Ještě Než Vezme - Блейк Пирс 4 стр.


Domov Tammy Manningové, matky Delores, byl zhruba uprostřed osady. Ellington zaparkoval jejich auto z půjčovny vedle dobitého pickupu Chevy. Auto jež si vypůjčili vypadalo lépe než většina v osadě, ikdyž ne o mnoho. Výběr v půjčovně Smith Brothers Auto byl uzoučký a oni nakonec skončili s Fordem Fusion 2008, který zoufale potřeboval nový lak i pneumatiky.

Když kráčeli po křivých shodech ke dveřím, Mackenzie celé to místo rychle zhodnotila. Pár děcek tahalo svoje hračky v prachu opodál. Po cestě prošla sotva náctiletá dívka s očima přibitýma na displeji telefonu a z díry ve špinavém tričku jí koukalo břicho. O dva přívěsy dál ležel na zemi starý muž, nahlížel pod sekačku a v ruce svíral klíč, zatímco v kapse u kalhot měl zastrčenou flašku s olejem.

Ellington zaklepal na dveře, jež mu byly otevřeny téměř okamžitě. Žena, která se v nich objevila se mohla pyšnit jednoduchou krásou. Mohlo jí být kolem padesáti let, v černých vlasech se tu a tam vinuly stříbrné prameny, ale celkově působily spíše jako dekorace, než jako znak stárnutí. Vypadala unaveně, ale pach, jenž následoval, když se jich zeptala, „Kdo jste?” Mackenzie ujistil, že ta žena pije.

Ellington jí odpověděl, ale dal si pozor, aby přitom nepředstoupil před Mackenzie. „Jsem agent Ellington a tohle je agentka Whiteová. Jsme od FBI, řekl.

„FBI?”zeptala se. „Proč sakra?”

„Jste Tammy Manningová?” zeptal se.

„Jsem,” odpověděla žena.

„Mohli bychom prosím dovnitř?” pokračoval Ellington.

Tammy po nich vrhla pohledem, který nebyl zdaleka tak podezřívavý, jako jednoduše nevěřícný. Záhy však přikývla a pustila je dovnitř. Okamžitě je obklopil těžký pach cigaretového kouře. Vzduch ho byl doslova plný. Na starém stolku stál popelník plný popela, na němž jedna cigareta právě dohořívala.

Na gauči vedle stolku seděla další žena. Zdálo se, že je jí ta nečekaná návštěva poněkud nepříjemná. Mackenzie vlastně přišlo, že je žena až znechucená.

„Pokud máte společnost,” řekla, „možná bychom si přece jenom mohli promluvit venku.”

„Tohle není žádná společnost,” řekla Tammy. „Tohle je moje dcera Rita.”

„Dobrý,” řekla Rita a vstala, aby jim podala ruku.

Zdálo se, že toto byla mladší sestra Delores Manningové. Mohla být tak o tři nebo čtyři roky mladší a velice se podobala fotografii Delores, která byla na zadní straně knihy Chycena láskou.

„Rozumím,” reagoval Ellington. „Možná tedy, že je nakonec dobře, že jste tu také.”

„Proč?” zeptala se Tammy a posadila se na gauč vedle dcery. Z popelníku si vzala odloženou cigaretu a zhluboka z ní potáhla.

„Včera večer bylo auto Delores Manningové nalezeno opuštěné se dvěma proraženými koly na státní silnici 14. Nikdo o ní od té doby neslyšel ani ji neviděl. Ani její agent, ani přátelé, prostě nikdo. Doufali jsme, že byste mohly vědět, kde je.”

Mackenzie vyčetla odpověď z tváře Rity Manningové ještě předtím, než Ellington domluvil.

„Panebože,” vydechla Rita. „Jste si jistí, že to bylo jeji auto?”

„Není o tom pochyb,” řekl Ellington. „Byla v něm i zpola plná krabice s výtisky jejího posledního románu. Vracela se z autogramiády v Cedar Rapids.”

„Ano,” řekla Rita. „Byla…nejspíše na cestě sem. To byl totiž její plán. Když se ale do půlnoci neukázala, usoudila jsem, že zůstala někde v motelu přes noc.”

„Měly jste v plánu, že tu přespí?” zeptala se Mackenzie a schválně se přitom dívala na Tammy, která se zdála být mnohem více zaujata svou cigaretou, než hovorem.

„Tak nějak,” odpověděla však. „Volala mi minulý týden a říkala, že bude v Cedar Rapids. Říkala, že by se chtěla zastavit a já souhlasila. Potom jsem o tom dala vědět i Ritě a ta se tu včera také ukázala. Docela překvapení.”

„Řídila jsem celou cestu z Texasu,” dodala Rita.

„Kdy jste s Delores naposledy mluvila?” zeptal se Ellington Rity.

„Asi tak před třemi týdny. Obvykle se nám docela daří udržovat kontakty.”

„V jakém citovém rozpoložení byla, když jste spolu mluvily?” zeptala se Mackenzie.

„Byla v sedmém nebi. Zrovna s nakladatelstvím podepsala smlouvu na další tři knížky. Plánovaly jsme, že až příště přijede do Texasu, půjdeme popít na zábavu.”

„Vy jste studentka, rozumím tomu správne?” zeptal se Ellington.

„Ano, v posledním ročníku,” odpověděla.

„Paní Manningová,” řekla Mackenzie a ujistila se přitom, aby matka pochopila, že mluví k ní a ne k dceři, „pokud nevadí, že to tak řeknu, nezdá se, že by vás ty zprávy příliš rozrušily.”

Oslovená pokrčila rameny, vydechla oblak kouře a típla cigaretu do hromádky popela z těch předešlých. „Vypadá to, že kdosi od FBI ví líp než já, jak se ohledně toho mám cítit.”

„To netvrdím, paní,” řekla Mackenzie.

„Podívejte se…mluvíme tu o Delores. Ta holka má hlavu pevně posazenou na ramenech. Jsem si jistá, že zavolala Triple A nebo nějakou jinou bandu zlodějů, když ta kola píchla. Momentálně je nejspíš už na půl cesty zpátky do New Yorku. Pokud by se dostala do nějakých trablů, tak by zavolala.”

„Takže by jí nebylo trapné vám zavolat o pomoc?”

Tammy se nad tím na vteřinku zamyslela. „Nejspíše ne. Zavolala by o pomoc a potom začala vyšilovat, kdybych se začala moc ptát. Ona taková už je.”

Nelibost v jejím hlase byla téměr stejně hutná, jako vzduch v tom malém přívěsu.

„Takže nemáte ponětí, kde by mohla být?” pokračoval Ellington.

„Vůbec. Ať už je kdekoliv, neobtěžovala se zavolat a povědět mi to. To ale není žádné velké překvapení. Obecně mi toho moc neříká.”

„Dobrá,” řekl Ellington. Rozhlédl se přitom po místnosti a zamračil se. Mackenzie si byla jistá, že v tom okamžiku myslí na to samé, co ona: právě jsme promarnili hodinu a deset minut cestováním.

Podívala se na Ritu, protože Tammyina laxnost ji popouzela. „Pracuje na tom policie z Bent Creeku, stejně jako agenti dvou různých kanceláří. Podle toho, co víme, je nezvěstná zhruba dvacet devět hodin. Pokud najdeme něco nového, spojíme se s vámi.

Rita kývla a slabým hlasem dodala: „Díky.”

Mackenzie s Ellingtonem oba chviličku počkali, aby dali Tammy šanci cokoliv dodat. Když si namísto toho zapálila další cigaretu a sáhla po televizním ovladači, Mackenzie vstala a vydala se ke dveřím.

Jakmile se ocitla venku, zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a pokračovala rovnou k autu. Když Ellington vyšel z domu, ona už si otvírala dveře u spolujezdce.

„Jste v pohodě?” zeptal se a mířil k ní.

„Nic mi není,” odpověděla. „Jenom nedokážu strávit lidi, kteří si vůbec nedělaji starosti o vlastní rodinu.”

Chtěla znechuceně nasednout do auta, když tu se dveře přívěsu Tammy Manningové znovu otevřely. Oba agenti se podívali na Ritu, která se k nim hnala téměř poklusem. Došla k autu a s roztřeseným povzdechem je oslovila.

„Panebože, já se tak omlouvám,” řekla. Mackenzie si všimla, že i ona tady venku dýchá s viditelným ulehčením. „S mámou to jde trochu z kopce jak umřel táta. A když Delores prorazila jako spisovatelka, tak to mámu nějak urazilo.”

„Tohle nám nemusíte vysvětlovat,” řekl Ellington. „Občas to vídáme.”

„Buďte ke mě ale upřímní…to s Delores…myslíte, že se zase najde? Nebo myslíte, že může být někde mrtvá?”

„Je příliš brzy něco takového povědět,” řekla Mackenzie.

„Bylo…no, bylo tam někde něco jako podezřelého?”

Mackenzie si vzpomněla na to obarvené sklo. Byla si docela jistá, že stále ještě měla trochu té barvy za nehty. Přesto však bylo příliš brzy na to vydat členům rodiny takovou informaci. Nebyl by to dobrý nápad, dokud nebude moci být spojena s dalšími stopami.”

„Znovu, zatím si nejsme jisti vůbec ničím,” odpověděla.

Rita přikývla. „Díky alespoň za to, že jste nám to dali vědět. Když něco najdete, tak zavolejte přímo mně. Mámu z toho pro teď vynechme. Nevím, co jí tak trápí. Ona jen…já nevím. Je to stárnoucí ženská, která neměla zrovna lehkej život a nijak se nesnaží se z toho vyhrabat.”

Dala jim své číslo a potom se pomalu vrátila zpět na schody. Když Ellington nastartoval a couval na cestu, Rita jim zadumaně zamávala.

„Tak, co si myslíte?” zeptal se Ellington zatímco vedl auto mezi přívěsy. „Byl to promarněný čas?”

„Ne. Myslím, že teď o Delores víme dost na to, abychom mohli říci, že by zavolala, pokud by se její plány nečekaně změnily.”

„Jak si tím můžete být tak jistá?”

„Nejsem si tím jistá. Ale z toho, co jsme posbírali od Tammy a Rity se zdá, že se Delores snažila s rodinou udržovat kontakty. Rita říkala, že měly občas napjaté vztahy. Nemyslím si, že by se Delores ptala, jestli může přijet, kdyby nebyla žádná naděje na zlepšení. A pokud je tomu opravdu tak, jistě by zavolala, kdyby se její plány náhle změnily.”

„Možná, že si to s tím smířením rozmyslela.”

„O tom pochybuju. Matky a dcery…když se odcizí…bývá to dost tvrdé. Delores by se jistě o nic nepokoušela jenom proto, aby z toho potom zase vycouvala.”

„Je vidět, že znáte problematiku,” řekl Ellington. „Vaše analýza je působivá.”

Mackenzie ten kompliment skoro ani nevnímala. Myslela na svou vlastní matku - ženu, se kterou nemluvila už velmi dlouhou dobu. Analyzovat tento vztah pro ni bylo snadné. Věděla o tom všechno z vlastní zkušenosti. Nebylo nic težkého to vztáhnout i k Tammy a Delores.

Přemýšlela nad tím, zda Delores Manningová v těchto jistě krušných chvílích na matku myslí. Tedy samozřejmě, pokud je vůbec ještě naživu.

KAPITOLA ŠESTÁ

Mackenzie věděla, že kancelář FBI nejbližší Bent Creeku je v Omaze v Nebrasce. Pomyšlení na to, že by se vrátila do Nebrasky v oficiální pozici, bylo vzrušující, ale ještě mnohem více ji děsilo. Takže s Heidemanovým telefonátem o tom, že základna pro současné vyšetřování bude na policejní strážnici v Bent Creeku, jí spadl kámen ze srdce.

Spolu s Ellingtonem tam dorazili chvilku po šesté večer, a když Mackenzie procházela dveřmi do budovy, pocity ženy, pracující v jinak téměř výlučně mužském prostředí ozbrojených složek na středozápadě, se jí pomaloučku vracely. Někteří z policistů se na ni budou dívat téměř až misogynsky. Změna oblečení a titulu s tím očividně nic moc neudělala. I teď ji muži jistě rychle odsoudí jako policistku druhé kategorie.

Přestu tu však rozdíl byl. Mackenzie to totiž bylo úplně jedno. Nezajímalo jí, jestli někoho urazí nebo snad zraní jeho city. Byla tu jménem FBI a jejím posláním bylo pomoci nespecializované místní policii s člověkem, který tu ze silnic unášel ženy. Rozhodně je nenechá, aby se k ní chovali stejným způsobem, jako když na středozápadě pracovala naposledy jakožto detektiv u nebraské policie.

Když však vstoupila do stanice, zjistila, že alespoň část jejích obav není nutná. Možná, že titul přece jenom něco znamenal. Když je odvedli do zasedací místnosti, zjistila, že jim policisté objednali čínu. Jídlo bylo vyložené na malém kávovém baru v zadní části místnosti a vedle něj stálo několik dvoulitrových lahví s pitím.

Thorsson s Heidemanem si v té chvíli již užívali nečekané večeře a cpali se nudlemi lo mein a oranžovým kuřetem. Ellington se na Mackenzie podíval, jako kdyby chtěl říci, Co naděláš?, pokrčil rameny a vydal se k jídlu též. Mackenzie učinila to samé, zatímco do místnosti přicházelo ještě několik dalších lidí. Když si sedala za velký konferenční stůl se svou porcí sezamového kuřete s krabím ragú, jeden z policistů, kterého již předtím zahlédla na místě činu na silnici 14, k ní došel a podal jí ruku. Jeho odznak jí připomněl, že má tu čest s místním šerifem.

„Agentka Whiteová, že?” zeptal se.

„To jsem já.”

„Rád vás poznávám, jsem šerif Bateman. Slyšel jsem, že jste se vy a váš partner vypravili do Sigourney promluvit si s matkou poslední unesené. Nějaké výsledky?”

„Nic. Jenom potenciální zdroj informaci’, který si můžeme odškrtnout za prověřený. A docela jisté potvrzení, že tu nejde o někoho, kdo by prostě změnil plány, nechal tu auto a nikomu se neozval.”

Šerif Bateman neskrýval zklamání. Pokýval hlavou a odešel do jiné části místnosti, aby se připojil ke dvěma dalším policistům v hovoru.

Když si k ní Ellington přisedl, oba obrátili pozornost do přední části místnosti. Muž, který se již dříve představil jako asistent Wickline umisťoval na bílou tabuli fotografie a nákresy z míst činu a připevňoval je magnety. Další policistka - s Mackenzie jediná žena v místnosti - psala na druhé straně tabule poznámky.

„Zdá se, že si dávají záležet,” poznamenal Ellington.

Mackenzie myslela na to samé. Předpokládala, že tohle bude nedbale poslepovaný cirkus podobný tomu, na kterém pracovala v Nebrasce. Ale způsob, jakým bylo v Bent Creeku vše organizováno, ji zatím jenom příjemně překvapoval.

O pár minut později se šerif Bateman došel zeptat policistů u tabule a následně vyhnal ty dva pryč z místnosti. Zůstala jenom policistka, jež se posadila za stůl. Bateman zavřel dveře a došel před tabuli. Pohledem přehlédl osazenstvo, sestávající ze čtyř agentů FBI a tří policistů z jeho sboru.

„Připravili jsme večeři, protože nemám ponětí, jak dlouho tu budeme,” řekl. „Obvykle v Bent Creeku pomoc FBI nepotřebujeme, takže tohle je pro nás nové. Takže, agenti, povězte mi, jestli je tu cokoliv, co můžeme udělat, aby všechno lépe fungovalo. Hlavně však chci předat slovo vám.”

Posadil se, čímž donutil Ellingtona s Thorssonem k výměně lehce zmatených pohledů. Thorsson se záhy ušklíbl a palcem Ellingtonovi naznačil směrem k tabuli. Odpovědnost přece musí být na agentech z DC.

Ellington s ním souhlasil. Proto lehce strčil loktem do Mackenzie a řekl: „Ano, takže, agentka Whiteová nás provede všemi informacemi i teoriemi, které zatím máme.“

Mackenzie by se na tom místě mohla klidně rozzlobit, že ji takhle strčil pod vlak, ale rozhodla se, že jí to nevadí. Malá část jejího já, která byla docela pyšná na práci, kterou dělá, si stejně přála být ve vedení věcí. Možná, že se někde v skrytu duše dokonce chtěla vrátit se do této oblasti a mluvit k plné konferenčce způsobem, jaký jí v Nebrasce nikdy nebyl umožněn. Ať už byl však důvod jakýkoliv, teď byl čas to učinit. Mackenzie vstala a došla k tabuli, kde si nejprve prohlédla její obsah.

„Práce, kterou tu provedli vaši kolegové,“ začala a ukázala prstem na tabuli, „to celkem pěkně vysvětluje za mě. První unesená bydlela v Bent Creeku. Naomi Nylesová, čtyřicet sedm let. Zmizení ohlásila její dcera a stalo se před dvěma týdny. Její automobil byl nalezen na kraji silnice bez žádného zjevného poškození. Věřím, že policisté z tohoto oddělení neměli žádný problém to auto jednoduše odřídit sem na stanici.“

„To je správně,“ řekl zástupce Wickline. „Auto je pořád na zadržovacím parkovišti.“

„Druhá zmizelá osoba byla šestadvacetiletá Crystal Hallová. Její zaměstnavatel je společnost Wrangler Beef z Des Moines a ti už potvrdili, že ji poslali na služební cestu na jednu dobytčí farmu poblíž Bent Creeku. Majitel farmy potvrdil, že se tam Crystal ukázala a potom zase odjela krátce po páté večer. Historie její kreditní karty ukazuje jako poslední záznam platbu v Subwayi v Bent Creeku a to v pět padesát dva.“

Mackenzie ukázala prstem na tabuli do místa, kde policista tuto informaci již připevnil.

„Otázka zní,“ řekl Bateman, „kdy tedy byla unesena. Její auto bylo nalezeno až zhruba o půl druhé ráno. Vzhledem k tomu, že si jej nikdo nevšiml dříve, i když mluvíme o nefrekventované čtrnáctce, se dá předpokládat, že se ve městě ještě nějaký čas zdržela. Docela totiž pochybuji, že by někdo měl takovou kuráž, aby ji sebral mezi půl sedmou a půl osmou. Pokud tu kuráž ale měli...“

Zastavil se, jako kdyby se mu nelíbilo, jak bude muset svůj komentář zakončit. Takže mu Mackenzie ušetřila trápení a udělala to za něj.

Назад Дальше