Když přišla dost blízko na to, aby ho viděla, zatroubil na ni. Na okamžik přestala mluvit do telefonu a pohlédla jeho směrem, rukama si stínila oči před ranním sluncem. Když viděla, kdo to je, zamávala a usmála se – byl to úsměv, který vypadal zcela upřímně.
Pak prošla kolem tělocvičny ke vstupu s cedulí "služební vchod". Uvědomil si, že má asi uvnitř bordelu schůzku. Nedá se nic dělat, najme si ji někdy jindy, až bude v náladě pro konkrétní druh potěšení. Mezitím byla kolem spousta jiných šlapek.
Vzpomněl si na to, jak to minule ukončili. Byla veselá, dobromyslný a omlouvala se.
"Stav se kdykoli," řekla mu. "Příště to půjde lépe. Padneme si do oka. Bude to opravdu vzrušující."
"Ach, Chiffon," zamumlal si nahlas pro sebe. "Nemáš ani tušení."
KAPITOLA ČTVRTÁ
Kolem Riley se rozezněly výstřely. Po své levici slyšela praskavý hluk pistolí. Po své pravici slyšela těžší zbraně – silné rány z vojenských kulovnic a staccato výstřely samopalů.
Uprostřed povyku vytáhla svůj Glock z pouzdra na boku, zalehla a vypálila šest výstřelů. Vstala do kleku a vypálila tři rány. Nabila si obratně a rychle, pak vstala a vypálila šest výstřelů, nakonec si klekla a vystřelila další tři rány levou rukou.
Vstala a zbraň si uložila do pouzdra, pak ustoupila od palebné linie a sundala si chrániče sluchu a ochranné brýle. Cíl ve tvaru láhve byl dvacet pět yardů daleko. I z této vzdálenosti viděla, že má zásahy pěkně pohromadě. V sousední pozici se stážisté z FBI Akademie věnovali tréninku pod vedením jejich instruktora.
Už to byla nějaká doba, co Riley vystřelila ze zbraně, i když byla v práci vždy ozbrojená. Vyhradila si toto místo na střelnici FBI Akademie na trénink a jako vždy cítila, že je na hrubé síle cukání střílející zbraně něco uspokojujícího.
Zaslechla za sebou hlas.
"Jsi trochu jako ze staré školy, nebo ne?"
Otočila se a opodál uviděla stát zvláštního agenta Billa Jeffreyse, šklebil se. Usmála se. Riley přesně věděla, co myslel tím, že je ze "staré školy". Před několika lety FBI změnila pravidla pro střelbu ostrými náboji pro kvalifikaci pro pistole. Střelba v leže byla součástí starého drilu, ale nyní už nebyla vyžadována. Teď se kladl větší důraz na střelbu na cíl zblízka, mezi třemi a sedmi yardy. To byla doplněno o zařízení s instalací virtuální reality, kde se agenti stali součástí situací, zahrnujících ozbrojené střety na blízko. A stážisté také prošli nechvalně známou uličkou Hogan, falešným městem o deseti akrech, kde bojovali s imitací teroristů paintball zbraněmi.
"Někdy jsem ráda ze staré školy," řekla. "Myslím, že jednou budu skutečně muset na dálku použít smrtící sílu."
Z vlastní zkušenosti Riley věděla, že ty opravdové okamžiky se téměř vždy udály zblízka a byly osobní a často nečekané. Ve skutečnosti musela ve dvou nedávných případech bojovat muž proti muži. Jednoho útočníka zabila jeho vlastním nožem a dalšího náhodně uchopeným kamenem.
"Myslíš, že něco připraví tyhle děti na skutečné události?" Zeptal se Bill, kývl směrem k učňům, kteří nyní skončili a opouštěli střelnici.
"Ne tak docela," řekla Riley. "Ve virtuální realitě mozek přijímá scénář jako reálný, ale žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, žádná bolest, žádný boj o převahu. Uvnitř vždy převládá pocit, že nehrozí zabití. "
"Přesně," souhlasil Bill. "Budou muset zjistit jaké to je ve skutečnosti, stejně jako jsme to museli před lety zjistit my."
Riley na něj vrhla kosý pohled, zatímco se vzdalovali od palebné linie.
Bylo mu čtyřicet let, stejně jako jí, a jeho tmavé vlasy získávaly nádech šedé. Sama sebe se ptala, co to znamená, když se přistihla, jak ho přirovnává ke štíhlejšímu, drobnému sousedovi.
Jak se jmenuje? položila si otázku. Á, ano - Blaine.
Blaine byl hezký, ale nebyla si jistá, zda se Billovi vyrovná. Bill byl velký, pevný a velmi atraktivní.
"Co tě sem přivádí?" zeptala se.
"Slyšel jsem, že tu budeš," řekl.
Riley se na něj nejistě podívala. To asi nebude jen přátelská návštěva. Z jeho výrazu viděla, že jí ještě není připraven říct, co chce.
Bill řekl: "Jestli si chceš dril dokončit, mám na tebe vyšetřený čas."
"Byla bych ti vděčná," řekla Riley.
Vzdálili se do samostatné části střelnice, kde jí nebude hrozit zasažení zbloudilými kulkami od účastníků školení.
Zatímco Bill obsluhoval časovač, Riley přelétla všemi fázemi kvalifikačního kurzu pro FBI pistole, střílela na cíl ze tří yardů, potom pěti, pak sedmi, pak patnácti. Pátá a poslední etapa byla jediná část, která jí nepřipadala ani trochu náročná – střelba zpoza barikády a na dvacet pět yardů.
Když byla Riley hotová, sundala si ochranu hlavy. S Billem přešla k terči a zkontrolovala svou práci. Všechny zásahy byly pěkně pohromadě.
"Na sto procent – perfektní skóre," řekl Bill.
"Tak by to mělo být," odpověděla Riley. Nesnesla by, kdyby se jí nedařilo.
Bill ukázal na hliněný násep za terčem.
"Trochu absurdní, co?" řekl.
Několik kusů běloocasé vysoké se spokojeně páslo na vrcholu kopce. Ve skutečnosti se tam shromáždila, zatímco ona střílela. Byla snadno v dosahu, dokonce i pro její pistoli. Ale vysoká nebyla ani z části rušena tisíci náboji, které zasahovaly terče těsně pod vysokým hřebenem, po kterém chodila.
"Ano," řekla, "a krásné."
V této roční době byly na střelnici srny běžně k vidění. Byla lovecká sezóna a jako by věděly, že zde budou v bezpečí. Ve skutečnosti se půda FBI Akademie stala pro mnohá zvířata jakýmsi útočištěm, včetně lišek, divokých krocanů a syslů.
"Před pár dny spatřil jeden z mých studentů na parkovišti medvěda," řekla Riley.
Riley udělala pár kroků směrem k valu. Srny zvedly hlavy, zíraly na ni a odklusaly pryč. Nebály se střelby, ale nechtěly, aby se lidé přiblížily příliš blízko.
"Jak to, že to tuší?" Zeptal se Bill. "Myslím tím - že to tady je bezpečné. Nezní všechny výstřely stejně?"
Riley prostě zavrtěla hlavou. Bylo to pro ni záhadou. Když byla malá, vzal ji její otec na lov. Pro něj byly srny jen zdroj - jídla a usně. Zabít je ji před tolika lety netrápilo. Ale to se změnilo.
Zdálo se jí to divné, když o tom nyní přemýšlela. Neměla žádné potíže s použitím smrtící síly proti člověku, když to bylo nezbytné. V mžiku by dokázala zabít člověka. Ale zabít jednoho z těchto důvěřující tvorů se nyní zdálo nemyslitelné.
Riley a Bill odešli k nedalekému odpočívadlu a posadili se spolu na lavičku. Ať s ní přišel hovořit o čemkoli, stále se zdál být zdrženlivý.
"Jak se ti daří o samotě?" zeptala se tiše.
Věděla, že to je citlivá otázka a všimla si, že svraštil obličej. Jeho žena ho opustila po letech rozporu, ohledně jeho práce a rodinného života. Bill měl obavy, že ztratí kontakt se svými malými syny. Teď žil v bytě v Quanticu a trávil čas se svými chlapci o víkendech.
"Já nevím, Riley," řekl. "Nevím, jestli si na to někdy zvyknu."
Bylo jasné, že je osamělý a má depresi. Během nedávného odloučení a následného rozvodu si to sama dostatečně prožila. Také věděla, že období po odloučení je obzvláště citlivé. I když vztah nebyl příliš dobrý, jste se ocitli ve světě cizinců, kdy vám chybí pocit familiárnosti a člověk neví, co se sebou má dělat.
Bill se dotkl její ruky. V jeho hlase byly patrné silné emoce, pronesl, "Někdy si myslím, že vše, na čem v mém životě záleží ... jsi ty."
Riley se na chvíli zmocnil pocit, že ho musí obejmout. Když pracovali jako partneři, Bill jí mnohokrát přišel na pomoc, jak fyzicky tak i emocionálně. A ona věděla, že musí být opatrná. Věděla, že lidé mohou být v podobné situaci dost šílení. Sama vlastně jednou v noci opilá zavolala Billovi a navrhla mu, aby si začali románek. Teď byla situace obrácená. Cítila z jeho strany hrozící závislost na ní, právě nyní, když začínala mít pocit svobody a začínala být dost silná na to, aby to o samotě zvládla.
"Byli jsme dobrými partnery," řekla. Bylo to chabé, ale nedokázala vymyslet, co jiného na to říct.
Bill se dlouze a zhluboka nadechl.
"To je to, o čem jsem si sem s tebou přijel promluvit," řekl. "Meredith mi řekl, že ti volal kvůli případu ve Phoenixu. Já na tom dělám. Potřebuji partnera."
Riley pocítila záchvěv podráždění. Billova návštěva se začala trochu jevit jako přepadení.
"Řekla jsem Mereditovih, že o tom budu přemýšlet," zareagovala.
"A teď tě prosím já," řekl Bill.
Mezi nimi se rozhostilo ticho.
"A co Lucy Vargasová?" Zeptala se Riley.
Agentka Vargasová byla nováček, který s Billem a Riley úzce spolupracoval na jejich posledním případu. Oba byli její prací ohromeni.
"Její kotník se ještě nezahojil," řekl Bill. "Do terénu se nevrátí ještě alespoň měsíc."
Riley se cítila hloupě, že se zeptala. Když se s Billem a Lucy přiblížili k Eugenovi Fiskovi, takzvanému "řetězovému vrahovi," Lucy upadla a zlomila si kotník a téměř se nechala zabít. Samozřejmě že se do práce nemůže vrátit tak brzy.
"Já nevím, Bille," řekla Riley. "Tahle pauza z práce mi dělá hodně dobře. Přemýšlela jsem, že bych odteď už jenom učila. Mohu ti říci jen to, co jsem řekla Meredithovi."
"Že o tom budeš přemýšlet."
"Přesně."
Bill nespokojeně zabručel.
"Mohli bychom se alespoň sejít a probrat to?" zeptal se. "Třeba zítra?"
Riley se na chvíli opět odmlčela.
"Zítra ne," odpověděla. "Zítra se musím dívat, jak jeden muž zemře."
KAPITOLA PÁTÁ
Riley se dívala oknem do místnosti, kde Derrick Caldwell brzy zemře. Seděla vedle Gail Bassettové, matky Kelly Sue Bassettové, Caldwellovy poslední oběti. Ten muž zabil pět žen předtím, než ho Riley zastavila.
Riley se nemohla ohledně přijetí Gailina pozvání k popravě rozhodnout. Zatím zažila jen jednu, tenkrát seděla jako dobrovolný svědek mezi novináři, právníky, důstojníky, duchovními poradci a předsedou soudní poroty. Teď tu s Gail byly spolu s devíti příbuznými žen, které Caldwell zavraždil, všichni se mačkali v těsném a seděli na plastových židlích.
Gail, malá, šedesátiletá, starší žena s drobnou tváří jako ptáček, byla s Riley za ta léta v kontaktu. V době provedení popravy byl její manžel už po smrti a ona Riley napsala s tím, že nemá nikoho, kdo by ji na této významné události doprovázel. A tak se Riley zavázala, že se k ní přidá.
Na druhé straně okna byla komora smrti. Jediný kus nábytku v místnosti bylo popravčí lůžko, stůl ve tvaru kříže. V čele lůžka visely modré plastové závěsy. Riley věděla, že in vitro instrumenty a smrtící chemické látky jsou za oponou.
Červený telefon na zdi byl přímým spojením s úřadem guvernéra. Zazvonil by pouze v případě rozhodnutí o milost na poslední chvíli. Nikdo nečekal, že se tak tentokrát stane. Hodiny nad dveřmi do místnosti byly další jedinou viditelnou výzdobou.
Ve Virginii si odsouzení mohli vybrat mezi elektrickým křeslem a smrtící injekcí, ale mnohem častěji si vybírali chemickou látku. Pokud vězeň neprovedl žádný výběr, byla přidělena injekce.
Riley byla téměř překvapen, že se Caldwell nerozhodl pro elektrické křeslo. Byl to zatvrzelý netvor, který jakoby vítal svou vlastní smrt.
Hodiny ukazovaly 8:55, když se otevřely dveře. Riley v místnosti zaslechla šelest, jak několik členů popravčího týmu vedly Caldwella do komory. Doprovázeli ho dva strážní, oba ho svírali každý za jedno rameno a ještě jeden následoval přímo za nimi. Po nich vešel dobře oblečený muž - vězeňský dozorce.
Caldwell měl na sobě modré kalhoty, modrou pracovní košili a sandály bez ponožek. Byl spoutaný pouty. Riley ho neviděla léta. Během jeho krátkého působení jako sériový vrah míval nepoddajné dlouhé vlasy a zacuchané vousy, bohémské vzezření, které by se hodilo na pouličního umělce. Nyní byl hladce oholen a vypadal obyčejně.
Přestože nevzdoroval, vypadal že má strach.
To je dobře, pomyslela si Riley.
Podíval se na lehátko a pak rychle odvrátil zrak. Zdálo se, že se snaží nedívat se na modrý plastový závěs v čele lehátka. Na chvíli zíral do oken vedlejší místnosti. Náhle se zdálo, že je klidnější a více soustředěný.
"Škoda, že nás vidí," zamumlala Gail.
Byli chráněni před jeho zraky za jednosměrným sklem a Riley Gailino přání nesdílela. Caldwell už se na ni podíval na její vkus až příliš zblízka. Aby ho lapila, musela být v utajení. Předstírala, že je turistka na promenádě Dunes Beach a najala si ho, aby jí nakreslil portrét. Jak pracoval, zahrnoval ji květnatým lichocením, říkal jí, že je tou nejkrásnější ženou, jakou po dlouhé době maluje.
V ten okamžik věděla, že má být jeho další plánovanou obětí. Té noci posloužila jako návnada, aby ho vylákala ven a nechala se jím sledovat podél pláže. Když se ji pokusil napadnout, záložní agenti neměli žádný problém ho lapit.
Jeho zatčení bylo dost nevýrazné. Objevení jím naporcovaných obětí a to, jak je uchovával ve svém mrazáku, bylo ale něco úplně jiného. Být svědkem toho, když byl mrazák otevřený, patřil k nejdrásavějším okamžikům Rileyny kariéry. Stále cítila lítost pro rodiny obětí – mezi nimi i Gail – za to, že musela identifikovat naporcované manželky, dcery, sestry...
"Příliš krásné, než aby žily," nazýval je.
Riley hluboce mrazilo z toho, že byla jednou z žen, kterou tak viděl. Nikdy sama o sobě nesmýšlela jako o někom krásném a muži - dokonce i její bývalý manžel, Ryan - jí zřídkakdy říkali, že taková je. Caldwell byla neúprosná a hrozná výjimka.
Jaký to mělo význam, přemýšlela, že ji patologické monstrum shledávalo tak dokonale krásnou? Poznal třeba, že něco uvnitř jí je stejně tak obludné jako on? Ještě pár let po jeho soudním procesu a odsouzení trpěla nočními můrami s jeho obdivnýma očima, jeho přívětivými slovy a převalil lednici plnou částí těla.
Popravčí tým pomohl Caldwellovi na popravčí lehátko, odstranil pouta a zul mu sandály a přivázal ho. Přivázali ho koženými pásy – dvěma přes prsa, dva mu držely nohy, dva měl kolem kotníků a dva kolem zápěstí. Bosé nohy byly obráceny směrem k oknu. Bylo obtížné vidět jeho obličej.
Náhle okno zastínily závěsy. Riley pochopila, že to bylo kvůli skrytí fáze přípravy, kdy hrozila velká pravděpodobnost, že se něco pokazí – řekněme, že tým bude mít problém s nalezením vhodné žíly. Přesto jí to připadalo podivné. Lidé v obou místnostech se chystali přihlížet Caldwellově smrti, ale nebylo jim dovoleno být svědkem všedního vpíchnutí jehly. Závěsy se trochu zhouply, zjevně se o ně otřel jeden z členů týmu, přecházející na druhou stranu.
Když se závěsy znovu otevřely, in vitro zařízení bylo na místě, sahalo od vězňovy paže přes otvory v modrých plastových závěsech. Někteří členové popravčího týmu se stáhli za ty záclony, kde vpraví smrtící drogy.
Jeden člověk držel červené sluchátko, připraven přijmout hovor, který jistě nikdy nepřijde. Další mluvil s Caldwellem, jeho slova sotva byly sotva slyšitelné praskání skrze špatné ozvučení. Ptal se Caldwella, jestli chce vyřknout nějaká poslední slova.
Ve srovnání s tím Caldwellova odpověď zazněla s překvapující jasností.
"Je tam agentka Paige?" zeptal se.
Z jeho slov Riley až nadskočila.
Úředník neodpověděl. To nebyla otázka, na jejíž odpověď měl Caldwell právo.
Po napjatém ticho Caldwell znovu promluvil.
"Řekněte agentce Paige, že bych si přál, aby si byla bývala odměněna mým uměním."
Ačkoli Riley neviděla jeho tvář jasně, pomyslela si, že zaslechla, jak se zachichotal.
"To je všechno," řekl. "Jsem připraven."
Riley zaplavil vztek, hrůza a zmatek. To byla poslední věc, kterou by byla čekala. Derrick Caldwell si vybral věnovat své poslední životní momenty jí. Seděla tu za nerozbitným štítem ze skla a byla bezmocná s tím cokoli udělat.