Poslechni, Toníku, já před tebou nemám žádné tajnosti; jsme přece kamarádi od klukovských let - vždyť víš, jak ti nařezali, když já jsem rozbil okno. Nikomu bych to nepovídal, ale já se ti tak za něco stydím, že to musí ze mne ven; to je marné, člověk se potřebuje zpovídat. Já ti řeknu, jak se mně ta má metoda zrovna teď osvědčila v mém… v mém nejsoukromějším životě; zkrátka v mém manželství. A pak mně řekni, prosím tě, že jsem byl blbec a hrubec; patří mně to.
Člověče, já… no, já jsem podezíral svou ženu Martičku; zkrátka žárlil jsem jako blázen. Já jsem si ti vzal do hlavy, že má něco s tím… s mladým tento… já ho budu jmenovat Artur; já myslím, že ho ani neznáš. Počkej, já nejsem žádný negr; kdybych věděl jistě, že ho miluje, řekl bych, Martičko, rozejdeme se. Ale to je to nejhorší, já jsem žádnou jistotu neměl; Toníku, nemáš ponětí, jaká to jsou muka. Hergot, to byl šeredný rok! To víš, jaké voloviny takový žárlivý manžel provádí: stopuje, číhá, služky vyslýchá, scény dělá… Ale teď si vem, že jsem náhodou vyšetřující soudce; člověče, můj rodinný život za poslední rok, to byl ustavičný křížový výslech od rána až… až zase do postele.
Obviněná, chci říci Martička, se držela skvěle; i když plakala, i když uraženě mlčela, i když vypovídala, kde po celý den byla a co dělala, pásl jsem nadarmo po tom, že se nějak podřekne nebo prozradí. To víš, lhala mně často, chci říci, lhala obyčejně, ale to už je takový ženský zvyk; ženská ti ani pořádně neřekne, že byla dvě hodiny u modistky - vymyslí si, že byla u zubaře nebo na hřbitově u maminčina hrobu. Čím víc jsem ji trápil - Tondo, žárlivý chlap, to je horší než vzteklý pes - čím víc jsem ji kujonýroval, tím míň jistoty jsem měl. Každé její slovo, každou její vytáčku jsem desetkrát obracel a kuchal; ale nenašel jsem nic než ty obyčejné záměrné polopravdy a pololži, ze kterých pozůstává normální lidský styk a manželství zvlášť, no viď. Já vím, jak přitom bylo mně; ale když tak povážím, co přitom zkusila chudák Martička, tak bych si, člověče, nejraději nafackoval.
Tak letos jela Martička do Františkových Lázní - to víš, ty ženské věci a tak, zkrátka vypadala špatně. To se ví, já ji tam nechal hlídat - takového mrzkého chlapa jsem platil, který se tam ostatně válel jen po hospodách… To je zvláštní, jak se celý život korumpuje, když to v jedné jediné věci s tebou není v pořádku; jsi celý nečistý, máš-li na jediném místě skvrnu. Martička mně psala… tak nějak nejistě a zakřiknutě… jako by nevěděla o čem; to se rozumí, já jsem se v těch dopisech šťoural a hledal mezi řádky… Jednou teda jsem od ní dostal dopis, adresa byla ,František Mates, vyšetřující soudce’ a tak dále; a když to otevru a vyndám její list, vidím nadpis: Drahy Arture!
Člověče, mně klesly ruce. Tak tady to konečně je. To se tak někdy stane, když člověk píše víc dopisů, že je strčí do nepravých obálek. Viď, Martičko, to je hloupá náhoda, co? Až mně jí, hochu, bylo líto, že se mně tak vydala do rukou.
Nemysli si, Toníku, mé první hnutí bylo, abych ten dopis, určený tomu… tomu Arturovi, ani nečetl a poslal jej zpátky Martičce; já bych to v každém případě udělal, ale žárlivost je špinavá vášeň a svinstvo; kamaráde, já jsem si ten dopis přečetl a já ti jej ukážu, protože jej nosím s sebou. Tak se podívej, co v něm je:
Drahý Arture,
nehněvejte se, že jsem Vám dosud neodpověděla; ale měla jsem starosti, že mně Franci - to teda jsem já, rozumíš? - tak dlouho nepsal; já vím, že má mnoho práce, ale když je člověk tak dlouho beze zpráv o svém muži, tak chodí jako tělo bez duše; ale tomu Vy, Arturku, nerozumíte. Příští měsíc sem Franci přijede, tak byste sem mohl přijet také. On mi píše, že má teď moc zajímavý případ, ale nenapsal co, já myslím, že to je ta vražda Hugona Müllera; mne by to strašně zajímalo. Mně je tak líto, že se Vám Franci trochu odcizil, ale to je jen proto, že má tak mnoho práce; kdyby to bylo jako dřív, mohl byste ho vytáhnout mezi lidi nebo autem na výlet. Vy jste k nám vždycky býval tak hodný a ani teď nezapomínáte, třebaže to není tak, jak by to mělo být; ale on je Franci tak nervózní a divný. Ani jste mi nepsal, co dělá Vaše dívenka. Franci si také naříká, že je v Praze strašně horko; měl by jet sem a vypřáhnout, ale on jistě sedí až do noci v úřadě. Kdy pojedete k moři? Doufám, že vezmete svou dívku s sebou; Vy nevíte, co to je, když se nám ženským stýská.
Srdečně Vás, Arturku, zdraví Vaše
Tak, Toníku, co tomu říkáš? Já vím, že to není žádný duchaplný dopis; je to docela slabý výkon po stránce stylu a zajímavosti; ale člověče, jaké to vrhá světlo na Martičku a na její poměr k tomu chudáku Arturovi! Nikdy bych jí nebyl tak věřil, kdyby mně říkala co chtěla; ale tady jsem měl v ruce něco tak bezděčného, tak mimo její vůli… Tak to vidíš, že pravda, neklamná a nepochybná pravda se zjeví jenom nedopatřením. Já bych byl brečel radostí - a přitom hanbou, že jsem tak pitomě žárlil.
Co jsem potom udělal? Inu, svázal jsem provázkem akta vraždy Hugona Müllera, zavřel je do zásuvky a den nato jsem byl ve Františkových Lázních. Když mě Martička uviděla, začervenala a zajíkla se jako holčička; vypadala, jako by provedla něco hrozného. Já nic. Franci, povídá za chvíli Martička, dostal jsi můj dopis?
Jaký dopis? divím se. Ty mi toho píšeš po čertech málo.
Martička se na mne zaraženě dívá a vydechne, jako by se jí ulevilo. Tak já jsem ti jej asi zapomněla poslat, řekla a hrabala se v taštičce, až vylovila takový trochu zmuchlaný list. Začínal slovy: Drahý Franci! Musel jsem se v duchu smát. Pan Artur už asi obratem vrátil, co mu nepatřilo.
Pak už o tom nepadlo ani slovo; to se rozumí, začal jsem jí vykládat o tom zločinu Hugona Müllera, který ji tak moc zajímal. Myslím, že podnes věří, že jsem ten dopis vůbec nedostal.
No, a to je všechno; od té doby je u nás aspoň pokoj. Řekni, nebyl jsem blbec, že jsem tak sprostě žárlil? To víš, teď to hledím Martičce vynahradit; teprve z toho dopisu jsem viděl, jak se chudáček o mne stará. Tak, teď už je to venku; člověk se víc stydí za svou pitomost než za své hříchy.
Ale to máš klasický příklad, jakou průkaznou sílu má taková čirá a bezděčná náhoda, že?”
Přibližně v téže době řekl mladý muž, zde nazývaný Arturem, paní Martičce: “Tak co, holčičko, pomohlo to?”
“Co, miláčku?”
“Ten dopis, cos mu tehdy jako nedopatřením poslala.”
“Pomohlo,” řekla paní Marta a zamyslila se. “Víš, hochu, já se ti až stydím, že mně on, Franci, teď tak hrozně věří. On je na mne od té doby tak hodný… Ten dopis ti pořád nosí na srdci.” Paní Marta se zachvěla. “Je to vlastně strašné, že… že ho tak klamu, nemyslíš?”
Ale pan Artur to nemyslil; aspoň tvrdil, že rozhodně ne.
Experiment profesora Rousse
Přítomni byli zvláště: ministr vnitra, ministr spravedlnosti, policejní prezident, řada poslanců, několik vysokých úředníků, vynikající právníci, přední učenci a ovšem i zástupci tisku; neboť ti musejí být při všem.
“Pánové,” začal profesor harvardské univerzity C. G. Rouss, náš proslulý americký krajan, “experiment, který já vám budu ukázat, spočívá na starších prácech velké řady mých učených kolegů a spolupracovníků; indeed, na celé věci není už nic nového a eh, really, je to… Je to stará vesta,” vyhrkl radostně, vzpomenuv si na to pravé slovo. “Jenom ta method užití a eh, a praktická upotřebitelnost některých teoretických experiences byla obžektem mé práce. Já prosím nejvíc pány kriminalisty, aby oni věc posoudili podle své practice. Well.
Tedy celá věc je ta: já vám řeknu slovo, a vy mně musíte říci jiné slovo, které vás v ten moment napadne, ať je to třeba nonsens, eh, blbost, já míním nesmysl. A nakonec já vám podle těch slov, co vy mně dáte, řeknu, co vy máte v hlavě, na co vy myslíte a eh, a co vy skrýváte. Rozumíte vy tomu? Já vám to nebudu vyložit theoretically; to jsou asociace, potlačené představy, trochu sudžesce a takové věci. Já budu moc krátký: to se musí vy - eh, well, vyloučit vůle a úvaha; tím se vybaví podvědomé connexions a já z toho budu poznat, co - co -” Slavný profesor tápal po slově. “Well, what’s on the bottom of your mind.”
“Co je na dně vaší duše,” napověděl někdo z auditoria.
“Docela tak,” děl C. G. Rouss uspokojeně. “Vy jenom musíte říkat automatically, co vám v ten moment přijde na jazyk, beze vší control a ryzervy. Můj byznys potom bude, analajzovat vaše představy. That’s all. Tak já vám to chci ukázat na jednom kriminálním kejzu, eh, případu, a potom na někom z auditory, kdo se bude přihlásit. Well, pan direktor od police nám bude říkat, co je to za kejz s tím mužem. Já prosím.”
Pan policejní prezident povstal a řekl: “Pánové, muž, kterého za chvíli uvidíte, je Čeněk Suchánek, domkář a vyučený zámečník ze Záběhlic. Máme ho už týden v policejní vazbě pro podezření, že zavraždil autodrožkáře Josefa Čepelku, který zmizel před čtrnácti dny. Důvody podezření jsou: auto zmizelého Čepelky bylo nalezeno v kůlně zatčeného Suchánka; na volantu a pod sedadlem řidiče jsou stopy po lidské krvi. Zatčený ovšem na celé čáře zapírá; tvrdí, že auto od Čepelky koupil za šest tisíc, protože sám chce provozovat drožkářství. Zjistili jsme, že zmizelý Josef Čepelka skutečně mluvil o tom, že vším praští, prodá svůj starý vůz a půjde někam za šoféra; ale jiné stopy po něm nemáme. Protože další materiál není, má být zatčený Suchánek zítra odevzdán do vyšetřovací vazby na Pankrác. Vyžádal jsem si dovolení, aby s ním náš slovutný krajan profesor C. G. Rouss provedl svůj experiment; přeje-li si pan profesor…”
“Well,” řekl profesor, který si pilně dělal poznámky, “vy ho, prosím, necháte jít sem.”
Na pokyn policejního prezidenta přivedl strážník Čeňka Suchánka; byl to zamračený chlapík s výrazem naznačujícím, aby mu všichni vlezli někam; pokud je na něm, že je pevně odhodlán nedat se.
“Pojďte sem, vy,” spustil na něj přísně C. G. Rouss, “já se vás nebudu na nic ptát. Já vám jenom budu říkat slova, a vy musíte hned říkat první slovo, které vás napadlo, rozumíte vy? Tak dávejte pozor: Sklenice.”
“H…o,” pravil pan Suchánek zarytě.
“Poslouchejte, Suchánku,” řekl honem policejní Prezident, “nebudete-li pořádně odpovídat, odvedou vás hned k výslechu, rozumíte? A nechají si vás tam celou noc. Dejte si pozor! Ještě jednou!”
“Sklenice,” řekl znovu profesor Rouss.
“Pivo,” zabručel Suchánek.
“Tak vy vidíte, muži,” děl slovutný profesor, “tak je to moc dobře.”
Suchánek nedůvěřivě vykoukl. Není v tom nějaký podfuk?
“Ulice,” řekl profesor.
“Vozy,” na to Suchánek neochotně.
“Vy musíte rychleji. Chalupa!”
“Pole.”
“Soustruh!”
“Mosaz.”
“Moc dobře.” Zdálo se, že pan Suchánek už nemá námitek proti této hře. “Maminka!”
“Teta.”
“Pes!”
“Bouda.”
“Voják!”
“Kanonýr.” Tak to šlo ráz na ráz, stále rychleji; nejspíš to pana Suchánka začalo bavit; připomínalo mu to trumfování karet. Bože, na co si při téhle hře letmo vzpomínal!
“Cesta,” hodil mu C. G. Rouss v bezoddyšném tempu.
“Silnice.”
“Praha!”
“Beroun.”
“Schovat!”
“Zahrabat.”
“Pucovat!”
“Fleky.”
“Hadr!”
“Pytel.”
“Motyka!”
“Zahrada.”
“Jáma!”
“Plot.”
“Mrtvola!”
Nic.
“Mrtvola,” opakoval profesor naléhavě. “Tak vy jste ji zahrabal u plotu, že?”
“Já jsem nic neřekl,” vybuchl pan Suchánek.
“Vy jste ji zahrabal u plotu na vaší zahradě,” opakoval tvrdě C. G. Rouss. “Vy jste ho zabil cestou do Berouna. Vy jste utíral tu krev na té káře jedním pytlem. Copak jste vy udělal s tím pytlem?”
“To není pravda,” křičel Suchánek, “já jsem ten vůz od pana Čepelky koupil! Já se nenechám od nikoho tahat…”
“Počkejte, muži,” řekl Rouss. “Tak já budu prosit, aby se tam šli policemen podívat. To už není můj byznys. Ať jde ten muž ven. Já prosím, pánové, to trvalo sedmnáct minut. To bylo moc rychle. To byl hloupý kejz. Nejvíc často to trvá hodinu. Tak já bych rád prosil, aby chtěl přijít někdo z pánů a já mu budu dávat slova. To bude trvat moc dlouho, protože já nevím, co ten pán má za secret, jak se to říká?”
“Tajemství,” napověděl někdo z auditoria.
“Tajemství,” zaradoval se náš vynikající krajan, “já znám, to je jedna opera. To nám vezme mnoho času, než nám ten pán bude prozradit svou povahu, svou minulost a své nejvíc skryté ajdyje.”
“Myšlenky,” napověděl hlas z publika.
“Well. Já vás prosím, pánové, kdo se bude dát analajzovat?”
Nastala pauza; někdo z přítomných se uchechtl; ale nikdo se nehnul.
“Já prosím,” opakoval C. G. Rouss. “Vždyť to nebude bolet.”
“Jděte vy, pane kolego,” šeptal ministr vnitra ministru spravedlnosti.
“Jdi tam jako zástupce své strany,” rýpal poslanec do poslance.
“Pane sekční šéfe, račte,” ponoukal vysoký úředník kolegu z jiného ministerstva.
Už to začalo být jaksi trapné; nikdo z přítomných se nezvedl.
“Já prosím, pánové,” pravil americký učenec potřetí, “snad se vy nebojíte, že vy se budete prozradit?”
Tu se obrátil ministr vnitra dozadu a zasykl: “Tak přece jděte někdo, pánové!”
V pozadí auditoria někdo skromně zakašlal a povstal; byl to vyschlý a poněkud ošoupaný stařík s ohryzkem rozčileně se pohybujícím. “Já -… ehm,” řekl plaše, “když tedy nikdo, tak já si dovolím - jaksi…”
“Pojďte sem,” přerušil ho Amerikán velitelsky, “tady si sedněte. Vy musíte říkat, co vás první napadne. Vy nesmíte přemýšlet, vy musíte plácnout mechanically, ani sám nevíte co. Vy rozumíte?”
“Prosím,” řekl ochotně pokusný muž, trochu tísněn auditoriem tak významným; načež odkašlal a úzkostlivě mrkal jako maturant.
“Strom,” vystřelil na něj učenec.
“Mohutný,” zašeptal stařík.
“Jak prosím?” ptal se učenec, jaksi nechápaje.
“Lesní velikán,” vysvětloval muž ostýchavě.
“Ah tak. Ulice!”
“Ulice … ulice v slavnostním hávu,” děl mužík.
“Co tím míníte?”
“Prosím slavnost. Nebo pohřeb.”
“So. Tak vy máte říci jenom slavnost. Pokud možno jedním slovem.”
“Ano prosím.”
“Tak dál: Obchod.”
“Vzkvétá. Krize našeho obchodu. Politický kšeft.”
“Hm. Úřad.”
“Prosím který?”
“To je jedno. Řekněte nějaké slovo, rychle!”
“Kdybyste ráčil snad říci úřady…”
“Well. Úřady!”
“Příslušné,” vyhrkl radostně mužík.
“Kladivo!”
“Kleště. Tahat odpověď kleštěmi. Rozbil mu kladivem hlavu.”
“Curious,” bručel učenec. “Krev!”
“Rdít se do krve. Krev nevinně prolitá. Dějiny psané krví.”
“Oheň!”
“Ohněm a mečem. Čacký hasič. Plamenná řeč. Mene tekel.”
“To je divný kejz,” řekl profesor zaraženě. “Tak ještě jednou. Vy muži, vy musíte říkat jenom tu první představu, víte? Jen to, co se vám automatically vybaví, když slyšíte slovo. Go on. Ruka!”
“Bratrská nebo pomocná. Třímá prapor. Se zaťatými pěstmi. Nečisté ruce. Klepnout přes prsty.”
“Oči!”
“Oči soudné veřejnosti. Sůl v očích. Sejmout blány. Očitý svědek. Písek do očí. Nevinná dětská očka. Vytřít zrak.”
“Ne tak mnoho! Pivo!”
“Řízný ležák. Démon alkohol.”
“Hudba!”
“Hudba budoucnosti. Osvědčená kapela. Národ hudebníků. Luzné zvuky. Koncert velmocí. Šalmaje míru. Národní hymny.”
“Láhev!”
“Vitriol. Nešťastná láska. V nemocnici za strašných bolestí podlehla.”
“Jed!”
“Jedem a žlučí. Otravování studní.”
C. G. Rouss se zadrbal na hlavě. “Never heard that. Tak znovu, prosím. Já bych vás, pánové, chtěl upozornit, že se vždycky začíná od … eh, od takových plain, obyčejných věcí, aby se našel ten hlavní interest a profession toho muže. Tak dál: Účet!”
“Účet dějin. Zúčtovat s nepřáteli. Spadá na účet našich odpůrců.”
“Hm. Papír!”
“Papír se rdí hanbou,” prohlásil mužík energicky. “Cenné papíry. Papír snese všecko.”
“Bless you,” děl učenec nakvašeně. “Kámen!”
“Hodit kamenem. Kámen náhrobní. Věčnaja paměť,” řekl pokusný muž vřele. “Ave, anima pia.”
“Vůz!”
“Triumfální vůz. Kolesa osudu. Vůz záchranné stanice. Bohatě dekorovaný vůz s alegorickou scénou.”
“Aha,” zvolal C. G. Rouss. “That’s it! Obzor!”