, domů, jídla a zábavy.
Tanec ustal. Mladá rudá žena postoupila do středu sálu a zorný paprsek přístroje se soustředil jenom na ni. Zvedla rozpažené ruce a vzhlédla ke stropu sálu.
Lidé na Zemi bezděčně sledovali očima její pohled. Sál buďto vůbec neměl strop, anebo tu optická iluze vykouzlila hvězdnou oblohou s velkým počtem jasných a velkých hvězd.
Byl to asi jen obraz, neboť soustavy souhvězdí nevyvolávaly žádné známé asociace. Dívka máchla rukou a na ukazováčku levé ruky se jí objevila modrá kulička. Z ní vytryskl stříbrný paprsek a změnil se v ohromné ukazovátko. Kulatá zářící skvrnka na konci paprsku zastavovala se hned u té, hned u oné hvězdy na stropě. Současně ukazoval smaragdový panel nehnutý obraz v detailním záběru. Ukazovací paprsek se pomalu posunoval a stejně pomalu se objevovaly buď pusté, nebo obydlené planety. V parscích rudých, modrých, fialových a žlutých sluncí hořely bezútěšně kamenité plochy a písečná prostranství. Někdy paprsky zvláštní tmavošedé hvězdy vyvolávaly k životu na svých planetách ploché kupole a spirály, nasycené elektřinou, které jako medúzy plavaly v husté oranžové atmosféře nebo oceánu. Ve světě rudého slunce rostly do obrovských výšek stromy s hladkou černou kúrou, a jako v zoufalství vzpínaly k nebi miliardy křivých větví. Jiné planety zas byly úplně zality kalnou vodou… na hladině plavaly ohromné ostrovy živočichů nebo rostlin a čeřily ji nesčetnými chlupatými tykadly.
„Blízko nich nejsou planety s nejvyššími formami života,“ řekl náhle Junij Ant, nepřestávaje sledovat mapu neznámé hvězdné oblohy.
„Mýlíte se,“ odporoval Dar Veter. „Z jedné strany mají plochou hvězdnou soustavu, jeden z nejmladších útvarů Galaxie. My ale víme, že ploché a kulové soustavy, ať jsou nové nebo staré, často se mění. A skutečně, ze strany Eridana mají soustavu s myslícím životem, která se zapojila do Okruhu.
„VVR 4955+MO 3529… a tak dále…“ doplnil Mven Mas. „Ale proč o ní nevědí?“
„Soustava vstoupila do Velikého Okruhu před dvěma sty sedmdesáti pěti lety, ale zpráva, kterou slyšme, je starší,“ odpověděl Dar Veter.
Rudá dívka dalekého světa setřásla z ruky modrou kuličku, obrátila se tváří k divákům a rozpřáhla ruce, jako by se chystala obejmout někoho neviditelného před sebou. Zaklonila mírně hlavu a ramena, jak by to učinila i pozemská žena při vášnivé výzvě. Pootevřenými rty opakovala neslyšná slova. Tak zůstala stát, tichá zvoucí, vysílajíc do ledového mezihvězdného prostoru úpěnlivou prosbu a lidskou touhu po soudruzích, po lidech z jiných světů.
Pozorovatelé na Zemi znovu strnuli údivem nad její oslňující krásou. Neměla nic ze strohé bronzové tvrdosti pozemských lidí s rudou pletí. Oblá tvář s malým nosem a veliké modré oči, posazené daleko od sebe, připomínaly spíš severské národy Země. Husté černé vlasy sed měkce vlnily. Za každého tahu těla i tváře vyzařovala veselá a přirozená jistota, která bezděčně působila dojmem veliké síly.
„Copak oni nevědí nic o Velikém Okruhu?“ skoro zaúpěla Veda Kong, sklánějíc se před nádhernou sestrou z vesmíru.
„Teď už jistě vědí,“ ozval se Dar Veter. „Vždyť to, co vidíme, se odehrálo před třemi sty lety.“
„Osmdesát osm parseků,“ zaburácel nízký hlas Mvena Mase. „Osmdesát osm! Všichni lidé, které jsem viděli, jsou už dávno mrtví.“
A jako na potvrzení jeho slov zmizela vidina překrásného světa a zhasl i zelený ukazatel spojení. Vysílání z Velikého Okruhu skončilo.
Chvíli seděli všichni jako zkamenělí. První se vzpamatoval Dar Veter. Rozmrzele stiskl rty a rychle přesunul granátovou rukojeť. Vypnutí sloupce směrové energie provázelo dunivé zaburácení, které upozorňovalo inženýry v energetických ústřednách, aby mocný proud znovu rozvedli do obvyklých kanálů. Jakmile přestal manipulovat s přístroji, obrátil se vedoucí vnějších stanic ke svým soudruhům.
Junij And s vysoko vytaženým obočím přebíral popsané lístky.
„Část memonogramů i hvězdou mapu je třeba okamžitě odeslat do Institutu Jižního Nebe,“ řekl mladému Dar Vetrovu pomocníku.
Ten pohlédl na Junije Anta udiveně, jako by se probudil z neuvěřitelného snu.
Přísný vědec zadržel úsměv. Copak všechno, co viděli, nebylo jen blouznivým snem, vyslaným do prostoru před třemi sty lety? Snem, který teď přímo hmatatelně uvidí miliardy lidí na Zemi a stanicích Měsíce, Venuše a Marsu?
„Mvene,“ usmál se Dar Veter, „vaše předtucha, že se dnes přihodí něco výjimečného, byla oprávněná. Poprvé za osm set let, co víme o existenci Velikého Okruhu, ozvala se z vesmírných propastí planeta, kde máme bratry nejen po rozumu, ale i po ustrojení těla. Mám o objevu ohromnou radost! Vaše činnost začíná dobře! Pravěcí lidé by to pokládali za šťastné znamení čili, jak říkají naši psychologové, nastala shoda okolností, působící příznivě na jistotu a rozmach v další práci…“
Dar Veter se zarazil, uvědomil si, že pod vlivem nervové reakce se příliš rozpovídal. Zbytečné řeči se v éře Velikého Okruhu pokládaly za jeden z nejhorších nedostatků člověka, a vedoucí vnějších kosmických stanic zmlkl, aniž dokončil větu.
„Ano, ano,“ odpověděl roztržitě Mven Mas.
Junij Ant postřehl z jeho hlasu i pomalých pohybů, že je duchem nepřítomen, a zpozorněl. Veda Kong lehce přejela prstem po ruce Dara Vetra a kývla na Afričana.
Možná, že je příliš citlivý? Blesklo Daru Vetrovi hlavou a pohlédl upřeně na svého nástupce.
Mven vycítil skryté rozpaky společníků, napřímil se a zase to byl dřívější pozorný znalec ve svém oboru. Pohyblivé schody j dopravily a povrch k širokým oknům a hvězdnému nebi, které bylo znovu tak vzdálené, jako po celých třicet tisíc let existence člověka, správněji druhu Homo sapiens čili Člověka moudrého.
Mven Mas a Dar Veter musili zůstat.
Veda Kong pošeptala Daru Vetrovi, že na tu noc nikdy nezapomene.
„Připadala jsem si tak ubohá,“ dodala, a vzdor smutným slovům se usmála.
Dar Veter pochopil, co má na mysli a záporně potřásl hlavou.
„Jsem přesvědčen, že kdyby vás ta krásná žena viděla, byla by hrdá na svou sestru. A právem, neboť naše Země není horší než jejich svět!“ Vetrova tvář se zamilovaně rozjasnila.
„Tak to vidí jen vaše oči, milý příteli,“ zasmála se Veda. „Jen se optejte Mvena Mase!“ Zakryla si žertovně oči dlaní a zmizela za ohybem stěny.
Když Mven Mas konečně osaměl, bylo už k ránu. V chladném svěžím vzduchu se rozléval šedavý úsvit, moře i nebe zprůzračněly jako křišťál, ale zatím co moře se stříbřitě lesklo, obloha měla růžový nádech.
Mven dlouho stál na balkónu observatoře, pohlížeje upřeně na poloznámé obrysy budovy. Opodál na nevysoké náhorní plošině strměl do výše gigantický oblouk, přeťatý devíti rovnoběžnými řadami aluminiových pruhů, oddělených opálově krémovými a stříbřitě bílými plochami z plastického skla. Byla to budova Rady Astronautiky. Před ní stál pomník prvních lidí, kteří se vydávali na pouť vesmírem. Příkrý horský sráz se ztrácel v oblacích a končil kosmickým plavidlem prastarého typu; mělo rybovitý tvar a mířilo zašpičatělou přední částí do výšek, lidem tehdy ještě nedostupných. Ohromný podstavec pomníku ovíjela spirálově šňůrka lidí z řad astronautů, fyziků, a astronomů, biologů i smělých autorů fantastických románů, a všichni s nesmírným úsilím šplhali nahoru, navzájem se podpírajíce… Rozbřesk už rudě barvil trup starobylé rakety i lehké průsvitné kontury budov, ale Mven Mas pořád ještě přecházel dlouhými kroky po balkónu. Ještě nikdy nezažil takový otřes. Byl vychován podle obecných pravidel éry Velikého Okruhu, prošel tvrdou školou tělesného otužování a splnil úspěšně Herkulovy hrdinské činy. Tak se na památku překrásných mýtů starého Řecka nazývaly obtížné úkoly, jež vykonávali všichni mladí lidé na konci školního období. Když se mladý člověk dobře vyrovnal s hrdinskými činy, mohl přejít k nejvyššímu stupni vzdělání.
Mven Mas zavedl vodu do rudného dolu v západní Tibetu, vysázel araukáriový les na náhorní rovině Nachebta v Jižní Americe a vyhubil žraloky, kteří se znovu vyskytli u australských břehů. Životní otužilost i vynikající schopnosti mu pomohly vydržet mnoho roků vytrvalého studia a připravit se k těžké a odpovědné činnosti. Dnes, hned v první hodině své nové práce, zažil setkání se světem, blízce příbuzným s naší Zemí. A v jeho duši se objevilo cosi nového. Mven Mas pln zmatku cítil, že se v něm rozevřela propast, nad kterou dosud celý svůj život chodil, nemaje o její existenci ani tušení. Tak silná a palčivá byla jeho touha setkat se znovu s planetou Epsilon Tukana, uvidět svět, do něhož jakoby se vtělily nejkrásnější pohádky pozemského lidstva. Nezapomena na rudou dívku, na její otevřenou zvoucí náruč a něžně pootevřené rty…
Fantastická vzdálenou dvou set devadesáti světelných let se vymyká jakýmkoli možnostem pozemské techniky a dělí ho od divukrásného světa, ale to v něm jen posiluje horoucí sen.
V srdci Mvena Mase vyklíčilo něco, co se nedalo kontrolovat vůlí ani rozumem. Afričan ještě nikdy nemiloval, pohroužil se téměř poustevnicky do práce a nezakusil ještě podobný neklid i nebývalou radost, jako v jeho srdci zanítilo dnešní setkání na ohromný rozestup prostoru a času.
Černé silné ručičky oranžových měřičů anamezonového paliva stály na nule. Směr hvězdoletu se zatím neodchyloval od železné hvězdy, poněvadž rychlost byla ještě veliká, a raketa se vytrvale blížila k strašnému nebeskému tělesu, neviditelnému pro lidské oči.
Erg Noor, chvěje se vypětím a slabostí, usedl s přispěním astronavigátora k automatickému počítači. Planetární motory, odpojené od řídícího automatu, ztichly.
„Ingrid, co je to železná hvězda?“ zeptal se tiše Kej Ber, stojící po celou dobu nehnutě za zády astronomky.
„To je neviditelná hvězda spektrální třídy T, která je sice už pohaslá, ale definitivně ještě nevychladla, nebo se znovu nerozhořela. Následkem dlouhovlnného chvění tepelné části spektra svítí infračerveným světlem, která se nám jeví černě a stává se viditelným jen pomocí elektronového invertoru. Sova, jež vidí tepelné paprsky, mohla by takovou hvězdu objevit.“
„Proč jí ale říkáte železná?“
„Všechny, které až dosud byly prozkoumány, mají ve spektru hodně železa. Patrně je ho mnoho ve složení nebeského tělesa. Proto když je hvězda veliká má také obrovskou hmotu i pole přitažlivosti. Bojím se, že se právě s takovou potkáváme…“
„A co teď?“
„Nevím. Jak vidíš, nemáme palivo. Ale pořád letíme přímo ke hvězdě. Je třeba zpomalit Tantru na jednu tisícinu absolutní jednotky, která dovolí odklonil hvězdolet v dostatečném úhlu. Nestačili-li nám ani planetární palivo, bude se kosmické letadlo zvolna přibližovat k hvězdě, až na ni spadne.“
Ingrid nervózně škubla hlavu a Ber ji něžně pohladil hladkou ruku, na níž naskočila husí kůže.
Náčelník výpravy přešek k řídícímu pultu a soustředil se na přístroje. Všichni mlčeli, neodvažujíce se ani dýchat, mlčela i Niza Krit, která se právě probudila a bezděčně pochopila nebezpečnou situaci. Palivo mohlo stačit jenom na zpomalení rakety, ale při velké ztrátě rychlosti se hvězdolet bez motorů těžko vyrve z mohutné přitažlivosti železné hvězdy. Kdyby se Tantra nedostala tak blízko a Lin si včas neuvědomil… Ostatně, proč se utěšovat prázdnými „kdyby“?
Uplynuli asi tři hodiny a Erg Noor se konečně rozhodl. Tantra se zachvěla při mocný nárazech trigerních motorů. Let hvězdoletu se zpomaloval hodinu, dvě, tři, čtyři. Náčelník učinil neznatelný pohyb a všechny lidi zachvátila strašlivá nevolnost. Hrozné skořicové slunce zmizelo z přední obrazovky a přesunulo se na druhou. Neviditelné řetězy přitažlivosti se dál táhly za raketou a projevovaly se v přístrojích. Erg trhl pákou k sobě a motory se zastavily.
„Vytrhli jsme se!“ ulehčeně zašeptal Pel Lin.
Náčelník na něho pomalu obrátil oči:
„Ne! Uzavřela se jen zásoba paliva, kterou potřebujeme pro oběžnou dráhu a přistání.“
„Co budeme dělat?“
„Čekat. Podařilo se mi hvězdolet trochu odklonit. Letíme však příliš blízko. Nastává boj mezi přitažlivostí hvězdy a zpomalující se rychlostí Tantry. Letíme teď jako měsíční rakety a stačíme-li se od železné hvězdy včas vzdálit, poletíme ke Slunci. Ovšem, doba cestování se značně prodlouží. Za třicet let pošleme přivolávací signál a za dalších osm let přijde pomoc…“
„Třicet osm let!“ skoro neslyšně zašeptal Ber do ucha Ingrid.
Chytla ho prudce za rukáv a odvrátila se.
Erg Noor se zvrátil do křesla a spustil ruce na kolena. Lidé mlčeli, přístroje tence bzučely. Ale s písní navigačních přístrojů se mísila ještě jiná melodie, disharmonická a výhružná. Bylo to skoro fyzicky hmatatelné volání železné hvězdy, reálná síla její černé hmoty, ženoucí se za hvězdoletem, který pozbyl své moci.
Nize Krit hořely tváře a srdce jí zrychleně tlouklo. Nečinné čekání bylo pro dívku nesnesitelné.
Hodiny zvolna plynuly. V ústřední řídící kabině se jeden za druhým objevovali vyspalí členové výpravy. Počet zamlklých lidí rostli, dokud všech čtrnáct členů posádky nebylo pohromadě.
Let rakety se tak zpomalil, že nedosahoval ani únikové rychlosti. Tantra se už nemohla vzdálit od železné hvězdy. Lidé zapomínali na jídlo i spánek a neopouštěli řídící stanoviště po celou řadu neutěšených hodin, kdy se kurs Tantry víc a více zakřivoval, až hvězdolet začal opisovat osudnou elipsu. Úděl Tantry byl každému jasný.
Nenadálý skřek všemi otřásl. Astronom Pur Chiss vyskočil a zašermoval rukama. Obličej se mu zkřivil k nepoznání a vůbec se nepodobal člověku žijícímu v období Okruhu. Strach, lítost nad sebou samým i palčivá pomstychtivost setřely z učencovy tváře všechny stopy rozumu.
„On, to všechno on!“ zakřičel Pur Chiss a ukázal na Pel Lina. „Ten omezenec, tupohlavec, pařez, ta pitomá žížala…!“ Astronom se až zalykal, jak se snažil rozpomenout na nadávky prapředků, který už nikdo neužíval.
Niza, stojící vedle, se štítivě odtáhla. Erg Noor vstal.
„Osočováním soudruha se nic nespraví. Ty doby jsou dávno pryč, kdy chyby mohly být úmyslné. A v našem případě —“
Erg přezíravě zatočil páčkami automatického počítače, „jak vidíte, pravděpodobnost omylu je třicetiprocentní. Připočítám-li k tomu nevyhnutelnou depresi na konci služby a navíc ještě otřes při kymácení hvězdoletu, jsem přesvědčen, že byste se vy, Pure Chissi, dopustil stejné chyby.“
„A vy?“ už méně zuřivě vykřikl astronom.
„Já ne. Měl jsem příležitost vidět právě takovou obludu v šestatřicáté mezihvězdné… Vinen jsem já. V domnění, že budu ve neprozkoumaném rajónu řídit raketu sám, omezil jsem se na pouhou instrukci.“
„Jak jsem mohl vědět, že bez vás proniknou do téhle oblasti?“ zvolala Niza.
„Měl jsem to vědět,“ odpověděl pevně Erg Noor, odmítaje Nizinu přátelskou pomoc. „Ale hovořit o tom bude mít smysl až na Zemi…“
„Na Zemi!“ vykřikl Pur Chiss, a dokonce i Pel Lin se rozpačitě zamračil. „Takhle mluvit, když je všechno ztraceno a vpředu náš čeká jen záhuba.“
„Vpředu nečeká záhuba, ale veliký boj,“ řekl tvrdě Erg Noor a sklesl do křesla před stolem. „Posaďte se! Spěchat není kam, dokud Tantra nevykoná půl druhé otočky…“
Přítomní mlčky uposlechli, ale Niza s biologem se na sebe vítězoslavně usmáli navzdory vší beznadějnosti okamžiku.
„Hvězda má nepochybně planetu, a podle zakřivení isogravů předpokládám, že má dokonce dvě. Jak vidíte,“ náčelník načrtl přesné schéma, „planety musí být veliké a jistě tedy budou mít atmosféru. Přistát zatím nemusíme, neboť máme dost atomárního tuhého kyslíku.“
Erg Noor se odmlčel, aby si mohl soustředit myšlenky.
Po chvíli pokračoval:
„Začneme obíhat kolem planety a staneme se její družicí. Spotřebujeme-li vzduchu a bude-li atmosféra na planetě pro nás vhodná, planetární palivo nám stačí, abychom přistáli a zavolali o pomoc. Za půl roku vypočítáme kurs, sdělíme výsledky ze Zirdy, přivoláme záchrannou raketu a osvobodíme náš hvězdolet.“