„Jestli ho osvobodíme,“ namítl Pur Chiss s pokrytecky potlačovanou radostí.
„Ano, jestli!“ souhlasil Erg Noor. „Ale je to jasný cíl. Musíme sebrat všechny síly, abychom ho dosáhli. Vy, Pure Chissi a Ingrid, budete pozorovat planety a zjistíte jejich rozměry. Ber a Niza vypočítají podle hmoty planet únikovou rychlost, a poté rychlost oběžnou i optimální radiant oběhu rakety.“
Badatelé se pro všechny případy začali připravovat k přistání. Biolog, geolog i lékařka zamýšleli shodit průzkumnou automatickou stanici, mechanici seřizovali přistávací lokátory a reflektory a montovali raketovou družici, která měla vysílat zprávy na Zem.
Po přežité hrůze a beznaději pokračovala práce zvlášť rychle a přestávala jen v době, kdy se raketa kymácela ve vírech gravitace. Avšak Tantra už natolik snížila rychlost, že její pohupování nemělo pro posádku škodlivé následky.
Pur Chiss a Ingrid zjistili vlastnosti obou planet. Vnější planeta byla obrovská, ledová, a chránila ji mocná vrstva patrně jedovaté atmosféry. Na přiblížení k ní se nedalo ani pomyslit, neboť hrozila jistou záhubou. Mají-li si lidé vybrat druh smrti, bylo by asi lepší shořet u povrchu železné hvězdy, než zarazit hvězdolet do tisícikilometrové vrstvy ledu a utonout ve tmě čpavkové atmosféry. Stejně obrovskými a hroznými planetami byly ve sluneční soustavě Jupiter, Saturn, Uran, Neptun.
Tantra se vytrvale blížila ke hvězdě. Za devatenáct dnů a nocí se vyjasnily i rozměry vnitřní planety, která byla větší než Země. Protože byla železnému slunci hodně blízko, řítila se po své dráze šílenou rychlostí a její rok nemohl být delší než dva tři pozemské měsíce. Neviditelná hvězda T planetu zřejmě dostatečně zahřívala, takže při existenci atmosféry mohl na ní být život. V tom případě bylo přistání zvlášť nebezpečné.
Cizí život ve formě bílkovinných skupenství, která jsou společná pro celý vesmír, život, rozvíjející se v podmínkách jiných planet a ubírající se jinými evolučními cestami, byl pro obyvatele Země velmi zhoubný. Ochranná zařízení před škodlivými odpady a choroboplodnými bakteriemi, jež si organismy na naší planetě za milióny věků vypěstovaly, byla bezmocná proti cizím formám života. Stejnému nebezpečí se vystavoval i život z ostatních planet, kdyby se dostal na naši Zemi.
Základní pravidlo živočišného života, „zabíjejíc požírat a požírajíc zabíjet“, Se projevilo se zdrcující krutostí při styku živočichů z různých světů. Strašlivé nemoci, bleskurychlé epidemie, hrozná zranění a závratně množící se škůdci doprovázeli první výzkumy na obyvatelných, ale pustých planetách. Dokonce i světy osídlené myslícími lidmi musily vykonat spousty pokusů a předběžných příprav, než mohly navázat přímé spojení mezihvězdnými letadly. Naše Země je daleko od centrálních oblastí Galaxie s bohatým životem a nehostila ještě představitele civilizací z jiných planetárních soustav. Rada Astronautiky skončila teprve nedávno přípravné práce k přijetí přátel z nedalekých hvězd v Hadonoši, Labuti, Velkém vozu a Rajce.
Erga Noora zneklidňovalo pomyšlení, že by se mohli setkat s neznámým životem, a proto nařídil, aby přinesli z dálkových skladišť prostředky pro biologickou ochranu.
Konečně Tantra vyrovnala svou oběžnou rychlost s rychlostí vnitřní planety železné hvězdy a začala kolem ní kroužit. Mlhavý, bouřlivý povrch planety, vlastně její atmosféry, zářil krvavě skořicovým odleskem železné hvězdy a byl viditelný jenom v elektronovém invertoru. Všichni členové výpravy se bez výjimky zaměstnávali u přístrojů.
„Teplota horních vrstev na osvětlené straně je tři sta dvacet stupňů Kelvina!“
„Otočení kolem osy trvá přibližně dvacet dnů!“
„Lokátory zaznamenávají přítomnost vody i pevniny.“
„Tloušťka atmosféry je tisíc sedm set kilometrů.“
„Zjištěná hmota činí čtyřicet tři celé dvě desetiny hmoty země.“
Informace pokračovaly nepřetržitě a charakter planety vystupoval stále zřetelněji.
Erg Noor soustřeďoval získaná čísla, aby měl materiál pro vypočtení oběžného režimu. Čtyřicet tři celé dvě desetiny zemské hmoty svědčí o tom, že planeta je obrovská. Její přitažlivá síla přimáčkne hvězdolet k povrchu a rozmačká lidi na kaši jako bezmocný hmyz…
Náčelník výpravy si připomněl hrůzostrašné zkazky o starých kosmických raketách, které se z různých důvodů ocitly na obrovských planetách. Tehdejší hvězdolety s malými rychlostmi a nevýkonným palivem často ztroskotávaly. Motory řvaly, letoun se křečovitě chvěl, a nemaje sil uniknout mocné přitažlivosti, jako by se lepil na povrch planety. Kosmické letadlo zůstávalo celé, ale lidem praskal kosit. Co nepopsatelné hrůzy znělo z posledních trhavých výkřiků a zpráv na rozloučenou…
Posádce Tantry takový osud nehrozil, pokud budou obíhat kolem planety. Kdyby však musili přistát, pak jenom nejsilnější z nich budou schopni vléci tíhu svých těl v budoucím útočišti, kam budou odsouzeni na desítky let života… Budou moci žít v takových podmínkách? Pod tlakem dusící tíže, ve věčné tmě infračerveného slunce a v husté atmosféře? Buď jak buď, není to záhuba, je naděje, že se zachrání, a nemají na vybranou!
Oběžná dráha Tantry ležela blízko hranic atmosféry. Účastníci výpravy si nemohli nechat ujít příležitost, aby prozkoumali dosud neznámou planetu, vyskytující se poměrně blízko Země. Osvětlená, či správněji, zahřátá strana planety se nelišila od zastíněné jen mnohem vyšší teplotou, ale i obrovskými shluky elektřiny, která vadila i mocným lokátorům a zkreslovala jejich údaje k nepoznání.
Erg Noor se rozhodl provádět výzkum planety pomocí pumových stanic. Shodili fyzikální stanici a robot oznámil překvapující skutečnost, že atmosféra z neonu a dusíku obsahuje volný kyslík, vodní páry, a má teplotu dvaadvacet stupňů nad nulou. Podmínky se celkem shodovaly s pozemskými. Jenom tlak silné atmosférické vrstvy byl jedna celá čtyři desetiny krát vyšší než normální tlak na Zemi a přitažlivá síla víc jak dvaapůlkrát převyšovala zemskou.
„Dá se tu žít,“ usmál se mírně biolog, když předával náčelníkovi zprávy automatické stanice.
„Můžeme-li žít na tak temné a těžké planetě, pak už tu někdo určitě žije. Bude asi malý a nebezpečný!“
Před patnáctým oběhem si připravili pumovou stanici se silným televizním vysílačem. Svrhli ji do stínu, když se planeta otočila o sto dvacet stupňů. Avšak druhá fyzikální stanice zmizela a nevyslala ani jediný signál.
„Spadla do oceánu,“ konstatovala geoložka Bina Led a zlostně se kousla do rtů.
„Bude třeba propátrat povrch hlavním lokátorem, než shodíme dalšího televizního robota! Máme jenom dva!“
Tantra vychrlila kužel směrovaného rádiového záření, a kroužíc kolem planety, prozkoumával mlhavé kontury pevnin a moří. Vystoupily obrysy obrovského kontinentu, který buď zabíhal do oceánu, nebo rozděloval dva oceány téměř na rovníku planety. Hvězdolet kreslil paprskem různé kličky a obhlížel pruh v šíři dvou set kilometrů. Náhle v obrazovce lokátoru zazářil jasný bod. Ostrý hvizd, působící na napjaté nervy jako rána bičem, potvrdl, že to nebyla halucinace.
„Kov!“ vykřikla geoložka. „Otevřené naleziště!“
Erg Noor zavrtěl hlavou:
„I když záblesk trval jenom okamžik, stačil jsem si všimnout, že to mělo určitý tvar. Buď to byl pořádný kus kovu, možná meteorit, nebo…“
„Hvězdolet!“ vpadli mu současně do řeči Niza a biolog.
„Fantazie!“ odsekl Pur Chiss.
„Třeba skutečnost,“ namítl Erg Noor.
„Spor je zbytečný,“ nevzdával se Pur Chiss. „Nemůžeme si to nijak ověřit. Přece nepřistanem…“
„Ověříme si to za tři hodiny, až se znovu ocitneme nad onou rovinou. Všimněte si, že kovový předmět je na planině, kterou bych i já vybral pro přistání… Svrhneme televizní stanici právě zde. Nařiďte paprsek lokátoru na šestivteřinový předstih!“
Náčelníkův plán se zdařil a Tantra se vydala znovu na tříhodinovou pouť kolem planety. Když se blížili k suchozemské rovině, ohlásil se hvězdoletu automatický televizor. Lidé se vpili očima do rozsvícené obrazovky. Lehké cvaknutí, obrazovka se zapojila a zorný paprsek jako lidské oko začal nepozorovaně pobíhat sem a tam a opisovat tvary předmětů daleko dole, v tisícikilometrové černé propasti. Kej Ber si zřetelně představil, jak se hlava stanice vysunuje z tvrdého pancíře a otáčí se kolem dokola jako maják. Z oblasti, kterou osvětloval paprsek automatu, ubíhaly po obrazovce nevysoké svahy, kopce i černé zářezy strží, a zároveň se fotografovaly. Z čista jasna se mihl na promítačce zářící přelud rybovitého tvaru a znovu se kolem rozhostila tma, z níž vystupovala jen nízká stupňovitá pohoří, kdykoli na ně dopadl zorný paprsek.
„Hvězdolet!“ vydechla vzápětí několikerá ústa.
Niza pohlédla s neskrývanou vítězoslávou na Pura Chisse. Obrazovka zhasla, Tantra se opět vzdálila od televizního vysílače, ale biolog Eon Tal už ustaloval pás elektronových snímků. Prsty se mu třásly nedočkavostí, když sunul pás do projektoru polokulovité obrazovky. Mírně vypouklé vnitřní stěny snímek zvětšily.
Objevil se známý doutníkovitý tvar přední části s odděleným prostorem pro posádku, vzdutá zadní část trupu, vysoký hřeben stabilizátoru. Ať to bylo sebeneuvěřitelnější, ať setkání na planetě tmy bylo sebenesmyslnější a sebenemožnější, byl to opravdu pozemský mezihvězdný koráb! Stál ve horizontální poloze jako při normálním přistání, opíral se o mocné podpěry a byl v naprostém pořádku, jako by se právě snesl na planetu železné hvězdy.
Tantra vysílala signály, kroužíc kolem planety velikou rychlostí, protože obíhala v malé vzdálenosti. Ale signály zůstávaly bez odpovědi. Přešlo několik hodiny. V hlavní řídící kabině se znovu shromáždilo všech čtrnáct členů výpravy. Erg Noor, sedící až dosud v hlubokém zadumání, vstal.
„Navrhuji, abychom s Tantrou přistáli. Možná že naši braatři potřebují pomoc. Třeba se jim poškodil hvězdolet a nemůže odletět k Zemi. V to případě je vezmeme na Tantru, načerpáme anamezon a zachráníme se i my. Nemá smyslu přistávat se záchrannou raketou. Ta nám nemůže opatři palivo, ale zato spotřebuje tolik energie, že pak nebude čím vyslat signály k Zemi.“
„A co když se tu sami octli proto, že nemají dost anamezonu?“ zeptal se opatrně Pel Lin.
„Pak jim musily zůstat zásoby iontů pro meziplanetární lety. Všechno přece nemohli spotřebovat. Vidíte, hvězdolet je ve správné poloze, to znamená, že přistáli pomoci planetárních motorů. Zásobíme se iontovým palivem, vzlétneme znovu, a pak, až se dostaneme na oběžnou dráhu, budeme vysílat a čekat na pomoc ze Země. Když se to podaří, uplyne všeho všudy osm let. Kdybychom ale získali anamezon, pak máme vyhráno.
„Možná že jejich planetární palivo nemá iontové, ale fotonové nálože,“ zapochyboval jeden z inženýrů.
„Pak je můžeme použít v hlavních motorech, když z pomocných odstraníme kalichovité odrazníky.“
„Už jste zřejmě všechno promyslil,“ vzdal se inženýr.
„Zbývá ovšem riziko přistání a pohybu na těžké planetě,“ zabručel Pur Chiss. „Člověka jímá hrůza, když si představí ten svět v temnotách!“
„Riziko tu samozřejmě je, ale existuje už v samém základu naší situace, a sotva ho tím zvětšíme. A planeta, na níž stojí pozemské kosmické letadlo, nevypadá už tak zle. Jen když zachráníme náš hvězdolet!“
Erg Noor pohlédl na číselník rychlostního moderátoru a rychle přistoupil k pultu. Nějakou chvíli stál před řídícími pákami a pomocnými měřiči. Prsty jeho velkých rukou se zachvívaly, jako by vyhmatávaly akordy na hudebním nástroji, záda se ohýbala, obličej kameněl.
Niza Krit přistoupila k náčelníkovi, chopila se odhodlaně jeho pravé ruky a přitiskla ji dlaní ke své hladké tváři, planoucí vzrušením. Erg Noor vděčně kývl, pohladil dívku po bohatých kadeřích a narovnal se.
„Pronikáme do nejnižších vrstev atmosféry, připravte se k přistání!“ zavolal zvučným hlasem a zapnul signál.
Raketou zazněl ohlušující řev, lidé se spěšně rozběhli na svá místa a upínali se do hydraulických sedadel.
Erg Noor se poddal měkkému objetí přistávacího křesla, které se vysunulo před pultem. Zaburácely planetární motory a hvězdolet se s příšerným vytím řítil dolů, vstříc úskalím a oceánům neznámé planety.
Lokátory a infračervené reflektory prohledávaly prvotní tmu dole, na výškové stupnici hořela rudá světla u stanovených patnácti kilometrů. Nedalo se očekávat, že by na planetě byly hory vyšší než deset kilometrů, neboť voda a paprsky černého slunce působily na vyrovnávání povrchu planety stejně jako na Zemi.
Už první oblet prokázal, že na planetě jsou z větší části jenom nepatrné pahorky, o málo vyšší než na Marsu. Vnitřní horotvorná činnost buď tu docela ustala, nebo se na čas přerušila.
Erg Noor přesunul výškovou zarážku na dva tisíce metrů a zapnul mocné světlomety. Pod kosmickým letounem se prostíral obrovský oceán, skutečné moře hrůzy. Neproniknutelně černé vlny s vzdouvaly a opadával nad neznámými propastmi.
Biolog si stíral pot, který na něm vystupoval, jak se zoufale snažil zachytit světelný odraz vln do zvláštního přístroje — albeda, aby pomocí odraženého vlnění mohl určit slanost a mineralizaci černého moře.
Lesklou čerň vody vystřídal matný povrch pevniny. Křižující se paprsky světlometů vyorávaly v černé ploše úzkou brázdu, z níž tu a tam nečekaně prosvítal žlutavé skvrny písku nebo šedozelený povrch nevysokých skalnatých pohoří.
Tantra, řízena zkušenou rukou, poslušně plula na pevninami.
Konečně Erg Noor objevil rovinu, kterou hledal. Nedala se nazvat náhorní plošinou, na to měla nepatrnou výšku. Bylo však jasné, že přílivy ani pobouřlivé vlny černého moře ji nemohou dostihnout, neboť vystupovala nad okolním lehce zvlněným terénem asi do výše sta metrů.
Přední lokátor na pravém boku táhle zapískal a Tantra za cílila reflektory. Teď zřetelně vyniklo kolosální kosmické letadlo. Kryt na přední části byl z krystalicky přeskupeného anizotropního iridia a leskl se v záři světlometů jako nový. V okolí hvězdoletu nestály provizorní tavby, ani zde nehořely žádné ohně. Mezihvězdný letoun stál smutně a bez života, aniž projevil sebemenší zájem o blížícího se druha.
Paprsky reflektorů letěly dál, narazily na obrovitý disk se spirálovými výběžky, zajiskřily a odrazily se jako od modrého zrcadla. Disk tál nakloněn a částí okraje se bořil do černé půdy. Pozorovatelům se na okamžik zdálo, že za diskem trčí o výše nějaké skály, ale všechno ostatní pohlcoval hustá tma. Byl tam patrně příkrý sráz nebo sestup do nížiny…
Trup Tantry se otřásl ohlušujícím řevem. Erb Noor chtěl přistát poblíž objeveného hvězdoletu a dával výstrahu lidem, kteří by se mohli vyskytnou ve smrtonosné zóně v okruhu tisíc metrů od místa přistání. Planetární motory se rozburácely tak hrozivě, že to bylo slyšet až uvnitř rakety. Na obrazovkách se objevilo mračno rozžhavených částic půdy.
Povrch planety začal prudce letět vzhůru a stejně rychle ubíhal dozadu. Hydraulické klouby lehce a bez hluku otočily sedadla křesel kolmo ke stěnám, které teď byly ve svislé poloze.
Od trupu odskočily obrovské kloubové nárazníky, široce se roztáhly a poprvé se dotkly půdy cizího světa. Náraz, rána, další náraz… Tantra pohupovala přední částí a znehybněla v okamžiku, kdy se zastavily motory.
Erg Noor vztáhl ruku k pultu, který se mu ocitl nad hlavou a trhnutím páky vypnul nárazníky. Hvězdolet se pomalu a s krátkými otřesy skláněl špicí k zemi, až se dostal do dřívější horizontální polohy. Přistání skončilo. Ale jako obvykle znamenalo tak silný otřes pro lidský organismus, že astronauti musili ještě nějakou dobu setrvat v křeslech, aby se vzpamatovali.
Strašná tíha přitlačila každého k zemi. Lidé si připadali jako po těžké nemoci, stěží se dokázali trochu nadzvednout. Jenom neúnavný biolog stačil provést zkoušku vzduchu.
„Dá se dýchat,“ oznamoval. „Hned udělám mikroskopický rozbor!“
„Není třeba,“ ozval se Erg Noor, zaměstnávaje se rozpínáním přistávacího křesla. „bez skafandru nesmí nikdo opustit raketu. Venku mohou být velmi nebezpečné spory a viry.“
U východu z hermetické komory připravili cestovatelé už dříve biologické skafandry a zvláštní obleky, jež připomínal „pérující kostlivce“. Byly to ocelové kostry pošité kůži a opatřené elektromotory, pružinami a tlumiči, aby se v nich astronauti i při veliké gravitační síle mohli pohybovat z místa na místo. Navlékaly se na skafandry.
Všichni hořeli nedočkavostí, až po šestiletém putování v mezihvězdných hlubinách ucítí pod nohama pevnou zemi, třebas cizí. Kej Ber, Pur Chiss, Ingrid, lékařka Luma a dva strojní inženýři musili zůstat na palubě rakety a držet službu u rádia, reflektorů a přístrojů.