“To je tělo Růženy Regnerové?” ptal se strážmistr Trnka sevřeně.
“Je,” řekl klidně Jindřich Bašta a sklepnul prstem popel z cigarety do otevřené jámy. “Přejí si pánové ještě něco?” -
“Víte, pane,” kázal večer v hospodě strážmistr Trnka panu Janíkovi, “vy jste psycholog, to se vám musí nechat. Na zdraví, pane! Chlap změknul, jen jak jste mu řekl ,pane Bašto’. Ten si potrpěl na čest, mizera jeden! a my, my se s ním tahali - Prosím vás, jak jste poznal, že na něj ta zdvořilost bude tak působit?”
“To,” pravil hrdina dne skromně se zardívaje, “to bylo jen tak, víte? Já, víte, já říkám každému ,pane’. Totiž mně ho bylo líto, toho pana Bašty, a tak jsem mu chtěl dát tu housku -“
“Instinkt,” prohlásil strážmistr Trnka. “Tomu já říkám čuch a psychologie. Na zdraví, pane Janík!! Vás je škoda, vy byste měl jít k nám -“
Nějaký čas nato jel pan Janík nočním vlakem do Bratislavy; byla tam valná hromada akcionářů nějaké slovenské papírny, a protože pan Janík byl na ní hodně angažován, chtěl při tom být. “Musíte mne před Bratislavou vzbudit,” domlouval konduktérovi, “aby mě nezavezli až na hranice.” Načež vlezl ve W. L. do lůžka, rád, že je v kupé sám, uložil se pěkně jako nebožtík, chvilku uvažoval o různých obchodech a usnul. Ani nevěděl, kdy to bylo, když konduktér otevřel kupé jakémusi pánovi, který se začal svlékat a vyšplhal se do hořeního lůžka. Pan Janík v polosnu viděl ještě pár nohavic a bimbající se neobyčejně chlupaté nohy, slyšel hekání člověka, který se zahrabává do přikrývek, pak cvakl vypínač a byla zase rachotící tma. Panu Janíkovi se zdálo to a ono, ponejvíce, že ho pronásledují jakési chlupaté nohy, a pak se probudil tím, že bylo dlouhé ticho a že slyšel někoho venku volat: “Na shledanou v Žilině!” I vyskočil z lůžka a podíval se oknem; viděl, že venku svítá, že vlak už stojí na bratislavském nádraží a že ho konduktér zapomněl vzbudit. Pro samé leknutí nezačal ani nadávat a v horečné rychlosti si navlékl přes pyžama kalhoty a ostatní šatstvo, nastrkal do kapes svých pět švestek a vyskočil na perón ve chvíli, kdy nádražní úředník už zvedl ruku k odjezdu vlaku.
“Uf,” odplivl si pan Janík, zahrozil za odjíždějícím rychlíkem pěstí a šel se na toaletu doobléci. Když konečně přerovnával obsah svých kapes, strnul hrůzou: v náprsní kapse měl místo jedné tašky s penězi dvě. V té tlustší z nich, která nebyla jeho, bylo šedesát nových československých pětisetkorun. Byla to patrně tobolka jeho nočního spolucestujícího; ale jak se mu dostala do kapsy, to si rozespalý pan Janík nedovedl za živého boha představit. Dobrá, to se rozumí, nejdřív se sháněl po někom od policie, aby mu odevzdal tu cizí tašku. Policie nechala pana Janíka chvíli umírat hladem a zatím telefonovala do Galanty, aby tam oznámili cestujícímu na lůžku číslo 14, že jeho tobolka s penězi je na policii v Bratislavě. Pak pan Janík musel udat své personálie a šel se nasnídat. Potom ho hledal člověk od policie a ptal se ho, není-li to mejlka; ten pán na lůžku číslo 14 totiž prohlásil, že žádné tobolky nepohřešuje. Pan Janík musel jít znovu na policii a vykládat podruhé, jak k té tobolce přišel. Zatím dva páni v civilu si těch šedesát bankovek někam odnesli, pan Janík musel půl hodiny čekat mezi dvěma detektivy, načež ho odvedli k nějakému velkému pánovi od policie.
“Pane,” řekl ten pán, “právě telegrafujeme do Parkáň-Nány, aby byl zadržen cestující na lůžku číslo 14. Můžete nám dát jeho přesný popis?”
Pan Janík nemohl říci o mnoho více, než že ten cestující měl nápadně chlupaté nohy. Pán od policie tím nebyl příliš spokojen. “Ty bankovky jsou totiž padělek,” pravil náhle. “Musíte tu zůstat, až vás budeme konfrontovat s tím spolucestujícím.”
Pan Janík v duchu proklínal konduktéra, který ho nevzbudil včas a tím zavinil, že se panu Janíkovi v tom chvatu dostala do kapsy ta zlořečená taška. Asi za hodinu došla z Parkáň-Nány depeše, že cestující na lůžku číslo 14 vystoupil už v Nových Zámcích; kam šel nebo jel potom, není zatím známo.
“Pane Janíku,” řekl konečně ten vysoký pán od policie, “zatím vás nebudeme zdržovat; my tu věc postoupíme do Prahy inspektoru Hruškovi, co je přes tyhle falzifikáty; ale já vám řeknu, že to asi bude moc vážná věc. Vraťte se co nejdřív do Prahy, a oni si vás tam zavolají. Zatím vám děkuju, že jste tak šťastně kápl na ty padělky. Pane, to není jen tak náhoda.”
Sotva se pan Janík vrátil do Prahy, už ho volali na policejní prezídium; tam ho přijal jeden ohromný a zavalitý pán, kterému všichni říkali pane prezidente, a jeden žlutý a šlašitý člověk, který se jmenoval inspektor Hruška. “Sedněte si, pane Janíku,” pravil zavalitý pán a roztrhl pečetě na malém balíčku. “Je tohle ta tobolka, co jste… eh, co jste našel ve své kapse na bratislavském nádraží?”
“Je prosím,” vydechl pan Janík.
Zavalitý pán přepočítal nové bankovky, které byly v té tašce. “Šedesát kusů,” řekl. “Všechny mají sérii 27 451. To číslo jsme už dostali signalizováno z Chebu.”
Šlašitý člověk vzal do ruky jednu bankovku, zavřel oči a mnul ji v prstech, načež k ní přičichnul. “Tak tyhle jsou ze Štýrského Hradce,” řekl. “Ty ze Ženevy nejsou tak lepkavé.”
“Štýrský Hradec,” opakoval zavalitý pán zamyšleně, “tam dělají tyhle věci pro Pešť, že?”
Šlašitý člověk jenom mrknul. “To abych jel do Vídně,” mínil. “Ale vídeňská policie nám toho chlapa nevydá.”
“Hm,” bručel zavalitý pán. “Pak ho k nám hleďte dostat jinak. Kdyby to nešlo, tak jim řekněte, že jim za něj dáme Leberhardta. Šťastnou cestu, Hruško. A vy, pane,” pravil obraceje se k panu Janíkovi, “já ani nevím, jak bych vám měl poděkovat. Vy jste ten, co našel tu holku Jindřicha Bašty, že?”
Pan Janík se zapálil. “To byla jen taková náhoda,” řekl honem. “Já skutečně… já jsem neměl nijak v úmyslu…”
“Máte šťastnou ruku,” děl uznale zavalitý pán. “Pane Janíku, to už je takový dar od pánaboha. Někdo po celý život nic nenajde, a jiný zrovna klopýtne o nejlepší případy. Měl byste se dát k nám, pane Janíku.”
“To nejde,” bránil se pan Janík. “Já… totiž já mám svůj obchod… dobře prosperující… stará firma po dědečkovi…”
“Jak chcete,” vzdychl veliký muž, “ale je vás škoda. Takové zatracené štěstí hned tak někdo nemá. My se ještě uvidíme, pane Janíku.”
Nějaký měsíc nato večeřel pan Janík se svým obchodním přítelem z Lipska. To se rozumí, taková obchodní večeře už stojí za to; zejména koňak byl jakýsi zvláště dobrý; zkrátka panu Janíkovi se naprosto nechtělo jít domů pěšky, i kývl rukou na sklepníka a kázal: “Auto!” Když pak vyšel z hotelu, viděl, že auto už čeká u vchodu; i vlezl dovnitř, zabouchl dvířka a v té náladě zapomněl jako na smrt, že neřekl šoférovi svou adresu. Nicméně auto se rozjelo a pan Janík, pohodlně složen v koutě, usnul.
Jak dlouho jel, to nevěděl; ale probudil se tím, že se vůz zastavil a šofér mu otevřel dvířka pravě: “Tak už jsme tady, pane. Máte jít nahoru, pane.” Pan Janík se sice velmi divil, kde vlastně je, ale protože mu po tom koňaku bylo všechno jedno, šel po nějakých schodech nahoru a otevřel dveře, za kterými slyšel hlučný hovor. Bylo tam asi dvacet lidí, kteří se nedočkavě obrátili ke dveřím. Náhle nastalo divné ticho; jeden z pánů vstal a šel k panu Janíkovi: “Co tu chcete? Kdo jste?”
Pan Janík se udiveně rozhlížel; poznal pět nebo šest pánů, - byli to bohatí lidé, o kterých se proslýchalo, že mají jakési zvláštní politické zájmy; ale pan Janík se do politiky nemíchal. “Pozdrav bůh,” řekl přátelsky, “tamhle je pan Koubek a pan Heller. Tě péro, Ferry! Mládenci, já bych pil.”
“Kde se tu bere ten chlap?” rozzuřil se jeden z přítomných. “Copak on patří k nám?”
Dva páni vytlačili pana Janíka na chodbu. “Kde jste se tu vzal?” řekl jeden z nich ostře. “Kdo vás sem pozval?”
Pan Janík vystřízlivěl tímto málo přátelským hlasem. “Kde to jsem?” pravil pohoršeně. “U čerta, kam jste mne to dovezli?”
Jeden z pánů seběhl ze schodů a vrhl se k šoférovi: “Vy idiote,” řval, “kde jste toho člověka sebral?”
“No před hotelem,” bránil se šofér. “Mně odpoledne řekli, abych v deset hodin večer čekal u hotelu na nějakého pána a dovezl ho sem. Ten pán mně v deset hodin vlezl do vozu a nic mně neřekl; tak jsem jel rovnou sem -“
“Ježíšmarjá,” křičel pán dole, “vždyť je to někdo jiný! Člověče, vy jste nám to zavařil!”
Pan Janík si sedl rezignovaně na schody. “Aha,” řekl uspokojeně, “to je nějaká tajná schůze, že? Teď mě musíte zardousit a zakopat. Sklenici vody!”
“Pane,” řekl jeden z těch dvou. “Vy jste se zmýlil. Tam uvnitř nebyl ani pan Koubek, ani pan Heller, rozumíte? To je omyl. My vás necháme odvézt do Prahy; musíte prominout, že se stalo to nedorozumění.”
“Nic se nestalo,” řekl velkodušně pan Janík. “Já vím, že mě šofér cestou zastřelí a zahrabe v lese. To už je jedno. Já trouba mu zapomněl dát svou adresu; to mám z toho.”
“Vy jste opilý, že?” ptal se neznámý pán s jistou úlevou.
“Částečně,” souhlasil pan Janík. “Víte, já jsem večeřel s drážďanským Meyerem. Janík, velkoobchodník s papírem a celulózou,” představoval se sedě na schodech. “Starý závod, po dědečkovi.”
“Jděte se vyspat,” radil mu neznámý pán. “Až se z toho vyspíte, ani si nevzpomenete, že - hm, že jsme vás tak vyrušili.”
“Zcela správně,” mínil pan Janík důstojně. “Jděte se vyspat, pane. Kde mám postel?”
“Doma,” řekl cizí pán. “Šofér vás odveze domů. Dovolte, já vám pomohu vstát.”
“Není třeba,” ohradil se pan Janík. “Já nejsem tak ožralý jako vy. Jděte se vyspat. Šofére, Bubeneč!”
Auto se rozjelo zpátky; a pan Janík, lišácky mrkaje, dával pozor, kudy ho to vezou.
Ráno nato telefonoval na policejní prezídium své noční dobrodružství. “Pane Janíku,” odpověděl mu po chvilce mlčení hlas z prezídia, “tohle je pro nás moc zajímavé. Prosím vás snažně, abyste se sem ihned dostavil.”
Když se pan Janík dostavil, čekali ho už čtyři páni s tím velikým a zavalitým v čele. Pan Janík musel znovu vypravovat, co se stalo a koho viděl. “Auto mělo značku N XX 705,” dodával zavalitý pán. “Soukromý vůz. Z těch šesti osob, které pan Janík poznal, jsou mně tři nové. Pánové, já vás teď nechám. Pane Janíku, pojďte ke mně.”
Pan Janík seděl jako oukropeček ve veliké pracovně zavalitého pána, který přecházel velmi zamyšlen. “Pane Janíku,” pravil konečně, “především vás musím prosit: nikomu o tom ani slova. Státní důvody, rozumíte?”
Pan Janík mlčky kývnul. Prokrista, myslel si, do čeho jsem se to zas dostal!
“Pane Janíku,” pravil náhle zavalitý muž, “já vám nechci lichotit, ale my vás potřebujeme. Vy máte takové štěstí - Ono se řekne metoda; ale detektiv, který nemá docela pitomou kliku, není k ničemu. My potřebujeme lidi, kteří mají štěstí. Rozumu máme sami dost; ale my bychom si chtěli koupit šťastnou náhodu. Víte co, pojďte k nám.”
“A co můj obchod?” zašeptal pan Janík zdrceně.
“Ten povede váš společník; vás s tím vaším darem je na to škoda. Tak co?”
“Já… já si to ještě rozmyslím,” koktal nešťastný pan Janík. “Já k vám přijdu do týdne; ale musí-li to být… a mám-li tu schopnost… já ještě nevím; já přijdu.”
“Dobrá,” pravil zavalitý muž tiskna mu mohutně ruku. “Nepochybujte o sobě. Na shledanou.”
Ani neuplynul týden, když se pan Janík znovu ohlásil. “Tak už jsem tady,” hlaholil se zářící tváří.
“Rozhodnut?” pravil zavalitý pán.
“Zaplaťpánbůh,” oddechl si pan Janík. “Já vám jdu totiž říci, že to nejde a že se k tomu nehodím.”
“Jděte! A pročpak ne?”
“Považte si,” triumfoval pan Janík, “pět let mě okrádal můj prokurista, a já jsem na to nepřišel! Já idiot! Nu tak, řekněte sám pane, jaký bych já byl detektiv? Chválabohu! Pět let sedím s takovým taškářem, a nevím o ničem! Tak vidíte, že k ničemu nejsem! A já už měl takový strach! Ježíšmarjá, to jsem rád, že z toho nic nebude! Tak, a teď jsem z toho venku, že? Děkuju mnohokrát!”
Pád rodu Votických
Jednoho dne přišel do kanceláře policejního úředníka dr. Mejzlíka takový pomenší člověk se zlatými brejlemi a ustaranou tváří. “Archivář Divíšek,” zamumlal. “Pane doktore, já k vám jdu na poradu… jako k vynikajícímu kriminalistovi; mně totiž řekli, že vy račte být… jaksi… zvláště pokud jde o složitější případy - Totiž to je neobyčejně záhadný případ,” prohlásil důtklivě.
“Jenom řekněte, oč jde,” pravil dr. Mejzlík, bera do ruky tužku a poznámkový blok.
“Mělo by se vyšetřit,” vyhrkl archivář Divíšek, “kdo zavraždil toho pana Petra Berkovce, jak zemřel jeho bratr Jindřich a co se stalo s jeho chotí Kateřinou.”
“Berkovec Petr,” vzpomínal dr. Mejzlík, “pokud vím, nemáme tady o jeho smrti žádné hlášení. Vy chcete podat udání, že?”
“Ale ne,” řekl pan archivář. “Totiž já se k vám obracím jenom o radu, víte? Muselo se stát něco strašného.”
“Kdy to bylo?” pomáhal mu dr. Mejzlík. “Prosím, nejdřív datum.”
“Nu přece roku čtrnáct set šedesát pět,” pravil pan Divíšek, káravě pohlížeje přes brýle na policejního úředníka. “To byste měl vědět, pane: za požehnané vlády krále Jiříka z Poděbrad.”
“Aha,” řekl dr. Mejzlík a odhodil blok a tužku. “Tak, milý pane,” mluvil s nápadnou přívětivostí, “na tenhle případ je spíš doktor Knobloch.” Abyste věděli, to je policejní lékař. “Já vám ho zavolám, ano?”
Pan archivář se zasmušil. “To je škoda,” řekl, “mně tak doporučovali vás. Víte, já právě chystám historické dílo o vládě Jiříka z Poděbrad, a přitom jsem klopýtl, ano, klopýtl o takovou věc, se kterou si nevím rady.”
Neškodný, rozhodl se dr. Mejzlík. “Milý pane,” řekl honem, “já se obávám, že vám nebudu mnoho platen. Abych se vám přiznal, v dějinách jsem příliš slabý.”
“To je chyba,” mínil přísně pan Divíšek. “Dějiny byste měl znát. Ale i když, pane, vám příslušný historický materiál není znám z první ruky, já vám uvedu všechny zjištěné okolnosti; bohužel je jich málo. V první řadě je tu ten dopis pana Ladislava Pcháče z Olešné panu Janu Boršovskému z Čerčan. Ten dopis je vám ovšem znám.”
“Prosím není,” přiznával se dr. Mejzlík se zkroušeností špatného žáka.
“Ale člověče,” vybuchl pan Divíšek pohoršen, “ten dopis přece publikoval už před sedmnácti lety historik Šebek ve svých Regestech, aspoň to byste mohl vědět! Jenže,” dodával narovnávaje si brýle, “ani Šebek, ani Pekař, ani Novotný, ani nikdo jiný nevěnoval tomu dopisu patřičné pozornosti. A právě ten dopis, který byste ovšem měl znát, mne uvedl na stopu toho případu.”
“Aha,” řekl dr. Mejzlík. “Tak dál.”
“Nejdřív ten dopis,” pravil pan archivář. “Já tu jeho text bohužel nemám, ale jenom jedna jeho zmínka se týká našeho případu; on tam totiž pan Ladislav Pcháč píše panu Boršovskému, že jeho, totiž pana Jana strýc, pan Ješek Skalický ze Skalice, toho léta Páně 1465 není čekán na dvoře v Praze, jelikož Jeho Milost královská vlastní rukou panu Ješkovi ,po těch neblahých skutcích na Votici Velenově’, jak praví korespondent, uložila na dvůr královský nadále nechoditi a prchlivosti své Pánu Bohu želeti a spravedlivosti boží čekati. Tedy rozumíte,” vykládal pan archivář, “my bychom řekli, že Jeho Milost král pana Ješka konfinoval na jeho zboží a statcích. Pane, není vám něco nápadné?”
“Zatím ještě ne,” řekl dr. Mejzlík, kresle přitom na papíře podivuhodnou spirálu.
“Aha,” zvolal pan Divíšek vítězně. “Vidíte, Šebek si toho také nevšiml. Tedy velmi nápadná, pane, je ta okolnost, že Jeho Milost král nevolá pana Ješka - ať už pro jakékoliv neblahé skutky - na řádný světský soud, nýbrž doporučuje ho boží spravedlnosti. Jeho Milost tím dává zřejmě najevo,” děl pan archivář s patrnou úctou, “že ty neblahé skutky jsou takového rázu, že je sám panovník vyjímá ze světské spravedlnosti. Kdybyste Jeho Milost znal, pane, viděl byste, že to je naprosto nevšední případ; král Jiří blahé paměti tuze držel na řádné a přísné konání spravedlnosti.”
“Snad se pana Ješka bál,” mínil dr. Mejzlík. “Prosím vás, za těch jeho časů -“