Přivedla ho ke spravedlnosti, ale nakonec se dokázal podivně, choře pomstít.
Cítila, jak ji Gail uchopila svou malou rukou.
Dobrý Bože, pomyslela si Riley. Ona mě uklidňuje.
Riley potlačila vlnu nevolnosti.
Caldwell řekl ještě jednu věc.
"Ucítím to, až to začne?"
Opět nedostal žádnou odpověď. Riley viděla, jak se průhlednými in vitro trubičkami pohybuje kapalina. Caldwell se několikrát zhluboka nadechl a zdálo se, že usnul. Levá noha mu několikrát zacukala a pak se zklidnila.
Po chvíli jeden ze strážných štípl do obou chodidel, ale v odpovědi nedostal žádnou reakci. Zdálo se to být podivné gesto. Ale Riley si uvědomila, že strážný kontroloval zda sedativa zafungovala a že je Caldwell zcela v bezvědomí.
Strážce něco tiše vykřikl na lidi za závěsem. Riley viděla jak in vitro trubičkami teče nová dávka tekutiny. Věděla, že druhý lék zastaví jeho plíce. Za malou chvilku třetí lék zastaví jeho srdce.
Jak se Caldwellovo dýchání zpomalilo, Riley zjistila, že myslí na to, co sleduje. Jak se to liší od časů, kdy použila smrtící sílu ona sama? Během plnění svých povinností zabila několik vrahů.
Ale tohle bylo jiné, než některá z těch dalších úmrtí. Ve srovnání to bylo bizarně kontrolované, čisté, klinické, neposkvrněné. Zdálo se to být nevysvětlitelně špatně. Riley zjistila, že přemýšlí ...
Neměla jsem dopustit, aby to zašlo až sem.
Věděla, že udělala chybu, když provedla Caldwellovo zadržení profesionálně a podle předpisů. Ale i tak si pomyslela ...
Měla jsem ho zabít sama.
Gail držela vytrvale Riley za ruku deset dlouhých minut. Konečně úředník vedle Caldwella řekl něco, co Riley nemohla zaslechnout.
Dozorce vystoupil zpoza záclony a promluvil dostatečně jasným hlasem, aby mu rozuměli všichni svědkové.
"Trest byl úspěšně proveden v 9:07 hodin."
Pak se záclony před oknem opět uzavřely. Svědci už viděli všechno, co měli vidět. Do místnosti vstoupili dozorci a všechny vyzvali, aby co nejdříve odešli.
Když skupina přešla do chodby, Gail znovu uchopila Riley za ruku.
"Je mi líto, že řekl, co řekl," řekla jí Gail.
Riley byla překvapená. Jak se mohla Gail obávat o Rileyny pocity ve chvíli, když vraha její vlastní dcery konečně dostihlo právo?
"Jak se cítíte, Gail?" zeptala se, když rychle kráčely k východu.
Gail chvíli mlčky šla. Zdálo se, že je její výraz úplně prázdný.
"Je po všem," řekla konečně, její hlas pozbyl citu a byl chladný. "Je to vykonáno."
V jediném okamžiku vstoupily do ranního slunce. Riley spatřila přes ulici dvě skupiny lidí, obě byly od sebe drženy bariérou a důsledně kontrolovány policií. Na jedné straně byli lidé, kteří se shromáždili, aby fandili popravě, vyzbrojení nenávistnými znaky, některé z nich byly vulgární a obscénní. Byli pochopitelně rozradostnělí. Na druhé straně byli demonstranti proti trestu smrti s jejich vlastními transparenty. Byli tu celou noc a bděli při svíčkách. Byli mnohem tišší.
Riley zjistila, že nemá sympatie ani k jedné skupině. Tito lidé zde byli kvůli sobě, aby veřejně ukázali jejich rozhořčení a poctivost, jednali na základě naprostého vlastního požitkářství. Podle ní tu být neměli – ne mezi lidmi, jejichž bolest a žal byly až příliš reálné.
Mezi vstupem a davem byl roj novinářů a poblíž vozy médií. Jak se mezi nimi Riley prodírala, jedna žena k ní letěla s mikrofonem a kameraman hned za ní.
"Agentka Paige? Jste agentka Paige?" zeptala se.
Riley neodpověděla. Pokusila se kolem reportérky projít.
Reportérka u ní zarputile zůstávala. "Slyšeli jsme, že vás Caldwell zmínil ve svých posledních slovech. Chcete k tomu něco říct?"
Další reportéři je obklíčili a požadovali odpověď na stejnou otázku. Riley zaskřípala zuby a tlačila se davem. Nakonec se od nich odtrhla.
Jak spěchala k autu, zjistila, že přemýšlí o Meredithovi a Billovi. Oba ji prosili, aby vzala nový případ. A ona se vyhýbala podat někomu z nich jakoukoli odpověď.
Proč? říkala si.
Právě utekla reportérům. Utíkala také od Billa a Mereditha? Utíkala od toho, kým je? Od všeho co musela učinit?
*
Riley byla vděčný, že je doma. Smrt, které byla to ráno svědkem, v ní stále zanechával pocit prázdnoty a jízda zpět do Fredericksburgu pro ni byla únavná. Ale když otevřela dveře svého domu, něco nesedělo.
Bylo v něm nepřirozené ticho. April by už měla být zpět ze školy. Kde je Gabriela? Riley odešla do kuchyně a zjistila, že je prázdná. Na kuchyňském stole byl vzkaz.
Me voy a la tienda, bylo na něm. Gabriela šla do obchodu.
Riley sevřela opěradlo židle, jak ji zachvátila vlna paniky. Tenkrát, když šla Gabriela do obchodu, byla April unesena z domu jejího otce.
Tma, záblesk ohně.
Riley se otočila a rozběhla se ke schodišti.
"April," vykřikla.
Nezazněla žádná odpověď.
Riley se hnala vzhůru po schodišti. Ani v jedné ložnici nikdo nebyl. V její malé kanceláře nikdo nebyl.
Riley bušilo srdce, i když jí rozum říkal, že je bláhová. Její tělo její mysl neposlouchalo.
Rozběhla se dolů a utíkala k terase za domem.
"April," vykřikla.
Ale na sousedově dvoře si nikdo si nehrál a na dohled nebyly žádné děti.
Zarazila v sobě další výkřik. Nechtěla, aby byli tito sousedé přesvědčeni, že je opravdu šílená. Ne tak brzo.
Zašmátrala v kapse a vytáhla svůj mobil. Poslala April zprávu.
Nedostala žádnou odpověď.
Riley se vrátila dovnitř a sedla si na gauč. Hlavu si položila do dlaní.
Byla zpět ve stísněném prostoru, ležící ve špíně v temnotě.
Ale malé světlo se pohybovalo směrem k ní. Viděla jeho krutou tvář v záři plamenů. Ale nevěděla, zda vrah přijde pro ni nebo pro April.
Riley se přinutila k oddělení vize od její současné reality.
Peterson je mrtev, řekla si důrazně. Nikdy už nebude ani jednu z nás znovu mučit.
Na pohovce se zpříma posadila a snažila se soustředit na tady a teď. Dnes je tu - v novém domově, ve svém novém životě. Gabriela šla do obchodu. April je jistě někde v okolí.
Její dech se zpomalil, ale nemohla sama vstát. Bála se, že vyjde ven a začne zase křičet.
Po tom, co Riley přišlo jako příšerně dlouhá doba, uslyšela otevřít přední dveře.
April vstoupila do dveří a zpívala si.
Teď už se Riley dokázala postavit na nohy. "Kde jsi k čertu byla?"
April byla v šoku.
"Co máš, mami?"
"Kde jsi byla? Proč jsi neodpověděla na mou zprávu?"
"Promiň, měl jsem telefon na tichý režim. Mami, byl jsem jen u Cece doma. Přímo přes ulici. Když jsme vystoupily ze školního autobusu, její mamka nám nabídla zmrzlinu."
"Jak jsem měla vědět, kde jsi?"
"Nemyslela jsem si, že už budeš doma."
Riley sama sebe slyšela jak křičí, ale nemohla přestat. "Je mi jedno, co sis myslela. Nemyslela jsi. Musíš mi vždy dát vědět..."
Slzy stékající po Aprilině tváři se konečně zastavily.
Riley to rozdýchala, vrhla se vpřed a objala svou dceru. Nejprve bylo Aprilino tělo ztuhlé hněvem, ale Riley cítila, jak pomalu pookřálo. Uvědomila si, že jí po tváři tečou také slzy.
"Je mi to tak líto," řekla Riley. "Promiň. Jde o to, že jsme toho zažily tolik... prožily tolik hrůzy."
"Ale už je po všem," řekla April. "Mami, je po všem."
Obě se posadily na gauč. Byl to nový gauč, koupily ho, když se sem přestěhovaly. Koupila ho pro svůj nový život.
"Já vím, že je po všem," řekla Riley. "Já vím, že Peterson je mrtev. Já se na to snažím zvyknout."
"Mami, všechno je teď mnohem lepší. Nemusíš se o mě každou minutu strachovat. A nejsem nějaká hloupá malá holka. "Je mi patnáct."
"A jsi velmi chytrá," řekla Riley. "Já vím. Jen si to musím neustále připomínat. Miluji tě, April,"řekla. "To je důvod, proč někdy tak šílím."
"Já tebe taky miluju, mami," řekla April. "Jen se tolik nestrachuj."
Riley byla potěšena, že se její dcera znovu usmívá. April byla unesena, držena v zajetí a bylo jí vyhrožováno tím plamenem. Zdála se být naprosto normální teenager, i když její matka dosud získala zpět svou rovnováhu.
Přesto si Riley nemohla pomoci a přemýšlela, zda v myslí její dcery stále číhají temné vzpomínky a čekají na to, až se budou moci projevit.
Co se týče jí samé, věděla, že si potřebuje s někým popovídat o svých vlastních obavách a opakujících se nočních můrách. Bude to muset být brzy.
KAPITOLA ŠESTÁ
Riley se vrtěla na své židli, zatímco se snažila vymyslet, co chce říct Miku Nevinsovi. Cítila se neklidně a nervózně.
"Dej si na čas," řekl forenzní psychiatr, nahýbal se dopředu na svém kancelářském křesle a díval se na ni s obavami.
Riley se smutně zasmála. "To je ta potíž," řekla. "Nemám čas. Už se sotva potácím. Musím dojít k rozhodnutí. Odkládala jsem to příliš dlouho. Už jsi mě někdy zažil tak nerozhodnou?"
Mike neodpověděl. Jen se usmál a sevřel prsty.
Riley byla na Mikovo ticho zvyklá. Elegantní, spíše nervózní muž pro ni za ta léta zaujal mnoho podob – kamarád, terapeut, dokonce občas něco jako učitel. V těchto dnech mu obvykle zavolala, aby z něj dostala jeho vhled do temné mysli zločince. Ale tato návštěva byla jiná. Předchozí večer mu zavolala poté, co se po popravě vrátila domů a dnes ráno vyrazila do jeho krajské kanceláře.
"Tak jaké jsou přesně tvé možnosti?" zeptal se nakonec.
"No, myslím, že už musím rozhodnout, co udělat se zbytkem svého života – učit nebo být agentem v terénu. "Nebo vymyslet něco úplně jiného."
Mike se trochu zasmál. "Vydrž chvilku. Zkusme dnes neplánovat celou tvou budoucnost. Pojďme se teď držet toho tady a teď. Meredith a Jeffreys chtějí, abys vzala ten případ. Jen jeden případ. Není to buď / nebo. Nikdo neříká, že se musíš vzdát výuky. A vše, co musíš udělat, je říct ano nebo ne. Tak v čem je problém?"
Teď byla řada na Riley, aby byla zticha. Nevěděla, v čem je problém. Právě proto tu je.
"Předpokládám, že máš z něčeho strach," řekl Mike.
Riley těžce polkla. To je ono. Byla vyděšená. Odmítala si to přiznat, dokonce i sama sobě. Ale teď ji Mike přiměje o tom mluvit.
"Tak čeho se tak bojíš?" Zeptal se Mike. "Říkala jsi, že máš nějaké noční můry."
Riley, stále nic neříkala.
"To musí být součástí tvého PTSD problému," řekl Mike. "Přepadají tě ještě nečekané vzpomínky?"
Riley tuto otázku čekala. Konec konců Mike udělal víc než kdokoliv, aby ji dostal z traumatu obzvláště hrozného zážitku.
Zaklonila se, opřela si hlavu o židli a zavřela oči. Na okamžik byla znovu v tmavé Petersonově kleci a on jí vyhrožoval propanovým plamenem. Po několik měsíců poté, co ji Peterson držel v zajetí, si tyto vzpomínky neustále nutily cestu do její mysli.
Ale pak Petersona vystopovala a sama ho zabila. Ve skutečnosti ho rozmlátila na mrtvou kaši.
Pokud to není uzavření, pak nevím, co je, pomyslela si.
Teď byly tyto vzpomínky jakoby neosobní, jako by je pozorovala skrze příběh někoho jiného.
"Je mi líp," řekla Riley. "Jsou kratší a méně časté."
"A co tvoje dcera?"
Otázka do Riley bodla jako nůž. Pocítila ozvěnu hrůzy, kterou zakusila, když Peterson vzal April do zajetí. Stále ještě slyšela Apriliny výkřiky o pomoc, jak jí zvoní v hlavě.
"Myslím, že to ještě není za mnou," řekla. "Budím se se strachem, že ji opět unesli. Musím jít do její ložnice a ujistit se, že tam je a je v pořádku a spí."
"A to je důvod, proč nechceš vzít další případ?"
Riley se hluboce otřásla. "Já nechci, aby znovu něčím takovým prošla."
"To není odpověď na mou otázku."
"Ne, předpokládám, že není," řekla Riley.
Nastalo další ticho.
"Já mám pocit že je něco víc," řekl Mike. "Co jiného ti způsobuje noční můry? Co dalšího tě v noci budí?"
Se škubnutím se z její mysli vynořila další hrůzná myšlenka.
Ano, je tu něco dalšího.
I s očima dokořán mohla vidět jeho tvář – Eugene Fisk a jeho dětinský, groteskně nevinně vyhlížející tvář s jeho malýma, slídivýma očima. Riley se do těch očí během jejich smrtelné konfrontace hluboce zadívala.
Vrah držel Lucy Vargasovou s břitvou na krku. V té chvíli Riley pomýšlela na své nejstrašnější obavy. Mluvila o řetězech – těch řetězech, které k němu podle něj promlouvaly, nutily ho, aby páchal jednu vraždu za druhou, svazoval ženy řetězy a podřezával jejich hrdla.
"Řetězy nechtějí, abyste se zmocnil této ženy," řekla mu Riley. "To není to, co potřebují. Vy víte, co místo toho řetězy chtějí, abyste udělal."
Jeho oči se blyštily slzami, on jen souhlasně kývl. Pak si už způsobil stejnou smrt, jakou způsobil svým obětem.
Podřízl si své vlastní hrdlo přímo před očima Riley.
A nyní zde Riley seděla v kanceláři Mika Nevinse a málem se zadusila vlastním děsem.
"Zabil jsem Eugena," řekla a zalapala po vzduchu.
"Máš na mysli toho řetězového vraha. No on nebyl první člověk, kterého jsi zabila."
Byla to pravda – smrtící sílu použila několikrát. Ale s Eugenem to bylo velmi odlišné. Myslela na jeho smrt docela často, ale ona nikdy předtím o tom s nikým nemluvila.
"Nepoužila jsem zbraň nebo kámen nebo mé pěsti," řekla. "Zabila jsem ho porozuměním a empatií. Má vlastní mysl je smrtící zbraň. Nikdy předtím jsem si toho nebyla vědoma. Děsí mě to, Miku."
Mike chápavě přikývl. "Víš, co Nietzsche říkal o příliš dlouhém pohledu do propasti," řekl.
"Propast se taky dívá do tebe," řekl Riley známé rčení. "Ale já jsem udělala mnohem víc, než jen pohlédla do propasti. Prakticky jsem v ní žila. Téměř jsem se v ní začala cítit pohodlně. Je to jako druhý domov. To mě k smrti děsí, Miku. Jednou možná do té propasti vstoupím a nikdy se z ní už nedostanu. A kdo ví, komu bych při tom mohla ublížit – nebo zabít. "
"Tak," řekl Mike a opřel se na židli. "Možná jsme u toho."
Riley si nebyla tak jistá. A necítila, že se přiblížila k rozhodnutí.
*
Když Riley později prošla svými vchodovými dveřmi, April se hnala po schodech dolů, aby se s ní setkala.
"Ach, mami, musíš mi pomoct! Tak pojď!"
Riley následovala April po schodech do nahoru do její ložnice. Na posteli byl otevřený kufr a oblečení bylo roztroušeno všude kolem.
"Nevím, co zabalit!" Řekla April. "Nikdy předtím jsem to nedělala!"
Usmála se nad panikou a nadšením své dcery a Riley se hned pustila do rovnání jejích věcí. April následující ráno odjíždí na školní výlet – týden v nedalekém Washingtonu, DC. Vyráží se skupinou pokročilých studentů americké historie a jejich učitelů.
Když Riley podepsala formuláře a zaplatila zvláštní poplatky za cestu, měla určité obavy. Peterson April věznil ve Washingtonu, a přestože to byl daleko, na okraji města, Riley se obávala, že jí cesta může způsobit trauma. Ale zdálo se, že se April velmi daří jak akademicky tak emocionálně. A ta cesta byla skvělá příležitost.
Jak se s April navzájem bezstarostně škádlily kvůli tomu co balit, Riley si uvědomil, že si to užívá. Propast, o které s Mikem nedávno hovořili, se nyní zdála být daleko. Ještě vedla mimo tuto propast život. Byl to dobrý život a ať se rozhodne udělat cokoli, byla rozhodnutá si ho udržet.
Zatímco třídily věci, do místnosti vstoupila Gabriela.
"Señora Riley, můj taxík tu bude pronto, každou chvíli," řekla s úsměvem. "Jsem sbalená a připravená. Moje věci jsou u dveří."
Riley už téměř zapomněla, že Gabriela odjíždí. Protože April bude pryč, Gabriela požádala o volno na návštěvu příbuzných v Tennessee. Riley vesele souhlasila.
Riley Gabrielu objala a řekla: "Buen viaje."
Gabriely úsměv se trochu vytratil a dodala: "Me preocupo."
"Máš obavy?" Zeptala se Riley překvapeně. "Čeho se bojíš, Gabrielo?"
“Bojím se o tebe,” řekla Gabriela. "Budeš v tomto novém domě úplně sama."
Riley se trochu zasmála. "Neboj se, dokážu se o sebe postarat."
"Ale nebyla jsi sola, od té doby co se stalo tolik špatných věcí," řekla Gabriela. "Mám obavy."
Gabrielyna slova Riley trochu zarazila. Co říká je pravda. Od utrpení s Petersonem byla poblíž vždy alespoň April. Mohla by se v novém domově vytvořit temná a děsivá prázdnota? Začínala se teď propast otevírat?