Dlouhý a těžký je rok, ale je moudře stavěn; ať se uzavírá nocí a nepohodou – i to je k něčemu dobré. Abychom lépe a jistotněji objevili svůj vlastní dům.
LISTOPAD
Ještě se nemůže říkat, že rok se končí; například venku, na polích a mezích, je ještě převelmi živo; kdekterá kozička a kravka se honem vypásá, než ji zaženou do jejího chléva, aby tam představovala betlémské jesle; ještě pokvétají slzičky Panny Marie, zlatě se třpytí starček a zamane si kvést plazivá mochna. Co se půdy týče, ta pracuje na celé kolo; je zrytá, zoraná a zvláčená, a teď tedy přijímá vláhu i vzduch, voní a větrá, dýše a potichu se rozpadá v kyprou ornici. Ještě mokvá v lese hřib, křehnou žluté lišky a kreslí čarodějná kola bělavá houba, které nemohou přijít na jméno; a všude jsou zardělí strejci, kteří osekávají, sbírají a vozí na fůrách voňavé klestí. I těch zvířat je nějak nápadně víc než v létě; z každé oranice frčí hejno koroptví, zajíc kličkuje k lesu, těžce plácají křídly tetřevi a na pasece zasvítí srní světlými zadečky. Tedy jak říkám, živo by bylo dost; ale najednou, než se kdo nadá, je tu mlhavý soumrak, tu tam proskočí světélko, a celý svět zalehne nesmírná osiřelost; jen pomalá fůra skřípe k vesnici a osamělý člověk s rukama v kapsách jde někam chvatně a zamlkle. Rok se ještě nekončí; ale končí se dnové.
Marná sláva, tmavý je podzim; ale i to je dobře seštymováno. Jinak by nemohly tak pateticky řeřavět poslední barvy podzimu: nach šípků a bohatá červeň bobulí dříšťálových, šarlat višňových korunek, temná žluť modřínů a těžké zlato spadaných listů kaštanových (koukej, mezi nimi to lesklé, brunátně hnědé oko kaštánku, pootevřené v puklé slupce). A nebýt té tmy, nesvítila by nám tak silně ta pravá a nejslavnější barva podzimu: světélko v oknech domova.
Říká se, že se na podzim příroda ukládá k spánku. Je to přibližně pravda, ale ukládá se k němu, jako děláme my; otálí s tím, odstrojuje se s pomalou libostí a ještě se jí chce povídat, co bylo dnes a co bude zítra; a ještě než usne, smísí si vzpomínky uplynulého času s plány budoucích dnů. Ještě nespadalo letošní listí, a už jsou na větvích a proutí tvrdě nalité pupence příštího jara. Tak, a teď se může usnout; neboť i spát se má dopředu.
Čím jsem si ušetřil na konec ten pravý a každoroční objev podzimu. Je to objev vlastního pelíšku. Je to každoroční návrat do postele. Nikdy člověk nespí vděčněji a neprotahuje se v posteli blaženěji než v této době, kdy se krátí dnové. Všechno básníci opěvali, ale nevím, že by některý z nich místo ňader a nebeských úkazů zapěl chválu obyčejného teplého lůžka. I o snech se toho napsalo ažaž, ale kdo popsal hladkou přívětivost podušky a důvěrnou dlaň důlku pod námi proleženého? Připojme tudíž k chvále podzimu tuto chválu lidského pelíšku; ať je laskavý k spícím, něžný ke všem chorým a posilující pro ty unavené; ať najde i zajíc dobrý pekáč, srna suchý důlek a vrabec dobrý úkryt pod okapem střechy, amen.
MIKULÁŠ
Chodí teď, chudák, po pražských ulicích, uskakuje před vozy, kluše mizernou břečkou bláta a razí si biskupskou berlou cestu mezi chodci: má svatou bílou bradu z vaty a mitru a mírňoučké modré oči, na zádech nůši s gramofonem a dělá zkrátka reklamu pro nevímkterou firmu. Tak daleko to došlo se svatým Mikulášem.
Jeho čerti jsou zaměstnáni u firmy Baťa, a ještě jiný konkurenční Mikuláš se produkuje ve výkladní skříni tuším závodu Moravia. Kde jsou andělé, nevím; doufejme, že v nebi, kde lomí rukama a bolestně potřásají křídly; i prší peříčka na zem, a proto se pořád chumelí; ale i ta peříčka jsou jaksi fórová a z nějaké náhražky, a proto hned tají, a z toho je to bláto, kterým cape najatý a zkřehlý Mikuláš s modrýma očima a pocákaným svatým ornátem.
Když jsem byl maličký, chodil ještě pravý Mikuláš, i čert byl pravý, ale anděl nikoliv, to byla jenom Jůla, a od té doby jsem bezpočtukrát zjistil, že vůbec žádný anděl není pravý a že to je nakonec jenom ženská. Mikuláš byl však pravý a zázračný svatý, neboť přinášel s sebou dárky.
Dárky jsou nejzázračnější věc na světě; vlastně je to jediná nesporně zázračná věc na tomto materialistickém světě. Mohu si, ví bůh, sám koupit párek, když už mám na něj tuze velkou chuť; ale kdyby mně někdo na ulici zničehonic daroval horký párek, nevěřil bych svým očím a štípl bych se do ruky a myslel bych, že to byl anděl či kdo. Na darované věci lpí taková podivuhodná mimořádnost; je to, jako by ta věc přišla z nebe. Pranic pohádkového dejme tomu není v tom, že někdo třicet let taškaří nebo šetří, až se dotaškaří nebo došetří blahobytu; ale pohádkové je, když dostane darem pytel dukátů nebo najde jeskyni vykládanou rubíny a zlatem jako Rechnerův krám. Dostat něco darem nebo to nalézt: to je zázračné jádro dobré poloviny všech pohádek u všech národů na světě. Z toho vidíte, že dar je věc řádu pohádkového, kouzelného a prostě zázračného. Darovanému koni nekoukej na zuby, ne proto, že je pravděpodobně dřevěný, nýbrž proto, že je to kůň božský, spadlý z nebe a tajuplný; darovanému koni nekoukej na zuby, nýbrž vem ho kolem krku, polož mu tvář do hřívy a s očima zamhouřenýma sni o divu divoucím, který ti byl nadělen. Koupíš-li si papuče, víš, co si od nich můžeš slibovat; ale dostaneš-li papuče darem, tu je to, pane, jiná: mohou to být sedmimílové papuče, nebo ti mohou přinést štěstí nebo co; zkrátka jsou jaksi jiné než všechny ostatní papuče na světě, tajemnější a prostě zázračné.
A teď už vím, proč nosí dárky Ježíšek nebo svatý Mikuláš: to proto, že žádný opravdový dárek není z tohoto světa, nýbrž přichází z nebe, je kouzelný a nadpřirozený sám od sebe, a proto nemůže být darován lidskou rukou. A proto Ježíšek opravdu je a svatý Mikuláš taky; na mou čest že jsou, a sice bytují nadpřirozeně v těch darovaných věcičkách, a proto když je rozbalíte, zavane z nich na vás taková nebeská a kouzelná vůnička, jež rozjaří vaše srdce. Dárky přicházejí z nebe, byť pozemským prostřednictvím lidského vybírání, smlouvání a placení; tentokrát ovšem platíme obchodníkovi jenom za doručení, jenom za to, že nám tu boží věc zabalil a vydal; ale věc sama, věc určená za dar, není k zaplacení, neboť je původu rajského.
Budiž vám hodně naděleno.
MIKULÁŠ A JINÉ HUMÁNNÍ PODNIKY
Už je tomu pár let, co jsem neviděl Mikuláše, – míním totiž skutečného, svatého a dary dávajícího Mikuláše, a ne takového nějakého reklamního, který doporučuje ve výkladní skříni boty nebo cape v blátě nesa na svém svatém ornátě plakát, že nejlepší vánoční dárky nakoupíte u firmy Max Fischl, levné ceny, též na splátky. Posledního pravého Mikuláše jsem potkal před několika lety na Vinohradech; běžel poklusem přes ulici k nějaké známé rodině, nebyl provázen andělem ani čertem a zřejmě se styděl.
Nemyslete si tedy, že se zabývám jenom literaturou; někdy mě napadají docela praktické věci a různé podniky, do kterých bych se možná pustil, kdybych už neměl své řemeslo. Ať to provede někdo jiný: ať například zařídí Ústřední Kancelář Svatých Mikulášů. Bylo by to docela prosté: ráno by tam hlava rodiny prostě zatelefonovala: “Haló!”
“Haló! Zde Max Fischl, disponent Svatých Mikulášů.”
“Prosím vás, pošlete nám dnes večer v sedm hodin jednoho Mikuláše do bytu!”
“Račte si přát s čertem i s andělem?”
“S andělem rozhodně. Poslyšte, není ten čert příliš strašný? Aby se ho děti nebály.”
“Račte být, prosím, úplně bez starosti. Máme čerty v nejjemnějším provedení, ohromná legrace pro dětičky. Které třídy Mikuláše si račte přát?”
“Jaké třídy?”
“Máme tu, prosím, Mikuláše první třídy, s pravým vousem, pravým nádherným ornátem a stříbrnými zvonky. Anděl má pravá křídla a čert provede tři kotrmelce. Přijedou automobilem. Poplatek sto korun.”
“A jaká je druhá třída?”
“Žíněné vousy, nůše na zádech a bílý plášť lemovaný králíkem. Anděl s vkusnými papírovými křídly, čert běžné kvality. Taxa padesát korun. Třetí třída: vousy z vaty a mitra, jinak v civilu. Anděl má dlouhou košili přes zimník a čert má jen začerněný obličej, řetěz a metlu. Stojí dvacet korun. Mikuláš bez průvodu, lidové provedení, deset korun. Máme také punčochy na mikulášskou nadílku, po třech korunách. Dáváme i dárky za okno, cena podle výšky patra...”
To bych se divil, kdyby tenhle podnik nešel; přitom by zaměstnal větší počet herců penzistů, invalidů, mravných dívek a chudých čertů, podporoval by výchovu dětiček a vůbec zvýšil poezii života. A když už by tady takový podnik byl, mohl by provozovat celou řadu užitečných věcí:
Mohl by na objednávku dodávat do domu Ježíška v podobě nebeského dítěte nebo bradatého otce Noëla.
Mohl by na Silvestra dodávat do veřejných místností Starý rok v podobě kulhavého dědka stiženého rýmou.
Na objednávku by posílal kominíka nebo hezkou holku k domu, odkud má vykročit člověk jdoucí maturovat nebo žádat o místo, aby měl štěstí.
Půjčoval by babky s nůšemi, které by jednou měsíčně zazvonily u dveří a huhlaly, že jdou kupovat neposlušné děti.
Dále zchátralá individua, která by sloužila za výstrahu dorůstající mládeži.
Propůjčil by své zkušenosti i svůj personál pro různé rodinné oslavy, jubilea a projevy sympatií.
Kdyby se věc zavedla ve větším měřítku, mohl by i uspořádat veřejné demonstrace, spontánní projevy na schůzích a nádražích, ovace a zastaveníčka, mohl by aranžovat slavnosti a průvody, dodávat reprezentativní zjevy pro deputace, půjčovat při vhodných příležitostech nejstarší pamětníky, babičky nad hrobem, děti, dudáky, poškozence, příbuzné, sirotky pro tombolu, čtrnáctého hosta k tabuli, shon lidu, cizince a tanečníky, mohl by obstarat veřejné mínění, hlas lidu, hlasy tisku a vůbec cokoliv byste chtěli, a to vše prostě na telefonickou objednávku, levně, přesně a v největším výběru.
Když jsou ústavy na obstarávání pohřbů, proč by nemohl být ústav pro obstarávání různých funkcí života?
ČERNÁ ZIMA
Já vím, že by mělo ležet na dva decimetry sněhu; já vím, že je to dobré polím a zdravé pro nás lidi a jedna radost pro ty oči; ale nic platno, černá zima městu sluší. Sníh je nějak příliš venkovský, nějak starodávně maloměstský; náleží k němu babička v salupu, sáně s rolničkami, nízké střechy a zasněžený Nepomuk na můstku přes potok a koňské hromádky a vrabci a bílé pole s koroptvemi a zaječími ťapkami a klouzačka na návsi a mnoho jiných pěkných věcí, které teprve dělají ze sněhu ten pravý sníh. Avšak k autům se sníh jaksi nehodí. Ani k tramvajím. Ani k neónovým reklamám. Ve sněhu vypadá to všechno jaksi malicherně, ucouraně a – nu, nehodí se to. Naproti tomu černá zima městu svědčí; v takové černé, blátivé zimě se městu září nejkrásněji. Každá světelná reklama, každé planoucí okno, každá lucerna jiskří jako šperky z černého sametu; reflektory vozidel klouzají po lesklé dlažbě, světelné semafory kmitají, neónové linky a nápisy čmárají svá znamení jako ohnivý prst po černých stěnách tmy, – někdy to je najednou taková krása, že člověk vydechne Jezus nebo něco takového. Nechte být, lidský tvor i z té černé a zasmušilé zimy udělal něco jako zázrak. Třeba jednou i z jiných černých a mizerných věcí vyčaruje něco, co bude hlásat lidskou slávu. Jen neztrácet trpělivost se zimou a s lidmi.
Vlastně je ta zima příliš dlouhá; prosím vás, celé čtyři měsíce, to je co přežít. Ale když se na to podíváte pozorněji, není vlastně žádné opravdové zimy; je jen takové nenápadné a pomalé překlouznutí. Až do vánoc to vlastně není pravá zima; ještě dokvítá pod chvojí zkřehlé poupě růžové a na mezi se nedá zmrazit žlutá mochna; ještě se ve vzduchu drží podzimní tlení, ještě to páchne podzimním kouřem a zvlhlým lupením. A pak to najednou zmrtví, to už není podzim. A se samotným začátkem zimy se už vrací světlo. To se ví, ještě to není jaro, ale přece jen je to o kousek života víc. Člověku je hned nějak rozjařeněji a lehčeji. Koukejme, tak už zase bude světlo až do pěti; to už je, panečku, cítit přímo tělesně jako návrat života. Tak vida, říká se tomu zima; a on to vlastně už je obrat k lepšímu.
Ale pro nás, městský lid, se koloběh přírody nezastaví ani v zimě. Prosinec, to je doba azalek a bramboříků; jsou jimi zaplavena okna květinářů, je to jako rozkošnická růžová pěna, z níž tryskají rudé rakety poinsettií a plamínky cyklamín. V lednu nastupují hyacinty a tulipány, stojí v oknech pěkně rovné jako vojáčkové, pozor, my jsme první hlídka; to už se mobilizuje jaro. V únoru přijdou větvičky mimóz a čínské petrklíče. A v březnu, to už budou pruty kočiček. Nu, a pak už si utrhneme první modrou podléšku na kraji lesa. Krásný a spolehlivý je pořádek věcí.
KOLEM VÁNOC
Už jsme si na to celkem zvykli, že “hoj ten Štědrý večer, tajuplný svátek” je důkladně zmerkantilizován a znamená spíš důležitou položku hospodářskou než cokoliv jiného; ale někdy se člověk přece jenom podiví, když shledá, jak se starodávný Ježíšek zmodernizoval a nabyl obchodní podnikavosti. Například vás přece jenom zarazí, když potkáte na ulici celý vozový náklad jmelí, přivážený někde ze sázavských končin. Čarodějné jmelí, posvátná bylina pohanská, vypadá totiž jako nepodařené seno, když toho je celá fůra; spíš by člověk řekl, že to je stlaní pro nějaká boží hovádka než čaromocné a tajemné bejlí, jehož magickým posláním je přinášet štěstí a hojit veškeré neduhy, najmě pak nemoc padoucí. Snad se už v příštích letech (dá-li nám bůh zdraví) dočteme v hospodářské rubrice svých novin: “Stav na trhu jmelí uspokojivý; dovezeno šedesát vagónů. Nejčilejší poptávce se těší jmelí listnáčové, které znamená 84,50 Kč; jmelí jedlové 83,20, borové 82,70. Jmelí dubové (Loranthus quercinus) trvale bez zájmu, jelikož v zimě opadá. Slovenské jmelí 84,10, křivoklátské až 85,30 Kč.”
Na míň než na celé vagóny to už dnešní Ježíšek ani nedělá. Dvě maminky nesou domů plné náruče dárků. “A budou ty kočárky včas?” stará se jedna. “Budou,” ujišťuje druhá, “mně říkal ten prodavač, že jich zítra dostanou celý vagón.” Vagón dětských kočárků, to je představa skoro monumentální.
Další zpráva: “Olovo k čarování: měkké olovo 26,8, cizozemské 25,4, likvidační cena 25,7. Očekává se další vzestup cen, jelikož světová těžba olova nestačí krýt vánoční poptávku. Vojenské správy ve většině států se uvolily uvolnit polovinu svých zásob olova, aby si každý mohl něco na Štědrý večer ulít. V Německu byl povolen jen omezený příděl olova, 10 dkg na hlavu.”
Pořád hledám v novinách inzerát: “Nejvhodnější vánoční dárek je plynová maska.” Kupodivu, dosud jsem ten inzerát nenašel; asi je v té výrobní branži nedostatek podnikavosti.
Je podvečer; utrmácený obchodní sluha veze někomu v tramvaji balík nakoupených dárků. Jedna výkladní skříň v ulici je ozářena z nevímjakých lamp sladkým modravým světlem, v němž se třpytí stříbrné a zlaté pozlátko.
“To je krásné světlo,” vydechl konduktér.
“Takové... božské světlo,” řekl znalecky obchodní sluha.
“Máte pravdu, božské světlo,” děl konduktér a zatáhl za řemen zvonku. “Jedeme!”
Kdyby dal spisovatel lidu do úst slova jako “božské světlo”, nikdo by mu to nevěřil; a přece je to pravda, a já to zaznamenávám jen proto, aby se spisovatelé nebáli mluvit o božském světle.
KOMU CO DÁT
Normální průběh rodinného života, když se schyluje k vánocům, je přibližně takový: Začátkem prosince se rozumní členové rodiny (krom dětí) s nesmírnou úlevou domluví, že letos si nebudou navzájem dávat žádné dárky; beztoho jsou to samé zbytečnosti, a člověk nemá pokdy, aby se s tím sháněl, a ostatně vůbec nic nepotřebuje, a ono je těch jiných výloh nad hlavu, tož jaképak copak. A je to. Jen se domluvit, a věci se dají ohromně zjednodušit.