Tenhle chlápek nestojí o problémové náctileté, které utíkají od mámy s tátou. Jde po ženách. Ženách, které z nějakého důvodu jezdí venku v noci ve svých autech. Možná, že si uvědomuje, že je tu naděje, že mu někdo ve snaze získat pomoc snáze uvěří – obzvláště potom ženy.
Na druhou stranu, většina žen by byla velice opatrná, kdyby se u nich v noci objevil neznámý muž. Obzvláště v okamžiku, kdy jsou jejich auta rozbitá.
Možná, že ho znají…
To se také zdálo přitažené za vlasy. Podle toho, co jim pověděly Tammy a Rita Manningovy, neznala Delores v Bent Creeku vůbec nikoho.
Mackenzie se vrátila k případu McCauleyových. Především proto, že byl jediný, kde bylo alespoň slaboučké vlákénko podobnosti. Potom se znovu podívala do emailové schránky a otevřela ten úplně nejčerstvější. Odpověděla na něj:
Velice vám děkuji za pomoc. Říkala jsem si, jestli byste mi mohli co nejrychleji poskytnout pár dalších informací. Ráda bych získala seznam a kontaktní údaje členů rodiny McCauleyových, kteří žijí v okruhu padesáti mil. Pokud byste náhodou měli číslo na agenta Delores Manningové, bylo by to úplně skvělé.
Mackenzie se cítila skoro provinile, že si takovým způsobem vyžádala informace. Jenže pokud policejní oddělení v Bent Creeku opravdu chtělo tak hodně pomáhat, hodlala jejich zdroje využít, jak jen to bude možné.
S odesláním emailu otevřela další dokument...ten, který se jí úspěšně dařilo odkládat už skoro tři týdny. Rychle prolistovala všemi stránkami, až nalezla jednu fotografii.
Byla to navštívenka se jménem jejího otce napsaným rukou na zadní straně. Na té přední, jež zobrazovala fotografie předchozí, bylo tlustým písmem napsáno jméno společnosti: Barker Antiques: Nové i staré sběratelské rarity.
To bylo vše. Mackenzie už dávno věděla, že to místo neexistuje – alespoň o něm ona sama ani FBI nedokázali nic zjistit – což to všechno jenom zhoršovalo. Dívala se na kartu a bolelo ji u srdce. Momentálně byla jenom asi dvě hodiny jízdy od místa, kde její otec zemřel a možná tři hodiny od místa, kde byla nalezena ta navštívenka – téměř dvacet let po jeho smrti.
Nebyl to její případ...ne doopravdy. McGrath jí dal něco jako podpultové povolení asistovat, když bude moci, ale zatím se na případu nic nedělo. Myslela na Kirka Petersona, detektiva, který odhalil vazby odkazující současný případ k tomu týkajícímu se jejího otce. Nakonec mu skoro zavolala, ale zarazila se, když zjistila, že je 23:45. Navíc, o čem by si asi tak povídali, než o tichu, které se kolem současného i toho znovuotevřeného případu rozprostíralo?
Jenže ona mu potřebovala zavolat. Možná, že po tomhle případu by se mohla Petersonovi a případu v Nebrasce věnovat naplno. Už bylo na čase, aby tu obludu ohledně vraždy jejího otce konečně jednou provždy smetla ze stolu.
Připravila se do postele, vyčistila si zuby a převlékla se do tenkých tepláků a trička. Ještě než se však uložila, ještě jednou a naposledy se podívala na telefon, zda nemá další emaily.
Zjistila, že její požadavek na Bent Creekskou polici byl zodpovězen pouhých sedmnáct minut poté, co email poslala. Informace, jež obsahoval, si uložila mezi ostatní dokumenty a chvilku přemýšlela, jak zorganizovat zítřejší den. Teprve poté si konečně dovolila zhasnout, uvolnit se a trochu se prospat.
Nerada zakončovala den tím, že dumala o nezodpovězených otázkách. Zpočátku to nedokázala a často končila přemýšlením o případu místo spaní, ale po čase se přece jen naučila nechávat nové otázky na další den a nechat odpovědi přes noc uzrát v temnotě a pohodlně mimo její mysl.
KAPITOLA OSMÁ
Mackenzie zrovna dokončila oblékání, když tu někdo zaklepal na dveře jejího motelového pokoje. Podívala se kukátkem ven a spatřila Ellingtona. V ruce držel malou krabici na níž stály dva papírové kelímky s kávou. Otevřela dveře a pustila jej dovnitř, i když si nebyla jistá, jak se má připravit na celý den, když tu bude s ní. Odjakživa si zakládala na přesnosti a tendenci začít pracovat brzy. A teď se zdálo, že Ellington bude v této oblasti více než dobrý soupeř.
„Vyrušuji snad komplikovaný proces ženské přípravy na den?“ zavtikoval, zatímco pokládal krabici a kávu na malý noční stolek vedle její naštěstí již ustlané postele.
„Ne, jsem hotová,“ řekla a s radostí přijala kávu.
Ellington otevřel krabici a odhalil půl tuctu koblih. „Je to sice trochu klišé,“ řekl. „Ale sakra...je tu něco lepšího než čerstvé koblihy?“
Mackenzie si namísto odpovědi jednu vzala a ukousla si.
„Takže, jak bude dnešek probíhat?“ zeptal se Ellington.
„Proč se ptáte mne?“
Pokrčil rameny a vzal si vlastní koblihu. „Povězme si to na rovinu, Whiteová. Já vím, že pracujete lépe, když jste ve vedení. To neznamená, že nejste dobrá podpora, pokud tomu tak není. Ale fakta jsou fakta. Já nemám problém s tím, když show povedete vy. Ostaně, já si váš úspěch přeju stejně jako McGrath. Takže se ptám znovu: Co nás dneska čeká?“
„No, včera jsem se dívala na případy zmizení za posledních deset let,“ odpověděla Mackenzie. „Je tam jenom jeden případ, který stojí za pozornost – autonehoda během sněhové bouře, kdy žena vypadla z auta, ale její tělo nebylo nikdy nalezeno. Vicki McCauleyová.
„Jak dlouho je to?“ zeptal se.
„Stalo se to v roce 2009. Mám informaci, že v oblasti stále žije jedna příbuzná a myslela jsem si, že by stálo za to si s ní promluvit. Také chci zavolat agentce Delores Manningové. Možná, že mají nějaké detaily o jejím životě, které by nám mohly pomoci. Vzhledem k tomu, že její rodina žije tak blízko oblasti, kde k únosům dochází, musím přemýšlet, že by stálo za to prověřit její osobní život.“
„Inu, pojďme tedy na to,“ řekl Ellington.
Mackenzie se podívala na telefon, aby zjistila, že je 7:50. Ušklíbla se na Ellingtona a napila se ze své kávy. Byla černá, což obvykle nebyla její volba, ale nehodlala si stěžovat.
„Vy jste ranní ptáče, co?“ zeptala se.
„Záleží na případu. Čím více odpovědí je potřeba získat, tím snadněji se mi daří se vyhrabat z postele.“
„No, vzhledem k tomu, že součet všech odpovědí, které máme je nula, myslím, že jste se musel vzbudit velice brzy.“
Ellington přikývnul a napil se ze své kávy. Společně se potom odebrali z místnosti na parkoviště. Když usedli v autě, Ellington se ujal volantu, zatímco Mackenzie okamžitě začala na telefonu vyťukávat číslo agentky Delores Manningové. Také si uvědomila, že má Ellington v něčem pravdu. Opravdu bylo snazší vyrazit, když tu nebylo nic s čím mohli začít pracovat. Pocit, že je tu šance odhalit něco, co je může dovést k těm třem uneseným ženám, byl takhle po ránu silnější. I Mackenzie se už nemohla dočkat, až se do toho pořádně pustí.