Docela jiná je drzost vrabců. Vrabec je pták lidovější; nemaje osobního majetku, chová k ostatním vrabcům pocit rovnosti a kamarádství; následkem toho se s nimi rád pere a hašteří. Jeho společnost není hlouběji organizovaná; je to jen hlouček, něco jako stolová společnost nebo parta, držená dohromady společnou koňskou hromádkou, společnou čtvrtí, vzájemnými šoufky, pohlavní promiskuitou a vrozenou hovorností. Třebaže nemá smyslu pro vlastnictví, je lokálním patriotem a vrhá se s křikem a láním na vrabce z přespolní ulice; má plno veřejných zájmů, jeho svět je ulice; je nerad sám, ale není schopen kolektivní kázně ani kasárnictví. Má své hnízdo, ale o svůj život se dělí se svou partou; je příliš bezstarostný, než aby dovedl v sobě vyvinout důslednější egoismus. Dělí-li se s kamarády o každý kobylinec, nečiní to z vědomí povinnosti, nýbrž aby měl s kým čimčarovat.
Konečně holub je pták davový; vyletuje v hejnech, aby konal svá cvičení, a v hejnech se vrací do společného holubníku. Jejich pospolitost není nahodilá; není to hlouček, nýbrž homogenní celek. Krom erotiky nemají soukromého života ani osobních zájmů; perou se pro holubici, ale nikoliv pro jiné otázky prestiže nebo názoru. Protože mají stejné zkušenosti, nemají co si říci ani čím se vychloubat. Holub ani není jedinec, nýbrž část hejna; proto snad poštovní holub s tak zázračnou jistotou najde cestu domů, – co by si počal v jiném holubníku, do kterého nepatří? Svým způsobem uskutečňuje holub jistý sociální ideál jednoty; patrně toho dociluje tím, že není už vlastníkem ničeho, nýbrž jenom vlastnictvím.
O ZPĚVU PTAČÍM
O ptačím zpěvu jsou rozšířeny různé zvykové názory: například, že ptačí zpěv je líbezný. Proti tomu jsem onehdy slyšel, jak jedna dáma bydlící u Riegrových sadů bědovala, že se musí přestěhovat: od půl čtvrté ráno prý křičí ptáci v parku tak, že ji nenechají spát. Chlácholil jsem ji tím, že to nedělají všichni ptáci, nýbrž jenom kosové; co se kosů týče, tu ovšem nutno uznat, že jsou to černí a hulákající ničemové, nemající špetky smyslu pro poezii; ostatně kosové se již skoro úplně odcizili přírodě, změštěli a následkem toho zpepičtěli. Zvykli si na město jako vrabci; přesněji řečeno, zmocnili se města a netrpí v něm žádného slušného ptáka. Na mé zahrádce se chtěl usadit drozd; sedl si na plot, dal hlavičku na stranu a hvízdal, že by se mu to tady jako líbilo. Tu se na něj vrhl se surovým tartasem párek kosů a zahnal drozda až někam za Červený Dvůr. Načež ten černý žlutozobý kosí holomek poskakoval vítězně po tyčkách plotu své zahrady hulákaje: “Vidíš ho? Vidíš ho? Vidíš ho? Pryč je!” Nato potřásl ocáskem a energicky odplivl.
To byl loňský kos, veliký křikloun a dacan před Hospodinem. Měl své ustálené výroky, které jen neznalí lidé považovali za zpěv; ve skutečnosti to byly inzulty. Například rád pokřikoval na celé kolo:
“Necháš ji?! Necháš ji?! Necháš ji?!
Vidíím!! Vidíím!!!”
Když se toho nabažil, ptal se tak jako uličníci, kteří pro samou hru zapomínají na čas:
“Kolik je hodin? Kolik je hodin?”
Letošní kos (jeden z potomků loňského) je méně osobní; umí jenom pár slov, ví bůh, kde je sebral. Od půl čtvrté ráno počne křičet:
“Telecí! Telecí! Telecí tele!”
Potom poskočí a horlivě spustí:
“Výtok! Výtok! Hihihi!”
Načež sežere žížalu, jako by to byl makarón, a opakuje svůj repertoár, na který jeho choť, hnědá a pilná osůbka, trpělivě odpovídá:
“Vím. Vím”
A manžel nezdvořile opáčí:
“Hele ji! Hele ji! Brrr!”
O kosech ovšem je známo, že nejsou velicí pěvci; ale přiznám se, že když jsem poprvé v životě slyšel slavíky, byl to pro mne přímo šok. Stalo se to ve Fara Sabině, pár mil od Říma; dřímal jsem ve vláčku, když jsem vyletěl ze sna, maje děsný dojem, že se někde v mé blízkosti zbláznilo šest xylofonistů, tlukoucích ze všech sil do svých dřívek. Byl to slavičí klokot.
Možná – kdož ví? – že mezi námi žijí bytosti větší než my, například cherubové nebo serafové, kteří mluví jiným jazykem a mají jiné věci na práci než my. Možná že někdy položí svá péra nebo své nástroje a na okamžik roztržitě naslouchají hlasům našeho života. Možná že v tu chvíli někde vříská dítě, opilý chlap nadává své ženě, mužští v hospodě se hádají o politice, tlukouce pěstí do stolu, kameloti vyvolávají večerní vydání novin, šofér volá na pěšáka: “Ty vole, copak se neumíš vyhnout?” V tu chvíli se možná usměje cherub na serafa a řekne, jako my mluvíme o ptácích: “Slyšíš, jak zpívají lidé?”
O POVAZE KOSŮ
Stěžují-li si staří lidé, jak se ten svět mění, míní tím obyčejně mravy mládeže, rozmach automobilismu, sociální trampoty a jiné novodobé úkazy; ale obyčejně přehlédnou, že se ten svět mění i v některých úkazech přírodních. Tak například rackové prý dříve nemívali svou povinnou jarní etapu u pražských mostů; vzali si to do zvyku teprve před několika desítkami let. Anebo v přírodopisech našich otců býval kos líčen jako plachý lesní pták. Jděte dnes hledat kosa do lesa; a co se týče jeho plachosti, je o hodně méně plachý než podomní prodavač vstupenek na dobročinný koncert. Přesněji řečeno, stal se z něho úplný nestyda a městský flákač. Nechal lesy lesní reformě a nastěhoval se do městských zahrádek a parků; vlastně zmocnil se jich rukou násilnou. Hle, co učinila civilizace z plachého lesního ptáka.
Ráno začne hulákat za naprosto nemožné hodiny, jen aby vás vyrušil ze zaslouženého spánku. Když se mu to povede, utiší se a počne provozovat své pravidelné rošťárny: popelí se v záhonech, aby si podrbal muňky, uštipuje puky květů, rve tulipány a vytahuje z půdy malé sazeničky; za nějakou hodinku práce vám zdemoluje kus přírody, který nazýváte svou zahrádkou, a uspokojen se vyhoupne na plot a volá: “Kolik je hodin? Kolik je hodin?” Druhý se vychloubá: “Já jsem z Vídně! Z Vídně! Z Vídně!”, kdežto třetí se vysmívá: “To se ví!”
Pak vyjdete potěšit se rosnou zahrádkou, a najdete rozryté záhonky, rozškubané plátky vzácného tulipánku, orvané kročce a vyhrabané pomněnky, které jste včera sázel. I počnete bědovat a láteřit na toho černého surovce, který se natřásá na plotě, hrozíte mu pěstí a slibujete mu, že si na něho koupíte flobertku nebo strojní pušku; a tu ten černý ničema se k vám obrátí zády a zvedne ocas dávaje co nejzřetelněji najevo: “Polib mně šos, člověče!” Rozzuříte se a hodíte po něm hrudou; poskočí a počne hrubě nadávat. Řeknete si, že s takovou sebránkou si raději nezačínat, a dáte se do práce s motyčkou nebo rýčem; vleze vám rovnou pod nástroj, takže musíte dávat pozor, abyste ho nepřekrojili, zatímco tahá ze země žížalu jako ohromný makarón. Odstrčíte ho motyčkou, aby vám nepřekážel; vynadá vám a vysadí na vás zadek, ale neustoupí. Je dotěrný jako štěnice a drzý jako váš největší nepřítel. Kvečeru usedne na kraji střechy a počne flétnovat tak pěkně, že se opřete o rýč a necháte všeho –
A když hnědá kosice snese svou kolekci vajíček (jsou totiž strašně plodni), můžete jí strčit nos až do hnízda; ani se nehne, jen mírně mrká a dává najevo: “No tak hlídej, člověče, hlídej, tleskej do dlaní, abys zahnal kočky; hleď jednou být nějak užitečný.”
A člověk tedy hlídá a zahání kočky od hnízda těch černých nestydů.
SOVA
Možná že to nebyla sova, nýbrž sýc obecný středoevropský (Athene noctua noctua Scop.), nicméně všichni jí hned říkali sovička. O sovách je obecně známo, že se vyskytují vycpané a mírně ožrané od molů ve školních kabinetech, kde sedí na větvi tiše a vytrvale páchnouce naftalínem a slouží k poučení mládeže; dále se hojně vyskytují na exlibris, kde sedí na dvou nebo třech tlustých knihách, čímž se vyjadřuje jejich zvláštní, přímo docentská moudrost a sčetlost. Naproti tomu sýčkové se objevují nejčastěji v novinách, kde se rozepisují zpravidla o mravním úpadku mládeže, o těžkých chmurách na evropském obzoru nebo o nějaké příští hospodářské pohromě. Tím větším překvapením pro moderního a školami prošlého člověka je, když shledá, že sova (nebo sýček) se vyskytuje také ve stavu živém a v takzvané volné přírodě. Bylo to dokonce za slunného dne, a ta sovička neseděla ani na tlustých knihách, ani na zříceninách hradu, jak byste očekávali, nýbrž na zemi v trávě a klidně spala. Zdálky vypadala spíš jako drobet omšelý, šedý pařízek; teprve z větší blízkosti jevila jakési známky života tím, že za námi točila hlavou, ale aby otevřela oči, za to jsme jí patrně nestáli; dávala zřejmě najevo, že ji sice velice těší, ale že bychom zase mohli jít. Proto jsem ji ani nemohl podrobit bližšímu zkoumání, jak je to s jejími ušními otvory, má-li opravdu vratiprst a postrádá-li volete. Vcelku připomínala maličkou starou dámu v šedém salupu, která usnula nad svým pletením. Byla docela sympatická a krajně staromódní; byli bychom si ji vzali domů a nabídli jí k obývání přihrádku v knihovně, ale nebylo by asi docela snadné pro ni chytat myši; i opustili jsme ji po špičkách, sledováni jejím nevidomým a zavřeným pohledem.
To vám je zvláštní, jak některé zvíře vypadá starosvětsky, jako by už nenáleželo do tohoto světa. Taková sova například působí dnes stejně nečasově a starobyle jako verše Puchmajerovy nebo jako honzík po babičce; člověk je jaksi dojat, když se s něčím takovým setká. Tak vida, je to přece jen pravda, že se kdysi nosily honzíky a že bývaly na světě živé sovy; kdo by to řekl! Najednou se člověk cítí v jiném a hrozně starém světě; třeba je tady pod splavem i vodník v zeleném fráčku a na slunci se vyhřívá hadí panenka se zlatou korunou na hlavě; třeba ještě tuhle po cestě přijede poštovský dostavník s panáčkem v červeném kabátě a přinese nám psaní s modrou známkou z Mauritia. Všechno je možné v tomto starožitném světě; i sovy a sýčkové jsou, a jsou i jiná tajemná znamení; jenže člověk musí dávat pozor, aby je nepřehlédl jako omšelý pařízek v trávě.
Chudák sovička, snad se tu jenom zapomněla; snad ztratila cestu zpátky do nějakého staršího a nerušeného světa. Víš ty co, dal bych do novin inzerát: “Pták, nemoderních názorů, hledá kousek starého světa. Plochá střecha a dům s rádiem vyloučeny. Nabídky pod zn. ,Nejraději zřícenina‘ do adm. t. l.” To by bylo, aby se v tomto světě ještě nenašel nějaký kout, kde by bylo místo pro sovu, knihy a moudrost Athéninu!
PRÁZDNINY
Kdepak, dospělý člověk už dávno neví, co jsou opravdu prázdniny; ať dělá co dělá, už se jim nemůže tak naplno oddat jako dítě. Marně hlaholí každého jara, jak se letos těší na prázdniny, kam na ně pojede a jak jich bude užívat plnými doušky; až bude v tom kýženém užívání, shledá, že buď je tam příliš horko, nebo že pořád prší; že ho žerou ty nestydy mouchy, že jídlo není, jaké by mělo být, že je všude plno mravenců, že pivo nestojí za nic, že koupání je daleko a že tam je protivná společnost a že ani nemá s kým kloudně mluvit a že to je vůbec otrava a že loni to bylo lepší, a asi tři tisíce sedm set čtyřicet podobných “že”. Naproti tomu, pamatuju-li se dobře, dítěti nejsou mouchy a mravenci žádnou obtíží, nesužuje je horko, nečas ani špatné jídlo, je mu celkem jedno, jakých názorů jsou jeho bližní, ba je nezávislé i na přírodních krásách, ve kterých se odehrávají jeho prázdniny; dítěti stačí veliký fakt, že jsou prázdniny; jeho prázdniny jsou, abych tak řekl, o sobě. Jsou to Čisté Prázdniny.
Čisté, pravé neboli dětské prázdniny nejsou, etymologicky vzato, žádné prázdniny; není v nich žádná prázdnota nebo vakance, nýbrž naopak neobyčejná a nerozptýlená plnost. Hlavní na nich je, že člověk nemusí do školy, což nedokazuje, že škola je dítěti trápením a těžkou dřinou, nýbrž spíše že škola je v očích dítěte ukrutným mařením času, kterého se jinak může využít plněji a bohatěji. Pokud se pamatuju, vždycky jsem se ve škole (kromě takzvané školy života) spíše hrozně nudil než nadmíru namáhal. Nejhlubší požitek z prázdnin je právě libost z nemusení; je to veliká rozkoš svobody.
Pravda, i o čistých prázdninách trvá spousta příkazů o tom, co se smí a nesmí; například, že se nesmějí jíst nezralé hrušky nebo tahat kočky za ocas. Naproti tomu nápadně ubylo příkazů předpisujících, co se musí. Nemusí se jít do školy. Nemusí se tiše sedět. Nemusí se psát úkol. Nemusí se skoro nic; může se skoro všecko krom toho, co se nesmí. Najednou se kolem dokola udělá něco jako volný prostor pro různé podnikání a nebývalé zájmy; ve světě prázdnin je víc místa, víc rozlohy, víc zajímavých věcí a nekonečných možností. Prostě svět prázdnin není zúžen příkazy, co se má a musí udělat. Volný prostor není prázdný prostor; je naopak přeplněn věcmi a událostmi, překypuje hojností obsahu a šířkou zájmů. Volný prostor, prostor čistých prázdnin, má svou bezhraničnost, i když nesahá o mnoho dál než za roh naší ulice nebo plot naší zahrady.
A druhá veliká radost pravých prázdnin, to je požívání Času. Čas prázdnin není rozčleněn a rozdroben příkazy, co se v tu a tu chvíli musí dělat; není v něm rozvrhu hodin, nýbrž jen nekonečné a nerozdělené plynutí od rána až do noci. Den prázdnin není udělán z hodin, nýbrž z čistého trvání a nerušeného uplývání. Je bez břehu a přitom plný tajemných zálivů jako jezero dosud neznámé; nedá se ani za den obeplout, a zítra, kluci, tu bude nová hladina času, konce jí nedohlédneš. Je to větší a nekonečnější čas než kterýkoliv jiný; jakživi už nebudeme žít v tak rozsáhlém čase, jakživi už nebudeme tak prožívat čas sám o sobě, čas v jeho velikosti a slávě, jako býval den prázdnin.
Kdepak, dospělý člověk už dávno nemá tolik ze svých prázdnin; a marně bude honit ztracené Čisté Prázdniny na březích moře nebo na vrcholech hor. Víte, dospělý člověk už nemá ten nesmírný požitek z nemusení a svobody; copak nevidíme dospělé lidi tuhle a tamhle ve světě dělat všechno možné, aby si urobili svět ze samého musení a přikazování? Z jakýchsi příčin dospělí lidé už nemají tolik smyslu pro zázračnost svobody a neužijí z ní té pravé radosti; a co se týče požitku z velikosti a slávy Času, nejsou ho už teprve schopni. Není pro ně takových čistých prázdnin, kde by ostře a trapně nepocítili: Bože, to ten čas utíká!
BOŽÍ MÍR
Jedni jej hledají na vrcholcích hor a jiní v chladné lodi chrámové; k jedněm mluví večerním vánkem a k druhým jiskřením vln. Ale pravý, plný, dokonalý boží mír, to je letní redakce denního listu.
V zimě, to je jiná. V zimě to vypadá asi tak: U každého stolu sedí ohnutý hřbet; dáte-li si trochu práce, najdete i hlavu. A každý ten ohnutý hřbet v horečném tempu něco píše. Úvodník nebo Hospodáře nebo referát nebo něco jiného neobyčejně závažného. Každý je poháněn jakýmsi profesionálním vztekem, jehož dynamickým výrazem je spěch. Neboť žurnalista, jak známo, má vždycky naspěch. Proto má také vždycky jakýsi takový vztek, což je slyšet ze skřípění per. Když někdo promluví, odpoví jiný ohnutý hřbet zvukem, který lze po delší redakční praxi dešifrovat na slova “Dejte mi pokoj”. Do toho ovšem zvoní telefon, chraptivě zuří telefonista, brebtají návštěvy, jichž ostatně nikdo neposlouchá, redakční nůžky cvakají jako u holiče, někdo se ptá na něčí adresu, a tak dále.
Ale nyní v létě dobrá polovice ohnutých hřbetů zmizela. Jsou někde venku a nadávají, buď že prší, nebo že je horko. Několik pozůstalých, kteří se už vrátili nebo teprve pojedou ven, na znamení, že zahajují denní práci, si sednou na stoly, dají nohy na židli a přemýšlejí.
“Nemáme úvodník,” řekne po chvíli jeden. Uplyne nějaká doba. “Tak nějaký napište,” ozve se druhý. “Dejte mi pokoj,” brání se první, “já měl úvodník dnes.” Delší ticho. “Znáte už tu anekdotu o tom legionáři?”
“V sazárně nemají fejeton,” ozve se někdo po chvíli. “A o čem by měl být úvodník?” “O valutě.” “Tak to napište.” “Ale vždyť byl včera.” “Tak tedy o těch poměrech v Německu.” “Tak to napište.” “To jsme měli dnes ráno.” “Víte co? Mohl by se napsat úvodník o polské krizi.” “Tak to napište.” “To není můj obor.” Uplyne chvíle. “Ale mohli bychom něco mít o změně vlády.” “Tak to napište.” “Já o tom nic nevím.” “Právě proto.”
Za chvíli se sazárna ptá, co je s tím úvodníkem. “Jo, úvodník,” zívne někdo. “Ale o čem?” “Něco o vnitřní politice.” “Teď žádná není. Ale takhle o hospodářských poměrech.” “V létě nejsou žádné.” Pauza. “Měli bychom se proti něčemu pořádně ohradit.” “Proti čemu?” “To já nevím.” – Anděl bezmyšlenkovosti ovívá celou redakci. “Víte co?” ozve se jeden, “takhle se úvodníky psát nemají. Úvodník má něco říci. Úvodník, to má být přímo politický čin. To má byt událost. To má být... zkrátka něco.” “Tak něco udělejte.” “Já nevím o čem.”
Sazárna se shání po fejetonu. “To se řekne, fejeton. To se nedá jen tak vysypat z rukávu.” Sazárna se shání po sportu a denních zprávách. “Lidi, vždyť nemáme ani entrefilet. Nechtěl by někdo napsat entrefilet?” Hrobové ticho; jen redakční sluha chytá na okně mouchu. “Tak co bude s tím úvodníkem?” “Koukejte, tamhle je u okna pěkná holka!” Celá redakce se dívá oknem; konečně pěkná holka zmizí, a redakce se zase rozsadí na stolech. Sazárna by chtěla něco do kulturní rubriky. A v létě není žádná kultura. Ani žádná pěkná vražda.