Vrať se zpátky. A to hned teď.
Text se označil jako "odeslaný." Riley čekala. Nic se nestalo. Nechala si April svůj telefon doma? Ne, to není možné. April si na cestě ven vzala svou tašku a ona nikdy nikam bez svého mobilu nešla.
Riley se neustále dívala na telefon. Zpráva byla stále označena jako "doručená", ne "přečtená." Ignorovala prostě April zprávu od ní?
Právě v ten okamžik si Riley byla docela jistá, že ví, kam April zmizela. Zvedla klíč ze stolu u dveří a vyšla na malou verandu. Sešla po schodech jejího domu, přešla přes trávník k nejbližšímu domu, kde žili Blaine a Crystal. Opět se dívala na svůj mobilní telefon a přitom zazvonila na zvonek.
Když Blaine otevřel dveře a spatřil ji, jeho rysy rozjasnil široký úsměv.
"No tohle!" řekl. "To je milé překvapení. Co tě přivádí?"
Riley rozpačitě koktala.
"Napadlo mě, jestli ... Tady náhodou není April? Na návštěvě u Crystal?"
"Ne," řekl. "Crystal tu taky není. Říkala, že jde do kavárny. Víš, do té nedaleko odtud."
Blaine ustaraně svraštil obočí.
"Copak se děje?" zeptal se. "Stalo se něco?"
Riley zasténala. "Pohádaly jsme se," řekla. "Vyřítila se z domu. Doufala jsem, že šla sem. Myslím, že ignoruje mou zprávu."
"Pojď dál," řekl Blaine.
Riley za ním šla do obývacího pokoje. Oba se posadili na gauč.
"Nevím, co se s ní děje," začala Riley. "Nevím, co se děje s námi."
Blaine se tesklivě usmál.
"Ten pocit znám," řekl.
Riley to trochu překvapilo.
"Opravdu?" zeptala se. "Vždycky mi přijde, že s Crystal vycházíš dokonale."
"Většinu času určitě. Ale od té doby, co je v pubertě, je to někdy dost svízelné."
Blaine se na chvíli zadíval soucitně na Riley.
"Neříkej mi," řekl. "Že to má něco společného s přítelem."
"Zdá se," řekla Riley. "Nechce mi o něm nic říct. A odmítá mi ho představit."
Blaine zavrtěl hlavou.
"Obě jsou v tom věku," řekl. "Mít přítele, to je záležitost na život a na smrt. Crystal ještě žádného nemá, což mě vyhovuje, ale jí ne. Je kvůli tomu naprosto zoufalá."
"Hádám, že jsem v jejím věku byla stejná," řekla Riley.
Blaine se trochu zasmál. "Věř mi, když mi bylo patnáct, nemyslel jsem na nic jiného, než na holky. Dáš si kávu?"
"Ráda, díky. Černou."
Blaine odešel do kuchyně. Riley se rozhlédla, opět si všimla jak pěkně je to tu zařízené. Blaine měl rozhodně dobrý vkus.
Blaine se vrátil se dvěma šálky kávy. Riley se napila. Bylo to výborné.
"Přísahám, že jsem neměla tušení, do čeho jdu, když jsem se stala matkou," řekla. "Myslím, že nepomohlo, že jsem na to byla příliš mladá."
"Kolik ti bylo let?"
"Dvacet čtyři."
Blaine zaklonil hlavu a zasmál se.
"Byl jsem mladší. Oženil jsem se v jednadvaceti. Myslel jsem, že Phoebe je ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy spatřil. Zatraceně sexy. Nějak jsem přehlédl skutečnost, že je také bipolární a hodně pije."
Rileyn zájem neustále stoupal. Věděla, že je Blaine rozvedený, ale nic jiného. Zdálo se, že ji s Blainem spojují chyby z mládí. Bylo pro ně příliš snadné, vidět život skrze růžovou záři fyzické přitažlivosti.
"Jak dlouho tvé manželství vydrželo?" Zeptala se Riley.
"Asi devět let. Měli jsme to už dávno skončit. Já jsem to měl ukončit. Pořád jsem si myslel, že mohu Phoebe zachránit. Byla to hloupá myšlenka. Crystal se narodila, když bylo Phoebe dvacet jedna a já byl dvaadvacetiletý student oboru kuchař. Byli jsme příliš chudí a příliš nezralí. Naše další dítě se narodilo mrtvé a Phoebe se z toho nikdy nedostala. Stala se z ní alkoholička. Začala být násilnická."
Blainův pohled byl nyní vzdálený. Riley vycítila, že ožil trpké vzpomínky, o kterých nechtěl mluvit.
"Když se narodila April, procházela jsem školením, abych se stala agentem FBI," řekla. "Ryan chtěl, abych to vzdala, ale já ne. Zarputile usiloval o to, aby se stal úspěšným právníkem. No oba jsme dosáhli kariéry, kterou jsme chtěli. Ale z dlouhodobého hlediska jsme prostě neměli nic společného. Nepodařilo se nám postavit reálné základy pro dobré manželství."
Riley pod soucitným pohledem Blaina utichla. Ulevilo se jí, že o tom všem může mluvit s jinou dospělou osobou. Začínala si uvědomovat, že bylo téměř nemožné cítit se v Blainově přítomnosti nepříjemně. Měla pocit, jako by s ním mohla hovořit o čemkoli.
"Blaine, já jsem teď opravdu na vážkách," řekla. "Je mě potřeba u důležitého případu. Ale v soukromých věcech mám takový nepořádek. Mám pocit, že s April netrávím dost času."
Blaine se usmál.
"No jo. Staré dilema práce versus rodina. To já dobře znám. Věř mi, vlastnit restauraci je velmi časově náročné. Udělat si čas na Crystal je výzva."
Riley se podívala do Blainových jemných modrých očí.
"Jak je možné najít rovnováhu?" zeptala se.
Blaine trochu pokrčil rameny.
"Není," řekl. "Není dost času na všechno. Ale nedává smysl, trestat se za to, že nejsi schopná udělat nemožné. Věř mi, vzdát se své kariéry není řešení. Chci říct, že Phoebe se pokoušela být matkou v domácnosti. Byla to jedna z věcí, z které tak šílela. Prostě se s tím musíš vyrovnat."
Riley se usmála. Znělo to jako skvělý nápad – smířit se s ním. Možná by to mohla udělat. Skutečně se to zdálo být možné.
Natáhla se a dotkla se Blainovy ruky. Vzal ji za ruku a stiskl ji. Riley mezi nimi pocítila příjemné napětí. Na okamžik ji napadlo, že by možná mohla chvíli zůstat s Blainem, teď, když obě jejich děti byly pryč a měly něco na práci. Možná by mohla ...
Ale i v okamžiku, kdy se jí začaly myšlenky formovat v představách, cítila, jak ji od něj táhne něco pryč. Nebyla připravena s těmito novými, čerstvými pocity pracovat.
Jemně svou ruku odtáhla.
"Díky," řekla. "Měla bych jít domů. April už je třeba zpátky."
Rozloučila se s Blainem. Jakmile vyšla ze dveří ven, zabzučel jí telefon. Byla to zpráva od April.
Právě jsem dostala tvou zprávu. Je mi opravdu líto, že jsem se tak chovala. Jsem v kavárně. Brzy se vrátím.
Riley si vzdychla. Neměla ani ponětí, co odepsat. Zdálo se, že bude nejlepší, když vůbec neodpoví. Budou si s April muset později vážně promluvit.
Riley právě vešla zpět do svého domu, když jí znovu zabzučel telefon. Byl to hovor od Ryana. Její ex byl asi tím posledním člověkem na světě, kterého chtěla slyšet. Ale věděla, že bude neustále zanechávat vzkazy, když s ním teď nepromluví. Hovor přijala.
"Co chceš, Ryane?" zeptala se stroze.
"Zastihl jsem tě ve špatnou dobu?"
Riley chtěla říct, že co se jeho týče, nikdy není vhodná doba. Ale nechala si své myšlenky pro sebe.
"Myslím, že teď můžeme mluvit," řekla.
"Přemýšlel jsem o tom, že bych se stavil za tebou a April," řekl. "Rád bych si s vámi promluvil."
Riley potlačila netrpělivé vzdychnutí. "Byla bych raději, kdybys to nedělal."
"Myslel jsem, že jsi říkala, že je teď vhodná doba."
Riley neodpověděla. To byl přesně Ryan, překrucoval její slova, aby se ji pokusil zmanipulovat.
"Jak se má April?" Zeptal se Ryan.
Téměř si odfrkla smíchy. Věděla, že se jen snaží o nějakou konverzaci.
"Je hezké, že se ptáš," řekla Riley sarkasticky. "Má se dobře."
Samozřejmě, že to byla lež. Ale angažovat Ryana v záležitostech byl poslední způsob, jak situaci zlepšit.
"Poslyš, Riley ..." Ryanův hlas se vytratil. "Udělal jsem spoustu chyb."
Bez legrace, pomyslela si Riley. Pořád mlčela.
Po chvíli Ryan řekl, "Poslední dobou se mi moc nedaří."
Riley stále nic neříkala.
"No, jen jsem se chtěl ujistit, že ty i April jste v pořádku."
Riley nemohla uvěřit té drzosti.
"Máme se dobře. Proč se ptáš? Opustila tě tvá nová přítelkyně, Ryane? Nebo se ti nedaří v kanceláři?"
"Jsi ke mě hrozně krutá, Riley."
Co se jí týče, byla tak jemná, jak jen dokázala. Celou situaci pochopila. Ryan teď musí být sám. Ta celebrita, která se k němu po rozvodu přistěhovala, ho musela opustit nebo se nevydařila nějaká novější známost.
Věděla, že Ryan nesnesl být sám. Vždy se na Riley a April obracel jako na svou poslední možnost. Kdyby mu dovolila se vrátit, vytrval by jen do doby, než by ho zaujala nějaká jiná žena.
Riley řekla, "Myslím, že bys měl dát věci do pořádku se svou poslední přítelkyní. Nebo s tou před ní. Ani nevím, s kolika jsi byl od té doby, co jsme se rozvedli. S kolika, Ryane?"
V telefonu zaslechla mírné vzdechnutí. Riley se rozhodně trefila.
"Ryane, popravdě, tohle není vhodná doba."
Byla to pravda. Právě byla na milé návštěvě u muže, který se jí líbil. Proč to hned zkazit?
"Kdy bude vhodná doba?" Zeptal se Ryan.
"Já nevím," řekla Riley. "Dám ti vědět. Ahoj."
Pak telefonát ukončila. Co začala mluvit s Ryanem, chodila sem a tam. Posadila se a několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.
Pak poslala zprávu April.
Měla bys hned přijít domů.
Trvalo jen pár sekund, než dostala odpověď.
OK. Jsem na cestě. Je mi to líto, mami.
Riley si vzdychla. Teď už April zase zněla normálně. Za chvíli bude pravděpodobně zase v pořádku. Ale něco nesedělo.
Co se to s ní děje?
KAPITOLA PÁTÁ
Ve spoře osvětleném brlohu Scratch horečně během tam a zpět mezi stovkami hodin a snažil se vše připravit. Bylo jen pár minut před půlnocí.
"Oprav ty s koněm!" Zakřičel děda. "Jsou zpožděné o několik minut!"
"Dostanu se k tomu," řekl Scratch.
Scratch věděl, že bude tak jako tak potrestán, ale bylo by obzvlášť zle, kdyby vše nepřipravil včas. Právě teď měl plné ruce práce s ostatními hodinami.
Opravil hodiny s točenými kovovými květinami, které se opožďovaly o celých pět minut. Pak otevřel pendlovky a posunul minutovou ručičku mírně doprava.
Podíval se na velké hodiny, které měly nahoře jelení parohy. Často se opožďovaly, ale teď to vypadalo, že jsou v pořádku. Nakonec byl s to opravit ty se vzpínajícím se koněm. To byla dobrá věcička. Byly zpožděné o celých sedm minut.
"To bude muset stačit," zabručel dědeček. "Víš, co máš dělat teď."
Scratch poslušně přešel ke stolu a zvedl bič. Byla to devítiocasá kočka a děda ho s ní začal bít, když byl ještě příliš mladý na to, aby to pamatoval.
Kráčel ke konci doupěte, které bylo ohraničené plotem s očky. Za plotem byly čtyři ženské zajatkyně, bez nábytku, vyjma dřevěných lehátek bez matrace. Za nimi byla skříň, kam si chodily ulevit. Zápach přestal Scratche obtěžovat už před hodně dlouhou dobou.
Irka, kterou unesl před několika dny, ho bedlivě sledovala. Po dlouhodobé dietě, sestávající se z drobků a vody, byly ostatní ženy vyhublé a unavené. Dvě z nich zřídkakdy dělaly něco víc než jen plakaly a sténaly. Čtvrtá právě seděla na podlaze blízko plotu, scvrklá a mrtvolná. Nevydávala vůbec žádný zvuk. Vypadalo to, že je jen taktak naživu.
Scratch otevřel dveře do klece. Irka vyskočila vpřed a pokusila se uniknout. Scratch ji zuřivě udeřil bičem do tváře. Skrčila se a odvrátila se. Znovu a znovu jí bičoval přes záda. Ze zkušenosti věděl, že to bude hodně bolet i přes její potrhanou halenku, hlavně na šrámech a řezných ranách, které už jí uštědřil.
Pak se kolem rozezněl hlasitý šum, jak všechny hodiny začaly odbíjet půlnoc. Scratch věděl, co má udělat teď.
Jak randál pokračoval, přispěchal k nejslabší a nejvyhublejší dívce, té, která vypadala sotva naživu. Podívala se na něj s podivným výrazem. Byla jediná, která tu byla dost dlouho na to, aby věděla, co se chystá udělat. Vypadala skoro jako by na to byla připravena a možná to i vítala.
Scratch neměl na vybranou.
Přikrčil se vedle ní a zlomil jí vaz.
Zatímco život odcházel z jejího těla, zíral na zdobené starožitné hodiny na druhé straně plotu. Ručně vyřezávaná smrtka pochodovala sem a tam na přední části hodin, oděná v černém, zpod její kápě vykukovala lebka. Ťala do rytířů a králů a královen i chudáků. Byly to Scratchovy oblíbené hodiny.
Okolní hluk pomalu dozníval. Brzy nebylo slyšet vůbec nic, kromě zvuku tikajících hodin a kňourání žen, které byly stále naživu.
Scratch si mrtvé děvče přehodil přes rameno. Byla lehká jako pírko, nebylo k tomu zapotřebí žádné úsilí. Otevřel klec, vyšel ven a zamkl za sebou.
Věděl, že nadešel čas.
KAPITOLA ŠESTÁ
Docela dobré představení, pomyslela si Riley.
Hlas Larryho Mullinse se trochu třásl. Když skončil své připravené prohlášení pro výbor, schvalující podmínečné propuštění, a rodiny jeho obětí, jeho hlas zněl, jako by měl na krajíčku.
"Ohlédl jsem se po předchozích patnácti letech," řekl Mullins. "Nemine jediný den, aniž bych byl plný lítosti. Nemůžu se vrátit a změnit, co se stalo. Nemohu oživit Nathana Bettse a Iana Hartera. Ale stále mám před sebou roky, během kterých mohu smysluplně přispívat společnosti. Prosím, dejte mi šanci to učinit."
Mullins se posadil. Jeho právník mu podal kapesník a on si otřel oči – ačkoli Riley žádné skutečné slzy neviděla.
Státní úřednice a správce případů se spolu šeptem radili. Stejně jako členové propouštěcí komise.
Riley věděla, že brzy nadejde její čas vypovídat. Mezitím si prohlížela Mullinsův obličej.
Dobře si ho pamatovala a pomyslela si, že se moc nezměnil. Dokonce i tehdy byl dobře upravený a výřečný, se seriózním a nevinným výrazem. Pokud byl nyní ostřílenější, schovával to za svým výrazem nejhlubšího smutku. Tenkrát pracoval jako chůva – nebo "chůvák," jak ho raději nazýval jeho právník.
Co zaujalo Riley nejvíce bylo, jak málo zestárnul. Bylo mu dvacet pět let, když šel do vězení. Stále měl ten stejný přívětivý, chlapecký výraz, který míval tehdy.
Totéž neplatilo pro rodiče obětí. Oba páry vypadaly předčasně zestárlé, s pošramocenými dušemi. Riley bolelo srdce, když pomyslela na léta žalu a smutku, která si páry prožily.
Přála si, aby pro ně od začátku byla bývala schopna udělat všechno správně. Stejně tak i její první FBI partner, Jake Crivaro. Byl to jeden z prvních případů, na kterých Riley pracovala jako agentka a Jake jí byl dobrým mentorem.
Larry Mullins byl zatčen na základě obvinění z vraždy dítěte na dětském hřišti. Během vyšetřování Riley a Jake zjistili, že v Mullinsově péči zemřelo v jiném městě za téměř stejných okolností další dítě. Obě děti byly zadušeny.
Když Riley Mullinse zadržela, podala mu výčet jeho práv a spoutala ho, jeho usmívající se, škodolibý výraz jí, sám o sobě, své provinění téměř prozrazoval.
"Hodně štěstí," řekl jí sarkasticky.
A opravdu, štěstí se obrátilo proti Riley a Jakovi hned, jak byl Mullins ve vazbě. Neústupně popíral spáchání vražd. A navzdory nejlepšímu úsilí Riley i Jaka byly důkazy proti němu nebezpečně slabé. Bylo nemožné určit jak byli chlapci udušeni a žádná vražedná zbraň se nenašla. Sám Mullins jen přiznal, že je spustil z dohledu. Obě dvě vraždy popřel.
Riley si vzpomněla, co jí a Jakovi řekl hlavní žalobce.
"Musíme být obezřetní, nebo ten hajzl odtud odkráčí pryč. Pokud se ho pokusíme odsoudit za všechna obvinění, o všechno přijdeme. Nemůžeme dokázat, že Mullins byl jediný, kdo měl k dětem přístup, když byly zabity."
Pak přišla polehčující okolnost pro zmírnění trestu. Riley nenáviděla toto dohadování. Její nenávist k nim začala tímto případem. Mullinsův právník nabídl dohodu. Mullins přizná svou vinu z vražd, ale ne z úkladných vražd, a jeho tresty poběží současně.
To byla mizerná dohoda. Ani to nedávalo smysl. Pokud Mullins skutečně děti zabil, jak by mohl také být jen nedbalý? Oba dva závěry byly zcela protichůdné. Ale žalobce neviděl jinou možnost, než dohodu přijmout. Mullins byl nakonec postaven před třicet let ve vězení s možností podmínečného propuštění nebo předčasného propuštění za dobré chování.
Rodiny byl zdrceny a zděšeny. Vinily Riley a Jaka z toho, že svou práci neodvedli dobře. Jake odešel do důchodu hned jak případ skončil, byl zahořklý a rozzlobený muž.
Riley slíbila rodinám chlapců, že udělá všechno, co bude moci, aby udržela Mullinse za mřížemi. Před několika dny Riley volali rodiče Nathana Bettse, aby jí pověděli o slyšení ohledně podmínečného propuštění. Nastal čas, aby dodržela svůj slib.
Šepot ustal. Úřednice, řídící výslech, Julie Simmonsová, se podívala na Riley.