„Tak to znamená, že to je někdo, kdo to tu zná,“ řekla. „Nejspíše i včetně provozu na silnici 14. Nicméně, profil našeho člověka zatím o kuráži příliš nevypovídá. Spíše se schovává v temnotách. Pronásleduje je. Zatím jsme nedokázali objevit jedinou věc, která by svědčila o otevřeném chování.“
Bateman na to přikývl s úsměvem nejen na tváři, ale i v očích. Mackenzie už takový výraz dříve viděla. Přicházel od člověka, který nejenom souhlasil s tím, co říká, ale dokonce to i oceňuje. Stejnou reakci sklidila od té policistky a muže trpícího nadváhou, sedícího na druhém konci stolu. Ten si stále ještě pochutnával na večeři. Zástupce Wickline kýval hlavou a dělal si do notesu poznámky.
„Šerife,“ řekl Ellington, „máme nějaké údaje o tom, jak je ta silnice během dne běžně dopravně vytížená?“
„Monitoring od státu, který proběhl v roce 2012 uvádí, že mezi šestou večer a půlnocí po silnici projede přibližně osmdesát vozidel. Opravdu to není nijak rušná silnice. Ale mějte na paměti, že to se týká jenom té spisovatelky a Crystal Hallové. První unesená osoba, Naomi Nylesová, zmizela na oblastní silnici 664.“
„A jak v tu dobu vypadá doprava tam?“ zeptala se Mackenzie.
„Skoro žádná,“ odpověděl Bateman. „Myslím, že číslo bylo mezi dvaceti a třiceti. Wickline, pamatuji si to správně?“
„Zní to správně,“ řekl Wickline.
„Když je už řeč o spisovatelce,“ pokračovala Mackenzie. „Delores Manningová, třicet dva let. Žije v Buffalu, ale kousek za Sigourney má rodinu. Pneumatiky jejího vozu byly proraženy rozbitým sklem na silnici. Střepy byly navíc nastříkané na černo, aby se neblýskaly v záři reflektorů. Její agent ji nahlásil za nezvěstnou asi tak hodinu a půl poté, co bylo nalezeno její auto. Objevil jej řidič náklaďáku, který projížděl kolem zhruba ve dvě ráno. Agent Ellington a já jsme mluvili s její matkou a sestrou, ale nedokázaly nám dát žádné použitelné stopy. Vlastně se zdá, že tu nejsou žádné pořádné stopy ani u jednoho z těch zmizení. Tohle tedy je bohužel všechno, co zatím máme.“
„Díky, agentko Whiteová,“ řekl Bateman. „Takže, kam se odtud teď vydáme?“
Mackenzie se ušklíbla a hlavou mírně pokynula k baru s vyloženou čínou v zadním rohu místnosti. „No, je dobře, že jste plánovali dopředu. Myslím si, že nejlepší bude začít tím, že prověříme všechna nevyřešená zmizení v okruhu sta mil a za posledních deset let.“
Nikdo nic nenamítal, ale výrazy tváří Batemana, Wicklina i ostatních hovořily samy za sebe. Policistka pokrčila poraženecky rameny a zvedla ruku. „Já se můžu pustit do záznamů a všechno to vytáhnout.“
„To zní dobře, Robertsová,“ řekl Bateman. „Mohla byste mít výsledky během hodiny? Vezměte si na pomoc pár lidí z kanceláře.“
Robertsová vstala ze židle a chystala se opustit místnost. Mackenzie přitom neuniklo, že se na ni Bateman díval o něco déle, než ostatní muži v místnosti.
„Agentko Whiteová,“ řekl potom. „Máte sebemenší ponětí o tom, jaký typ podezřelého vlastně hledáme?“ V tak malém městě, jako je Bent Creek, platí, že čím rychleji můžeme vytypovat člověka, tím rychleji se dostaneme k tomu pravému.“
„Bez jakýchkoliv pořádných stop bude těžké někoho označit,“ odpověděla Mackenzie. „Je tu jenom pár věcí, o kterých se můžeme pouze dohadovat. Agente Ellingtone, chtěl byste to na tuhle část převzít?“
Ellington se usmál s pusou plnou ranního závitku a zbytkem v ruce: „Prosím, pokračujte. Jde vám to skvěle.“
Bylo to opět jejich obvyklé špičkování a ona doufala, že to pro ostatní v místnosti není až příliš nápadné. Nabízela mu slovo jako projev uznání – aby mu ukázala, že se nesnaží strhnout na sebe všechnu pozornost. On to ale všechno smetl stranou. Vzhledem k jídlu se naopak zdálo, že je vlastně rád, že to ona všechno obstará sama.
„Zaprvé,“ pokračovala tedy a ze všech sil se snažila nenechat se rozhodit, „podezřelý je téměř s jistotou místní. Jeho schopnost zhodnotit dopravní situaci a pravděpodobně i výrazná trpělivost, by pro zúžení počtu kanditátů mohly trochu pomoci. Minulé případy statisticky dokazují, že pokud si podezřelý dává s únosy a jejich plánováním takhle záležet, nedělá to proto, aby ty ženy potom zabil. Jak jsem řekla, zdá se, že je rafinovaný. Všechno, co o něm zatím víme – útok, když jsou oběti zranitelné, v noci a pravděpodobné plánování akce – to vše směřuje k člověku, který nemá tendence být násilný. Koneckonců, proč by trpělivě osnoval únos jenom proto, aby oběť vzápětí zabil? Spíše to vypadá, že ty ženy sbírá a schovává si je pro něco lepšího.“
„Ano,“ řekla Robertsová. „Ale pro co by je mohl chtít?“
„Je příliš mimo předpokládat, že tam jde o sex?“ zeptal se zástupce Wickline.
„Vůbec ne,“ odpověděla Mackenzie. „Vlastně, pokud je náš podezřelý opravdu nesmělý člověk, je to další rys, se kterým bychom v jeho profilování měli počítat. Nesmělý, který tímto způsobem pronásleduje ženy, protože jinak není schopný s nimi navázat kontakt. Obvykle jsou to násilníci, kteří ale zároveň dělají, co je v jejich silách, aby ženu nezranili.“
Tímto si vysloužila pár dalších obdivných pohledů. Vzhledem k tématu, o kterém se mluvila, si je však nedokázala nijak užít.
„Jenže to nemůžeme vědět jistě, že?“ zeptal se Bateman.
„Ne,“ odpověděla Mackenzie. „A právě proto jsme všichni pod tlakem. Tohle není jenom nějaký vrah, o kterém bychom mohli předpokládat, že už znovu neudeří. Ten člověk je psychotický a nebezpečný. Čím déle naše pátrání potrvá, tím déle si s těmi ženami bude moci dělat, co se mu zlíbí.“
KAPITOLA SEDMÁ
Nasyceni čínským jídlem a informacemi o všech třech únosech opustili Mackenzie s Ellingtonem policejní stanici v Bent Creeku v 21:15. Jediný motel ve městě – Motel 6, který vypadal, jako kdyby nebyl natřen, ozdoben nebo alespoň povšimnut od poloviny osmdesátých let – byl jenom pět minut jízdy vzdálen. Nebylo žádným překvapením, že se tam pro ně našly dvě prázdné místnosti, které si mohli pronajmout na tak dlouho, jak jenom chtěli.
Když opustili stanici a vystoupili ven do noci, Mackenzie se rozhlédla po parkovišti. Bent Creek bylo opravdu velmi malé město. Tak malé, že dokonce i místní obchodníci spolupracovali, aby využili prostor co nejefektivněji. Vypovídal o tom už jenom fakt, že na druhé straně parkoviště patřící Motelu 6 fungoval nevelký bar. Mackenzie si pomyslela, že to vlastně docela dává smysl. Kdokoliv, kdo by chtěl bydlet v motelu v Bent Creeku, se také velice pravděpodobně potřeboval napít.
Ona sama se rozhodně na panáka cítila.
Ellington jí lehce poklepal na záda a vyrazil tím směrem. „Pití je na mě,“ řekl.
Mackenzie si začínala užívat suchý a poměrně jednoduchý humor, který spolu postupně vyvinuli. Dříve mezi nimi bylo jakési trapné napětí, ale to už bylo v tomto okamžiku skoro pryč. Aby toho docílili, vytvořili si jakési proměnlivé přátelství založené na jejich práci – práci, která si vyžadovala logické myšlení s nulovou tolerancí k nesmyslným gestům a řečem. Zatím to fungovalo docela dobře.
Přidala se k němu a když přešli parkoviště a vstoupili do baru – trochu neoriginálně pojmenovaného Bent Creek Bar – byla temnota noci vystřídána zakouřeným přítmím, jež bylo pro podniky podobného typu tak charakteristické. Ze zaprášeného jukeboxu hrála stará píseň od Travise Tritta. Mackenzie s Ellingtonem se usadili na rohu baru. Objednali si pivo a jako kdyby jednoduchost toho baru znemožňovala uvolnit se a možná se i bavit, Ellington se rychle vrátil zpátky k práci.
„Myslím, že ty vedlejší cesty, co vystřelují ze silnice 14, stojí za prověření,“ řekl.
„Souhlas,“ odpověděla. „Docela se divím, že to nebylo zmíněno na žádném z těch papírů, se kterými policie pracuje.“
„Možná, že to tu jenom znají lépe, než my,“ namítnul Ellington. „Klině to můžou být jenom slepé polňačky, které po chvíli prostě končí. Je tu důvod, proč jste se na ně nezeptala, když jsme byli v zasedačce?“
„Skoro zeptala,“ řekla. „Ale oni to všechno tak skvěle poskládali...nechtěla jsem jim to pošlapat. Celá tahle věc s policejním oddělením, které před námi ohýbá záda a snaží se, je pro mě něco nového a silně nečekaného. Nadhodím to zítra. Pokud by to bylo super důležité, rozhodně by je už prověřili sami nebo by je dnes večer alespoň zmínili.“
Ellington přikývl a napil se svého piva. „Sakra, skoro jsem zapomněl,“ řekl. „Bylo mi to velice líto, když jsem se doslechl o Bryersovi. Pracoval jsem s ním jenom párkrát a navíc ještě nepřímo. Ale vždycky se mi zdál jako slušný a milý chlap. Navíc skvělý agent podle toho, co jsem slyšel.“
„Ano, byl úžasný,“ odpověděla Mackenzie.
„Nejsem si jistý, jestli byste tohle chtěla slyšet, nebo ne,“ pokračoval Ellington, „ale vaše párování s ním poté, co jste nastoupila k FBI, bylo mnoha lidmi považováno za trochu kontroverzní. Bryers byl tak trochu něco jako horké zboží. Jeden z nejlepších. Ale když se mu doneslo, že je tu ta možnost, byl jednoznačně pro. Myslím, že někde hluboko v duši odjakživa chtěl být mentorem. A myslím, že dostal dobrého studenta hned napoprvé.“
„Díky,“ řekla. „Ale zatím nemám pocit, že bych si to něčím zasloužila.“
„Proč ne?“
„No...já nevím. Možná, až se mi podaří vyřešit případ, během kterého něčím McGratha desetkrát nenaštvu.“
„Dělá to jenom proto, že od vás hodně očekává. Přišla jste k nám a od začátku připomínáte knot dynamitu, který už hoří a jen a jen vybuchnout.“
„A proto nás dal pro tentokrát dohromady?“
„Ne. Myslím, že mě tu chtěl jenom kvůli mým konexím s kanceláří v Omaze. A mezi námi a nikým dalším, on si opravdu přeje, abyste v tomhle případu uspěla. Chce, abyste zazářila a se mnou na palubě budete mít menší šanci skončit v jednom z těch kovbojských sólíček, ke kterým tak tíhnete.“
Mackenzie se s ním chtěla začít hádat, ale přitom věděla, že má pravdu. Takže se namísto toho jenom napila ze svého piva. Z jukeboxu se nyní valila hudba Bryana Adamse a nějak se přihodilo, že si Mackenzie objednala další.
„Takže, povězte mi,“ pokračovala. „Pokud bych na tomhle nedělala s vámi, jak byste k tomu přistupoval? Co byste dělal?“
„Stejně, jako to děláte vy. Pracoval bych ve spojení s lokální policií a pokoušel se mezi nimi dělat přátele. Dělal bych si poznámky o všem možných teoriích, které by mě napadaly.“
„A napadá vás nějaká?“ zeptala se.
„Žádná mimo těch, které jste již zmínila v zasedačce. Myslím, že jsme na něco kápli...že je tenhle člověk jakýmsi sběratelem. A stydlivým samotářem. Jsem si docela jistý, že ty ženy neunáší jenom proto, aby je zabil. Myslím, že v tomhle máte naprostou pravdu.“
„Co mi nedělá dobře,“ řekla Mackenzie, „jsou všechny ty ostatní důvody, proč by ty ženy unášel a sbíral.“
„Všimla jste si, že šerif Bateman držel v místnosti po celou dobu policistku ženského pohlaví?“ zeptal se Ellington.
„Ano. Robertsovou. Myslím, že to bylo ve snaze udržet konverzaci zaměřenou na fakta a ne na spekulace. Spekulace o důvodech, proč by ten člověk měl ty ženy držet. K diskuzím o znásilňování, sexuálním zneužívání a tak, by nejspíše bylo mnohem snazší sklouznout, kdyby v místnosti nebyly další ženy.“
„To vás zneklidňuje?“ zeptal se Ellington.
„Dříve tomu tak bylo. Docela jsem kvůli tomu vyšilovala. Ale teď mi to ani moc nevadí.“ Toto nebyla stoprocentní pravda, ale Mackenzie si nepřála, aby to o ní Ellington věděl. Ve skutečnosti jí totiž podobné případy nutily vydat ze sebe jenom to nejlepší právě proto, že nedokázala zachovat klidnou hlavu.
„Je to na prd, co?“ pokračoval. „Ta část našeho já, která časem vůči podobným věcem zlhostejní.“
„Ano,“ odpověděla. Zároveň se znovu schovala za pití svého piva. Fakt, že se Ellington odhodlal k takovému kroku, ji docela zaskočil. Pro něj možná nic moc neznamenal, ale v jejích očích to bylo vyjádření jisté míry zranitelnosti.
Dopila svoje pivo a poslala jej na konec baru. Když si toho barman všimnul a chtěl se vydat k ní, odmávla jej. „Jsem v pohodě,“ řekla, otočil se k Ellingtonovi a dodala: „Říkal jste, že zaplatíte, že?“
„Ano, zatáhnu to. Dejte mi chviličku. Doprovodím vás k pokoji.“
Bylo jí trapně z lehkého vzrušení, které při těch slovech pocítila. Ve snaze zastavit jej ještě předtím, než se vyvine v něco většího, zakroutila hlavou. „To není nutné,“ řekla. „Dokážu se o sebe postarat.“
„Já vím, že ano,“ odpověděl a rovnou posunul svou prázdnou sklenici po baru. „Pro mě ještě jednu,“ řekl barmanovi.
Mackenzie mu zamávala a vydala se ven. Když potom kráčela po parkovišti, malá část jejího já si nemohla pomoci a musela myslet na to, co by se stalo, kdyby se k motelu vracela s Ellingtonem. Co by na ně čekalo kdyby dorazili ke dveřím a žaluzie by byly staženy.
***
Uběhlo dobrých dvacet minut, než jí ty myšlenky zcela opustily. Jako obvykle použila práci, aby se od podobných věcí odreagovala. Otevřela svůj laptop a zobrazila si emaily. Našla několik nových zpráv od policejního oddělení Bent Creek, které přišly za poslední půlden – další způsob, jakým ji tu rozmazlovali.
Poslali jí mapy oblasti, hlášení o pouhých čtyřech zmizelých osobách za posledních deset let, analýzu dopravní situace provedenou státem Iowa v roce 2012, a dokonce i seznam všech zatčení provedených za posledních pět let, kdy měli zatčení v rejstříku nějaký záznam o napadení. Mackenzie si to všechno prohlédla a potom se blíže zaměřila na ty čtyři zmizelé osoby.
Dvě z nich byly považovány za útěkáře z domova a Mackenzie s tím závěrem po přečtení podrobností souhlasila. Oba případy byly učebnicovým příkladem rozzlobených teenagerů, kteří byli znuděni životem v malém městě a odešli z domova mnohem dříve, než by se to rodičům líbilo. Jednou z nich byla čtrnáctiletá dívka, která svou rodinu před dvěma roky nakonec kontaktovala a pověděla jim, že nyní žije docela pohodlně v Los Angeles.
Další dva případy byly ale komplikovanější. Jeden hovořil o desetiletém chlapci, který byl unesen z dětského hřiště u kostela. Když se toho někdo konečně doftípil, byl již tři hodiny nezvěstný. Mezi místními se říkalo, že jej odvezla jeho babička a to kvůli neutěšené situaci v rodině. Rodinné drama plus pohlaví a věk uneseného Mackenzie nutily pochybovat, že tu může být nějaké spojení na současné případy.
Čtvrtý případ vypadal slibněji, ale i tak byl dost slabý. První, co vzbudilo její pozornost bylo, že se rovněž odehrál v souvislosti s autonehodou. V roce 2009 vyletěli Sam a Vicki McCauleyovi ve sněhové bouři ze silnice. Když policie a ambulance dorazily na místo, Sam byl sotva naživu a nakonec zemřel po cestě do nemocnice. Neustále se ptal, kde je jeho žena. Podle zprávy musela být Vicky McCauleyová při nehodě vymrštěna ven z auta, ale její tělo se nikdy nenašlo.
Mackenzie prošla hlášení dvakrát, ale neobjevila nic, co by popisovalo důvod havárie. Několikrát byla zmíněna zledovatělá vozovka, což bylo dobré vysvětlení, ale Mackenzie si přesto myslela, že by bývalo stálo za to, jít v tomto aspektu trochu hlouběji. Pročetla hlášení ještě jednou a potom jej začala znovu simultánně s hlášením o únosu Delores Manningové. Všechno nasvědčovalo tomu, že jediným spojením mezi těmi dvěma nakonec byl fakt, že se to stalo při autonehodě.
Po chvíli se rozhodla pro jiný přístup a pokusila se zařadit tři současná zmizení vedle těch čtyřech případů. Bylo to skoro nemožné. Dva neobjasněné případy byly považované za útěky a i když v obou případech šlo o ženy, bylo zde příliš mnoho otevřených možností. Navíc, tři unesené ze současnosti zmizely ze svých automobilů. Možná proto, že uvíznout na takové cestě, se stávalo poměrně často. V každém případě to nijak nesedělo na útěk z domova náctileté holky. Ty případy na sebe jednoduše nepasovaly.