"Věřím, že zvláštní agentka FBI, Riley Paige, by chtěla učinit prohlášení," řekla Simmonsová.
Riley těžce polkla. Chvíle, na kterou se patnáct let připravovala, právě nastala. Věděla, že výbor byl již obeznámen se všemi důkazy, i když neúplnými. Nebyl důvod se jimi znovu zabývat. Musí zapůsobit víc osobně.
Vstala a promluvila.
"Pochopila jsem, že Larry Mullins žádá o podmínečné propuštění, protože je ´příkladným vězněm´." S ironickou poznámkou dodala, "Pane Mullinsi, blahopřeji vám k vašemu úspěchu."
Mullins přikývl, jeho obličej zůstal bez výrazu. Riley pokračovala.
"´Příkladné chování´ - co přesně to znamená? Zdá se mi, že to nemá moc společného s tím co udělal, ale spíš s tím co neudělal. Neporušil pravidla věznice. Choval se slušně. To je vše."
Riley se snažila udržet svůj hlas v klidu.
"Upřímně řečeno, nejsem překvapená. Ve vězení nemá k dispozici žádné děti, které by mohl zabít."
V místnosti zaznělo zalapání po dechu a šelest. Mullinsův úsměv se proměnil v nevzrušený výraz.
"Promiňte," řekla Riley. "Uvědomuji si, že Mullins nikdy neprohlásil, že šlo o promyšlenou vraždu a obžaloba se tomuto verdiktu nikdy nevěnovala. Ale i přesto se přiznal. Zabil dvě děti. Není možné, že to provedl s dobrými úmysly."
Na okamžik se odmlčela, pečlivě volila svá další slova. Chtěla vyprovokovat Mullinse, aby ukázal svůj hněv, své pravé já. Ale ten muž samozřejmě věděl, že kdyby to udělal, zničil by svou historii dobrého chování a nikdy by se odsud nedostal. Její nejlepší strategií bylo ukázat členům výboru, co skutečně provedl.
"Viděla jsem bezvládné tělo čtyřletého Iana Hartera den poté, co byl zabit. Vypadal, jako by spal s otevřenýma očima. Smrt ho oloupila o veškerý výraz tváře a jeho obličej byl uvolněný a klidný. I tak jsem ještě viděla hrůzu v jeho očích bez života. Jeho poslední chvíle na tomto světě byly plné hrůzy. U malého Nathana Bettse to bylo stejné."
Riley slyšela, jak obě matky začaly plakat. Strašně nerada vyvolávala tyto hrozné vzpomínky, ale prostě neměla na vybranou.
"Nesmíme zapomenout na jimi prožitý děs," řekla Riley. "A nesmíme zapomenout na to, že Mullins během soudu neprojevil téměř žádné emoce a rozhodně vůbec žádnou známku lítosti. Jeho výčitky svědomí přišly mnohem, mnohem později – jestli byly vůbec skutečné."
Riley se dlouze a zvolna nadechla.
"Kolik let života vzal těm chlapcům dohromady? Mě se zdá, že mnohem, mnohem víc než sto. Dostal třicet let. Odseděl si jen patnáct. To nestačí. Nebude žít dost dlouho na to, aby za ty ztracené roky zaplatil."
Rileyn hlas se nyní třásl. Věděla, že se musí držet. Nemohla se rozplakat nebo křičet vzteky.
"Je čas odpustit Larrymu Mullinsovi? To nechám na rodinách chlapců. Toto slyšení není o odpouštění. O to tu nejde. Nejdůležitější věc je nebezpečí, které stále představuje. Nemůžeme riskovat pravděpodobnost, že v jeho rukou zemřou další děti."
Riley si všimla, že pár lidí v komisi se podívalo na své hodinky. Trochu zpanikařila. Výbor dnes ráno projednal dva jiné případy před polednem měl dokončit ještě další čtyři. Začínali být netrpěliví. Riley to musí okamžitě zakončit. Zpříma se na ně podívala.
"Dámy a pánové, prosím vás, neschvalujte toto podmínečné propuštění."
Pak řekla: "Možná by chtěl jménem vězně promluvit někdo jiný."
Riley se posadila. Její poslední slova byla dvojsmyslná. Moc dobře věděla, že za Mullinse zde nepromluví ani jeden jediný člověk. I přes své "dobré chování" neměl na světě přítele ani obhájce. Riley si byla jistá, že si také žádného nezaslouží.
"Chtěl by někdo promluvit?" zeptala se úřednice, řídící výslech.
"Jen bych rád dodal pár slov," řekl hlas vzadu v místnosti.
Riley zalapala po dechu. Dobře ten hlas znala.
Otočila se na židli a spatřila malého, baculatého muže, který stál vzadu v místnosti. Byl to Jake Crivaro – nečekala, že ho dnes uvidí. Riley byla nadšená a překvapená.
Jake předstoupil a pro členy výboru uvedl své jméno a hodnost, pak řekl: "Mohu vám říct, že tenhle chlápek je mistr manipulátor. Nevěřte mu. Lže. Neprojevil žádné výčitky svědomí, když jsme ho chytili. Vše, co vidíte, je jen jako."
Jake předstoupil přímo před stůl a naklonil se přes něj k Mullinsovi.
"Vsadím se, že jsi nečekal, že mě dnes uvidíš," řekl pohrdavým hlasem. "Nenechal bych si to ujít – ty podrazáckej zabijáku dětí."
Úřednice udeřila svým kladívkem.
"Pořádek!" vykřikla.
"Ach, promiňte," řekl Jake s předstíranou omluvou. "Nechtěl jsem urazit našeho příkladného vězně. Konec konců je nyní vyléčen. Je to kající se podrazácký vrah dětí."
Jake tam jen stál a díval se na Mullinse. Riley studovala vězňův výraz. Věděla, že se Jake snaží o to, aby Mullins vybuchl. Ale vězňova tvář zůstávala kamenná a klidná.
"Pane Crivaro, posaďte se, prosím," řekla úřednice. "Komise se nyní může rozhodnout."
Členové komise se nyní shlukli, aby sdíleli své myšlenky a poznámky. Jejich šepot byl vzrušený a napjatý. Mezitím Riley nemohla dělat nic jiného, než čekat.
Donald a Melanie Bettsovi nyní vzlykali. Darla Harterová plakala a její manžel, Rossi, ji držel za ruku. Zíral přímo na Riley. Jeho pohled ji protínal jako nůž. Co si myslel o svědectví, které právě podala? Myslel si, že vynahradila své selhání před mnoha lety?
V místnosti bylo horko a cítila, jak se jí nad obočím utváří pot. Její srdce úzkostlivě bilo.
Shluk se za pár minut rozpustil. Jeden z členů komise něco úřednici pošeptal. Ta se ke všem přítomným otočila.
"Propuštění bylo odepřeno," řekla. "Můžeme začít další případ."
Riley zalapala po dechu nad ženinou cynickou otevřeností, jako by v případu nešlo o nic víc, než o parkovací lístek. Ale připomněla si, že komise měla na spěch a chtěla dokončit zbytek svých dopoledních slyšení.
Riley vstala a oba páry spěchaly k ní. Melanie Bettsová se Riley vrhla do náruče.
"Ach, děkuji, děkuji, děkuji..." pořád opakovala.
Další tři rodiče se shlukli kolem ní, usmívali se skrze své slzy a znovu a znovu říkali "děkujeme".
Spatřila Jaka, jak stojí stranou v chodbě. Jak jen mohla, opustila rodiče a rozběhla se k němu.
"Jaku!" řekla a objala ho. "Jak už to je dlouho?"
"Příliš dlouho," řekl Jake s tím svým šikmým úsměvem. "Ta dnešní mládež nikdy nepíše a nezavolá."
Riley si vzdychla. Jake se k ní vždycky choval jako ke své dceři. A byla to opravdu pravda, měla s ním zůstat v kontaktu.
"Tak jak bylo?" zeptala se.
"Je mi sedmdesát pět let," řekl. "Vyměnili mi obě kolena a kyčel. Špatně vidím. Mám naslouchátko a kardiostimulátor. A všichni mí přátelé, kromě tebe, zhebli. Jak myslíš, že jsem se měl?"
Riley se usmála. Poměrně hodně zestárnul, od té doby, co ho viděla naposledy. I tak nevypadal tak slaboučký, jak se snažil působit. Byla přesvědčena, že může stále vykonávat svou starou práci, pokud by byl někdy znovu potřeba.
"No, jsem ráda, že jsi byl schopen se sem dostat," řekla.
"Nemělo by tě to překvapit," řekl Jake. "Jsem alespoň tak protřelý řečník jako ten bastard Mullins."
"Tvé prohlášení opravdu pomohlo," řekla Riley.
Jake pokrčil rameny. "No, kéž by se mi ho podařilo vyprovokovat. Rád bych byl svědkem tomu, jak ztratí nervy před propouštěcí komisí. Ale on je chladnější a chytřejší, než jakého si ho pamatuji. Možná ho to naučilo vězení. Každopádně jsme dostáli dobrého rozhodnutí, aniž by ztratil hlavu. Možná že zůstane za mřížemi nadobro."
Riley chvíli nic neříkala. Jake na ni vrhl zvláštní pohled.
"Je tu něco, co jsi mi neřekla?" zeptal se.
"Obávám se, že to není tak jednoduché," řekla Riley. "Pokud bude Mullins sbírat body za dobré chování, jeho předčasné propuštění bude pravděpodobně v následujících letech nevyhnutelné. Není nic, co pro to já nebo kdokoli jiný může udělat."
"Ježíš," řekl Jake a hleděl tak zahořkle a naštvaně, jako před léty.
Riley věděla, jak se asi cítí. Bylo srdcervoucí, představit si Mullinse, jak je propuštěn. Dnešní malé vítězství jim připadalo spíše hořké, než sladké.
"No, musím už jít," řekl Jake. "Bylo skvělé vidět tě."
Riley smutně sledovala svého starého partnera odcházet. Pochopila, proč neměl v úmyslu se zdržet a oddávat se negativním pocitům. Prostě to nebyl jeho styl. Rozhodla se, že se s ním zase brzy setká.
Také se snažila najít na tom, co se právě stalo, něco pozitivního. Po patnácti dlouhých letech jí Bettsovi a Hartersovi konečně odpustili. Ale Riley neměla pocit, jako by zasloužila odpuštění, o nic víc, než Larry Mullins.
Právě v ten okamžik byl Larry Mullins vyváděn v poutech.
Obrátil se a podíval se na ni a usmál se, tiše vyslovoval svá ďábelská slova.
"Uvidíme se příští rok."
KAPITOLA SEDMÁ
Riley seděla v autě a měla namířeno zpět domů, v tom jí zavolal Bill. Dala si hovor nahlas.
"Co se děje?" zeptala se.
"Našli jsme další tělo," řekl. "V Delawaru."
"Je to Meara Keaganová?" Zeptala se Riley.
"Ne. Dosud jsme oběť neidentifikovali. Je to stejné jako u ostatních dvou, jen ještě horší."
Riley se zamyslela nad fakty. Meara Keaganová je stále držena v zajetí. Vrah možná drží v zajetí také další ženy. Bylo téměř jisté, že zabíjení bude pokračovat. Kolik vražd se ještě objeví, to nebylo možné uhodnout.
Billův hlas se chvěl vzrušením.
"Riley, já tady ztrácím rozum," řekl. "Vím, že nejsem schopen se soustředit. Lucy moc pomáhá, ale pořád to je jen nováček."
Riley dokonale chápala, jak se cítil. Ironie byla hmatatelná. Ona se tu trápila kvůli případu Larryho Mullinse. Mezitím měl Bill v Delawaru pocit, jako by v minulosti jeho vlastní selhání stálo třetí ženu život.
Riley přemýšlela o tom, že by zajela za Billem. Pravděpodobně by trvalo téměř tři hodiny se tam dostat.
"Už jsi tam skončila?" Zeptal se Bill.
Riley řekla Billovi a Brentu Meredithovi, že dnes bude po slyšení o podmínečném propuštění v Marylandu.
"Jo," řekla.
"To je dobře," odpověděl Bill. "Poslal jsem pro tebe vrtulník."
"Cože jsi?" Řekla Riley a zalapala po dechu.
"Poblíž místa, kde jsi, je soukromé letiště. Pošlu ti zprávou, kde to je. Vrtulník už tam nejspíš dorazil. "Na palubě je kadet, který tvé auto odveze zpátky."
Bez dalšího slova Bill hovor ukončil.
Riley chvíli mlčky jela dál. Když slyšení během dopoledne skončilo, ulevilo se jí. Chtěla být doma, až se její dcera vrátí ze školy. Včera nedošlo na žádné další argumenty, ale April toho moc neřekla. Dnes ráno Riley odjela ještě předtím, než se April probudila.
Ale očividně bylo rozhodnuto za ni. Ať je na to připravena nebo ne, pracuje na novém případu. S April si bude muset promluvit později.
Nepřemýšlela nad tím dlouho, když došla k názoru, že to je naprosto správné. Otočila svůj vůz a následovala pokyny, které jí poslal Bill. Nejjistější lék na vyléčení jejího pocitu neúspěchu by bylo postavit před soud dalšího vraha – přimět ho čelit skutečné spravedlnosti.
Bylo na čase.
*
Riley zírala na mrtvou dívku, ležící na dřevěném pódiu. Bylo světlé, chladné ráno. Pódium bylo umístěno v altánu, přímo v centru na náměstí, a bylo obklopené pěkně udržovanou trávou a stromy.
Oběť vypadala překvapivě podobně jako dívky na několik měsíců starých fotografiích dvou obětí, které Riley spatřila. Ležela obličejem nahoru a byla tak vychrtlá, že až vypadala mumifikovaně. Její špinavé, potrhané oblečení jí nejspíš kdysi padlo, ale teď na ní vypadalo groteskně nadměrné. Měla staré jizvy a novější rány, které jako by se zdály být od biče.
Riley hádala, že jí bylo asi sedmnáct, stejně jako dalším dvěma obětem vraždy.
Nebo možná ne, pomyslela si.
Konec konců Meaře Keaganové bylo dvacet čtyři. Vrah možná změnil svůj styl. Tato dívka byla příliš vyhublá, než aby byla Riley schopná určit její stáří.
Riley stála mezi Billem a Lucy.
"Vypadá, jako by hladověla víc než ty druhé dvě," poznamenal Bill. "Musel ji držet mnohem déle."
Riley v Billových slovech zaslechla sebeobviňování. Podívala se na svého partnera. Hořkost se zároveň zračila v jeho tváři. Riley věděla, co si Bill myslí. Tato dívka byla jistě naživu a držena v zajetí, když tento případ vyšetřoval a nepřišel na nic. Za její smrt obviňoval sám sebe.
Riley věděla, že by se neměl obviňovat. I tak ale nevěděla co říci, aby se cítil lépe. Její vlastní lítost nad případem Larryho Mullinse zanechala v jejích ústech pachuť.
Riley se otočila, aby se rozhlédla po okolí. Z tohoto místa byla jediná, zcela viditelná stavba, budova soudu přes ulici – velká cihlová budova s věží s hodinami. Redditch bylo okouzlující koloniální městečko. Riley opravdu nepřekvapilo, že sem tělo mohlo být bez povšimnutí přineseno uprostřed noci. Celé město by bylo tvrdě spalo. Náměstí bylo lemováno chodníky, takže vrah nezanechal žádné stopy.
Místní policie odřízla náměstí páskou, aby udržela přihlížející stranou. Ale Riley si všimla, že před páskou se shromáždila média.
Měla obavy. Tisk se zatím nedoslechl, že předchozí dvě vraždy a zmizení Meary Keaganové je propojeno. Ale po další nové vraždě by si to někdo mohl dát do souvislostí. Veřejnost se to dříve nebo později dozví. Pak bude vyšetřování mnohem obtížnější.
Opodál stál šéf policie Redditche, Aaron Pomeroy.
"Jak a kdy našli tělo?" Zeptala se Riley.
"Máme pouličního čističe, který vyráží do práce ještě před svítáním. On ji našel."
Pomeroy vypadal, že to s ním dost otřáslo. Byl to stárnoucí muž s nadváhou. Riley si pomyslela, že i v tak malém městě jako je toto, policajt jeho věku už někdy řešil jednu nebo dvě vraždy. Ale pravděpodobně se nikdy nesetkal s ničím tak znepokojujícím.
Agentka Lucy Vargasová byla skrčená vedle mrtvoly a pečlivě si ji prohlížela.
"Náš vrah je přemrštěně sebevědomý," řekla Lucy.
"Proč si to myslíš?" Zeptala se Riley.
"No, vystavuje těla na odiv," řekla. "Metta Lunoeová byla nalezena na poli, Valerie Brunerová vedle silnice. Jen asi polovina všech sériových vrahů odváží své oběti z místa vraždy. Polovina z těch, kteří tak činí, je ukryje. A většina těl, která jsou ponechána na odiv, je jen tak pohozena. Toto vystavování naznačuje, že je pěkně nafoukaný."
Riley byl potěšena, že Lucy dávala ve třídě pozor. Ale z nějakého důvodu si nemyslela, že je vrah domýšlivý. Nepokoušel se před úředními orgány předvádět nebo se jim vysmívat. Měl za lubem něco jiného. Riley ale ještě nevěděla co.
Ale byla dost jistá, že to mělo něco společného se způsobem, jakým odkládal těla. Bylo to zároveň rozpačité a úmyslné. Dívčina levá paže byla natažena přímo nad její hlavou. Její pravá paže byla ale umístěná mírně doprava, podél jejího těla. Dokonce i hlava se zlomeným vazem byla narovnaná tak, aby byla co možná nejvíce v rovině se zbytkem těla.
Riley si vzpomněla na fotografie dalších obětí. Všimla si, že Lucy má u sebe tablet.
Riley se jí zeptala: "Lucy, mohla bys otevřít fotografie druhých dvou mrtvol?"
Lucy je měla připravené za pár sekund. Riley a Bill se shlukli u Lucy, aby se na fotky podívali.
Bill ukázal a řekl: "Mrtvola Metty Lunoeové je zrcadlový obraz tohoto těla – pravou ruku má zvednutou, levou ruku podél těla. Pravá paže Valerie Brunerové byla zvednutá, ale levou ruku měla umístěnou přes tělo a nasměrovanou dolů."
Riley se sehnula a uchopila mrtvolu za zápěstí a snažil se ho přesunout. Celá ruka byla nepohyblivá. Posmrtná ztuhlost se již dostavila. Pro určení přesného času smrti bude potřeba lékaře, ale Riley si byla docela jistá, že dívka je mrtvá nejméně devět hodin. A stejně jako tomu bylo u ostatních dívek, byla na toto místo přesunuta krátce poté, co ji zabil.
Čím víc se Riley dívala, tím víc jí něco nesedělo. Vrah se tolik snažil, aby mrtvolu uložil. Tělo přenesl přes náměstí, vyšel s ním šest schodů a zacházel s ním pečlivě. I tak jeho pozice nedávala smysl.