Zimní motýl se položil na bok.
NÁVRAT K PŘÍRODĚ
Aby nebylo mejlky a aby si nikdo nemyslel, že jsem nepřející, přeju vám všem, kdo se v těchto zimních dnech proháníte na horách, čtyřicet centimetrů sněhu sypkého, dobrého, báječné sešupy z kopečka a vůbec všechno, co patří k věci. Staniž se.
Ale když vidím to stěhování národů před svátky a nedělemi, ty zástupy mládenců a panen s lyžemi na ramenou, ten hromadný a horečný útěk do bílé veleby hor, říkám si především, že ne všichni tito poutníci a poutnice se ubírají za sportovním požitkem telemarků, kristiánek a jak se ty fortele jmenují, nýbrž že se vyválejí a vymáznou a uřítí a nadřou se jako psi, neboť ne každému z nás je dána ta jistá milost, které je třeba ke všemu. Dále jsem si jist, že ne všechny tyto pocestné vede do mlhavých dálek náruživá potřeba oddat se bílé velebě hor a uctívat jejich božskou čistotu; neboť kdyby v tomto světě bylo takové mocné davové hnutí po kráse, velebě a čistotě, muselo by to být drobet víc vidět na našich městech, ba i na našich zvycích a řádech. Bručiví a zatvrzelí lidé by řekli, že toto zimní tažení do hor není to ani to, nýbrž taková móda. Pokud mne se týče, myslím, že je to něco slepějšího než móda. Že je to něco jako pud. Že je to atavismus. Že je to návrat k přírodě.
Naturam expellas furca, tamen usque recurret. Vyžeň přírodu dveřmi, a polezeš za ní oknem. Vypuď ji z města, a pojedeš za ní na hory. Muselo k tomu dojít. Protože se v našich ulicích sníh stal dopravní překážkou, musíme hledat okolnosti, ve kterých sníh zůstal prostě sněhem, dokonce sněhem co nejsněhovatějším. Protože čím dál tím méně žijeme v divokých hvozdech, putujeme, abychom tábořili v lesích. Honíme slunce a vodu, protože už nejsme sedláci ani rybáři. Dokonce jsme slunce a vodu jaksi objevili s nenasytnou a nebývalou náruživostí. Dlouhým seděním jsme objevili své vlastní nohy a počali jsme jich fanaticky užívat říkajíce tomu sport. Takový objev je především zhodnocení. Zhodnotili jsme sníh a vodu, slunce a vzduch a pohyb; učinili jsme svět krásnějším a drahocennějším. Ovládnutí přírodních sil je veliký zisk; ale stejně veliký zisk je zhodnocení přírodních sil. Kluk, který sáňkuje a staví sněhuláky a cucá rampouchy, má ke kosmickému úkazu zimy daleko hlubší vztah než úřad pro odklízení sněhu. Neříkám, že tento úřad není užitečný a nutný; ale jsem rád, že to celkem vyhrává ten kluk se sáňkami.
Ještě nejsme se všemi objevy hotovi. Snad ještě objevíme a zhodnotíme Měsíc a hvězdy; snad přijdeme na chuť dešti, stavějíce stružky nebo co, a vynalezneme něco dobrého ve větru tak jako děti s drakem. A ještě zbývají květiny a zvířata. A pak snad přijde čas, kdy objevíme i ulice a města jako kus vesmíru a lidi jako starý a dobrý kousek přírody a začneme je pěstovat s hromadnou chutí a vášnivým nadšením. Staniž se.
ZPOVĚĎ
Tedy ve své skutečné a pravé podstatě se měla věc tak: bál jsem se o svou vegetaci. Měl jsem starost o japonské sasanky a chryzantémy, o růže a o čerstvě vysazenou Abies concolar a o janovce a nový flox, jakož i o všechno další, co roste a kvete v té části vesmíru, kterou nazývám svým vlastnictvím. Ona taková suchá zima bez sněhového krytu, zima s holomrazy, černá zima, jalová zima, nestojí za nic; ona si půda neodpočine a nezahřeje se pod sněhem a nenapojí se vláhou; obnažené klíčky rostlin vymrznou a kořínky se potrhají a pupence se spálí a vůbec nadělá se v přírodě hrozná paseka. Tedy tak je to, a proto každý zahradník praví, že by se mělo nachumelit, a má starosti od listopadu až do března a chodí klepat na barometr, aby přivolal hojné srážky. A když je zima pustá a holá, černá, vyschlá na kost, nanicovatá a sirá, tu člověk zahradník –
To je právě to: tu člověk zahradník se neobrátí vyčítavě k nebi a neřekne: Panebože, kdyby aspoň na mou zahrádku napadl sníh! Aspoň na mé sasanky a růže, a když už na ně, tak taky na puky tulipánů, vždyť je to hned vedle, a na ostatní záhonky konečně taky! Pravím, neučiní tak, aby vyřídil s povětrností svůj osobní účet, nýbrž chodí mezi jiné lidi a štve je proti vládnoucímu počasí, říkaje:
“Bodejť by nebyla chřipka! Vždycky je chřipka, když je suchá zima. Pane, to byste koukal, kdyby napadl sníh, bylo by hned po chřipce; víte, to ty bacily zapadnou sněhem a pojdou, a když se chumelí, vyčistí se vzduch, a máte po nemocech. To je to, mělo by se zachumelit.”
“Nezaměstnanost! Bodejť by nebyla nezaměstnanost! Kdyby napadlo sněhu, musely by se čistit ulice, a bylo by hned práce habaděj. Ale když je taková mizerná zima –”
“A jak k tomu přijdou ty děti? Ani si letos nezasáňkují, ani sněhuláka nepostaví – copak je tohle nějaká hygiena? Ale kdyby napadlo sněhu, to by ty děti jinak vypadaly, jako řípa, jako řimbouch, jako jablíčko.”
“Vůbec, za mého dětství to bylo jinačí: každý rok sněhu po kolena, rampouchy až po zem – kdepak, to byly krásné zimy! To všecko jen jiskřilo samou čistotou a krásou. Pak nemají být lidé smutní a dožraní, když jsou takové černé, mlhavé, špinavé zimy! Jak říkám, je to samá lumpárna –”
“Pořád se říká: věk sportu. Ale aby se nachumelilo, to ne. Aby si tuhle lidé mohli ve Strašnicích pod krematoriem zalyžařit, kdepak! Každý nemůže jet s prkýnky do Švejcar nebo do Jilemnice. Kdyby bylo po mém, tak by napadlo sněhu, aby lidé měli trochu toho sportu, a bylo by všechno v pořádku.”
Tak a podobně jsem horlil i já proti suché a černé zimě: snad proto, že bych se nedovolal soucitu lidí pro své anemónky, anebo proto, že už to je v povaze člověka, přiodít své osobní zájmy a potřeby zájmem veřejným, – zkrátka:
Ruku na srdce (mám povznášející představu, že v tuto chvíli klade padesát tisíc čtenářů ruku na srdce): není-li pak to stejné u přemnoha veřejných, obecných a všelidských otázek? Nevezeme-li pod veřejnou a demokratickou deklarací milované zbožíčko svého zájmu, soukromé bolesti nebo osobního snu? Nejsou-li naše obecné ideály a protesty a programy jenom maskou, kterou sami před sebou skrýváme touhu po nějakém privátním a sobeckém uspokojení?
Snad tedy ano. Budiž tomu tak. A hle, sníh napadl, a já se zpovídám ze svého sobectví; odvrhuji své pokrytectví a odhaluji svou pravou tvář. A zatímco se přiznávám ke svému egoismu, piští a kvičí to venku dětmi na sáňkách, na ulicích řinčí lopaty nezaměstnaných, svět je krásnější a lidé mají veselejší koukej šlapajíce do sněhu. A tak ještě jednou (když už jsme v tom) ruku na srdce: není nakonec i mnoho našich egoismů – vlastně dobrých pro svět? To už není sníh, ale politika a jiné velké sobecké věci. Třeba je jen tak sobecky cítíme; ale snad v nich jde – skoro nevědomky – o to, aby svět byl krásnější a jeho tartas veselejší; a aby klíčky příštích věcí nezašly.
NA SKLONKU ZIMY
Pravda, mezi všemi měsíci se únor netěší zvláštní popularitě; je na to příliš krátký a jaksi zmetkovitý; krčí se stísněn mezi takovými ramenáči, jako je leden a březen, a chtěl by něco odkoukat od toho i onoho, ale kam by se na ně hrabal! Nadělí nám třeba mrazu a metelice, ale už to nemá tu hroznou a velikou zimní majestátnost; jeho mrazy jsou jenom jízlivé, jeho sníh je ucouraný, jeho zmrazky jsou samý rozbitý střep; čím delší světlo se dělá, tím víc je vidět jeho svrasklou a rýmovitou, zlostnou a skvrnitou tvář. Nebo trochu poleví a dělá, jako by málem chystal jaro; zavane jižní nebo západní vítr, půda měkne a všude to zurčí stružkami a pramínky; do toho zasvítí slunce a země se povleče teplotou téměř pleťovou; člověk jistí nosem, je-li to už ten pravý jihnoucí vzduch, ale kdež! Do rána zase země ztuhne, až zvoní pod nohou, a živá vodička oslepne ledovým zákalem; to ještě není časné podjaří, ještě tomu chybí ta boží milost.
Jak říkám, není toho mnoho, co je dáno měsíci únoru; je to takový polovičatý měsíc, ani zima, ani jaro; jsou však úkazy, které jej vyznamenávají mezi všemi měsíci ročními. Předně v únoru se opět urodí soumrak. V zimě není vlastně soumraku; není váhavého přechodu mezi dnem a večerem, nýbrž přivalí se tma, a je to; a člověk rozsvítí a dělá dál svou práci. V únoru se však potichu přikrádá hodinka soumraku; snad že je víc denního záření, snad že jsou všechny věci nějak prosyceny světlem a vydávají je ze sebe, když přijde jejich chvíle: prostě udělá se tajemný a sladký okamžik, kdy se zdá, že věci se pokojně a důvěrně rýsují samy ze sebe, ze svého vlastního tichého světla; a tu člověk na chvilinku upustí od svého marného pachtění, složí ruce v klín a nechá sebe sama uplývat v otálejícím míjení dne; a pak s povzdechem rozsvítí lampu a řekne “Dobrý večer”.
Na tu druhou změnu musíte mít dobré oči: únor má své barvy. Ještě je tráva rzivá, ještě je půda mrazem vybledlá a nezbrunátněla vlahou kyprostí; ale na větvích a haluzkách holých stromů už váhá a prodlévá o něco víc barevného nádechu. To ještě nejsou pupeny, které v březnu utkávají žlutavý, zelenkavý a zardělý opar v košatosti rašících korun a houštin; je to nesmírně diskrétní, stěží postižitelná barevná tucha na veškerém holém proutí. Prostě v únoru už začíná stoupat míza do větviček; zelené lýko bobtná, scvrklá kůra se napíná, uhladí své zimní vrásky a leskne se dužnatým životem; i procitají hnědé, nachové, žlutavé odstíny na vyzáblém větvoví, vrbové proutí zlátne, březina nabývá jemné fialovosti, ovocné sady prokvétají temným nachem; co bylo v zimě černé jako lept, přehrává se nyní do barev sotva jen naznačených: ale už jsou tu, a než se nadějeme, vpadne do nich prška jiskřících pupenů, hedvábná světlost kočiček a svěží zeleň trávy. Já vím, ještě nejsme tak daleko; ale už se ve vesmíru děje něco nového, co náleží jen malému měsíci únoru: počaly se napjatě lesknout nahé větve pracující na nástupu jara.
ZMAŘENÝ ÚMYSL
Každé zimy asi tak od začátku února, kdy se začínají dloužit dny, si pevně a svatosvatě umiňuji: Ne, rozhodně, letos to jen tak nenechám; a až to přijde, posvítím si na to jaksepatří, zblízka, pozorně a detektivně. Vyberu si určitý prut nebo větvičku, vyměřím si svůj kvadrátmetr půdy a dám pozor, jak se dělá jaro. Prostuduju si první nalitou a křehkou bouličku, ze které se teprve udělá pupen; budu pozorovat pupen, abych zjistil jeho malinký růst, jeho kožnatý nebo lepkavý povrch, jeho ponenáhlé bobtnání; musím být při tom, až se na konci (se slabounkým vzdechem) pootevře, až vysune bledý kraj prvního lístečku, až se rozloží v lupínky svrasklé jako novorozeně, až se ty složené vějířky lístků začnou rozvírat a roztahovat, až se z toho udělají listy; a hle, pak tu bude místo holých prutů zelený keř, a já budu vědět dopodrobna, jak se to stalo. Ano, to rozhodně udělám. A mimoto sedě na bobku budu se dívat na svůj metr půdy; najednou se před mýma očima posune malinký kamínek, porozhrne lehká prsť, a já uvidím, jak se z hlíny vyplázne svěží jazejček první travky, takový krátký a veselý prstík, který se prohrábne nahoru a začne se natahovat; budu číhat na jeho bratříčky, budu je počítat, a nebude žádného, jemuž bych neasistoval při jeho pozoruhodném zrození. Snad dokonce, propána, se má hlína nadzvedne podivnou napuchlinkou; ta se pod mým dohledem provalí a vydere se slušný puk; snad z něho bude krokus, podběl nebo nějaká dosud nebývalá květinka, kterou objevím a pokřtím svým jménem. Snad se na můj prut snese párek ptáků a ukáže mi, jak se dělají vajíčka. Zkrátka, letos to rozhodně nenechám jen tak přejít, chytím jaro in flagranti, budu se mu dívat do rukou, přímo do prstů, abych viděl, jak to dělá a není-li v tom všem nějaký švindl, podfuk nebo pochybné hejble; budu je stopovat, kontrolovat, hlídat, revidovat, očumovat, zkoumat a špehovat a nic si letos nedám ujít.
Ano, s tím pevným a nepodplatným úmyslem prodělávám každou zimu. Pak přijdou dny, kdy začne jaksi svítit slunce; pak odejdou ledy a přiletí rackové, a tu se rozhodnu, že zítra nebo pozítří počnu provádět svůj plán. A poslyšte, lidi, je to krásné, když se pak udělá modrá obloha a to všechno. Babičky na ulicích prodávají fialky a petrklíče, člověk dostává chuť vzít dynovačku a jít naflákat všelijakým ženským osobám; panebože, teď si jen odbudu tuhle prácičku a tamhleten melouch, jednu návštěvu, dvě povinnosti a nějaký ten dopis, a pak už budu sám s jarem a půjdu se podívat, jak to vlastně dělá. A víte co? Já pro dnešek neudělám ani žádnou z těch úloh a povinností; ať mně všecko vleze třeba na záda, ale já se dnes musím podívat, jestli už začne jaro.
A prokristapána, vždyť už je zase po všem! Keře jsou zelené, tamhle v mladé travičce už toho kvete, můžeme si pomalu sednout do stínu, utřít pot a koupit si kornout prvních třešní. Cože, třešně už nejsou? Dejte mi tedy podzimní švestky; konečně, i na podzim je krásně a možno ještě užívat... Ale kdež! Příteli, copak jsi to zaspal? Vždyť je prosinec, topíš si v pokoji, zdá se, že jsi zase o rok starší; musíš si to vynahradit příštího roku, a až přijde začátek února, umiň si pevně, že tentokrát si nic nenecháš ujít. Ale měj pozor, aby tě jaro zase neobešlo nějakým podfukem, neošidilo a nepředběhlo. Měj dobrý, dobrý pozor propříště!
O ZNÁMKÁCH JARA
Jsou různá znamení na zemi i na nebi, která provázejí příchod jara, například kosové; jakmile kosové začnou křičet a pískat na flétnu, můžete vzít na to jed, že už je březen, a že to tedy začíná. Nebo řekněme čemeřice: zničehonic to na ni přijde a udělá se jí žlutavé nebo brunátné poupě; ale to už kvete Hamamelis žlutými hvězdičkami a cilická sněženka bimbá těžkým kalichem v drsném západním větru. V tu dobu se již přehánějí oblaka po nebi s náramnou čilostí, země se otevírá a Iris reticulata rozestírá svůj modrý gotický květ. To tedy jsou známky neklamné.
Jsou ovšem i jiné, stejně spolehlivé známky, například když domácí ženské začnou čistit okna. Přijde to na ně jako na tu čemeřici, nejspíš nějakým vnuknutím z vesmíru; v každém patře visí modrá sukně a růžová zástěra, mává utěrkou a zpívá; a strážník na ulici dělá, jako by to neviděl, protože ta Káča, to se ví, není přivázána; ale jak známo, zjara obyčejně holky z oken nepadají.
Nejdůkladnější známkou jara jsou ovšem zedníci. Z každé novostavby, která přes zimu spala zabedněná a pustá, se vynoří děda s fajfkou – nejspíš tam někde vyspával zimním spánkem; ale v březnu z něho procitá a vyjde mezi hromady cihel s dýmající fajfkou, což je znamení, že jaro je tady. V tu chvíli tu je hlouček strejců se zednickými lžicemi a jiným zvonivým nářadím, načež začnou bouchat prkna a klepat cihly, což s prvou písničkou kosovou dává stoprocentní zvukový film jara.
Nebo je kousek světového prostoru, který se do té chvíle jmenoval parcela, což je snad aramejský název pro “místo prokleté” nebo něco podobně pustého a odsouzeného, aby neslo neřád a smetí. Ale i parcela se dočká svého jarního dne, kdy se do ní pustí parta chlapíků s krumpáči a prokopou ten pohaněný povrch. Hle, jak se země otevírá: pod kulturní vrstvou pozemkové špekulace, smetí a ornice se odhaluje mrtvý a následkem toho panenský slín, opuka nebo pískový nános, z něhož dýše chlad a sirá vlhkost. Za velikého hyjé a práskání bičů se dávají na pochod vozy vrchem naložené vykopávkou; a za týden počnou ze země pučet základy a červené zdivo novostavby.
To rušné a halasící zednické jaro, vonící vápnem a syrovým zdivem, maltou a trámovím, není o nic méně poetické než jaro, které se otvírá čerstvou a kyprou brázdou na poli; je dokonce veselejší a chlapáčtější. Neberu nic kosům, skřivanům, drozdům a sýkorám; ale ta ryčná muzika práce, která se v těchto předjarních dnech vyhrne do ulic, ohrad a staveniští se svými kladivy a pilami, prkny, cihlami a potahy, je stejně rozjařující jako píseň ptačí. Potoky jiskří a půda vydává svůj první květ; kos flautuje svou milostnou píseň a zedník volá na zedníka: “Franto, podávej cihly!”