"Bude to dobrá terapie," řekl Mike.
Bill doufal, že má Mike pravdu. A doufal, že nebude tak nervózní, když to vyzkouší s Riley.
Bill a Riley zaujali pozice vedle sebe mezi svislými dřevěnými sloupky po čtyřech, rozmístěnými po rozlehlém travnatém hřišti směrem ke zpevněné ploše. Na chodníku byly svislé bariéry s dírami po kulkách. Před pár okamžiky Bill hovořil s mužem v řídící kabině a vše by mělo být nyní připraveno.
Teď promluvil ke stejnému muži přes malý mikrofon, který měl před ústy.
"Náhodné cíle. Začněte."
Náhle se zpoza bariér objevily postavy v lidské velikosti, všechny se pohybovaly po zpevněné ploše. Měly na sobě uniformy bojovníků ISIS a zdálo se, že jsou ozbrojeni.
"Nepřátelé!" Bill zavolal na Riley. "Střílet!"
Riley byla příliš vylekaná, než aby střílela, ale Bill jednou vystřelil, a netrefil se. Pak vystřelil další ránu, která zasáhla jednu z postav. Postava se zcela ohnula a přestala se pohybovat. Ostatní postavy se obrátily, aby se vyhnuly střelbě, některé z nich se pohybovaly rychleji, jiné se schovávaly za překážky.
Riley řekla, "Co to má k čertu být!"
Stále ještě nevystřelila ani jednou.
Bill se zasmál.
"Stop," řekl do mikrofonu.
Najednou byly všechny postavy nehybné.
"Dnes střílíme na falešné lidi na kolečkách?" Zeptala se Riley se smíchem.
Bill vysvětlil, "Jsou to autonomní roboti, namontovaní na Segwayích. Ten chlápek, se kterým jsem mluvil před minutou v kabině volí programy, podle kterých pak fungují. Ale on neovládá každý jejich pohyb. Ve skutečnosti je neovládá vůbec. 'Vědí', co dělat. Mají laserové skenery a navigační algoritmy, aby se mohli vyhnout navzájem a bariérám."
Riley vykulila užasle oči.
"Jo," řekla. "A vědí, co dělat, když začne střelba – běžet, nebo se skrýt, nebo obojí."
"Chceš to zkusit znovu?" Zeptal se Bill.
Riley přikývla, začínala vypadat nadšeně.
Bill řekl znovu do mikrofonu, "Náhodné cíle. Začněte."
Postavy se začaly pohybovat jako předtím a Riley a Bill na ně jednotlivě stříleli. Bill zasáhl jednoho z robotů a stejně tak Riley. Oba roboti se zastavili a ohnuli se. Ostatní roboti se rozprchli, někteří náhodně pobíhali, jiní se schovávali za překážky.
Riley a Bill stále stříleli, ale začínalo to být stále těžší. Roboti, kteří zůstali v pohybu, uhýbali v nepředvídatelných manévrech a při různé rychlosti. Ti, kteří se schovali za bariéry, se pořád vraceli, ponoukali Riley a Billa, aby na ně stříleli. Bylo nemožné zjistit, zpoza které bariéry se objeví. Pak buď pobíhali po prostoru, nebo se znovu ukryli.
I přes tento zdánlivý chaos to trvalo asi jen půl minuty, než Riley a Bill zasáhli všech osm robotů. Všichni byli ohnutí a nehybní mezi bariérami.
Riley a Bill snížili své zbraně.
"To bylo divné," řekla Riley.
"Chceš přestat?" Zeptal se Bill.
Riley se zasmála.
"Děláš si srandu? Rozhodně ne. Co bude dál?"
Bill polkl, náhle se cítil nervózní.
"Máme zlikvidovat nepřátele, aniž bychom zabili civilisty," řekl.
Riley se na něj soucitně podívala. Pochopil její obavy. Moc dobře věděla, proč je kvůli tomuto novému cvičení nesvůj. Připomínalo mu to nevinného mladého muže, kterého omylem postřelil minulý měsíc. Chlapec se zotavil ze svého zranění, ale Bill stále nemohl setřást svou vinu.
Bill byl také vystrašený, protože brilantní mladá agentka jménem Lucy Vargasová byla zabita při stejném incidentu.
Kdybych ji jen byl schopný zachránit, pomyslel si znovu.
Bill od té doby čerpal oficiální volno a přemýšlel, jestli bude někdy schopen vrátit se do práce. Zcela se zhroutil, začal pít a dokonce i uvažoval o sebevraždě.
Riley mu pomohla to překonat – ve skutečnosti mu zřejmě zachránila život.
Bill cítil, že už je mu teď lépe.
Ale byl na toto připraven?
Riley jej neustále sledovala s obavami.
"Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" zeptala se ho.
Bill si opět vzpomněl, co řekl Mike Nevins.
"Bude to dobrá terapie."
Bill přikývl na Riley.
"Myslím, že ano," řekl.
Zaujali své pozice a pozvedli své zbraně. Bill mluvil do mikrofonu. "Nepřátelé a civilista."
Začala se odvíjet stejná akce jako předtím – ale tentokrát byla jedna z postav žena, zahalená v modrém hidžábu. Rozhodně nebylo obtížné odlišit ji od nepřátel v jejich fádním, hnědém oblečení. Ale proplétala se mezi ostatními ve zdánlivě náhodném vzorci.
Riley a Bill začali odstřelovat nepřátele stejně jako dříve – některé mužské postavy se kulkám vyhnuly, zatímco jiní se ukryli za překážky, aby pak vyrazili nevyzpytatelným směrem.
Ženská postava se také hýbala, jako by se bála střelby, spěchala zoufale sem a tam, ale nějak se nikdy neobtěžovala skrývat se za bariéru. Její simulovaná panika jen ztěžovala úsilí se jí vyhnout.
Bill cítil studený pot na čele, jak střílel jednu ránu za druhou.
Brzy on a Riley zastřelili všechny nepřátele a žena v hidžábu tam stála sama bez úhony.
Bill pomalu vydechl úlevou a sklopil zbraň.
"Jak se ti vede?" Zeptala se Riley s obavou v hlase.
"Myslím, že docela dobře," řekl Bill.
Ale jeho dlaně byly na zbrani vlhké a trochu se třásl.
"Možná by to pro začátek stačilo," řekla Riley.
Bill zavrtěl hlavou.
"Ne," řekl. "Musíme vyzkoušet další program."
"A to je co?"
Bill těžce polkl.
"Je to situace s rukojmím. Civilista zemře, pokud ty nebo já zastřelíme oba nepřátele najednou."
Riley se na něj pochybovačně podívala.
"Bille, já nevím ..."
"No tak," řekl Bill. "Je to jen hra. Pojďme to zkusit."
Riley pokrčila rameny a zvedla svou zbraň.
Bill promluvil do mikrofonu, "Situace s rukojmími. Začněte."
Roboti ožili. Ženská postava zůstala v otevřeném prostoru, zatímco nepřátelé zmizeli za překážky.
Pak se dva nepřátelé objevili zpoza překážky, hrozivě se vznášeli kolem ženské postavy, která vrávorala tam a zpět ve zdánlivé úzkosti.
Bill věděl, že trik je v tom, že on a Riley musí vystřelit na oba nepřátele hned, jak na ně budou mít namířeno.
Bylo na něm, aby ten okamžik zvolil.
Jak on a Riley pečlivě zamířili jejich zbraně, Bill řekl ...
"Vezmu si toho nalevo, ty si vezmi toho chlapa na pravé straně. Vystřel, až řeknu, 'Teď.'"
"Rozumím," řekla Riley.
Bill pečlivě sledoval pohyby a pozice dvou nepřátel. Uvědomil si, že to bude těžké – mnohem těžší, než původně očekával.
V témže okamžiku jeden z nepřátel odjel a druhý nepřítel se přemístil nebezpečně blízko k rukojmím.
Budeme mít někdy šanci na čistý výstřel? přemýšlel.
Poté, jen na prchavý okamžik, se oba nepřátelé posunuli asi stopu opačným směrem od rukojmí.
"Teď!" Vyštěkl Bill.
Ale než mohl zmáčknout spoušť, zavalil jej příliv vzpomínek ...
Řítil se směrem k opuštěné budově, když uslyšel zazvonit výstřel.
Vytáhl svou zbraň a vběhl dovnitř, kde viděl Lucy ležící na břiše na podlaze.
Uviděl mladého muže, který se pohyboval směrem k ní.
Bill na muže Instinktivně vystřelil na muže a zasáhl ho.
Muž se otočil, než spadl na zem – a teprve potom Bill viděl, že jeho ruce jsou prázdné.
Byl neozbrojený.
Muž se pouze snažil pomoci Lucy.
Smrtelně zraněná Lucy se zvedla na lokty a vypálila šest ran na jejího skutečného útočníka ...
... muže, kterého Bill měl zastřelit.
Z Rileyny zbraně zazněl výstřel a vytrhl Billa z jeho vzpomínek.
Vzpomínky přicházely a odcházely v pouhém zlomku sekundy.
Jeden z nepřátel se nahnul, mrtvý pod Rileyným výstřelem.
Ale Bill stál jako zmrazený. Nemohl zmáčknout spoušť.
Přežívající nepřítel se hrozivě obrátil k ženě a zazněl nahraný výstřel z reproduktoru.
Žena se nahnula a přestala se pohybovat.
Bill konečně vystřelil ze své zbraně a zasáhl přeživšího nepřítele – ale příliš pozdě na to, aby rukojmí přežil.
Situace se chvíli zdála hrozně reálná.
"Kristepane," řekl. "Oh, Bože, co jsem to dovolil?"
Bill udělal krok vpřed, téměř jako by chtěl spěchat ženě na pomoc.
Riley před něj vkročila, aby ho zastavila.
"Bille, to je v pořádku! Je to jen hra! To není skutečné!"
Bill se zastavil, třásl se po celém těle a snažil se uklidnit.
"Riley, omlouvám se, já jen že ... vše se mi na chvilku vyjevilo a ..."
"Já vím," řekla konejšivě Riley. "Chápu to."
Bill se zhroutil a zavrtěl hlavou.
"Možná na to nejsem připravený," řekl. "Možná bychom měli pro dnešek skončit."
Riley mu poklepala na rameno.
"Ne," řekla. "Myslím, že bys to měl dokončit."
Bill se několikrát dlouze a pomalu nadechl. Věděl, že Riley má pravdu.
On a Riley zaujali znovu svůj postoj a Bill znovu řekl do mikrofonu ...
"Situace rukojmího. Začněte."
Opakovala se stejná akce, dva nepřátelé, číhající nebezpečně blízko rukojmí.
Bill dýchal pomalu, dovnitř a ven, díval se skrze své hledí.
Je to jen hra, říkal si. Je to jen hra.
Konečně přišel okamžik, na který čekal. Oba nepřátelé se mírně odsunuli od rukojmí. Stále to byl nebezpečný výstřel, ale Bill a Riley jej museli podstoupit.
"Teď !" řekl.
Tentokrát okamžitě vystřelil a o zlomek vteřiny později slyšel Rileyn výstřel.
Oba nepřátelé se nahnuli a přestali se pohybovat.
Bill sklonil svou zbraň.
Riley ho poplácala po zádech.
"Dokázal jsi to, Bille," řekla s úsměvem. "Užívám si to. Co jiného můžeme udělat s těmito roboty?"
Bill řekl, "Je tam program, ve kterém se můžeme pohybovat směrem k nim během naší střelby."
"Pojďme to zkusit."
Bill promluvil do mikrofonu.
"Zblízka."
Všech osm nepřátel se začalo pohybovat a Bill a Riley pokročili směrem k nim krok za krokem, v malých výpadech. Několik robotů padlo a ostatní pobíhali kolem, bylo stále těžší je trefit.
Jak Bill střílel, uvědomil si, že v této simulaci něco chybí.
Nestřílí po nás, pomyslel si.
Také jeho úleva ze záchrany rukojmí byla podivně prázdná. Konec konců on a Riley jen zachránili život robota.
Nezměnilo to realitu toho, co se stalo minulý měsíc.
Rozhodně to nepřineslo Lucy zpět k životu.
Jeho vina jej stále pronásledovala. Bude někdy schopen ji setřást?
A bude se někdy moci vrátit do práce?
KAPITOLA TŘETÍ
Po jejich tréninku na terč měla Riley stále obavy o Billa. Pravda, rychle se z toho dostal, jak byl poprvé jak zmrazený. A ve skutečnosti se zdálo, že ho to baví, když začali střílet zblízka.
Dokonce se zdálo, že je veselý, když odpustil Quantico a vrátil se zpět do svého bytu. Přesto to však nebyl stejný starý Bill, který byl jejím partnerem po mnoho let – a který se už dávno stal jejím nejlepším kamarádem.
Věděla, čeho se nejvíce obává.
Bill se bál, že se nikdy nebude schopen vrátit do práce.
Přála si, aby ho byla schopná přesvědčit laskavými a jednoduchými slovy – něco jako ...
"Procházíš si jen těžkým obdobím. Všichni jsme si to zažili. Budeš z toho venku dřív, než si myslíš."
Ale lehkovážné ujišťování nebylo to, co Bill právě teď potřeboval. A pravda byla, že Riley opravdu nevěděla, zda to je pravda.
Utrpěla vlastní krátké období post-traumatické stresové poruchy a věděla, jak těžké může zotavení být. Bude muset Billovi pomoci projít si tím hrozným procesem.
Ačkoli se Riley vrátila do své pracovny, měla dnes ve skutečnosti na ÚACH málo práce. V současné době neměla žádný případ a tyto pomalé dny byly vítanou změnou po posledním intenzivním případu v Iowě. Dokončila pár detailů, které si vyžadovaly její pozornost, a odešla.
Jak Riley jela domů, cítila se spokojená při pomyšlení na večeři se svou rodinou. Byla obzvláště potěšena, že dnes večer pozvala Blaina Hildretha a jeho dceru.
Riley byla potěšena, že Blaine byl součástí jejího života. Byl to krásný, okouzlující muž. A stejně jako ona, i on se docela nedávno rozvedl.
On byl také, jak se ukázalo, pozoruhodně odvážný.
Byl to Blaine, který postřelil a těžce zranil Shana Hatchera, když vyhrožoval Rileyně rodině.
Riley mu za to bude vždy vděčná.
Doposud strávila s Blainem jednu noc u něj doma. Udržovali to v tajnosti – jeho dcera, Crystal, byla v tu dobu pryč na návštěvě sestřenic během jarních prázdnin. Riley se usmála při vzpomínce na jejich vášnivé milování.
Skončí dnešní večer stejně?
*
Rileyna hospodyně, Gabriela, uvařila lahodné jídlo chiles rellenos podle rodinného receptu, který si přivezla z Guatemaly. Každý se těšil z kouřících, lahodných plněných paprik.
Riley měla pocit hlubokého uspokojení z velmi dobré večeře a dobré společnosti.
"Není to příliš picante?" Zeptala se Gabriela.
Nebylo to příliš pálivé a kořeněné ani pro americké chuťové buňky a Riley si byla jistá, že to Gabriela ví. Gabriela byla vždy zdrženlivá s jejími původními recepty ze střední Ameriky. Očividně toužila po komplimentech, které přišly rychle a snadno.
"Ne, je to dokonalé," řekla Rileyna patnáctiletá dcera April.
"Ze všech nejlepší," řekla Jilly, třináctiletá dívka, kterou se Riley snažila adoptovat.
"Prostě úžasné," řekla Crystal, nejlepší přítelkyně April.
Otec Crystal, Blaine Hildreth, neřekl nic okamžitě. Ale Riley z jeho výrazu viděla, že je pokrmem okouzlen. Také věděla, že Blainovo hodnocení je částečně profesionální. Blaine vlastnil luxusní, ale ležérní restauraci zde ve Fredericksburgu.
"Jak to děláš, Gabrielo?" zeptal se po několika soustech.
"Es un secreto," řekla Gabriela se šibalským úsměvem.
"Tajemství, co?" Tázal se Blaine. "Jaký druh sýra používáš? Nemohu jej poznat. Jsem si jistý, že to není Monterey Jack nebo Chihuahua. Manchego, možná?"
Gabriela zavrtěla hlavou.
"To niky neprozradím," řekla se smíchem.
Blaine a Gabriela dál žertovali o receptu, zčásti v angličtině a částečně ve španělštině, Riley se přistihla, jak přemýšlí, jestli by ona a Blaine mohli ...
Při té myšlence se trochu zarděla.
Ne, dnes večer se to nestane.
Jen stěží by k tomu mohli elegantně, diskrétně přejít se všemi kolem.
Ne, že by bylo něco špatného na tom, jak to bylo nyní.
Být obklopen lidmi, na kterých jí hluboce záleželo, jí v tento večer působilo nesmírné potěšení. Ale jak sledovala, jak se její rodina a přátelé baví, začaly Riley trápit nové obavy.
Jedna osoba u stolu neřekla skoro ani slovo. Byl to Liam, nový přírůstek do Rileyny domácnosti. Liam byl ve věku April a tito dva teenageři spolu nedávno chodili. Riley zachránila vysokého, protáhlého kluka před urážlivým, opilým otcem. Potřeboval místo k životu a právě teď to znamenalo spát na rozkládací pohovce v Rileyně rodinném pokoji.
Liam byl většinou upovídaný a extrovert. Zdálo se ale, že ho dnes večer něco trápí.
Riley se zeptala, "Je něco v nepořádku, Liame?"
Zdálo se, že ji chlapec ani neslyšel.
Riley promluvila o něco hlasitěji.
"Liame."
Liam zvedl oči od jídla, kterého se zatím sotva dotkl.
"Co?" řekl.
"Děje se něco?"
"Ne. Proč?"
Riley se znepokojeně podívala. Něco bylo rozhodně v nepořádku. Liam málokdy odpovídal takhle jednoslabičně.
"Jen mě to zajímalo," řekla.
Řekla si, že si musí s Liamem promluvit později.
*
Gabriela zakončila večeři lahodný koláčem. Riley a Blaine si užívali po večeři drinky, zatímco čtyři děti se bavily v rodinném pokoji, a nakonec Blaine a jeho dcera odešli domů.
Riley počkala, až April a Jilly odejdou na noc do svého pokoje. Pak šla sama do obývacího pokoje. Liam seděl tiše na pohovce a zíral do prázdna.
"Liame, vidím, že se něco děje. Kéž bys mi o tom řekl."
"Nic se neděje," řekl Liam.
Riley překřížila ruce a nic neříkala. Věděla z jednání s děvčaty, že je někdy nejlepší na děti počkat.
Pak Liam řekl, "Já o tom nechci mluvit."
Riley byla překvapená. Byla zvyklá na náladovost dospívajících od April a od Jilly, alespoň čas od času. Ale pro Liama to nebylo vůbec typické. Byl vždy příjemný a ochotný. Byl to také odhodlaný student a Riley oceňovala jeho vliv na April.
Riley nadále čekala v tichosti.
Nakonec Liam řekl, "Dnes mi volal táta."
Riley cítila, jak ji bodlo v žaludku.
Nemohla si pomoci a vzpomněla si na ten hrozný den, kdy přispěchala do Liamova domu, aby ho zachránila před bitím od jeho otce.