V Á B E N Í
(ZÁHADA RILEY PAIGE – KNIHA . 4)
B L A K E P I E R C E
Blake Pierce
Blake Pierce je autorem nejprodávanější mystery série RILEY PAGE, která obsahuje tajuplné thrillery, plné napětí, NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1), POSEDLOST (kniha č. 2) a TOUŽENÍ (kniha č. 3) a VÁBENÍ (kniha č. 4). Blake Pierce je rovněž autorem mystery série MACKENZIE WHITE a mystery série AVERY BLACK.
Zapálený čtenář a celoživotní fanoušek mystery a thriller žánrů, Blake, se zajímá o názory svých čtenářů, a tak ho neváhejte kontaktovat na stránkách www.blakepierceauthor.com abyste se dověděli více a byli s ním v kontaktu.
Copyright © 2016 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených v USA. Copyright Act z roku 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento ebook je licencován pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme vám za respektování tvrdé práce tohoto autora. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a zápletky jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Obrázek na přebalu Copyright GongTo použit s licencí od Shutterstock.com.
KNIHY OD AUTORA BLAKE PIERCE
RILEY PAIGE MYSTERY SÉRIE
NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)
POSEDLOST (kniha č. 2)
TOUŽENÍ (kniha č. 3)
VÁBENÍ (kniha č. 4)
PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)
SOUŽENÍ (kniha č. 6)
MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE
NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)
NEŽ SE PODÍVÁ (kniha č. 2)
AVERY BLACK MYSTERY SÉRIE
DŮVOD ZABÍJET (kniha č. 1)
DŮVOD PRO ÚTĚK (kniha č. 2)
OBSAH
PROLOG
KAPITOLA PRVNÍ
KAPITOLA DRUHÁ
KAPITOLA TŘETÍ
KAPITOLA ČTVRTÁ
KAPITOLA PÁTÁ
KAPITOLA ŠESTÁ
KAPITOLA SEDMÁ
KAPITOLA OSMÁ
KAPITOLA DEVÁTÁ
KAPITOLA DESÁTÁ
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
KAPITOLA DVANÁCTÁ
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
KAPITOLA PATNÁCTÁ
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ OSMÁ
PROLOG
Zatímco muž seděl v autě, přemohly ho obavy. Věděl, že si musí pospíšit. Dnes večer bylo důležité, aby vše běželo podle plánu. Ale objeví se žena na této silnici v její obvyklou hodinu?
Bylo jedenáct hodin v noci a měl to jen tak tak.
Vzpomněl si na hlas, který mu zněl v hlavě, než sem přišel. Hlas jeho dědy.
"Scratchi, měl by ses ujistit, že znáš její program opravdu důkladně."
Scratch. Muži v autě se to jméno nelíbilo. Nebylo to jeho pravé jméno. Bylo to pojmenování pro ďábla z lidového vyprávění. Podle dědy byl "zlej".
Děda mu říkal Scratchi odpradávna. Přestože ho všichni ostatní nazývali jeho skutečným jménem, přezdívka Scratch mu uvízla v mysli. Nenáviděl svého dědu. Ale on nemohl ho dostat z hlavy.
Scratch natáhl ruku a poplácal se několikrát po hlavě, snažil se z ní ten hlas dostat ven.
Bolelo to a na okamžik znovu nabyl pocit klidu.
Ale pak se někde zevnitř ozval dědův tupý smích. Teď už byl alespoň trochu slabší.
Úzkostlivě pohlédl na své hodinky. Několik minut po jedenácté. Bude mít dnes večer zpoždění? Šla někam jinam? Ne, to nebyl její styl. Pozoroval ji už několik dní. Byla vždy dochvilná, vždy dodržovala stejnou rutinou.
Kéž by jen pochopila, kolik je v sázce. Děda by ho potrestal, kdyby to zpackal. Ale bylo v tom něco víc. Svět sám o sobě už měl málo času. Měl obrovskou zodpovědnost a to na něj doléhalo.
V dálce se na silnici objevila světla a on si úlevou oddychl. To musí být ona.
Tato venkovská silnice vedla pouze k několika domům. V tuto hodinu obvykle zela prázdnotou, až na ženu, která po ní vždy jela z práce k domu, kde měla pronajatý pokoj.
Scratch otočil auto, aby byl k tomu jejímu čelem a zastavil přímo uprostřed této malé štěrkové cesty. Vystoupil, ruce se mu třásly, s baterkou nahlížel pod kapotu a doufal, že to bude fungovat.
Srdce mu prudce zabušilo, jak kolem druhé vozidlo projelo.
Zastav! modlil se tiše. Zastav, prosím!
Druhé vozidlo nato zastavilo kousek od něj.
Kousl se, aby se neusmál.
Scratch se otočil a podíval se za světly. Ano, bylo to její ošuntělé malé auto, tak jak doufal.
Teď už ji jen musel k sobě nalákat.
Stáhla okénko a on se na ni podíval a co nejpříjemněji se usmál.
"Vypadá to, že jsem uvězněný," zavolal.
Obrátil baterku krátce na obličej řidiče. Ano, to je určitě ona.
Scratch si všiml jejího okouzlujícího, upřímného obličeje. Co bylo ještě důležitější, byla velmi hubená, což jeho účelu vyhovovalo.
Co všechno jí bude muset provést, byla jí až škoda. Ale bylo to jak děda vždycky říkal: "Je to pro vyšší dobro."
To byla pravda a Scratch to věděl. Kdyby to ta žena jen trochu chápala, možná by byla ochotná se obětovat. Konec konců vlastní obětování se bylo jednou z nejlepších vlastností lidské přirozenosti. Měla by být ráda, že poslouží.
Ale věděl, že toho od ní nemůže příliš očekávat. Bude to násilné a chaotické, ostatně jako vždy.
"Co máte za problém?" volala žena.
Všiml si něčeho přitažlivého na tom jak promluvila. Ještě ale nevěděl, co to bylo.
"Nevím," řekl. "Jen tak si umřelo."
Žena vystrčila hlavu z okna. Podíval se přímo na ni. Její pihovatý obličej, orámovaný zářivě červenými kudrnatými vlasy, byl upřímně vyhlížející a usměvavý. Zdálo se, že není ani trochu zdrcena nepříjemnostmi, které jí způsobil.
Ale bude natolik důvěřivá, aby vystoupila z auta? Pravděpodobně ano, když by měl soudit podle chování ostatních žen.
Děda mu vždycky říkával, jak je strašně ošklivý a on si nemohl pomoci a sám o sobě takto také smýšlel. Ale věděl, že ostatní lidé – zejména ženám – připadal od pohledu spíše příjemný.
Pokynul rukou směrem k otevřené kapotě auta. "Nevím nic o autech," zvolal zpět na ni.
"Ani já ne," zavolala žena.
"No, možná bychom my dva mohli dohromady zjistit, co se s tím stalo," řekl. "Nebude vám vadit, když to zkusíte?"
"Vůbec ne. Jen si ode mě toho moc neslibujte."
Otevřela dveře, vystoupila a šla k němu. Ano, všechno perfektně klapalo. Podařilo se mu ji vylákat z auta ven. Ale čas byl stále to nejpodstatnější.
"Pojďme se podívat," řekla, stoupla si vedle něj a při pohlédla na motor.
Teď si uvědomil, co se mu na jejím hlase líbí.
"Máte zajímavý přízvuk," řekl. "Jste ze Skotska?"
"Z Irska," řekla příjemně. "Jsem tu jen dva měsíce, mám zelenou kartu proto, abych zde mohla pracovat s rodinou."
Usmál se. "Vítejte v Americe," řekl.
"Díky. Zatím se mi tu moc líbí."
Ukázal směrem na motor.
"Počkejte chvíli," řekl. "Co si myslíte, že to je?"
Žena se sehnula, aby se podívala více zblízka. Podrazil podpěru a kapota jí se žuchnutím dopadla na hlavu.
Otevřel kapotu, doufal, že už ji nebude muset znovu udeřit. Naštěstí byla v bezvědomí, tvář i tělo bezvládně ležely na motoru.
Rozhlédl se kolem. Nikdo nebyl na dohled. Nikdo neviděl, co se stalo.
Otřásl se radostí.
Vzal ji do náručí a přitom si všiml, že má tvář i přední část oděvu potřísněné mazivem. Byla lehká jako pírko. Odnesl ji k boku auta a natáhl ji na zadní sedadlo.
Byl si jistý, že tahle jeho potřebám dobře poslouží.
*
Zrovna kdy Meara začala nabývat vědomí, otřásla jí ohlušující záplava hluku. Zdálo se, jako by se naráz rozezněly všechny zvuky, jaké si dokázala představit. Jakoby z tuctu hracích skříní zněly zvony, gongy, zvonkohry, ptačí zpěv a různé melodie. Znělo to záměrně nepřátelsky.
Otevřela oči, ale na nic se zaostřily. V hlavě cítila ostrou bolest.
Kde to jsem? říkala si.
Někde v Dublinu? Ne, byla schopna dát dohromady alespoň částečnou chronologii. Přiletěla sem před dvěma měsíci, začal pracovat hned, jak se zabydlela. Určitě je v Delawaru. S námahou si vzpomněla na to, jak zastavila, aby pomohla muži s jeho autem. Pak se něco stalo. Něco špatného.
Ale co je tohle za místo a ten hrozný hluk?
Uvědomila si, že přenášená jako dítě. Uslyšela hlas muže, který ji nesl ji, jak ten rámus překřikuje.
"Neboj se, dostali jsme se sem včas."
Její oči začaly zaostřovat. Před ní se vynořil ohromující počet hodin všech představitelných velikostí, tvarů a stylů. Viděla ohromné pendlovky, obklopené menšími hodinami, některé z nich byly kukačkové, jiné s malou přehlídkou pohybujících se panáčků. Na policích byly rozmístěny ještě menší hodiny.
Všechny ohlašují celou, pomyslela si.
Ale ve všem tom hluku nemohla spočítat všechny gongy nebo zvony.
Otočila hlavu, aby zjistila, kdo ji nese. Podíval se na ni. Ano, byl to on - muž, který ji požádal o pomoc. Byla blázen, že kvůli němu zastavila. Lapila se do jeho pasti. A co se jí chystá provést?
Když utichl hluk z hodin, její oči se znovu rozostřily. Nemohla je udržet otevřené. Cítila, jak její vědomí oslabuje.
Musím zůstat vzhůru, pomyslela si.
Slyšela kovové chrastění, pak cítila, jak je jemně položena na chladný, tvrdý povrch. Pak to znovu zachrastilo a následoval zvuk kroků a pak se nakonec otevřely a zavřely dveře. Nespočetné hodiny pořád tikaly.
Pak uslyšela ženské hlasy.
"Žije."
"To má smůlu."
Hlasy byly tiché a chraptivé. Meaře se podařilo znovu otevřít oči. Viděla, že podlaha je z šedého betonu. Bolestně se otočila a viděla tři lidské siluety, sedící na podlaze blízko ní. Nebo si alespoň myslela, že jsou lidské. Zdálo se, že to jsou mladé dívky, teenageři, ale byly vychrtlé, podobné kostrám, pod kůží se jim rýsovaly kosti. Jedna vypadala, že je sotva při vědomí, hlavu měla skloněnou a oči hleděly na šedou podlahu. Připomínaly jí fotografii vězňů v koncentračních táborech.
Byly vůbec naživu? Ano, musely být naživu. Právě je obě zaslechla promluvit.
"Kde to jsme?" Zeptala se Meara.
Zašeptanou odpověď sotva slyšela.
"Vítej," řekla jedna z nich, "v pekle."
KAPITOLA PRVNÍ
Riley Paige neviděla první blížící se úder. Přesto její reflex zareagoval dobře. Cítila, jak se zastavil čas, když se jí na břicho hnala první rána. Dokonale před ní zacouvala. Pak se jí směrem k hlavě blížil zeširoka mířený levý hák. Uskočila stranou a vyhnula se mu. Když se k její tváři přiblížil se závěrečným úderem, její ostražitost dosáhla maxima a úder zastavila svou rukavicí.
Pak se čas dostal do svého normálního tempa. Věděla, že kombinace úderů přišla za méně než dvě sekundy.
"Dobře," řekl Rudy.
Riley se usmála. Rudy nyní uhýbal, plně připravený na její útok. Riley dělala totéž, poskakovala, fingovala, snažila se ho udržet v napětí.
"Není třeba spěchat," řekl Rudy. "Promysli si to. Ber to jako šachy."
Cítila se trochu naštvaná, jak pokračovala ve svém bočním pohybu. Šetřil ji. Proč ji tak šetří?
Ale věděla, že to je dobře. Byl to její první zápas v ringu se skutečným soupeřem. Až dosud testovala své údery na boxovacím pytli. Musela myslet na to, že je v této formě boje pouhou začátečnicí. Opravdu bylo nejlepší nepospíchat.
Byl to nápad Mika Nevinse, aby začala trénovat box. Forenzní psychiatr, který konzultoval případy s FBI, byl také Rileyn dobrý přítel. Dostal ji z mnohých osobních krizí.
Nedávno si Mikovi postěžovala, že má problémy s ovládáním svých agresivních impulsů. Často ztrácela nervy. Cítila se na hraně.
"Zkus zápas v ringu," řekl Mike. "Je to skvělý způsob, jak vypustit páru."
Právě teď se cítila docela jistá, že měl Mike pravdu. Bylo dobré přemýšlet za pochodu, zabývat se skutečnými hrozbami místo smyšlených, a bylo osvobozující řešit hrozby, které nebyly ve skutečnosti smrtelné.
Také bylo dobré, že začala chodit do posilovny a to jí pomáhalo v tom, aby se taky dostala ven z ústředí Quantica. Trávila tam příliš mnoho času. To byla vítaná změna.
Ale příliš dlouho se s tím párala. A v Rudyho očích viděla, že se připravuje na další útok.
V hlavě si předem vybrala svou další kombinaci úderů. Náhle vyskočila vpřed, aby zahájila svůj útok. Její první úder přišel zleva, on se mu ale vyhnul a oplatil ho pravým hákem, kterým jí zasáhl do helmy. Ani ne za sekundu mu ho vrátila pravým úderem, který udeřil do jeho rukavice. V mžiku zahájila úder levým hákem, kterému se vyhnul tím, že sebou trhl stranou.
"Dobře," řekl znovu Rudy.
Riley z toho dobrý pocit neměla. Nezasáhla ho zatím ani jednou ranou, zatímco on do ní ťukal i když se sám zrovna bránil, a ona začala cítit, jak v se v ní hromadí podráždění. Ale musela si připomenout, co jí Rudy řekl hned na začátku ...
"Nečekej, že dáš hodně úderů. To se nepodaří nikomu. Rozhodně ne při zápasu v ringu."
Teď sledovala jeho rukavice, cítila, že se chystá spustit další útok. Ale právě v ten okamžik v její představivosti nastala zvláštní transformace.
Rukavice se proměnily v jeden plamen – bílý, syčící plamen propanové pochodně. Znovu se ocitla ve tmě v kleci, vězeň sadistického vraha zvaného Peterson. Pohrával si s ní, musela se sehnout, aby unikla plamenům a jejich spalujícímu žáru.
Ale už byla unavená ponižováním. Tentokrát byla rozhodnuta se pomstít. Když plamen poskočil směrem k její tváři, zároveň se sklonila a zahájila zuřivý úder, kterým ale nezasáhla. Plamen se kolem něj stočil a ona zareagovala protiúderem, který ale také svůj cíl minul. Ale než Peterson mohl učinit další krok, vrhla zvedák a cítila, jak zasáhla jeho bradu...
"Hej! Vykřikl Rudy.
Jeho hlas vrátil Riley zpět do současné reality. Rudy byl natažený na zádech na podložce.
Jak se tam dostal? Podivovala se Riley.
Pak si uvědomila, že ho praštila – a to tvrdě.
"Ach můj bože!" vykřikla. "Rudy, promiň!"
Rudy se usmíval a postavil se zpátky na nohy.
"Ne," řekl. "To bylo dobré."
Pak v zápase pokračovali. Zbytek tréninku byl v klidu a ani jeden z nich toho druhého nezasáhl. Ale teď z toho měla Riley už dobrý pocit. Mike Nevins měl pravdu. To byla přesně ta terapie, kterou potřebovala.
I tak pořád přemýšlela, zda bude vůbec někdy schopná setřást ty vzpomínky.
Možná už nikdy, pomyslela si.
*
Riley nadšeně zabořila nůž do svého steaku. Šéfkuchař v Blainově grilu odváděl skvělou práci na několika méně tradičních pokrmech, ale po dnešním cvičení v posilovně měla chuť na pořádný steak se salátem. Její dcera April a její kamarádka Crystal si objednaly hamburgery. Blaine Hildreth, otec Crystal, byl v kuchyni, ale vrátí se každou chvíli, aby dojedl své mahi-mahi.
Riley a rozhlédla po pohodlně vyhlížející jídelně s hlubokým pocitem zadostiučinění. Uvědomila si, že její život postrádal dostatečný počet vřelých večerů jako byl tento, s jejími přáteli, rodinou a dobrým jídlem. Scény z její práce byly často ošklivé a znepokojující.
Za pár dní bude svědčit u výslechu o podmínečném propuštění vraha dětí, který doufal v to, že se dostane z vězení dřív. A ona se potřebovala ujistit, že mu to neprojde.