Asi po desíti dnech procitá v každém výše zmíněném dospělém členu rodiny jistý neklid asi tohoto obsahu: Já vím, že si nic nebudeme dávat, a jsem strašně rád, že od nikoho nic nedostanu; ale nějakou maličkost bych přece jen mohl druhým dát; oni to nebudou čekat, a budou mít tím větší radost; sic jsme si dali čestné slovo, že letos žádný Ježíšek nebude, ale vem to nešť; však já koupím jenom nějaký capart.
Metoda, jak se vybírají dárky, je různá. Někteří lidé chodí prostě po ulicích a dívají se do výkladních skříní, až jim něco padne do očí a oni pocítí cosi jako inspiraci nebo vnuknutí: Ano, toto je to jediné, co bych chtěl dát strýci Hugovi, a tady ta manikúra se vyskytla ve vesmíru jen proto, abych ji daroval své sestře Anežce. Tento druh lidí, který vybírá z toho, co uzří, je poněkud lehkomyslný, ale štědrý. Opatrnější člověk hledí předem nenápadně vyšetřit, který dárek by byl vítán a naplnil by patřičnou mezeru v životě toho, jenž má být obdarován. A staví se u své sestry Anežky a hlaholí, že si k ní “jen tak zaskočil, protože měl cestu kolem”, ale přitom jede očima po všech věcech, které tu jsou, aby zjistil, nechybí-li něco. (Barometr? Vázička? Noční lampa?) Sestra Anežka poněkud zneklidní a počne ujišťovat, že “dnes tu nemá uklizeno, protože má tolik práce s těmi svátky”. Nebo ten opatrný dárce zapřede hovor se strýcem Hugem, aby z něho mezi řečí vytáhl, co by si tak přál mít; konečně se doví, že strýček Hugo by nejvíc chtěl mít hrom, aby jím mohl praštit do těch berních úřadů nebo do čeho. Konečně ti nejmetodičtější (k nimž se hlásím i já) vezmou list papíru a napíšou si seznam všech členů rodiny a co komu dát. Takový seznam vypadá asi takto:
Máňa
Anežka
Toník
strýček Hugo... víno
Jiří
Boženka
dědeček... tabák
Franci
paní Hedvik
švagr Josef
Andula
A nyní ten metodický dárce hloubá, co komu dát; vzpomíná si na všechny možné předměty, které se vůbec na světě vyskytují; bručí si, kudy chodí: “Počkejme, tak to jsou: kravata, punčochy, obraz, teploměr, kapesní nůž, souprava k šití, kravata, kapesní nůž, teploměr, kravata – sakra, a víc už nic? A kabelka. Potom kapesní nůž a teploměr – kravata – a kabelka – –” Víc a víc se ho zmocňuje pocit, že vůbec není na zeměkouli dost darovatelných věcí; v inzerátech novin se dočte, že “nejvhodnější vánoční dárek jsou stóry”, ale to přece nemůže kupovat; nebo “kupte svým drahým k Ježíšku cenné knihy”, ale copak člověk ví, které cenné knihy už ten zatrápený Toník má? Člověk si s tím namoří hlavu, a nakonec dá něco, co tomu druhému bude jenom překážet; a sám dostane samé zbytečnosti a bude předstírat, že má ohromnou radost –
Příští rok si musíme opravdu smluvit, že si mezi sebou nebudeme nic dávat. (Poznámka sazárně: Rukopis schovat a příští rok otisknout zas!)
ROZPAKY OBDAROVANÉHO
Mám silné podezření, že název “svátky radosti” vymyslil nějaký čilý obchodní příručí, který se tím hleděl zalíbit svému šéfovi. Mezi námi řečeno, s žádnými svátky není spojeno tolik trampot, starostí, potíží, svízelů, mrzutostí, rozpaků a jiných většinou nelibých stavů a pocitů jako s těmihle vánocemi. Mohlo by se mnoho říci o rozpacích dárcových, o jeho těžkém a krvavém přemítání, co dát, komu dát, co to stojí a kde na to vzít; ale protože už asi máte nakoupeno, nebudu vám kazit radost z vaší vlastní štědrosti. Dávat dary je těžké; dostat dary je ještě těžší.
Především, upřímně řečeno: dospělý člověk jaksi neumí dostávat dary a necítí se v této situaci docela volně. K dostávání darů je třeba, abychom tak řekli, stavu nevinnosti. Když jsem jako kluk dostal k Ježíšku bubínek, byl to dar zázračný; neboť nemohl jsem si bubínek udělat ani koupit; mohl jsem k němu přijít jen vyšší a čarovnou milostí daru. Kdybych dnes dostal k Ježíšku třebas i turecký buben s činelami, trianglem a zvonečky, snad bych se zaradoval, ale hned nato bych si asi řekl: Vždyť já bych si ten buben mohl koupit sám. To nejkrásnější na daru je, je-li to věc nedosažitelná jinak než darem. Opravdický dar může dostat jen dítě: prostě proto, že si dítě nemůže nic koupit. I takzvané dary od pánaboha může člověk dostávat jen v útlém mládí; představte si, že by letos k Ježíšku dostal třeba pan ministr Šrámek od pánaboha dar psát verše jako Vítězslav Nezval nebo pan Baťa od pánaboha dar zpívat jako Jarmila Novotná; myslím, že by je to uvedlo do velkých rozpaků a nevěděli by si s těmito dary jaksi rady.
Z toho důvodu (a mimoto z tiché obavy, že dostane něco, co mu k ničemu nebude a co zrovna nejmíň potřebuje) prohlašuje dospělý člověk obyčejně už delší dobu před vánocemi důrazně (a ovšem marně), že nic nechce, že to jsou hlouposti a ať mu nikdo nechodí na oči s nějakým dárkem. Přitom však nenápadně prohodí, že si po Novém roce bude musit koupit košile, ale takové ty s tenkým proužkem, žádné drahé, takové solidní, nebo takhle ponožky nebo případně kšandy. Zvláštní je, že jeho okolí obyčejně naprosto ignoruje jeho projevy obojího druhu.
Tím se dospělý člověk obyčejně poněkud uklidní. Budou-li to košile, říká si, tak dobře; musím se revanžovat – počkejme, košilemi ne: já zase koupím kravaty.
V těchto starostech nastane Štědrý večer; stromeček svítí, děti jásají a tak dále; prosím vás, o tom se toho už napsalo habaděj. Člověk, který prohlašoval důrazně, že nic nechce, dostane svůj krásně zabalený dárek; v tom okamžiku mu poněkud spadne srdce do kalhot (– hergot, to asi budou kapesníky! a já jsem si koupil kapesníky před měsícem!) –, rozbaluje třesoucími se prsty balíček (to je víc papíru, než je toho uvnitř!), a konečně dostane na světlo svůj dárek. Jsou to ovšem kravaty.
“Já jsem taky dal kravaty,” vyhrkne provinile; načež se pokouší dát najevo nejčistší dětinskou radost. (Tahle kravata, říká si, by měla mít jinou barvu; a tahle s kostkou, copak se to nosí?) “Ale ty jsou krásné,” ujišťuje horlivě; jenže každý na něm vidí, že lže, a on sám si uvědomuje, že je to na něm vidět, i upadá do rozpaků tím větších. Rovněž se mu zdá, že kravaty, které on dal, nedošly dosti vřelého pochopení. “Zrovna kravaty jsem si přál,” breptá rozpačitě, “ty člověk vždycky potřebuje, že?” Nic platno, situace je poněkud pokažena; naštěstí jsou tu děti, nebo někdo začne něco povídat, že když byl maličký –
“Uf,” praví si obdarovaný s úlevou, “jen když už je to zas jednou odbyto!”
SVÍČIČKA
Aspoň jedinkrát do roka nebudiž opomenuto zapálit v novinách sloupeček milému Pánubohu.
A tedy sláva na výsostech Bohu. Ačkoli je všude, je na výsostech přece jen víc sám a víc doma. Přesvědčte se o tom: vystupte někdy na výsosti, a potkáte ho. Na výsostech krásy, na výsostech lásky, na výsostech poznání a já nevím na kterých ještě. A když na ně vystoupíte, pocítíte rozkoš a hrůzu, nevýslovnou radost a strašné mrazení, a to je on sám. Ale kdo nikdy nevystoupil na výsosti, nepotkal ho a nic neví o něm ani o jeho slávě. Neboť není pravé slávy kromě slávy boží. On sám pak voní mateřídouškou a ve vlasech má hvězdy, ptáky na ramenou, na klíně cvrčka a pod jeho nohama plynou řeky a potůčky. Sláva na výsostech Bohu.
A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Neboť nic není sladšího než pokoj; a proto dejte nám pokoj, vy všichni, kteří si myslíte, že jste vyvoleni spravovati a napravovati svět. Pokoj lidem na zemi; sláva patří Pánubohu a pokoj člověku; úžas a trnutí je na výsostech, ale na zemi budiž pokoj. Buď pokojné srdce člověka, který obrací svou tvář k zemi; a má-li nás co děsiti, ať jsou to strašné výsosti se svou slávou. Ať nás zasáhne bič nekonečnosti a boží bázně; ať hyneme úzkostí a rozkoší, potkávajíce Pána na výsostech, ale zemi a lidem budiž pokoj. Pokoj, toť velikost malých věcí a hlubokost věcí všedních; pokojná věc je posvěcená, a pokojný člověk je dobrý, a pokojné srdce je šťastné a pokojný den je požehnaný, amen. Sláva na výsostech Bohu.
A pokoj lidem dobré vůle. Snad jsou větší a onačejší ctnosti než dobrá vůle; jmenujte mně hrdinství, šlechetnost, obětavost nebo co chcete, ale nic není tak dobrého jako dobrá vůle. Dobrá vůle, to je jako dobrá cesta nebo dobrá střecha nebo jiné tiché, dobré a spolehlivé věci, o kterých ani nevíme; teprve když nejsou dobré, začneme strašně láteřit, a když potkáme zlou vůli, je nám, jako by se bortila všechna jistota na světě. A proto je dobrá vůle to nejlepší na světě, že na ní stojí všechna spolehlivost a důvěra. Dobrá vůle je horizontální základ všeho dobrého na světě. Sláva na výsostech Bohu.
A na zemi pokoj. Na celé zemi. Já to cítím, vy to cítíte: nemáme pod sebou pevné půdy, když se to hroutí někde u souseda. Je jen jedna země; jenže lidstvo se musilo napolo pomlátit, aby si to začalo jakžtakž uvědomovat. Není dobře na zemi, a proto není ani nám dobře a bezpečně na zemi. I nasloucháme do dálky, není-li slyšet děsné praštění země. Ne, dosud ne: sláva na výsostech Bohu.
A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Je to ta nejkratší modlitbička; kdybyste ji tisíckrát opakovali, jako byste měli v sobě tibetský mlýnek na modlení, pokaždé v ní najdete novou a libou chuť. Neboť je v ní sláva i výsosti, země i pokoj i dobrá vůle: samé dobré i veliké, svaté i něžné věci. Já bídný hříšník ji opakuji, nepočítaje řádků; a již nevím, myslím-li více na toho, jemuž jsem chtěl zapálit svíčičku, nebo na lidi dobré vůle, nebo na zemi žíznivou pokoje, nebo na pokoj své duše; slyším jen dvojzvukou harmonii, hlas andělský a důvěrný.
DOBRÉ ÚMYSLY
U některých lidí se to dostavuje pravidelně na Štědrý večer, u jiných až na Silvestra a u ještě jiných třeba i o jejich narozeninách nebo kdy; zkrátka každý člověk má svůj den, ve kterém pojímá dobré úmysly. Tak to na něj zničehonic přijde jako nachlazení nebo zjevení; nejdřív je mu trochu hloupě, pak se mu udělá morálně nanic, a potom si řekne, že sám je tím vinen a že by všechno mohlo být jinačí a lepší, kdyby nějak zreformoval svůj život. To je okamžik, kdy se člověku zpravidla vynoří Dobrý Úmysl. I pojme pevné předsevzetí, že dejme tomu od zítřka nebo od Nového roku bude časněji vstávat; nebo že bude pro své zdraví dělat strašné a hygienické věci, například hned ráno pět minut cvičit nebo se koupat ve studené vodě nebo číst na lačný žaludek několik stránek Marka Aurelia; nebo že bude míň kouřit; nebo že vůbec přestane kouřit; nebo že nechá politiky a pití; nebo že denně věnuje tři hodiny sebevzdělání a rozjímání; nebo že začne šetřit a zaplatí své dluhy; nebo že udělá něco velikého. Mám za to, že každý z vás prodělává aspoň jednou do roka tuto hodinu Dobrých Úmyslů. Myslím dokonce, že i velmi slavní lidé, jako třeba ministři nebo světci, pocítí aspoň jednou za rok strašné pokušení Dobrých Úmyslů. Věřím, že není člověka, který by aspoň jednou za rok nechtěl obrátit a začít nějakým způsobem nový život.
Nuže, je to pravda: když člověk pojal dobrý úmysl, nevstane zítra ani o pět minut časněji nežli včera, nedá se do müllerování ani nezačne dělat něco velikého; ne že by to nešlo, naopak, ale zrovna toho dne to náhodou jaksi netento, a člověk si na to musí pomalu zvykat, a ostatně může s tím začít až zítra, ano, určitě zítra; čímž bývá dobrý úmysl zpravidla vyřízen. Je tím sice vyřízen, ale není zmařen; neboť podstata a smysl dobrého úmyslu není to, aby jej člověk splnil, nýbrž aby jej prostě měl.
Vyvstane-li ve mně v hodinu Dobrých Úmyslů ctnostné a hrdinné předsevzetí, že od zítřka budu časněji vstávat, projeví se tím velký a osvobozující fakt: že mohu časněji vstávat, jelikož to záleží jen na mně a je to v mé moci. Bylo by strašné, kdybych věřil, že prostě nemohu časněji vstávat a že to vůbec není v mé moci. Bylo by hrozné, kdybych měl za to, že vstávám trochu pozdě ze zdravotní nutnosti nebo pod neúprosným nátlakem poměrů. Dobré úmysly dokazují, že ještě pořád můžeme změnit svůj život nebo sebe samy. Bylo by zdrcující, kdybychom došli k poznání, že už nemůžeme vůbec nic na sobě nebo na svém denním životě předělat a měnit. Pokud člověk v sobě živí heroickou představu, že začne časně ráno vstávat, udržuje v sobě i podivuhodnou možnost, že začne nově žít: že uvidí východ slunce nebo dokonce nádherný východ sebe sama. Pokud si člověk umiňuje, že bude müllerovat, nechává si otevřenou možnost, že bude krásný jako olympijský vítěz. Pokud pěstujeme dobré úmysly, popíráme, že to, co děláme, děláme nutně. Dobrý úmysl je nezkrotný projev svobodné vůle.
Pokud je člověk schopen dobrých úmyslů, leží před ním život jako veliká, nevyzkoušená a slibná možnost. Panebože, jaké věci bych napsal, kdybych počal vstávat v šest hodin ráno! A kdybych nadto čtvrt hodiny cvičil a koupal se ve studené vodě a přitom četl Marka Aurelia a dvě hodiny denně se vzdělával a místo čtení novin truhlařil nebo okopával zahrádku a naučil se hrát na harmoniku a denně běhal pár hodin po polích a trochu se ponořil do východní filozofie a chodil mezi lid a osvojil si základy národního hospodářství a četl v originále Platóna a sám si zhotovil radiostanici a naučil se skvěle lyžařit a pilně se věnoval hvězdářství a cvičil se v řečnictví a pěstoval turistiku a dělal pokusy s křížením hvozdíku a choval holuby a odpovídal ihned na všechny dopisy a denně několik hodin rozjímal o velikých věcech člověka a vyvinul nějakou rozsáhlou činnost ve prospěch všech bližních a poznal všechno, co má člověk znát, a přitom nepromařil ani minutu času. – Neboť to vše a ještě mnoho jiného je v mých dobrých úmyslech. Život je nesmírně a nevyčerpatelně bohat pro naše dobré úmysly.
Přeji vám hodně mnoho dobrých úmyslů na svátky dobré vůle.
TYTO ŠEDIVÉ DNY
Tak rychle uběhne čas mezi lampičkou ranní a lampičkou večerní; sotva si člověk usedl k práci, už je tu hodina, jež volá k večeři. A přijde noc, a ty nemáš ani pokdy, abys zachytil zmatené sny; už zase rozsvěcíš lampičku, abys započal den stejně krátký a šedivý, jako byl včerejší. Nežli se nadáš, musíš si zase zvykat psát nový letopočet na svých dopisech. Tak rychle uběhne čas mezi ranní lampičkou novoroční a večerní lampičkou silvestrovskou a obráceně.
Nevím, jak to přijde, ale za mých mladších let byl den jaksi delší. Není o tom pochyby. Když nás za války šidili všemožnými způsoby, ošidili nás asi nějak také o čas; snad se Země otáčí spěšněji a hodiny tikají rychleji, ale my o tom ani nevíme, protože jsme večer zrovna tak unaveni, jako jsme bývali kdysi. Jen tolik vím s veškerou určitostí, že den býval o mnoho delší, a můj ty bože, za mých klukovských let byl zrovna nekonečný. Takový dětský den byl jako široširé jezero v březích dosud neprozkoumaných; za jitra jsi na něm vyplouval s plnými plachtami, a nebylo možno čítat hodiny, tak velká a slavnostní byla každá z nich. Takový den byl jako zámořská plavba, jako vítězné tažení, jako celý život dojmů, dobrodružství a podniků; takový den byl obsáhlý jako Ilias, dlouhý jako rok, bohatý a nevyčerpatelný jako jeskyně Čtyřiceti Loupežníků. Dovedu podnes pochopit všechny radosti i strasti oněch dnů, ale nedovedu pochopit, kde se na ně nabralo času. Kdybych teď znovu zkoušel střílet z luku, vím, že by mne přepadlo poledne, dříve než bych pořádně začal; ale tehdy jsem měl mezi snídaní a obědem pokdy, abych rozbil šípem tabulku v okně, přejedl se na švestkách, svedl několik šarvátek s nepřátelskými kmeny, četl sedě v koruně stromu Tajemný ostrov, vykouřil v kůlně dýmku míru, dostal někde zasloužený pohlavek, chytal cvrčky do škatulek od sirek, koupal se na zakázaném místě, lezl přes ploty, obešel všechny sousedy řemeslníky a okukoval, jak to dělají, a nadto prožil celou řadu kořistných výprav, výzkumů a mocných rozkoší. Ne, není pochyby: tehdy byl čas aspoň desetkrát tak dlouhý jako dnes.
A když pak s léty rostly mé pošetilosti a okruh mého života, byly i možnosti jediného dne nesmírné a nevyčerpatelné. Sedět u nohou profesorů a sát moudrost z jejich prsů, běhat pod okny své první lásky, psát verše, snít, potloukat se, tančit, prohlédnout výkladní skříně deseti antikvářů, číst jako divý a utrácet čas desaterým různým způsobem, – jak je možno, že jediný den vystačil na tolik vzrušujících věcí? Pokouším se přemýšlet o této záhadě; myslím, že já jsem se nezměnil, ale že se čas jaksi scvrkl – – Tak vida, už zas se šeří; je načase rozsvítit večerní lampičku. Den je zase tentam, čertví kam se tak rychle poděl. Nepřinesl nic nového, nedal nic a vůbec netrval; snad jsem mohl to nebo ono podniknout, někam jít, něčeho užít, něco vidět; ale jaksi na to nebylo pokdy.