“Zachmuřený,” řekl stařík s živým potěšením. “Nové mraky na politickém obzoru. Uzoučký obzor. Otevírat nové obzory.”
“Zbraně!”
“Nekalé zbraně. V plné zbroji. S vlajícími prapory. Vpadnout do zad. Otrávený šíp,” drmolil pokusný muž nadšeně. “Z boje neustoupíme. Bitevní vřava. Volební boj.”
“Živel!”
“Rozkacené živly. Živelný odpor. Nekalé živly. Živili junáci! Živio!”
“Tak dost,” zadržel ho C. G. Rouss. “Člověče, vy jste od novin, že?”
“Ano prosím,” řekl pokusný muž horlivě. “Už třicet let. Já jsem redaktor Vašátko.”
“Já děkuju,” uklonil se suše náš slovutný americký krajan. “Finished, gentlemen. Analajzováním představ toho muže bychom - eh, bychom zjistili, že on je jeden žurnalista. Já myslím, že by bylo zbytečné dělat ten experiment dál. It would only waste our time. Já prosím, ten experiment se nepodařil. So sorry, gentlemen.”
“Koukejme,” zvolal večer v redakci pan Vašátko, prohlížeje redakční papíry, “tak policie hlásí, že našla mrtvolu toho Josefa Čepelky; byl zakopán u plotu na zahradě toho Suchánka, a pod ním našli zakrvácený pytel. Vidíte, on to ten Rouss přece jen dobře uhodl! To byste, pane kolego, nevěřil: já jsem mu neřekl ani slova o novinách, a on úplně přesně poznal, že jsem novinář. Pánové, řekl, máte před sebou zasloužilého, vynikajícího žurnalistu - - Však jsem napsal v referátě o jeho přednášce: Vývody našeho proslulého krajana byly přijaty s lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Počkejte, to bych měl stylisticky upravit: Zajímavé vývody našeho proslulého krajana byly po zásluze přijaty s živým a lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Tak to má byt.”
Ztracený dopis
“Boženko,” řekl pan ministr své choti, nabíraje si důkladnou dávku salátu, “dnes odpoledne jsem dostal dopis, to tě bude zajímat. Musím to předložit ministerské radě. Kdyby to vyšlo ven, byla by jedna politická strana v pořádné bryndě. Na, podívej se na to,” děl pan ministr, sahaje nejprve do levé náprsní kapsy a potom do pravé. “Počkej, kampak jsem to,” bručel pan ministr, hmataje znovu do levé náprsní kapsy; načež položil vidličku a začal hrabat oběma rukama ve všech ostatních kapsách. Pozorný divák by přitom shledal, že takový ministr má stejně překvapující počet kapes na všemožných částech a stranách těla jako každý jiný řádný muž; že v nich má klíče, tužky, notesy, večerníky, tobolky, úřední lejstra, hodinky, párátko, nůž, hřeben, staré dopisy, kapesník, sirky, staré vstupenky do kina, plnicí péro a četné jiné předměty denní potřeby; a že hrabaje se v kapsách mumlá “kampak jsem to dal”, “to jsem blázen”, “počkejme”, tak jako by činil každý jiný lidský tvor, hrabající se ve svých vlastních kapsách. Ale ministrova choť nevěnovala mnoho pozornosti tomuto ději, nýbrž řekla, jako by to učinila každá jiná paní: “Prosím tě, kdybys raději jedl; vystydne ti to.”
“Dobrá,” pravil pan ministr, dávaje veškerý obsah svých kapes zpátky do příslušných míst, “nejspíš jsem to nechal na stole v pracovně; tam jsem ten dopis četl. Tak představ si,” spustil bujaře a nabral si kus pečeně, “představ si, že mně někdo posílá originál dopisu od - Jen okamžik,” řekl neklidně a vstal od stolu. “Já se jen podívám do pracovny. Asi jsem to nechal na stole.” A pryč byl.
Když se nevrátil ani za deset minut, šla se za ním paní Božena podívat do pracovny. Ministr seděl uprostřed pokoje na zemi a probíral list po listu akty a dopisy, které shrnul z psacího stolu.
“Mám ti dát večeři ohřát?” ptala se paní Božena tak trochu přísně.
“Hned, za okamžik,” děl ministr roztržitě. “Nejspíš jsem to zastrčil tady mezi ty papíry. To by bylo hloupé, kdybych to nenašel… - Ale to není možné; musí to tu někde být.”
“Tak se dřív najez,” radila paní, “a pak to hledej.”
“Hned, hned,” řekl ministr podrážděně. “Jen co to najdu. Byla to taková žlutá obálka - Inu to jsem blázen,” bručel probíraje další stoh papírů. “Tady u toho stolu jsem to četl, a nehnul jsem se odtud, až mne volali k večeři - Kampak se to mohlo podět?”
“Já ti pošlu večeři sem,” rozhodla paní a nechala ministra na zemi uprostřed jeho papírů. Potom se rozhostilo ticho, zatímco venku šuměly stromy a padaly hvězdy. Byla skoro půlnoc, když paní Božena počala zívat a šla opatrně nahlédnout do pracovny.
Ministr, bez kabátu, rozcuchaný a zapoceny, stál uprostřed rozvrácené pracovny; všude na zemi byly hromady papírů, nábytek odtahán od stěn, koberce naházeny v koutě; na psacím stole stála nedotčená večeře.
“Proboha, muži, co to tu děláš?” vyhrkla paní Božena.
“Ježíšikriste, dej mi pokoj,” rozzuřil se ministr. “Copak mě musíš vyrušovat každých pět minut?” Ovšem hned si uvědomil, že jí křivdí, a řekl mírněji: “To se musí prohledat systematicky, rozumíš? Kousek po kousku. Někde to tu musí být, protože sem nevkročil nikdo nežli já. Jen kdybych tu neměl takových zatracených lejster!”
“Já ti pomohu, nechceš?” nabídla se soucitně paní Božena.
“Ne, ne, ty bys mi to tu rozházela,” bránil se ministr mávaje rukama uprostřed toho nevýslovného nepořádku. “Jen jdi spat, já hned -“
Ve tři hodiny ráno si šel pan ministr lehnout, těžce vzdychaje. To není možné, říkal si; v pět hodin mně přinesla pošta ten dopis ve žluté obálce; četl jsem jej u psacího stolu, kde jsem pracoval až do osmi; v osm jsem šel k večeři a asi za pět minut jsem běžel do pracovny hledat. Za těch pět minut přece nikdo nemohl přijít -
Tu vyskočil pan ministr rovnýma nohama z postele a řítil se do pracovny. To se rozumí, okna byla otevřena; ale bylo to v prvním poschodí a ještě k tomu do ulice - To snad není možné, mínil pan ministr, že by sem někdo vlezl oknem! Ale ráno, umiňoval si, to musím zjistit i po téhle stránce.
Znovu uložil pan ministr své mohutné tělo do postele. Počkejme, vzpomněl si, jednou jsem četl v nějaké knížce, že takový dopis nejspíš ujde pozornosti, když leží rovnou na očích! Hrom do toho, že mě to nenapadlo hned! Znovu běžel do pracovny, aby se podíval, co leží rovnou na ocích; i viděl hromady papírů, vytahané zásuvky, nesmírný a beznadějný nepořádek svého hledání - Klna a vzdychaje vracel se ministr na své lože beze spánku.
Vydržel to jen do šesti hodin; v šest už křičel do telefonu, naléhaje, aby vzbudili ministra vnitra “v důležité věci, slyšíte, člověče?” Když konečně dostal spojení, spustil horečně: “Haló, pane kolego, prosím vás, pošlete ke mně hned, ale hned asi tři nebo čtyři své nejschopnější lidi… nu ano, detektivy… to se rozumí, ty nejspolehlivější. Ztratil se mi jeden důležitý spis… pane kolego, to je takový nepochopitelný případ… Ano, já na ně budu čekat. - Nechat všecko v tom stavu, v jakém to je? Myslíte, že to musí byt? - Dobrá. - Krádež? To nevím. - Ovšem, čistě důvěrně; nikomu o tom neříkejte - Tak vám děkuju; a odpusťte, že… Poklona, pane kolego!”
K osmé hodině se ukázalo, že těch nejschopnějších a nejspolehlivějších lidí je dokonce sedm; neboť sedm mužů v buřinkách se dostavilo do bytu pana ministra.
“Tak se podívejte, pánové,” vykládal ministr uváděje sedm nejspolehlivějších mužů do své pracovny, “tady v té místnosti jsem včera nechal ležet jakýsi… eh, velmi důležitý dopis… ve žluté obálce… adresa fialovým inkoustem…”
Jeden z nejschopnějších mužů znalecky hvízdl: “Ten to tu zřídil,” řekl s odborným obdivem, “zatracený prasák.”
“Kdo totiž?” děl ministr zaražen.
“Ten zloděj,” mínil detektiv, pohlížeje kriticky na boží dopuštění v pracovně.
Pan ministr se slabě zarděl. “Totiž,” řekl honem, “to jsem to tu tak trochu rozházel já, když jsem to hledal; to je tak, pánové, já… eh, já naprosto nemohu vyloučit, že ten dopis je někde tady… založený nebo zapadlý… Abych se vyjádřil přesně, nemůže být jinde než v této místnosti. Myslím, že… ano, tvrdil bych přímo, že by se měla tahle místnost systematicky prohledat. Ale to už je, pánové, vaše věc, abyste podnikli… co je v lidské moci.”
V lidské moci je ledacos; proto tři z nejschopnějších mužů se zavřeli v pracovně, aby ji systematicky prohledali; dva vyslýchali služku, kuchařku, domovníka a šoféra; a poslední dva se odebrali neznámo kam do města, aby, jak pravili, zahájili pátrání.
Večer toho dne prohlásili první tři z nejschopnějších, že je naprosto vyloučeno, aby ztracený dopis byl v pracovně pana ministra; neboť vyňali i obrazy z rámů, rozdělali nábytek a očíslovali každý list papíru. Druzí dva zjistili, že do ministrovy pracovny vkročila jenom služka, když na rozkaz paní Boženy tam donesla večeři, zatímco ministr seděl na zemi mezi svými papíry; jelikož není vyloučeno, že přitom mohla nějaký dopis odnést, bylo zahájeno pátrání, kdo je její milenec - byl to zřízenec od telefonní sítě, kterého nyní nenápadně střežil jeden muž. Poslední dva pátrali někde v neznámu.
Tu noc ministr ne a nemohl usnout; ustavičně si opakoval: v pět hodin ten dopis ve žluté obálce došel, četl jsem jej u psacího stolu a neodešel jsem nežli až k večeři; ergo ten dopis tam musel zůstat - a není tam. Bylo mu smutno a nevolno z té protivné a celkem nemožné záhady; i vzal si prášek pro spaní a spal jako dřevo až do rána.
Ráno shledal, že kolem jeho domu se (neznámo proč) potlouká jeden z nejschopnějších; ostatní nejspíš zahájili pátrání po celé republice.
“Věc je v běhu,” telefonoval mu ministr vnitra, “doufám, že brzo dostanu hlášení; podle toho, pane kolego, co jste mi řekl o obsahu toho dopisu, můžeme říci, kdo by měl o něj zájem… Kdybychom mohli udělat domovní prohlídku v jednom sekretariátě nebo v jedné redakci, věděli bychom něco víc; ale říkám vám, věc je v běhu.”
Ministr chabě děkoval; byl velmi rozmrzen a chtělo se mu spát. Skutečně také večer jen tak něco zabručel na půl huby a šel do postele.
Asi k jedné hodině - byla jasná měsíčná noc - slyšela paní Božena kroky v knihovně. I ozbrojila se veškerou statečností vynikající ženy a šla po špičkách ke knihovně. Dveře byly dokořán, jedna skříň knihovny otevřena a před ní stál pan ministr v noční košili a tiše broukaje listoval vážně v nějakém svazku.
“Proboha, muži,” vydechla paní Božena, “co to tu děláš?”
“Ale chci se jen tady podívat,” řekl ministr neurčitě.
“Potmě?” divila se paní Božena.
“Já vidím,” tvrdil ministr a zastrčil svazek na své místo. “Dobrou noc,” řekl polohlasem a šel pomalu do své ložnice.
Paní Božena zavrtěla hlavou. Chudák, řekla si, nemůže spát pro ten nešťastný dopis.
Ráno nato vypadal pan ministr růžově a téměř spokojeně.
“Prosím tě,” povídá paní, “cos to v noci hledal v knihovně?”
Ministr položil lžičku a vykulil oči: “Já? Co tě napadá, já jsem v knihovně nebyl. Já jsem ti spal jako dudek.”
“Ale Vláďo, vždyť jsem tam s tebou mluvila! Listoval jsi v nějaké knize a řekl jsi, že se chceš na něco podívat!”
“Nesmysl,” řekl ministr nedůvěřivě. “Snad se ti něco zdálo. Já jsem se po celou noc ani neprobudil.”
“Stál jsi u té prostřední skříně,” tvrdila paní, “a ještě k tomu sis ani nerozsvítil. Listoval jsi v té knize potmě a ještě jsi říkal: Já vidím.”
Ministr se chytil za hlavu. “Ženo,” vyhrkl sevřeně, “copak jsem náměsíčný? Ale jdi,” uklidňoval se, “to se ti muselo zdát. Já přece nejsem somnambul!”
“Bylo to v jednu hodinu,” stála paní Božena na svém a dodala trochu podrážděně: “Chceš snad říci, že já jsem blázen?”
Ministr zamyšleně míchal lžičkou svůj čaj. “Prosím tě,” řekl najednou, “ukaž mi, kde to bylo.”
Paní Božena ho dovedla do knihovny: “Stál jsi tadyhle u té skříně a dával jsi nějaký svazek tady do té přihrádky.”
Ministr kroutil rozpačitě hlavou; v té přihrádce byla kompletní a úctyhodná řada Sbírky zákonů a nařízení. “To jsem blázen,” bručel škrabaje se na záhlaví a vytáhl téměř mechanicky jeden svazek, který byl zasunut hlavou dolů. Svazek se mu v rukou otevřel: byla v něm vložena žlutá obálka s fialově psanou adresou.
“Vidíš, Boženko,” divil se pan ministr, “já bych byl přísahal, že jsem z pracovny neudělal ani krok; ale teprve teď si tak nejasně vzpomínám, že když jsem si přečetl ten dopis, řekl jsem si: To se musím podívat na jeden zákon z roku třiadvacet. Pak jsem si asi donesl na psací stůl tu knihu a chtěl jsem si napsat poznámku; ale protože se mně ten svazek pořád zavíral, položil jsem tam podle všeho ten dopis - a pak jsem nejspíš knihu sklapl a mechanicky ji odnesl na místo - Ale že jsem se do té knihy šel podvědomě, ze sna podívat, to je, hm; víš, neříkej o tom nikomu. Lidé by si třeba mysleli - Ono to nedělá slušný dojem, tyhlety záhadné psychologické úkazy.”
Za chvíli pak už pan ministr hlaholně telefonoval ministrovi vnitra: “Haló, pane kolego, tak ten ztracený dopis - Ale kdepak, nejste na stopě; já už jej mám v rukou!… Cože, jak se našel? Pane kolego, to vám neřeknu. Víte, jsou metody, které vy v ministerstvu vnitra ještě neznáte. - Ale já vím, vaši lidé dělali, co dovedou; za to oni nemohou, že nejsou na výši… Ne, nebudeme raději o tom mluvit. - Prosím, prosím… Servus, pane kolego!”
Ukradený spis 139/VII, odd. C
Ve tři hodiny ráno zařinčel telefon na posádkovém velitelství: “Tady plukovník Hampl z generálního štábu. Pošlete ke mně ihned dva muže vojenské policie; a vzkažte pro podplukovníka Vrzala, no ovšem že z informačního oddělení, člověče, po tom vám nic není, aby ke mně hned přišel. Ano, teď v noci. Ano, ať si vezme auto. Tak honem, hergot!” A dost.
Za hodinu byl podplukovník Vrzal na místě; bylo to až bůhvíkde ve vilové čtvrti. Přivítal ho starší a hrozně ustaraný pán v civilu, to jest jenom v košili a kalhotech. “Podplukovníku, mně se stala sakramentská věc. Sedni si, kamaráde. Zatracená věc mizerná svinská pitomá neřádná. Potvora jedna zlořečená. Tak si to představ: Předevčírem mně dá šéf generálního štábu jeden spis a povídá: Hample, zpracuj to doma; čím míň lidí o tom ví, tím líp - v kanceláři ani muk; tak marš, máš dovolenou a seď na tom doma, ale pozor! No dobrá.”
“Jaký to byl spis?” ptal se podplukovník Vrzal.
Plukovník Hampl okamžik váhal. “No,” řekl, “ať to teda víš: bylo to z oddělení C.”
“Aha,” mínil podplukovník Vrzal a počal vypadat nadmíru povážlivě. “Tak dál.”
“Tak koukej,” povídal zdrcený plukovník. “Včera jsem na tom dělal celý den; ale co s tím mám u všech sakramentů dělat v noci? Dát to do šuplete, to nic není; pokladnu nemám; a kdyby někdo věděl, že to je u mne, tak je s tím amen. Člověče, já jsem to na první noc schoval do své postele pod matraci; do rána jsem to zválel jako kanec.”
“To věřím,” řekl podplukovník Vrzal.
“Co chceš,” vzdychl plukovník, “má žena je ještě tlustší. No, tak druhou noc mně žena poradila: Víš co, dáme to do plechové piksly od makarónů a schováme to na noc do spíže. Já spíž na noc zamykám a klíč beru k sobě, povídá žena - my totiž máme takovou strašně tlustou služku, která všechno sní. Tam to nebude nikdo hledat, že? No dobrá, to se mi líbilo.”
“Má vaše spíž dvojité okno nebo jednoduché?” přerušil ho podplukovník Vrzal.
“Hrom do toho,” vybuchl plukovník, “to mě nenapadlo! Jednoduché okno! Já jsem pořád myslel na sázavský případ a jiné takové pitomosti a zapomněl jsem se podívat na okno! Zatracená věc zlořečená!”
“Tak dál,” upomínal ho podplukovník.
“No, co by bylo dál. Ve dvě ráno slyší žena, jak dole piští služka. Šla se zeptat, co je, a Máry ječí: Ve špajzu je zloděj! Žena běží pro klíč a pro mne, já letím s pistolí do spíže, a sakramentská neřádná věc, okno ve spíži je vytento, vypáčeno a piksla se spisy pryč. A zloděj taky pryč. To je všechno,” oddychl si plukovník.
Podplukovník Vrzal bubnoval prsty na stole. “A pane plukovníku, věděl někdo, že máš ten spis doma?”
Nešťastný plukovník rozhodil rukama. “To nevím. Kamaráde, ti lumpové špióni vyšpiclují všechno.” Přitom si vzpomněl na funkci podplukovníka Vrzala a upadl do rozpaků. “Totiž jsou to moc chytří lidé,” opravoval se chabě. “Ale já jsem to neřekl nikomu, čestné slovo. Jenže,” dodal vítězně, “nikdo přece nemohl vědět, že jsem to dal do plechovky od makarónů.”
“A kdepak jste to dávali do té plechovky?” ptal se mimochodem podplukovník.