PODJAŘÍ
Tys přece jenom první, čeho jsme se dočkali po takové zimě; ty, sněženko, ty, raný šafráne, kvítku tavolíne, kočičko jívy; dříve než se naleje první pupen a rozvine první list, je tu rozkvetlý květ; dříve než příroda počne dýchat, kvete; láska je první. Všechno ostatní přijde až později: dychtivost růstu, práce kořenů, tichy a houževnatý boj o život; ale tebe, první kvítku, nebere rostlina odnikud než ze sebe samé. Ještě je sivá země zavřena, ještě kořeny nesají půdu doposud spící; ten první květ vydá rostlina ze své vlastní podstaty. Protože nemá odkud brát, vkládá do jarního podniku své vlastní srdce. Tak je to dobře.
Pokud nás lidí se týče, nevěř, kvítku jarní, každému klepu; není to tak zlé. I my bychom chtěli mít ráj na zemi a boží mír a vzkříšení a věčné jaro a jiné takové věci; ale zatím se hádáme o to, jak to zařídit a kde na to vzít a kdo to má dělat a kdesi cosi. Zdá se, že se dosud neotevřela půda, na které žijeme, aby zahrada ráje počala, jak říkají zahradníci, vegetovat; zkrátka ještě to nejde. Ale dáme-li dobrý pozor, najdeme tuhle a tamhle lidi, kteří do toho rajského podniku vloží své vlastní srdce a berou prostředky k tomu, aby náš svět byl lepší, ze svého vlastního nitra. Láska je první.
Ale já dosvědčím dotyčné první sněžence (nemá jiného křestního jména a provedla svůj kousek anonymně, pro čest a chválu svého rodu), že to byla veliká odvaha, pustit se do řečeného jarního podniku. Musela se prokousat sněhem a ledem, hotový malinký ledoborec; pustila se do svého vlastního jara na vlastní pěst, přijímajíc riziko nočních mrazů a zámrzků. Co vás nemá, takový kvítek není idyla slunné pohody; to je statečný kousek, kuráž a dobrodružství. První post, stojící daleko před liniemi, mávající bílým praporkem. Pionýr a dobyvatel. První osadník v nehostinném kraji. První bílá plachetka na oceáně.
Je to kuráž a je to tichá samozřejmost. Tak je to dobře.
Tedy pokud se týče toho rašení, už se to opravdu začíná: tuhle se vysunuje z půdy zavalitý pucek, puk tlustý a zavřený, tamhle se řásně rozvírá mladý lupínek tak krásně zelený, že nikdy jindy nic tak zeleného není; ale to není všechno. Když se na to podíváte blíž, vidíte, že se ten mladinký život prodírá z práchně a tlení loňského podzimu; že až po krk vězí v hromadném pohřebišti loňské vegetace. Teprve zjara se pochovává loňský list; teprve v době rašení se obrací v prach a popel. Když se na to pořádně podíváme, není jarní půda poseta květem; daleko víc je poseta mrtvým listím a tlením a rozpadem toho, co bylo vloni. Teď teprve se pohřbívá minulý rok; teprve teď se vrací mrtvý život do země, ze které vzešel. Není vzkříšení mrtvých; je vzkříšení mezi mrtvými.
Počkej, svěží lístku mezi hnijícím chřástem, tohle tím chceš říci: věčná současnost života a smrti.
BŘEZEN
Marno už chtít tomu nevěřit a ze strachu před novým zklamáním se tvářit naschvál nedůvěřivě: už to na nás jde. Nejdřív začaly místo sněhu padat saze, krásné černé městské saze, kterými ošklivý bílý sníh tak hezky zčernal; a na ošklivém hladkém ledu se udělaly pěkné špinavé loužičky a mokřiny; a vzduchem projela nějaká taková slibná vlahost a vlhkost, a z pórů země vystoupilo bláto a mokro, mlha a kalužky a všeliká jarní mazlavina, i není pochyby: už na nás jde jaro. Přistihl jsem zavalité pupence ještě pod sněhem; teď se to v nich tiše hýbe, a za týden prasknou a vysune se z nich ochmýřený a jako štěně pitomoučký cípek lístku. Vrabci na střeše bujností zrovna řičí; vem to nešť, že dejme tomu mží nebo že jim za drápky zalézá jízlivá sychravina; na vrabčích hodinách už jaro uhodilo, i natřásají se, hulákají, vrtí sebou, pohazují ocásky a frrr, už si to ženou někam do zahrad. A když je noc, ozve se z dvorků chraptivé, lkavé, altové toužení koček. Už je tu první jaro, černé a divoké jaro kočičí; a to ostatní přijde po pořádku.
Bez fánglí a slavobran zavítali do Prahy četní rackové, když už předem vyslali deputaci svých zástupců. Nyní dorazili v plném počtu, jak se zdá, zdraví a veselí. Neuvítal je pan starosta Baxa a neodevzdal jim na památku publikace o Praze, ač jsou to cizinci; neoslovil je ani pan magistrátní rada Čenkov, neprovádí je nikdo po památnostech Prahy, nebyli pozváni na Hrad ani na slavnostní představení Libuše, nepřijal je pan Štrimpl v zastoupení ministra Beneše, zkrátka nestalo se nic, co by těmto milým cizincům obvyklým způsobem zpříjemnilo pobyt v Praze; snad právě proto se tak dobře baví. Provádějí zejména regaty na Vltavě, okružní lety kolem Střeláku, rybolov, plavání (prsa ve volném stylu) a jiné sporty; časem se spokojeně zachechtají v březnovém slunci, a na noc jdou... Ano, kam vlastně chodí rackové spat? Kdo viděl spícího racka? U moře prý hnízdí ve skalách; kdepak přenocují v Praze? To nevědí ani nejlepší znalci nočního života pražského, ani strážníci, nikdo. Je to jedno z nesčíslných a nevystihlých tajemství, jež nás obklopují.
Protože všude, kamkoliv se na ulici podívám, se na mne špulí a kulatí nějaké to vejce, protože je doba pomlázky a malovaných vajíček, poněvadž vejce jím vůbec nerad a konečně poněvadž se to mohlo skutečně stát, povím vám tuto historku o vejci: Žila kdysi – skoro před čtyřmi sty léty – ve Španělsku slípka, obyčejná slepice, která hrabe na dvorku a kouká jedním okem na každé zrnko a snáší vejce a přitom kdáká. Jednou tedy snesla vejce a nekdákala; seděla na něm mlčky a vypadala tak jaksi – nu, zkrátka tak slavnostně a tajemně, že se celý slepičí dvůr divil. “Prosím tě,” povídala jí druhá slepice, “ty stará kvočno, co se ti stalo? Vždyť se tváříš jako abatyše či co. Je ti snad špatně?” Tu pohlédla na ni šťastná slepice pyšným a mateřsky blaženým pohledem. “Právě teď,” prohlásila hrdě, “právě teď jsem snesla Kolumbovo vejce.”
CESTA DOMŮ
Tímto nadpisem nemíním žádnou symbolickou cestu domů ani poutníkův návrat z dalekých končin do vlasti; myslím na docela obyčejnou, každodenní cestu domů; na cestu, kterou bychom málem mohli ujít se zavřenýma očima: jednoduše tadyhle rovnou za nosem a podle rohu a přes ulici a pak vlevo a pak vpravo, a je to. Myslím na cestu, kterou opravdu konáme s očima své pozornosti zavřenýma; kterou probíháme ze zvyku, nepozorně, mechanicky, krok za krokem vstupujíce do svých vlastních šlépějí. Nikdo neobjevuje svět, když se každodenní cestou vrací domů. Také ho na té cestě nenapadají žádné zvláštní myšlenky. I jeho myšlení jako by se vracelo do svých vlastních včerejších a každodenních šlépějí.
Ale jednou za čas se člověk na této své cestě setkává s kosmickou událostí, která ho rázem uvrhne do nebývalé dráhy. Strhne se lijavec, a chodec místo svých vlastních šlépějí najde potok, jejž mu jest přeskakovati; jeho cesta domů jaksi omládne a stane se rozjařujícím dobrodružstvím. Nebo se rozpoutá vichřice, a tu se chodec protlačuje jejím zuřivým odporem, tak říkajíc krok za krokem získávaje půdy, jako by dobýval svého vlastního domova. Nebo se udělá náledí (čímž jsem se konečně dostal úspěšně k svému předmětu). Ano, jednou za čas (se zvláštní zálibou v noci, kdy se to nedá napravit) naprší náledí, jak se říká, jako sklo; ale po skle to zdaleka tak neklouže, předně proto, že sklo není tak záludně nerovné, a pak také proto, že tolik skla se nedá nadělat – to dá rozum. A když se takové ošemetné náledí položí mezi chodce a jeho domov, tu (po řadě neúspěšných pokusů o důstojnou chůzi, o klouzačku do kopce, o lehké vznášení nebo nějaké pevnější zakořenění) si uvědomí člověk, který se snaží kráčet domů, několik víceméně nezvyklých stanovisk:
1. že mezi ním a jeho domovem (i když je to jen tady za roh a přes ulici) leží cosi jako hory a moře, pouště a propasti, tisícerá nebezpečí, překážky a místa zakletá, a že ta obyčejná cesta domů je aspoň jednou za čas čímsi jako výpravou končinami, jimiž dosud neprošla noha lidská;
2. že jeho domov je něco jako hrad na skleněné hoře, což mu dodává nejenom jisté nedostupnosti, ale také obzvláštní a přímo magické krásy;
3. že něco je na starých pořekadlech, jako například, že není radno se octnout na šikmé ploše nebo že je nedobře ztrácet pevnou půdu pod nohama; že všude dobře, doma nejlíp a že neříkej hop, dokud nepřeskočíš;
4. že ujít i tak malý kousek cesty znamená jít krok za krokem, a že i malý krůček vpřed je poměrně značný životní úspěch;
5. a že tvůj domov je opravdu přístav, ve kterém loď bouří zmítaná spouští kotvy a řekne “aách, to jsem ráda”, a že bezpečí je asi tak nejpodobnější tomu, čemu se říká štěstí – mimo jiné i proto, že člověk o něm obyčejně neví.
To vše si uvědomiv vyzírá pak člověk domovu navrácený s obnoveným požitkem na ty, kdo se venku dosud pokoušejí dostat se domů. Haha, lidi, vždyť vypadáte jako osel na ledě! Není-li to k popukání, jak se ti motáci tam dole komicky šourají?
BŘEZNOVÁ PŘEHLÍDKA
Ještě pořád to víc čicháš nosem a slyšíš ušima než vidíš na vlastní oči; je toho plný vzduch, vane to z měkké půdy, zurčí to stružkami, hučí to valným potokem, flétnově to hvízdá kosím popěvkem; co na tom, že tráva na louce je ještě plavá a ryšavá jako zajíc! Pravda, podívá-li se člověk důkladněji, najde už ledacos; pod loňskými stébly, pod suchým listím se už tuhle a tamhle prodírá něco zelenkavého; bude to plazivá mochnička, bude to prudce zelený vlaštovičník, bůhví co to bude bujného a řičícího samou zelení; ale teď abys to hledal jako vši mezi rozcuchanými rusými pesíky loňského roku.
Ale co by; nám teď nezáleží na té boží pleveli, nechať si naroste po svém až přijde její čas; my tady máme vážnější kandidaturu na jaro, řekli byste tomu proutky nebo košťátka; ale my víme, že to budou šeříky a černý bez, dříny a dřišťály, meruzalky, hlohy, kaliny, zimolez i ptačí zob; neboť právě přichází čas, kdy se zeptá jaro, co jsi sázel na podzim. Tohle všechno jsem sázel, pane, a krom toho ještě vrby a skalníky, pustoryl, trojpuk, tavolník, javor a čilimník, škumpu i jeřáb, hlošinu, střemchu i květnou třešeň; a měl bych vlastně mít bílý plášť jako doktor v nemocnici, který jde od lůžka k lůžku a přesvědčuje se očima i hmatem, jak to stojí s jeho případy. Pozdrav bůh, není to zlé; pacient ještě spí, ale lýko je zelené a plné mízy; pravda, tahle větévka je špatná, ještě bude jedna operace, milý keříčku, ale pak už přijdeme k sobě a začneme rašit jako diví. A co se tebe týče, nevím, nevím; přesadili jsme tě bez vlásečných kořínků, byl jsi víc mrtev nežli živ; bohužel nemůžeme čarovat, ale ještě pořád se dá doufat, že si “příroda pomůže”, jak říkávají doktoři; lze se sklonit nad případem a opatrně rýpnout nehtem do kůry – nu, nevím. A tady – tohle nám udělali zajíci; ohryzali v zimě kůru žanovce až na živé dřevo; jak se z tohohle dostaneme, to sám bůh ví; i nezbývá než pokrčit rameny a odkázat celou záležitost výše zmíněné přírodě.
To by tedy byli marodi; ale zato ostatní případy, požehnej bůh! Už to žije, říkám vám, už se to činí, podívejte se jen na ty pupeny. – Ano, podívejte se na ty pupeny; některé vypadají jako uzlíčky a jiné trčí na konci větévek jako palice nebo tvrdé hroty oštěpů; ale většinou připomínají nějaký hmyz přisátý na větévku s křídly složenými; sedí na ní hlavou dolů, přikrčený a nehnutý, a saje, saje, až se zalyká. Tuhle na kalině to vypadá jako šedá ochmýřená muška s tenkým zadečkem, tady na dřišťálu jako nacucané červené klíště, tady na dřínu jen taková plochá štěnička, ani ji vidět není, jak se tlačí k proutku; ale všecko to zrovna bobtná, jak to dychtivě a bezoddyšně saje. Ještě maličko, a přičaplá muška potrhne složenými křídly, nehnutá mšice opatrně rozsune své letky; rozloží se křidélka ještě svrasklá a pokrčená a rozepnou se ve slunci, aby se vznášela na haluzce od jara do podzimu. My lidé těm křídlům říkáme listy, ale je to něco jako rozepnuté krovky pupenů, když dostanou křídla.
Křidélka listů, letící pel a bzučení všeho hmyzu: říkám vám, vznášet se je jedna z nejsilnějších fixních idejí života; a jaro se doopravdy začíná teprve máváním všech křídel na světě.
O VELKONOČNÍM ČAROVÁNÍ
To tedy je pravda: velkonoce bývaly stejně bohatě vyšívány lidovými zvyky a pověrami jako vánoce; bývaly to svátky stejně čaromocné a pohanské jako zimní slunovrat. Ale je tu jeden veliký rozdíl: tajemství vánoc je do velké míry věštecké, kdežto tajemství velkonoc je spíš jenom čarodějné. Na velkonoce se nelije olovo, nerozkrajují se jablka, neotvírají se ořechy, nerozsvěcují se svíčičky a nezírá se do hlubiny vodní, aby se zjevila budoucnost. O velkonocích neštěká pes, aby dal znamení, z které strany přijde ženich. Tato všechna proroctví náleží vánocům. O velkonocích se čaruje, abychom byli zdrávi, aby byla dobrá úroda a kdesi cosi. O velkonocích se neklade tajemné náhodě otázka, co bude, nýbrž hledí se na tu budoucnost vykonávat čarovný vliv. Umyj se, děvce, v potoce za úsvitu, a budeš po celý rok zdrávo. Udělej to a to, splň ten nebo onen magický předpis, a všecko bude v pořádku; tvá budoucnost je v tvých rukou. Není o vánocích v tvé moci, co se ti uleje z olova; nemáš vlivu na to, jsou-li v rozpůleném jablku seřaděna jádra v kříž nebo ve hvězdu; nemůžeš způsobit, aby tvá svíčička nezhasla první ze všech. Ale na velkonoce jsi už tak trochu pánem svého osudu: učiníš-li to a to, budeš živ a zdráv jako ryba. Tak běž a udělej to.
V tom to asi je: že o vánocích vládne noc a o velkonocích už boží činný den. Na vánoce příroda spí, nedá se nic dělat; člověk spjatý s přírodou čeká s rukama v klíně, až přejde zima. Nemůže ničím zasáhnout do běhu věcí; jde jen o to, přežít nějak tu zimu. A tu na člověka, jenž sní a čeká, přichází nálada věštění. Nedá-li se nic dělat, chce se mu aspoň předvídat. Člověk s pluhem v ruce se už tak bezmocně neptá, jaká bude úroda, protože do jisté míry ji sám už dělá; ještě mohou přijít kroupy nebo sucho, ale člověk aspoň udělá své, aby mu na jeho poli urostlo. Čaruje, aby mu zlé moci nepoškodily jeho dílo a jeho zdraví; proto světí hromničky proti bouři a kočičky proti zlé nemoci. Nevěští, ale napomáhá dobrému osudu. Za zimního slunovratu sedí v polotmě a touží po věštbách a znameních: zjev se mi, co se mnou a s námi bude, neboť není nijak v mé moci, abych to přivodil sám. Za jarního rovnodení má už co dělat; chválabohu, už je zase tak trochu strůjcem a dělníkem svého osudu. A kolem něho se všechno hýbe, příroda se dává na svůj veliký postup; to už není to zimní utkvění a ustrnutí. A proto i to jarní čarování je docela jiné než zimní: už ne ta metafyzická bezmoc a bezradnost, která se jenom ptá osudu, co s námi bude, ale aspoň nějaké konání, aspoň trochu úsilí mít činný vliv na své štěstí.
A já myslím, že my všichni už můžeme mít dost toho zimního věštění. Celá Evropa se na to dala; pořád jen ta úzkostná otázka, co bude a jak to dopadne. Snad už by bylo načase dát se všude do jarního čarování a dělat něco, aby to s námi dobře dopadlo. Když uděláme to a to, když splníme ty a ony náležitosti, budeme živi a zdrávi. A v tomhle čarování může pomáhat každý; kdo něco dělá, nemá už kdy ptát se bezradně osudu, co nás čeká. Jenom si nemyslete, že nemůžeme mít třeba jen maličký vliv na to, co bude; i ten nejmenší vliv je lepší než pouhé věštění. To je celé tajemství jarního čarování: že je aspoň v naší moci, co se bude dít.
VZKŘÍŠENÍ
Když jsem byl malý kluk hrající ve fazule a utírající nos rukávem, prožíval jsem každoročně jednu chvíli slavnostního vzrušení, a to bylo vzkříšení. U nás býval totiž děkan, dej mu bůh věčnou slávu, a ten byl nadpozemsky tlustý, tak jaksi duchovně, důstojně, přímo vznešeně tlustý; jeho tloušťka neměla nic sprostého jako u lidí světských, bylo na ní vidět spíš zvláštní milost boží, zkrátka byla to taková bezhříšná děkanská tloušťka. A když se o vzkříšení za vlahého jarního šera rozzářilo naše náměstí řadami svěc v oknech a z kostela se vyřinul proud bílých ministrantů s hořícími svícemi, a za nimi velký bílý pan katecheta, a pak sám pan děkan s blýskající monstrancí, ve zlatém ornátě pod hedvábnými nebesy, a nebesa nese pan Kuťák a pan Blahouš a ještě dva radní páni, a všichni jsou docela černí a všem se blýskají pleše, a pan Těmín s místní kapelou troubí slavné, přeslavné intrády, a čtyři ministranti zvoní na zvonečky, a dva kluci dýmají kadidelnicemi, a Nyklíček kostelník rozhoupal velký zvon, bim bam, bim bam, a ejhle, aleluja! hosana, hurá! teď pluje pan děkan jako nádherný, zářivý a kadidlem vonící oblak, – tu to je, bože, tak krásné, tak nesmírně krásné, že já, kluk špatný a bezbožný, se vrhám na hříšná kolena a nespouštím očí z těch pomalu plujících světel, svěc, fakulí, praporů a korouhví, pochodní a monstrancí a nebes a celé té nádhery, a mé nitro se zalévá závistivou, bídnou hořkostí: proč můj tatínek, můj velký, silný a důstojný táta, také nenese nebesa nad panem děkanem, nebo aspoň nějakou korouhev nebo tu nejmenší fakuli; a to byla každoroční bolest bezbožného kluka.