“Aha!” zvolal radostně pan Kolda. “Zpronevěra. Už to mám. No jo, Rosner! Člověče drahá, vždyť na vás máme už tři roky zatykač! Tak vy jste Rosner,” opakoval potěšeně. “Ale proč jste to hned neřekl? Koukejte, já bych vám byl málem ukázal dveře, a vy jste Rosner! Márinko,” hlaholil na vstupujícího četníka Hurycha, “vždyť je to Rosner, defraudant!”
“Totiž,” trhl sebou Rosner trochu bolestně.
“Ale Rosnere,” chlácholil ho pan Kolda, “na to si zvyknete. Buďte rád, že už to je venku. Proboha vás prosím, člověče zlatá, kde jste se po ty tři roky schovával?”
“Schovával,” řekl Rosner hořce. “Buďto ve spacím voze, nebo v těch nejdražších hotelech. Tam se člověka neptají, kdo je a odkud je.”
“A jejej,” pravil pan Kolda soucitně, “to jste s tím měl náramnou režii, že jo!”
“To si myslím,” ulevoval si Rosner. “Ale copak jsem mohl jít do nějaké hospody, kam přijdou poldové na šťáru? Pane, já musel pořád žít nad své poměry! Nikde jsem nebyl dýl než tři noci, až tady - a tady jste mne čapli.”
“No jo,” těšil ho pan Kolda. “Ale to už vám docházely prachy, viďte, Rosnere? To už byl stejně konec.”
“Byl,” souhlasil Rosner. “Ale já vám povím, že už bych to byl dýl ani nevydržel. Jezus, vždyť já jsem si po ty tři roky s nikým od srdce nepromluvil, až tady! Vždyť já jsem se nemohl ani najíst! Jak se na mne někdo podíval, už jsem se hleděl ztratit… Každý si mne tak prohlížel,” stěžoval si Rosner, “každý mně připadal, jako by byl od policie. Považte si, i pan Pacovský.”
“Z toho si nic nedělejte,” Pravil pan Kolda. “Pan Pacovský je totiž bejvalej od policie.”
“Tak vidíte,” bručel Rosner; “pak má být našinec někde za větrem! Proč si mě tak každý prohlížel? Copak vypadám jako nějaký zločinec?”
Pan Kolda ho pozorně přezkoumal. “Já vám něco řeknu, Rosnere,” řekl, “teď už ne; teď už vypadáte jako docela obyčejný člověk. Ale předtím jste se mně, holenku, nelíbil; já nevím, co tak na vás neštimovalo… No,” rozhodl, “Márinka vás odvede k soudu. Ještě není šest hodin, tak to vám započítají dnešek do vazby. Kdyby nebyla neděle, tak bych vás tam odvedl sám, abyste viděl, že - hm, že už proti vám nic nemám. To dělala jen ta cizota, Rosnere; ale teď je to v pořádku. Márinko, zatkněte ho!”
“Víte, Márinko,” pravil toho večera pan Kolda, “já vám řeknu, mně se ten Rosner dost líbil. Docela milý člověk, že jo! Já myslím, že mu nedají víc než rok.”
“Já jsem se přimluvil,” řekl četník Panenka, zardívaje se, “aby mu dali dvě deky. On není zvyklý spát na kavalci…”
“To je dobře,” mínil pan Kolda. “A já řeknu dozorci, aby s ním sem tam promluvil. Aby ten Rosner teda viděl, že zas je mezi lidma.”
Básník
Byla to běžná policejní událost: ve čtyři hodiny ráno přejelo auto v Žitné ulici opilou stařenu a v největší rychlosti ujelo. A teď měl mladý policejní koncipient dr. Mejzlík vyšetřit, které auto to bylo. Takový mladý koncipient to bere vážně.
“Hm,” řekl dr. Mejzlík strážníkovi číslo 141, “tak vy jste viděl ze vzdálenosti tří set kroků rychle jedoucí auto a na zemi lidské tělo. Co jste nejdřív udělal?”
“Nejdřív jsem běžel k té přejeté,” hlásil strážník, “abych jí poskytl první pomoc.”
“Nejdřív jste měl zjistit ten vůz,” bručel dr. Mejzlík, “a teprve pak se starat o bábu. Ale možná,” dodával, drbaje se tužkou ve vlasech, “že bych já to udělal zrovna tak. Tedy číslo vozu jste neviděl; a co se jinak toho vozu týče - ?”
“Myslím,” řekl váhavě strážník číslo 141, “že byl nějaký tmavý. Možná, že byl modrý nebo červený. To nebylo dobře vidět pro kouř z výfuku.”
“Ach ježíšikriste,” naříkal dr. Mejzlík, “jakpak mám potom zjistit, který to byl vůz? Copak mám běhat po všech šoférech a ptát se jich: Pěkně prosím, nepřejeli jste starou bábu? No tak, člověče, co s tím mám dělat?”
Strážník pokrčil rameny v subordinované bezradnosti. “Prosím,” řekl, “mně se přihlásil jeden svědek, ale neví taky nic. Prosím, on čeká vedle.”
“Tak ho přiveďte,” řekl dr. Mejzlík znechuceně a marně hleděl něco vykoukat z hubeného protokolu. “Prosím, jméno a bydliště,” řekl mechanicky; ani se na svědka nepodíval.
“Králík Jan, studující strojního inženýrství,” pronesl svědek pevně.
“Tak vy jste, pane, byl při tom, když dnes ráno ve čtyři hodiny přejelo neznámé auto Boženu Macháčkovou.”
“Ano, a já musím říci, že šofér je vinen. Prosím, pane komisaři, ulice byla úplně volná; kdyby byl šofér na křižovatce zpomalil -“
“Jak jste stál daleko?” přerušil ho dr. Mejzlík.
“Na deset kroků. Já jsem doprovázel svého přítele z - z kavárny, a když jsme byli v Žitné ulici -“
“Kdo je váš přítel?” přerušil ho znovu dr. Mejzlík. “Toho tady nemám.”
“Jaroslav Nerad, básník,” řekl svědek s jistou hrdostí. “Ale ten by vám asi nic neřekl.”
“Proč ne?” bručel dr. Mejzlík, chytající se stébla.
“Protože on… je takový básník. Když se stalo to neštěstí, dal se do pláče a utíkal domů jako malé dítě. Tedy když jsme byli v Žitné ulici, přihnalo se odzadu šílenou rychlostí auto -“
“Které mělo číslo?”
“To nevím, prosím. Toho jsem si nevšiml. Já jsem pozoroval tu šílenou jízdu, a zrovna jsem si řekl, že -“
“A jaký to byl vůz?” přerušil ho dr. Mejzlík.
“Čtyřtaktní výbušný motor,” pravil znalecky svědek. “Ve značkách aut já se ovšem nevyznám.”
“A jakou měl barvu? Kdo v něm seděl? Byl otevřený, nebo zavřený?”
“To nevím,” děl svědek zaražen. “Myslím, že to byl nějaký černý vůz; ale blíž jsem si toho nevšiml, protože když se stalo to neštěstí, řekl jsem Neradovi: Koukej, ti lotři přejedou člověka a ani se nezastaví!”
“Hm,” mínil dr. Mejzlík nespokojeně, “to je sice docela místná a správná morální reakce, ale já bych byl raději, kdybyste si všiml čísla vozu. To je úžasné, pane, jak lidé nedovedou pozorovat. Vy ovšem víte, že šofér je vinen, vy ovšem správně soudíte, že ti lidé jsou lotři, ale na číslo se nekouknete. Soudit dovede každý; ale pořádně, věcně si všimnout věcí - Děkuju vám, pane Králíku; nebudu vás zdržovat.”
Za hodinu zazvonil strážník číslo 141 u bytné básníka Jaroslava Nerada. Ano, pan básník je doma, ale spí. Básník vykulil ze dveří malá užaslá očka na strážníka; nemohl se jaksi upamatovat, co vlastně provedl. Nakonec přece jenom pochopil, proč má jít na policii. “Musí to být?” ptal se nedůvěřivě. “Já se totiž na nic už nepamatuju; já byl v noci trochu -“
“- nalitej,” děl strážník chápavě. “Pane, já jsem poznal mnoho básníků. Tak se, pane, ustrojte; mám na vás počkat?”
Načež se básník a strážník dostali do řeči o nočních lokálech, o životě vůbec, o zvláštních úkazech na nebi a mnohých jiných předmětech; jen politika byla oběma cizí. Takto v přátelském a poučném hovoru se dostal básník na policii.
“Vy jste pan Nerad Jaroslav, básník,” řekl mu dr. Mejzlík. “Pane svědku, vy jste byl při tom, když neznámé auto přejelo Boženu Macháčkovou.”
“Ano,” vydechl básník.
“Mohl byste mně říci, jaké to bylo auto? Zda bylo otevřené nebo zavřené, jaké barvy, kdo v něm seděl, jaké mělo číslo?”
Básník usilovně přemýšlel. “To nevím,” řekl, “já jsem si toho nevšiml.”
“Nevzpomínáte si na žádnou podrobnost?” naléhal Mejzlík.
“Kdepak,” děl básník upřímně. “Víte, já nedávám vůbec na podrobnosti pozor.”
“Tak prosím vás,” spustil dr. Mejzlík ironicky, “co jste tedy vůbec pozoroval?”
“Tu celou náladu,” pravil básník neurčitě. “Víte, tu opuštěnou ulici… takovou dlouhou… za úsvitu… a jak tam ta ženská zůstala ležet -” Najednou vyskočil. “Vždyť já jsem o tom něco napsal, když jsem přišel domů!” Hrabal se ve všech kapsách a vytahal množství obálek, účtů a jiných takových hadrů. “Ne, tohle to není,” brumlal, “tohle taky ne - Počkejme, snad je to tohle,” mínil pohřížen v pozorování rubu jakési obálky.
“Ukažte mi to,” řekl dr. Mejzlík shovívavě.
“To nic není,” bránil se básník. “Ale jestli chcete, já vám to přečtu.” Načež vykuliv nadšeně oči a zpěvavě protahuje dlouhé slabiky recitoval:
“A to je celé,” prohlásil Jaroslav Nerad.
“Prosím vás,” řekl dr. Mejzlík, “co to má znamenat?”
“No přece, to je to neštěstí s tím autem,” podivil se básník. “Copak tomu není rozumět?”
“Myslím, že ne,” mínil dr. Mejzlík kriticky. “Já v tom jaksi nemohu poznat, že dne 15. července ve čtyři hodiny ráno v Žitné ulici přejelo auto číslo to a to šedesátiletou opilou žebračku Boženu Macháčkovou; raněná byla odvezena do Všeobecné nemocnice a zápasí se smrtí. O těchhle faktech se vaše báseň, pane, pokud jsem pozoroval, nezmiňuje. Tak.”
“To je jen syrová skutečnost, pane,” děl básník mna si nos. “Ale báseň je vnitřní skutečnost. Báseň, to jsou volné, surreální představy, které skutečnost vyvolá v podvědomí básníka, víte? Takové ty zrakové a sluchové asociace. A těm se má čtenář poddat,” prohlásil Jaroslav Nerad káravě. “Pak tomu rozumí.”
“Prosím vás,” vybuchl dr. Mejzlík. “Nebo počkejte, půjčte mi ten váš opus. Děkuju. Tak tu máme, hm: ,Marš tmavých domů ráz dva zastavit stát.’ Tedy mně, prosím, vyložte -“
“To je přece Žitná ulice,” pravil básník klidně. “Takové dvě řady domů, víte?”
“A proč to není třeba Národní třída?” ptal se dr. Mejzlík skepticky.
“Protože ta není tak rovná,” zněla přesvědčující odpověď.
“Tak dál. ,Úsvit na mandolínu hrá’ - No, dejme tomu. ,Proč dívko proč se červenáš’ - Prosím vás, kde se tu bere ta dívka?”
“Červánky,” řekl básník lakonicky.
“Aha, promiňte.,Pojedem vozem 120 HP na konec světa’ -Nu?”
“To asi přijel ten vůz,” vysvětloval básník.
“A měl 120 HP?”
“To já nevím; to znamená, že jel rychle. Jako by chtěl letět až na konec světa.”
“Ah tak. ,Nebo do Singapore’ - Proboha vás prosím, proč zrovna do Singapore?”
Básník pokrčil rameny. “To už nevím. Třeba proto, že tam jsou Malajci.”
“A jaký má vztah to auto k Malajcům? He?”
Básník sebou stísněně vrtěl. “Možná, že ten vůz byl hnědý, nemyslíte?” řekl zahloubaně. “Něco hnědého tam jistě bylo. Proč by tam jinak byl Singapore?”
“Tak vidíte,” řekl dr. Mejzlík, “ten vůz už byl červený, modrý a černý. Co si z toho mám vybrat?”
“Vyberte si hnědý,” radil básník. “To je příjemná barva.”
“,Naše veliká láska v prachu leží dívka zlomený květ’,” četl dál dr. Mejzlík. “Ten zlomený květ, to je ta opilá žebračka?”
“Přece nebudu psát o opilé žebračce,” pravil básník dotčen. “Byla to prostě žena, rozumíte?”
“Aha. A co je tohle: ,labutí šíje ňadra buben a činely.’ To jsou volné asociace?”
“Ukažte,” řekl básník zaražen a naklonil se nad papír. “,Labutí šíje ňadra buben a činely’ - co to má být?”
“Na to se právě ptám,” bručel dr. Mejzlík poněkud urážlivě.
“Počkejte,” přemýšlel básník, “něco tam muselo být, co mně připomnělo - Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje? Koukejte se,” a napsal tužkou 2.
“Aha,” řekl dr. Mejzlík pozorně. “A co ta ňadra?”
“To je přece 3, dva obloučky, ne?” divil se básník.
“Ještě tam máte buben a činely,” vyhrkl policejní úředník napjatě.
“Buben a činely,” přemýšlel básník Nerad, “buben a činely… to by snad mohla být pětka, ne? Helejte,” řekl a napsal číslici 5. “To bříško je jako buben, a nahoře činely -“
“Počkejte,” řekl dr. Mejzlík a napsal si na papírek 235. “Jste si tím jist, že to auto mělo číslo 235?”
“Já jsem si vůbec žádného čísla nevšiml,” prohlásil Jaroslav Nerad rozhodně. “Ale něco takového tam muselo být - kdepak by se to tu vzalo?” divil se, hloubaje nad básnickou. “Ale víte, to místo je to nejlepší z celé básně.”
Za dva dny navštívil dr. Mejzlík básníka; básník tentokrát nespal, nýbrž měl tam nějakou dívku a marně sháněl prázdnou židli, aby ji policejnímu úředníkovi nabídl.
“Já už zase běžím,” řekl dr. Mejzlík. “Já vám jen jdu říci, že to byl opravdu vůz číslo 235.”
“Jaký vůz?” užasl básník.
“Labutí šíje ňadra buben a činely,” vysypal jedním dechem dr. Mejzlík. “A Singapore taky.”
“Aha, už vím,” děl poeta. “Tak vidíte, to máte tu vnitřní skutečnost. Chcete, abych vám přečetl pár jiných básní? Teď už jim budete rozumět.”
“Až jindy,” řekl honem policejní úředník. “Až zase budu mít nějaký případ.”
Případy pana Janíka
Ten pan Janík není ani dr. Janík z ministerstva, ani ten Janík, co zastřelil statkáře Jirsu, ani ten senzál Janík, o kterém se říká, že udělal sérii tří set dvaceti šesti karambolů, nýbrž pan Janík, šéf firmy Janík a Holeček, velkoobchod s papírem a celulózou; on je to takový slušný a trochu menší pán, co kdysi chodil za slečnou Severovou a pak už se z desperace neoženil; zkrátka takřečený papírník Janík, aby nebylo mýlky.
Tedy ten pan Janík se dostal k těm věcem čirou náhodou, a sice někde na Sázavě, kde býval na letním bytě; to bylo tehdy, když hledali mrtvolu té Růženy Regnerové, co ji zavraždil její ženich Jindřich Bašta, polil nebožku petrolejem, spálil a zahrabal v lese. Bašta byl sice usvědčen, že Růženu zabil, ale její tělo nebo kosti nemohli nalézt; devět dní už chodili četníci po lesích, jak je Bašta vodil a ukazoval jim, tuhle nebo tamhle to bylo, hrabali a kopali, ale nikde nic. Bylo zřejmo, že uštvaný Bašta je svádí ze správné stopy nebo hledí získat čas. Byl to mládenec ze slušné a zámožné rodiny, ten Jindřich Bašta, ale nejspíš mu doktor nějak zmáčkl kleštěmi hlavu, nežli přišel na svět, zkrátka nebylo to s ním jaksi v pořádku; takový zvrhlý a divný člověk to byl. Tedy devět dní vodil četníky po lesích, bledý jako strašidlo, s očima těkajícíma nystagmem hrůzy, trapno se na něho podívat. Četníci se s ním brodili borůvčím a morastem, zuřiví už, div nekousali, a mysleli si, bestie, my tě utaháme tak, že nás tam nakonec přece jen dovedeš! Bašta, stěží se vleka vysílením, klesl kdekoliv na zem a chraptěl: “Tady, tady jsem ji zahrabal!”
“Vstaň, Bašto,” zařval na něho četník. “Tady to nebylo! Dál!”
Bašta se potácivě zvedl a pletl nohama o kousek cesty dál, pokud se zase nezhroutil únavou. Tedy takový průvod to byl: čtyři četníci, dva civilní, pár hajných a strejci s motykami; a křečovitě se posunující, zsinalý vrak člověka, Jindřich Bašta.
Pan Janík se znal s četníky z hospody; následkem toho směl chodit po lesích s tím tragickým průvodem, aniž se na něho někdo utrhl, že tu nemá co dělat. Mimoto nosil s sebou krabičky se sardinkami, salám, koňak a jiné takové věci, které přišly těm pánům vhod. Devátého dne už bylo zle, tak zle, že pan Janík se rozhodoval: víckrát s sebou nepůjdu. Četníci už přímo štěkali podrážděným vztekem, hajní prohlásili, že už toho mají dost a že mají jiné věci na práci, strejci s motykami bručeli, že za tuhle rachotu je dvacet korun denně málo, a zhroucen na zemi třásl se Jindřich Bašta křečovitými záchvěvy, už ani neodpovídaje na křik a hartusení četníků. V tu bezradnou a pustou chvíli udělal pan Janík věc, která jaksi nebyla v programu: klekl k Baštovi, strčil mu do ruky housku se šunkou a řekl lítostivě: “Koukejte se, pane Bašto - no tak, pane Bašto, slyšíte?” Bašta zavyl a vypukl v pláč. “Já to najdu… já to najdu, Pane,” vzlykal a pokoušel se vstát; vtom už byl u něho jeden z tajných a zvedal ho téměř něžně. “Jen se opřete, pane Bašto,” domlouval mu, “pan Janík vás vezme z druhé strany, tak. No tak, pane Bašto, teď ukážete panu Janíkovi, kde to bylo, že jo.”
Hodinu nato stál Jindřich Bašta, kouře cigaretu, nad mělkou jamou, ze které vyčuhovala stehenní kost.