P O H Ř B E N Á
(RILEY PAIGE MYSTERY SÉRIE – KNIHA 11)
B L A K E P I E R C E
Blake Pierce
Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série MAKING OF RILEY PAIGE, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).
Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.
Copyright © 2017 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených v USA. Copyright Act z roku 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento ebook je licencován pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. . Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji, prosím, a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme vám za respektování tvrdé práce tohoto autora. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, zápletky, místa a události jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Obrázek na přebalu Copyright anuruk perai, použit s licencí od Shutterstock.com.
KNIHY OD BLAKE PIERCE
SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ
SLEDOVANÁ (kniha č. 1)
ČEKÁNÍ (kniha č. 2)
MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ
NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)
POSEDLOST (kniha č. 2)
TOUŽENÍ (kniha č. 3)
VÁBENÍ (kniha č. 4)
PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)
SOUŽENÍ (kniha č. 6)
OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)
CHLADNÁ (kniha č. 8)
SLEDOVANÁ (kniha č. 9)
ZTRACENÁ (kniha č. 10)
POHŘBENÁ (kniha č. 11)
SPOUTANÁ (kniha č. 12)
MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE
JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)
JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)
JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)
JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)
JEŠTĚ NEŽ POTŘEBUJE (kniha č. 5)
PSYCHOLOGICKÉ ZÁHADNÉ TAJEMSTVÍ CHLOE FINE
DALŠÍ DVEŘE (kniha č. 1)
OBSAH
PROLOG
KAPITOLA PRVNÍ
KAPITOLA DRUHÁ
KAPITOLA TŘETÍ
KAPITOLA ČTVRTÁ
KAPITOLA PÁTÁ
KAPITOLA ŠESTÁ
KAPITOLA SEDMÁ
KAPITOLA OSMÁ
KAPITOLA DEVÁTÁ
KAPITOLA DESÁTÁ
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
KAPITOLA DVANÁCTÁ
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
KAPITOLA PATNÁCTÁ
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
PROLOG
Courtney Wallace pocítila v plicích a stehnech známé pálení. Zpomalila běh na chůzi, pak se zastavila, sehnula se a položila ruce na kolena, pak zalapala po dechu, aby jej znovu vyrovnala.
Byl to dobrý, osvěžující pocit – mnohem lepší způsob jak se probudit, než šálek horké kávy, ačkoli si zanedlouho ke snídani šálek dá. Stále ještě měla spoustu času najíst se a osprchovat se, než půjde do práce.
Courtney milovala záři časného ranního slunce nízko mezi stromy a přetrvávající vlhkost ranní rosy, která byla stále ve vzduchu. Brzy bude horký májový den, ale nyní je teplota perfektní, zvláště tady v nádherné přírodní rezervaci Belle Terre.
Takovou samotu měla taky ráda. Zřídka narazila na této stezce na další běžce – a nikdy v tuto ranní dobu.
Navzdory její spokojenosti s prostředím ji začínal skličovat pocit zklamání, zatímco dostávala svůj dech zpět pod kontrolu.
Její přítel, který s ní žil, Duncan, opět slíbil, že si s ní půjde zaběhat – a opět se odmítl probudit. Pravděpodobně vstane až dlouho poté, co odejde do svého zaměstnání v kanceláři, možná dokonce až odpoledne.
Dostane se z toho někdy? tázala se.
A kdy už konečně sežene jinou práci?
Dala se do mírného poklusu ve snaze setřást své negativní myšlenky. Brzy se dala do plného běhu a ono povzbuzující pálení v plicích a nohou jako by odplavovalo její obavy a zklamání.
Pak se pod ní propadla zem.
Padala – byl to divný pocit ukrutně zpomaleného vznášení se.
Dopadla a zhroutila se v brutálním nárazu.
Slunce bylo pryč a její oči si na to musely zvyknout.
Kde to jsem? říkala si.
Viděla, že je na konci úzké propasti.
Ale jak se sem dostala?
Ucítila strašnou bolest, která jí vystřelovala do pravé nohy.
Podívala se dolů a viděla, že její kotník je vyvrácený v nepřirozeném úhlu.
Pokusila se nohou pohnout. Bolest zesílila a ona vykřikla. Pokusila se vstát, ale její nohy se pod ní hroutily. Ve skutečnosti cítila, jak se proti sobě zlomené kosti třou. Udělalo se jí nevolno a málem omdlela.
Věděla, že potřebuje pomoc a sáhla do kapsy pro svůj mobil.
Není tam!
Musel vypadnout.
Musí tady někde být. Šmátrala rukou a snažila se ho najít.
Byla ale částečně zamotaná do jakési hrubé, těžké, volně tkané deky, pokryté půdou a listím. Nemohla telefon najít.
Začalo jí docházet, že upadla do pasti – otvor byl zamaskovaný dekou a zeminou, aby byl schovaný.
Byl to něčí ulítlej žert?
Pokud ano, nebylo to ani trochu vtipné.
A jak se odsud má dostat?
Stěny otvoru byly rovné, bez opěrných bodů pro chodidla nebo držadel. Nemohla ani vstát, nikdy se odtud nebude moci dostat sama.
A nikdo jiný pravděpodobně na tuto stezku v brzké době nedorazí, možná celé hodiny.
Pak přímo nad sebou uslyšela hlas.
"Hej! Stalo se vám něco?"
Když to zaslechla, dýchalo se jí hned trochu snadněji.
Vzhlédla a viděla, že nad ní stojí muž. Jeho postava se rýsovala proti bledému světlu, takže nemohla rozeznat jeho obličej.
Nemohla uvěřit svému štěstí. Po tolika ránech, kdy na této stezce nikoho nepotkala, se tentokrát někdo objevil zrovna když zoufale potřebovala pomoc.
"Myslím, že můj kotník je zlomený," zavolala k muži. "A ztratila jsem telefon."
"To je zlé," řekl muž. "Jak se to stalo?"
Co je to za otázku? říkala si.
Přestože se zdálo, že se v jeho hlase ozval úsměv, Courtney si přála, aby mohla vidět jeho tvář.
Řekla, "Byla jsem si zaběhat a ... byl tu tento otvor a ..."
"A co?"
Courtney se nyní cítila dost netrpělivá.
Řekla, "No, samozřejmě jsem do něj spadla."
Muž se na chvíli odmlčel. Pak řekl, "Je to velká díra. Cožpak jste ji neviděla?"
Courtney podrážděně zasténala.
"Hele, jen potřebuji pomoc dostat se odsud, OK?"
Muž zavrtěl hlavou.
"Neměla jste běhat na místech, která neznáte."
"Já tuto cestu ale znám!" Vykřikla Courtney.
"Tak jak jste spadla do této díry?"
Courtney byla jako omráčená. Muž byl buďto idiot nebo si s ní zahrával.
"Jste onen debil, který tu díru vykopal?" vyštěkla. "Pokud ano, pak to sakra vtipný není. Dostaňte mě odtud!"
Byla šokována, když si uvědomila, že pláče.
"Jak?" zeptal se muž.
Courtney se natáhla a natáhla svou paži tak daleko, jak to jen šlo.
"Tady," řekla. "Natáhněte se, chyťte mě za ruku a vytáhněte mě."
"Nejsem si jistý, že dosáhnu tak daleko."
"Jistěže dosáhnete."
Muž se zasmál. Byl to příjemný, přátelský smích. I tak si Courtney stále přála, aby mohla vidět jeho tvář.
"Postarám se o všechno," řekl.
Ustoupil mimo dohled.
Pak uslyšela řinčení kovu a pískání, vrzání, které se ozývalo za ní.
Pak už jen ucítila, jak se na ni svalila ohromná váha.
Zalapala po dechu a prskala a pak pochopila, že na ni ten muž vrhl spoustu zeminy.
Cítila, jak jí ruce a nohy chladnou – známka paniky, uvědomila si.
Nepanikař, přikázala si.
Ať se děje cokoli, musí zůstat v klidu.
Viděla, že muž stojí s kolečkem, nakloněným nad ní. Několik zbývajících hrud hlíny se vyvalilo z kolečka na její hlavu.
"Co to děláte?" vykřikla.
"Jen klid," řekl muž. "Jak jsem řekl, o všechno se postarám."
S kolečkem odjel pryč. Pak se ozvala tupá, dunivá rána, jako by do sebe znovu a znovu narážel kov.
Znělo to jako by muž do kolečka nabíral lopatou další zeminu.
Zavřela oči, zhluboka se nadechla, otevřela ústa a vypustila dlouhý pronikavý výkřik.
"Pomoc!"
Pak cítila, jak ji těžká hrouda zeminy zasáhla přímo do tváře. Trochu zeminy se jí dostalo do pusy a ona se dusila a kuckala a vyplivla ji.
Jeho hlas zněl stále přátelsky, řekl ...
"Obávám se, že budeš muset křičet mnohem hlasitěji."
Pak se smíchem dodal ...
"Sotva tě sám slyším."
Vyhrkla další zaječení, šokovaná sílou jejího vlastního hlasu.
Pak na ni muž vysypal kolečko plné nové hlíny.
Teď už nemohla znovu zakřičet. Její hrdlo bylo plné hlíny.
Přemohl ji podivný pocit déjà vu. Toto už někdy zažila – tuto neschopnost utéct před nebezpečím, nebo dokonce křičet.
Ale tyto zkušenosti byly jen noční můry. Vždy se z nich probudila.
Jistě to byla jen další noční můra.
Vzbuď se, říkala si znovu a znovu. Probuď se, probuď se, probuď se ...
Ale nemohla se probudit.
To nebyl sen.
Bylo to skutečné.
KAPITOLA PRVNÍ
Zvláštní agentka Riley Paige pracovala u svého stolu na ÚACH v Quanticu, když se jí vybavila nevítaná vzpomínka ...
Snědý muž na ni zíral skelnýma očima.
Měl kulku v rameni a mnohem nebezpečnější ránu v břiše.
Slabým, hořkým hlasem řekl Riley ...
"Nařizuji ti, abys mě zabila."
Rileyna ruka byla na její zbrani.
Měla by ho zabít.
Měla všechny důvody ho zabít.
I tak ale nevěděla, co dělat ...
Ženský hlas Riley vytrhl z jejího rozjímání.
"Vypadáš, jako bys na něco myslela."
Riley vzhlédla od svého stolu a viděl mladou afroamerickou ženu s krátkými vlasy, která stála ve dveřích její kanceláře.
Byla to Jenn Rostonová, která byla Rileynou novou partnerkou na jejím posledním případu.
Riley se trochu otřásla.
"To nic není," řekla.
Jenniny tmavě hnědé oči byly plné obav.
Řekla, "Ach, já jsem si docela jistá, že to něco je."
Když Riley neodpověděla, Jenn řekla, "Myslíš na Shana Hatchera, viď?"
Riley mlčky přikývla. V těchto dnech se jí vzpomínky na něj vracely docela často – vzpomínky na její hroznou konfrontaci s raněným mužem v chatě jejího zesnulého otce.
Rileyn vztah s uprchlým trestancem spočíval ve zvláštním, pokrouceném poutu loajality. Byl na svobodě pět měsíců a ani se nesnažila jeho svobodu omezit – dokud nezačal vraždit nevinné lidi.
Teď bylo pro Riley těžké uvěřit, že jej nechala na svobodě tak dlouho.
Měli znepokojující, nelegální a velmi, velmi temný vztah.
Ze všech lidí, které Riley znala, věděla Jenn nejlépe, jak temný je.
Nakonec Riley řekla, "Jen si říkám – že jsem ho měla zabít tehdy a tam."
Jenn řekla, "Byl zraněný, Riley. Nepředstavoval pro tebe žádnou hrozbu."
"Já vím," řekla Riley. "Ale stále myslím na to, že jsem nechala mou oddanost zastínit můj úsudek."
Jenn zavrtěla hlavou.
"Riley, mluvily jsme o tom. Už víš, co si o tom myslím. Udělala jsi správnou věc. A nemusíš tomu věřit jen proto, že to říkám. Všichni ostatní zde to cítí stejně."
Riley věděla, že to je pravda. Její kolegové a nadřízení jí srdečně blahopřáli za to, že přivedla Hatchera živého. Jejich dobrá vůle byla vítaná změna. Dokud byla Riley v Hatcherově područí, všichni ji tu oprávněně podezřívali. Teď, když se oblak podezření zvedl, byly tváře jejích kolegů znovu přátelské a ona byla se setkala s obnoveným respektem.
Riley se tu skutečně cítila doma.
Pak se Jenn usmála a dodala, "K čertu, dokonce jsi pro jednou ve svém životě řešila věci podle předpisů."
Riley se zasmála. Rozhodně následovala správný postup v tom jak zadržela Hatchera – což bylo víc, než mohla říct o mnohých svých činnostech na případu, který s Jenn právě společně vyřešily.
Riley řekla, "Jo, myslím, že jsi absolvovala skutečný rychlokurs mých ... nekonvenčních metod."
"To rozhodně ano."
Riley se rozpačitě zasmála. Nevšímala si pravidel ještě více než obvykle. Jenn ji loajálně kryla – i když se vloupala do domu podezřelého bez zatykače. Jenn mohla její činy ohlásit, pokud by se tak rozhodla. Mohla nechat Riley vyhodit z práce.
"Jenn, opravdu oceňuji –"
"Ani o tom nemluv," řekla Jenn. "Je to všechno v minulosti. Co bude následovat je vše na čem záleží."
Jennin úsměv se rozšířil a dodala, "A já neočekávám, že se budeš chovat jako skautka. Ode mne bys to raději neměla také očekávat."
Riley se znovu zasmála, tentokrát pohodlněji.
Přišlo jí těžké uvěřit, že ještě nedávno Jenn nedůvěřovala, měla dokonce za to, že je ztělesněním odplaty za její činy.
Konec konců Jenn udělala pro Riley mnohem, mnohem víc, než že byla jen diskrétní, co se týče jejích činů.
"Poděkovala jsem ti za záchranu mého života?" Zeptala se Riley.
Jenn se usmála.
"Už jsem tak nějak ztratila přehled o tom, kolikrát," řekla.
"No, tak ti děkuji ještě jednou."
Jenn nic neříkala. Její úsměv se vytratil. V její tváři se objevil vzdálený pohled.
"Chtěla jsi něco, Jenn?" Zeptala se Riley. "Chci říct, proč ses zastavila?"
Jenn chvíli jen hleděla do chodby.
Nakonec řekla, "Riley, nevím zda bych ti to měla říct ..." Její hlas utichl.
Pro Riley bylo snadné všimnout si, že ji něco trápí. Chtěla ji uklidnit, říct jí něco jako ...
"Můžeš mi říct cokoli."
Ale to by mohlo být troufalé.
Zdálo se, že se Jenn začala nakonec trochu třást.
"Nevadí," řekla. "To není nic, čím by ses měla zatěžovat."
"Opravdu?"
"Jsem si jistá."
Bez dalšího slova Jenn zmizela v chodbě, takže Riley zůstal jen výrazně nepříjemný pocit. Už dlouho cítila, že Jenn ukrývá své vlastní tajemství – snad nějaké velmi temné.
Proč mi nevěří? Přemýšlela Riley.
Zdálo se, že jedna nebo druhá z nich je vždy trochu nedůvěřivá. Že nevěstilo nic dobrého pro jejich společné pracovní partnerství.
Ale nebylo nic, co by s tím Riley mohla udělat – alespoň prozatím.
Pohlédla na hodinky. Přišla téměř pozdě na schůzku se svým dlouholetým partnerem, Billem Jeffreysem.
Chudák Bill byl v těchto dnech na dovolené, trpěl post-traumatickou stresovou poruchou po strašlivé nehodě po jejich posledním společném případu. Riley pocítila záchvěv smutku, když si na to vzpomněla.
Ona a Bill pracovali společně se slibnou mladou agentkou jménem Lucy Vargasová.
Ale Lucy byl zabita při plnění svých povinností.
Riley postrádala Lucy každičký den.
Ale alespoň už necítila za její smrt provinění.
Bill ale ano.
Brzy ráno Bill zavolal Riley a požádal ji, aby se s ním setkala na námořní základně, která tvořila největší část uzavřeného areálu v Quanticu.
Neřekl jí, proč, což ji děsilo. Doufala, že to nebude nic vážného.
Riley úzkostlivě vstala od stolu a zamířila ven z budovy ÚACH.
KAPITOLA DRUHÁ
Bill pocítil ustarané zachvění, když vedl Riley směrem ke střelnici námořní pěchoty.
Jsem na to připraven? zamýšlel se.
Zdálo se to téměř jako hloupá otázka. Konec konců to byla jen střelba na terč.
Ale toto nebyl žádný obyčejný terč.
Stejně jako on, i Riley měla na sobě maskovací uniformu a nesla pušku M16-A4, nabitou ostrou municí.
Ale na rozdíl od Billa neměla Riley tušení, co budou dělat.
"Kéž bys mi řekl, o co tu jde," řekla Riley.
"Bude to pro nás oba nová zkušenost," řekl.
Tento nový druh střelnice ještě nikdy předtím nezkusil. Ale Mike Nevins, psychiatr, který mu pomáhal s jeho post-traumatickou stresovou poruchou, mu ji doporučil.