Konečně se odhodlá nejpodnikavější člen redakce roztrhnout hladinu očarování. “Lidi,” prohlásí, “mne nic nenapadá; já jdu domů. Kdo jde ještě?” V takovém případě se vždycky najde někdo, koho náhodou také zrovna dnes nic nenapadá. Ti druzí jsou patrně příliš líní na to, aby šli domů; ještě za zavřenými dveřmi je slyšet hlasité zívnutí.
Nuže, nejpodivnější na celé věci je, že časně ráno noviny přesto vyjdou; že v nich je opravdu úvodník, třeba tentokrát o Maďarsku; snesl se odněkud zvenčí jako boží holubice. A hleďme, kde se vzal, tu se vzal, je tu i fejeton a entrefilet a hospodář a sport, kultura a ještě plno jiných věcí; najednou je nějaká politická situace, jakési hospodářské poměry a bůhví co všecko. Kde se to všecko nyní v létě bere? Patrně sám Bůh miluje noviny a živí je jako Daniela; snad sám Bůh posílá do sazárny články – kupodivu nejsou ani lepší, ani horší než jindy; a kdyby celá redakce usnula spánkem Šípkové Růženky, noviny z božího dopuštění vyjdou ráno zas, jako by se nic nebylo stalo. Z toho vidíte, že i v tomto zkaženém světě se dějí ještě zázraky a že Bůh miluje lidi pokojné; a že nedá dopustit na ty, kdo dělají práci užitečnou a bohulibou.
NEDĚLE NA PERIFÉRII
Chtěl bych umět hrát na tahací harmoniku nebo na flašinet, abych to vyjádřil hudebně; neboť jednak pražská neděle na posledním okraji města opravdu zvučí touto polyfonní hudbou, doprovázenou zdálky křídlovkami a gramofony, jednak bylo by třeba všech těch vzdychavých a kvílivých, táhlých a vyjekujících, bečících, vrkajících, basujících a repetivých tónů, které jsou zaklety v oněch nedoceněných nástrojích. Muselo by to být nesmírně sentimentální a nadlidsky triviální; jeden hlas by hrál odrhovačku a druhý píseň lásky. A to ještě nepřihlížím k zahradním hospodám a tančírnám, neboť na to bych potřeboval celého orchestru.
Nedělní periférie se dělí na čtyři pásma. První pásmo je sám okraj města, ona cípatá obruba s rumišti a skládkami, se starými domky, se suchopáry a úhory vklíněnými mezi pár nových činžáků, s ohradami a autoopravami, se zahrádkovými koloniemi a obytnými vagóny, s železničními náspy, bílými kozami a spoustou dětí; tady za nedělních odpolední vylézá domácí lid na boží vzduch, sedí na zápraží, čte noviny, pase kozy, vyhřívá své nemoci, dává pozor na děti a naslouchá hádkám sousedů. Tento lid nechodí na výlety a procházky, stejně jako lidé na vesnici nechodí v neděli do polí a lesů; jejich neděle je pomalá a venkovská, domácí a sedavá. Jen zahrádkáři se mrví na svých pár čtverečních metrech půdy, kopou a uhlazují záhonky, vymezují je podle šňůry a vsazují sazeničky do něžných důlků; všude už se vytasily zelené šavle irisů, tulipány kvetou jako blázni, mladé šeříky kývají prvními latami. A s večerním zalitím se počíná vážná hodina, kdy zahradní lid usedá na své lavičky a těší se, co nasází příští neděle.
Druhé a třetí pásmo se mnohonásob prostupuje; nevím, proč není na mapách Velké Prahy označeno dvojí různou barvou, jakž by bylo na prospěch obou skupin jejich nedělních držitelů. Neboť druhé pásmo je oblast rodin a třetí je pásmo milenců. To je obyčejně tíže přístupné a nevyznačuje se krásnými vyhlídkami, spíše naopak. Rodiny táboří zpravidla v mírném polostínu na pěkných vyhlídkách: maminka si vyhrne sukni, než usedne, tatínek si svlékne kabát, načež chvílemi něco povídají o svých starostech nebo napomínají děti. “Tady je hezky,” povídá tatík kochaje se vyhlídkou na smíchovské komíny nebo na karlínskou Invalidovnu. “Koukej, tady je hezky,” zvolá naopak dívka, když najde se svým milým koutek, odkud není vidět zhola nic než dokola křoví. Jenže za chvíli si i tudy razí cestu rodina hledající polostín a pěknou vyhlídku. “Člověk si nemá ani kam sednout,” praví přitom maminka hodně nahlas, zatímco milenci sledují postupující rodinu nepřátelskýma očima. Avšak s unikajícím nedělním odpolednem se vzdávají milenci všech počátečních ohledů; leží přitištěni k sobě v nekončícím a němém políbení a nechávají, jak praví básník, svět jít kolem; což tento svět činí skoro napořád, hovoře přitom o skopovém mase nebo o tetě, která přijede z Pardubic.
Čtvrté pásmo je široký svět výletů vláčkem nebo parníkem; tento svět už nenáleží k nedělní periférii, leda svými návraty. Když zarachotí nedělní vláček plný tváří v oknech, dívají se na něj oči ze všech strání a ze všech koutů. “Já už musím jít,” vzdychne dívka a rovná si vlasy pod klobouček. “Tak domů,” káže tatík, a zahrádkáři, kteří zalili své útlé sazeničky a nyní odpočívají na svém zroseném kousku země, se tiše dívají za běžícím vlakem a myslí na svou rezedu.
VLÁČEK
Chtěl jsem vlastně psát o něčem jiném (o porotách to nebylo), ale právě když jsem bral do ruky péro a ohlédl se k oknu stíhaje zároveň letící mouchu a prchající myšlenku, padl mi do oka vláček, daleký hrčící vláček, obyčejný rozjetý vlak, nu zkrátka rychlík “ku Benešovu, ku Táboru, ku Veselí, ku Vídni”; hasil si to tamhle pod Bohdalcem k Hostivaři, a než jsem se nadál, zavrtal se kdesi do polí a byl tentam. Zůstalo mi jen pero v ruce a užaslá, tichá, typická závist člověka, který sedí doma, k lidem, kteří ujíždějí do dálky.
Dobrá, kdyby před hodinou třeba sám Stvořitel ke mně přišel a řekl: “Karle, seber se, za hodinu pojede rychlík ku Benešovu a ku Veselí; koukej, budeš moci jet tady pod Bohdalcem k Hostivaři, a celý svět, pokud vidí na tuhle trať, ti bude tiše závidět, že upaluješ vláčkem do širého a volného světa, zatímco oni jsou zakleti za svá každodenní okýnka, – nu, jeď si spánembohem,” – tu myslím bych se velmi kroutil a koktal bych, že zrovna dnes se mi to náhodou jaksi nehodí, že mi není nějak tento a že mám vlastně psát článek, vymýšlel bych si padesát záminek, abych mu to vymluvil, a oddychl bych si, když by veliký pokušitel zavřel za sebou dveře a nechal mne doma. A vy byste myslím to udělali zrovna tak: ale to nám nebrání, abychom příští uhánějící vláček nesledovali trochu tesknícíma očima, žíznivýma po nových obzorech a po neznámých cílech. Copak, myslíme si, těm tam ve vlaku se to jede; ale já chudák –
V okně vagónu stojí pán a dívá se, jak kolem ubíhá širý a neznámý svět; copak, tomu se to jede. Ale pán stojí, dívá se na daleká okýnka a myslí si: Tam v tom okně se to musí pěkně žít; vlají tam záclony a je tam ticho a svěže – hned bych tam chtěl jít a zaklepat: Copak mne neznáte? Já jsem ten a ten, jel jsem tudy vlakem a jaksi jsem zatoužil po vašem okýnku, jak se může za ním tiše a hluboce žít. – A tady ta pěšina – nikdy po ní nepůjdu; co asi je dál v tom údolí? Jistě něco krásného a překvapujícího, nějaké stromy nebo studánka. Dojít na konec tady té cesty, podívat se, jak vypadá svět tuhle za tím kopcem, obejít roh těch domů, abys viděl, kdo nebo co za nimi je, prodlít tu a všechno poznat – jaké ohromné, dobrodružné a tajemné možnosti, kolem kterých mne vezou jako zvíře v kleci! Nazdar, nazdar, lidi, kteří jste stanuli, abyste mávali rukou na vlak; vám se to tu žije, chtěl bych byt na vašem místě; ale hleďte, musím jet, musím, a nemohu, co bych chtěl.
A copak si myslíte, že ten pán v okně vagónu dojede do daleké země? I když vyloučím možnost, že jede jen do Benešova, nebude nikdy v daleké zemi; i kdyby jel do Itálie nebo na Jávu, nebude nikdy v daleké zemi, neboť daleká zem není ta, která leží daleko, nýbrž ta, ve které nejsme. Daleká země je ta, do které nikdy nedojedeme, nebo ta, kterou necháváme za sebou. Nikdy jsem nebyl v daleké zemi; a jel jsem někdy mnoho dní vlakem i lodí, abych našel, že daleká země je někde jinde anebo u nás doma. A ať ten pán v okně vagónu jede kamkoliv, nikde ho nepotká dobrodružství; neboť jakmile se něco opravdu stane a musí se opravdu prožít, přestává to být dobrodružstvím; je to jen sakramentská skutečnost. Být na Jávě nebo na Měsíci není asi nikterak dobrodružstvím pro toho, kdo tam je; ale je to ohromné dobrodružství pro toho, kdo tam není. Pro člověka, jenž mává kloboukem na vlak, jsou romantické dálky tam, co ten vlak jede; pro muže ve vagóně jsou romantické dálky všechna místa, u nichž vlak nestaví. Já nevím, snad se někomu zdá být zvláštní a romantické sedět za oknem a psát článek, zatímco mne láká tajemná možnost jet k Benešovu –
Ano, co jsem chtěl vlastně říci? Aha, jen to, že právě proto se každý člověk musí tak dlouze dívat za upalujícím vláčkem a že právě proto nejkrásnější a nejlákavější jsou všechny krajiny, které se jen tak odvíjejí před okny drnčícího vagónu.
STANIČKA
Člověk, který má jistou posvátnou hrůzu z rozsáhlosti světa a vydává se na cesty s vědomím, že je to velké dobrodružství, necestuje jen tak halabala, ledabyle a lehkomyslně; především dostaví se na nádraží aspoň půl hodiny před odjezdem vlaku. Neboť čekat na vlak, to patří k věci; to je jistý obřad; to je příprava na příští neznámé věci.
Nemyslím na vás, velká lomozná, ošklivá, uchvátaná nádraží, kde si člověk pocestný sedne do hospody, čte noviny a vůbec se zaměstnává něčím jiným než Čistým Čekáním. Jsou však malé staničky navléknuté na kolejích jako klokočové zrno na růženci; stojí o samotě jako poutní místo, daleko profánního ruchu světa; jsou to skutečné kaple věnované tichému obřadu Čekání. Vede k nim obyčejně silnice s hubeňoučkou alejí; čím delší je, tím hlubší ticho a trvání obejme poutníka, jenž přichází na staničku, aby cekal.Jsou stanice, k nimž si obec, jejíž jména nesou, natáhla protivnou, novou, nepřirozeně dlouhatánskou ulici, která se jmenuje Nádražní třída a ztělesňuje v sobě všechnu nudu, nehostinnost a ošklivost světa; jsou však nádražíčka, k nimž nevede nic než předlouhá pěšinka mezi lukami, kterou putuješ, a když dojdeš, podíváš se na hodinky a zaraduješ se: Chválabohu, mám ještě hodinku času; aspoň mi vlak neujede.
A nyní tedy jsi zapadl v hlubinu čekání. Dva nebo tři nebo čtyři páry kolejí žehnou ve slunci; nikde slunce nepraží tak bíle a naze jako na nádražích. Několik nákladních vagónů rezaví na poslední slepé koleji; dva strejci postrkují prázdny, křídou počmáraný vagón na předposlední koleji, snad aby jim utekla chvíle. Mezi kolejnicemi zobají dvě slepice do jiskřících zrnek písku. Je ticho, jakési nedělní ticho. Proboha, co dělat?
ČSD
To je napsáno na každém vagóně. ČSD – ČSD – Obcházíš celé nádraží a hledáš, co je tu ještě ke čtení. PŘEDNOSTA STANICE – KOŠ NA ODPADKY – ČEKÁRNA – PRO PÁNY – PITNÁ VODA – To je vše. Aha, tamhle je ještě skladiště; i jdeš si přečíst tabulku KOUŘITI PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO. Tím je veškerá četba vyčerpána.
Koukejme, tady visí košíčky s kvetoucími řeřichami; to je zvláštní, že šéfové staniček milují řeřichy, kdežto traťoví hlídači mají náklonnost k slunečnicím. Zdá se, že železnice mají tajemný vliv na pěstování květin; nikde není tolik kytek jako na venkovských nádražích. Nějaká železniční včela bzučí neúnavně kolem rozkvetlého košíčku. Tak, teď zakroužila, a pryč je. Co dělat?
Pan přednosta vyšel z kanceláře, má červenou čepici, lesklé kalhoty a ruce složeny na zádech; všichni nádražní šéfové mají ruce složeny na zádech, jakmile vyjdou na perón; nejspíš to patří k věci. Postojí rozkročen, podrbe se pod čepicí, a protože se nic neděje, vrací se čile do stínu kanceláře.
My, kdož čekáme, přešlapujeme a pokašláváme polohlasně jako věřící v kapli; jsme čistě oblečeni a jaksi svátečně stísněni. Jednomu strejci vypadla lomozně hůl na dlaždičky; zvedá ji honem a rozpačitě, neboť všichni se po něm káravě ohlížíme jako po výtržníkovi. V hloubi kanceláře tajemně tiká telegrafní aparát. Na staničce se rozhostilo úřední ticho.
“Mami,” ozve se tenkým hláskem holčička.
“Buď tiše,” domlouvá jí maminka šeptem.
“Mami, kdy pojede vlak?”
Buď tiše, dítě; musíme čekat, aby přijel. Nebudeš-li hodná jako v kostele, vláček nepřijede a my nepojedeme až na konec světa, víš? Slepice zalezly před horkem pod vagóny; podivná samota, samota nekonečnosti, uléhá na čtyři páry lesklých kolejí. Zdá se, že čas se zastavil a nejede; rozjede se zase, až bude půl páté. Pozor, pozor, nesmíme se hýbat.
A náhle bimbimbim, bimbimbim, kovový signál ze sousední stanice. Nedivil by ses, kdybychom všichni poklekli nebo se pokřižovali, jako když se zvoní v kostele. Ne, nepoklekli jsme, ale střásli jsme ze sebe strnulé kouzlo čekání; narovnáváme se a chápeme se svých uzlíčků.
Pan přednosta vybíhá na perón a postaví se, aby nedbale zasalutoval přijíždějícímu vlaku. Ještě chvíle, porušená už a neklidná, a je to tady; drnče a supě vjíždí vlak do staničky, pan přednosta nedbale salutuje, my, kteří jsme tak vážně čekali, se v nedůstojném spěchu hrneme do vagónů, nevraživě pozorováni těmi, kdo v nich už seděli, a po jakýchsi průtazích to zapíská a vláček se rozjíždí do světa.
Ještě poslední pohled na Stanici Čekání: je prázdná, pan přednosta s nachýlenou hlavou se vrací do kanceláře, košíčky s řeřichami se ani nehnou v palčivém bezvětří, a hleďme, z prvního patra staničky se za vlakem dlouze dívá mladá paní; je mladá, je hezká a nudí se, vášnivě, líně a horce se nudí nekonečnou samotou čtyř párů kolejí. Ach, jaký život! Panebože, jaký nenačatý román!
ČÍM ZVUČÍ SRPEN
Mělo by se mu říkat zvučný srpen. Příroda sice potichla, ptáci už dávno dozpívali; ledaže se sbírají k odletu a zapadnou do rákosí nebo do remízku v polích; to pak je plno fofru a štěbetání. Ale srpen mezi všemi měsíci nejvíc zvučí lidským hemžením; ještě skřípějí fůry s úrodou, ještě zvoní kosy sekoucí otavu; ale do toho už vpadá klopýtavý rytmus cepů a bez konce bzučí mlátička, šustí to slamou, na polích rachotí traktor a na ouvrati křičí sedlák u pluhu na pomalý potah: hyje! To je základní srpnový halas, to je ta veliká muzika pozdního léta; ale už se tím prosypávají hlasy podzimu, i ten vítr začíná jinak, hlasitěji svištět, má čím šelestit, klade si tuhou ostřici mezi rty a pokouší se hvízdat.
Především jako by přibylo stád; všude paběrkují krávy po sklizené otavě, na strništi se to hemží husími hejny; odevšad křik dětí, udatné halekání pasoucích kluků a výskání malých pasaček. Volá to na sebe z pole na pole a vítr to nese až tamhle do druhé vsi; bosý prcek pouští hrůzu na veliké, těžké krávy, nadává jako veliký a naparuje se přitom jako kokrhající kohout. Srpen náleží dětem víc než kterýkoli jiný měsíc v roce; žádná škola, a pole dokořán, taková rozloha, to se to křičí! Divoké kejhání husí, šámavý krok krav a vítězný povyk dětí, to je také ten pravý hlas srpna.
A rány z pušek. Bouchá to zprava i zleva v takové srpnové neděli; sedláci s bouchačkou se brouzdají vysokým brambořištěm, a prásk po hejnu koroptví, prásk po pelášícím zajíci; mnoho toho nepadne, ale bouchá to slavně a sedláci mají nějak okázaleji napsáno na nose, že tohle brambořiště a tamta směska a toto strniště ovesné je jejich panství, na kterém jsou pány nad životem a smrtí. I když neponeseme domů ušáka se slechy visícími, ukázali jsme, že jsme tu pány. A ještě z hlubin soumraku padne osamělá rána, to snad přebíhal srneček ze sousedního revíru; utekl, neřád, ale aspoň jsme si na čekané střelili.
I les má svůj srpen. Každou chvíli někde zapraští větev, odevšad to šustí v mlází, jako by se tam prodíral kanec. To jsou houbaři. Jsou houbaři osamělí, kteří vypadají jako těžcí melancholikové; těkají po lese s hlavou svěšenou a vyhýbají se lidem, aby nikdo nepřišel na jejich místa. Pak jsou houbaři hromadní, kteří postupují lesem v celých rojnicích a chvílemi na sebe volají:
“Máš?”
“Nemám.”
“Ale mohly by tu být.”
“Tady někdo byl.”
“Jednoho mám!”
“Pěkný?”
“Chlapík.”
Neboť vězte, že o hřibech se mluví jako o bytostech živých. Ten praskot suchých větví a šustění v mlází je stejná sláva zvučného srpna jako hlas cepů na mlatě a rány z pušek pod srpnovým nebem.
HOUBY A HOUBAŘI