„Jsem venku,“ zakřičel a kysele po Mackenzie blýskl očima.
Ještě ani nestačil opustit arénu, aby se na lavičkách přidal ke Cousinsovi, když Mackenzie koutkem oka zahlédla pohyb na levé straně.
Ty parchante, pomyslela si.
Rychle doběhla ke sloupu a schovala se za ním. Přímo nad její hlavou svítila lampa. Mackenzie však věděla, že to bude její výhoda, pokud se útočník bude pokoušet schovávat ve stínech. Světlo může být příliš jasné, což mu v konečném důsledku značně stíží míření.
Jakmile se natlačila zády k silnému sloupu, už se o něj z druhé strany rozprskla střela s barvou. V tichu, které následovala, slyšela jenom Cousinse s Shawnem, kteří se pochechtávali na své lavičce.
„Tohle bude zábavná podívaná,“ řekl Cousins.
„Ty říkáš zábavná,“ přisadil si Shawn, „já říkám bolestivá.“
Mackenzie se navzdory faktu, že si dělali legraci i z ní, musela mírně pousmát. Nepochybovala o tom, že ji Harry klidně střelí. Rozhodně neměli ten typ vztahu, ve kterém by ji ochranitelsky ušetřil bolesti a nechal ji vyhrát. Teď byli oba na stejné lodi – již zítra absolvující agenti FBI.
Přesto však spolu strávili již hodně času, ať už ve škole, anebo v mnohem přátelštějších situacích po ní. Mackenzie jej znala velice dobře a věděla díky tomu, co musí udělat, aby jej dostala. Když se vyklonila, aby vystřelila do kola auta, za kterým se schovával, cítila se skoro až provinile.
Ze svého úkrytu se vyklonil okamžitě. Vykoukl přes kapotu. Mackenzie naznačila pohyb doprava, jako kdyby se chtěla vrátit zpátky na sloup. Vystřelil tam, přesně jak předpokládala. Ona se v tom okamžiku však už vydala do protisměru a překulila se doleva. Na konci pohybu zůstala ležet na zemi na břiše a s pistolí před sebou. Vypálila.
Střela Harryho zasáhla do pravé části hrudi. Jasně žlutá barva se rozprskla po jeho triku a na chvilku zasvitla ve stínu jako další lampa.
Harry padl na kolena a zahodil svou zbraň. Potom naplno vyšel zpoza auta a nevěřícně přitom kroutil hlavou.
„Jsem vyřízenej.“
Mackenzie vstala, naklonila hlavu do strany a trochu se zamračila.
„Zlobíš se?“ popíchla ho.
„Ani trochu. Byl to parádní tah.“
Cousins se Shawnem začali tleskat. V povzdálí vystoupil Bryers ze svého auta a přidal se k nim. Mackenzie věděla, že si o ní dělal starosti, ale že je zároveň i pyšný, že tu je. Součástí tradice totiž bylo, že jeden ze zkušených agentů musel být kolem a dohlížet, kdyby se něco zvrtlo. Občas se to stávalo. Verze, kterou zachytila Mackenzie, říkala, že v roce 1999 byl jeden chlapík zasažen zezadu do kolene a svůj promoční ceremoniál nakonec musel absolvovat s francouzskými holemi.
I s Bryersem se všichni shromáždili na lavičce. Byl to právě on, kdo teď sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní oněch pět set dolarů. Složili se na ně všichni a teď náležely vítězce. Bryers peníze podal Mackenzie a řekl:
„Dělali jste si vůbec nějaké naděje, chlapci?“
„Dobrá práce, Mac,“ řekl Cousins. „Byl bych radši, kdybys mě oddělala ty, než tihle kašpaři.“
„Dík,“ pokývala Mackenzie hlavou.
„Nerad zním jako starej prd,“ řekl Bryers, „ale je už skoro jedna ráno. Běžte domů a trochu se prospěte. Všichni. Prosím, neukazujte se na promoci celý ztrhaní a mimo mísu.“
Mackenzie se znovu zmocnil ten zvláštní pocit štěstí. Tohle byla skupina jejích přátel – přátel, se kterými se dala do kupy poté, co před devíti týdny skončil ten McGrathův experiment.
Zítra budou všichni promovat z akademie, a, pokud všechno půjde tak, jak má, budou z nich do týdne zbrusu noví agenti FBI. Zatímco Harry, Cousins a Shawn si nedělali naděje, že by svou kariéru odstartovali na něčem, co by stálo za řeč, Mackenzie se mohla těšit na něco více…přesněji řečeno, na skupinu speciálních agentů, o které se jí zmínil McGrath, když konečně vyřešili ten strašný případ vražd. Stále sice nevěděla, co to přesně znamená, ale to na jejím nadšení nijak moc neubíralo.
Jejich skupinka se brzy rozdělila, když se všichni vydali vlastní cestou. Mackenzie se nemohla zbavit pocitu, který už docela dlouho neznala. Byl to pocit, že budoucnost byla stále ještě příliš vzdálená, mimo dosah a stále ještě se rozvíjející. Teď však poprvé za hodně dlouhou dobu cítila, že nad tím vším získává jakous takous kontrolu.
*
Mackenzie se dívala na modřinu na Harryho hrudi a věděla, že její základní emoce by se měla jmenovat soucit, ale přitom se naopak nemohla ubránit smíchu. Místo, kde jej zasáhla, bylo krvavě rudé a jako kořeny stromů od něj do stran táhla fialová modřina. Vypadalo to vlastně docela jako rána od obrovského včelího žihadla, ale zcela jistě to bolelo mnohem více.
Stáli v její kuchyni a ona pro něj balila do utěrky pytel s ledem. Když bylo hotovo, podala mu jej a on si jej potom trochu komicky přidržel u těla. Bylo vidět, že je mu trapně, ale zároveň je potěšen, že jej pozvala k sobě, aby se ujistila, že mu nic není.
„Omlouvám se,“ řekla konečně upřímně. „Ale víš, možná, že tě za tu výhru budu moct pozvat na kafe.“
„To bude teda sakra dobrý kafe,“ odpověděl Harry. Odsunul led z hrudi a zachmuřil se, když spatřil svoji ránu.
Mackenzie se na něj dívala a teprve teď si uvědomila, že, i když už byl v jejím bytě více než tucetkrát, a při několika příležitostech se přitom líbali, tohle bylo poprvé, kdy si u ní doma sundal triko. Také to bylo od Zacka prvně, co se ocitla v bezprostřední blízkosti takto polovičatě oděného muže. Možná, že to byl ještě dozvuk adrenalinu z té přestřelky, radost z vítězství v ní, anebo vzrušení z toho, co má přijít zítra, ale jednoduše se jí to líbilo.
Přistoupila blíže a přiložila dlaň na nezraněnou polovinu jeho hrudi. Padla přesně na srdce. „Bolí to ještě?“ přistoupila ještě blíže.
„Teď zrovna ne,“ odpověděl a trochu nervózně se ušklíbl.
Pomaloučku přejela rukou k ráně a jemně se jí dotkla. A potom, řízena pouze ženskými instinkty, které již dlouho úspěšně potlačovala, se k němu přitáhla a políbila jej. Pocítila, jak celé jeho tělo ztuhlo. Její ruka sjela k jeho boku a přitáhla jej blíže. Políbila jej na klíční kost, potom trapéz a nakonec na krk. Teď už se k ní tlačil sám.
Bylo pro ně už docela obvyklé, že se vzájemně líbali tak dlouho, až už nakonec ani jeden z nich nevěděl, co vlastně dělá. Stalo se to tedy zatím jenom čtyřikrát, ale pokaždé to přišlo jako nějaká tajemná vlna ze samotné přírody, zcela neočekávaně a bez varování.
Trvalo méně než deset vteřin, než byla jemně natlačena na kuchyňskou linku. Její ruce zkoumaly jeho hruď, zatímco jeho levačka odhalila způsob, jak jí nadzvednout tričko. Srdce jí divoce tlouklo a každý sval v těle křičel, že to chce a že už je na to dokonale připravená.
Takhle blízko už se dostali předtím – vlastně hned dvakrát. V obou případech však k ničemu nedošlo. Tedy, byla to ona, kdo nakonec couvnul. Poprvé se mu vysmekla v okamžiku, kdy začal zápolit s knoflíkem na jejích kalhotách. Podruhé byl až příliš opilý a ona až příliš střízlivá. Ani jeden z nich nikdy nic neřekl, ale váhavost ohledně spaní spolu, přišla jako výsledek vzájemného respektu a nejistoty toho, co jim budoucnost přinese. Navíc na Harryho myslela mnohem více, než aby jej byla schopná jenom tak použít jako nějakou sexuální hračku. Líbil se jí víc a více, ale sex byl stále ještě příliš osobní záležitostí. Před Zackem poznala jenom dva muže, z nichž jeden ji spíše napadl, než aby šlo o vzájemně opravdu plně chtěný sex.
Všechno tohle jí teď proletělo hlavou, zatímco se s Harrym líbala a příliš pozdě si stačila uvědomit, že se její ruce už nacházejí mnohem níže, než jen v oblasti hrudníku. On si toho očividně povšiml také, protože jeho tělo ztuhlo ještě více a navíc začal dýchat mělčeji.
Tu najednou odstrčila ruce a vymanila se z polibku. Sklopila zrak v obavě, že pokud se na něj podívá, spatří v jeho očích zklamání.
„Počkej,“ řekla. „Harry…promiň…já nemůžu…“
„Já vím,“ odpověděl hlasem, kterému se nedařilo zakrýt frustraci. „Já vím, že je to…“
Mackenzie se zhluboka nadechla a potom od něj poodstoupila. Nedokázala se na něj ani podívat. Zmatení zračící se v jeho očích, bylo v tu chvíli příliš. „Nemůžeme. Já nemůžu. Omlouvám se.“
„To je v pořádku,“ řekl jako když chápe, ale nechápavým hlasem. „Zítra je velký den a je pozdě. Takže já teďka už půjdu, než budu mít čas přemýšlet nad tím, že sem byl zase sestřelenej.“
Podívala se na něj a přikývla. Ten poslední ostnatý komentář ji nerozhodil. Nechala to plavat. Svým způsobem si ho vlastně i zasloužila.
„To bude asi nejlepší,“ řekla.
Harry si opatrně oblékl triko zcela zamazané od barvy a pomalu se vydal ke dveřím.
„Dobrá práce dnes v noci,“ řekl při odchodu. „Ani na chvilku jsem nepochyboval, že to nakonec vyhraješ.“
„Díky,“ řekla Mackenzie nepřítomně. „A Harry…opravdu, je mi to líto. Já nevím, co mě vždycky zastaví.“
Pokrčil rameny a otevřel dveře. „To nic,“ řekl. „Jenom…já už tohle moc dlouho dělat nevydržím.“
„Já vím,“ řekla smutně.
„Dobrou, Mac.“
Zavřel za sebou dveře a Mackenzie osaměla. Nehybně stála v kuchyni a dívala se na hodiny na zdi. Bylo 1:15 a ona se ani necítila unavená. Možná, že ta malá hra na parkovišti napumpovala do její krve až příliš mnoho adrenalinu.
Přesto však učinila pokus jít do postele, ale výsledek byl, že většinu noci strávila převracením se a přemýšlením. Občas se jí zdály sny a ona si jich díky nepříliš hlubokému spánku byla vědoma. V jednom z nich například spatřila tvář svého otce. Usmíval se, jako kdyby byl pyšný, že se ve svém snažení už dostala tak daleko – že už zítra absolvuje akademii FBI.
Kromě toho úsměvu však viděla i něco dalšího. Byly tam všechny ostatní věci, které sny o něm běžně provázely. Mrtvolný svit v jeho očích i všechna ta krev.
KAPITOLA DRUHÁ
I když Mackenzie nastavila budík na osmou ráno, byla probuzena vibrováním mobilu už v 6:45. Zasténala a podívala se směrem k telefonu. Pokud je to Harry a chce se omluvit za něco, co ani neudělal, tak ho zabiju, pomyslela si. Stále víceméně v polospánku sáhla po telefonu a pokusila se zaostřit na displej.
Naštěstí to nebyl Harry, ale Colby.
Mackenzie zmateně svraštěla obočí a zvedla to. Colby rozhodně nepatřila k ranním ptáčatům a navíc už spolu nemluvily déle než týden. Nejspíše byla prostě jenom nervózní kvůli promocím a nejistotě, která se rozprostírala hned za nimi. Colby byla jedinou ženskou kamarádkou, kterou Mackenzie tady v Quanticu měla, takže se snažila dělat všechno pro to, aby jejich přátelství vydrželo – i když to znamenalo zvednout telefon brzo ráno těsně před promocemi a poté, co se jí podařilo ukrojit pouhé čtyři hodiny spánku.
„Ahoj, Colby,“ řekla. „Co se děje?“
„Spala jsi?“ zeptala se Colby.
„Jo.“
„Ach, sakra. Omlouvám se. Myslela jsem si, že budeš na nohou už za rozbřesku vzhledem k tomu všemu, co se má dneska semlít.“
„Je to jenom promoce,“ zívla Mackenzie.
„Ha! Kéž by šlo jenom o to,“ řekla Colby lehce hysterickým hlasem.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Mackenzie a posadila se pomalu na posteli.
„Budu,“ odpověděla Colby. „Podívej…myslíš, že by ses se mnou mohla setkat ve Starbucks na rohu Fifth Street?“
„Kdy?“
„Co nejrychleji můžeš. Já tam jdu rovnou.“
Mackenzie se opravdu nechtělo někam teď jít. Nechtělo se jí ani pomyslet na to, že by opustila postel. Jenže Colby ještě nikdy nezněla takhle divně. A vzhledem k tomu, že je čekal důležitý den, rozhodla se, že se bude muset pokusit být dobrou kamarádkou.
„Dej mi tak dvacet minut,“ řekla.
S povzdechem se potom vyškrábala z postele a rychle se začala připravovat. Co se vzhledu týkalo, musela se spokojit jenom s tím nejzákladnějším. Vyčistila si zuby, navlékla na sebe mikinu a tepláky na běhání, vlasy si uvázala do hodně odbytého culíku a vyrazila ven.
Když kráčela těch šest bloků na Fifth Street, začínala na ní postupně doléhat váha dne, který měla před sebou. Dnes promuje z akademie FBI, jenom chvilku před polednem, a učiní to jako jedna z nejlepších v ročníku. Na rozdíl od většiny ostatních absolventů, které za těch dvacet týdnů poznala, nebude mít v publiku žádnou rodinu ani nikoho dalšího, kdo by s ní ten úspěch oslavil. Bude na to sama, stejně jako byla na věci sama po většinu svého života. Vlastně už od šestnácti. Teď se pokoušela přesvědčit se, že jí to nijak nevadí, ale nebyla to pravda. To, co cítila, nebyl snad smutek, ale spíše jakási podivná úzkost, jejíž hrany s lety ztratily na ostrosti a otupily se.
Když dorazila do Starbucks, všimla si, že doprava na ulici je o něco hustší než obvykle – nejspíše za to mohli právě rodiny a přátelé absolventů. Nechala to plavat. Posledních deset let strávila tím, že se pokoušela na matku se sestrou myslet co nejméně, takže proč by s tím měla začínat zrovna teď?
Když vstoupila do Starbucks, zjistila, že Colby už tam je. Usrkávala ze svého hrnku a zamyšleně se dívala z okna. Na stolku čekal ještě jeden další šálek a Mackenzie usoudila, že ten bude pro ni. Posadila se naproti Colby a okamžitě začala předvádět divadélko o tom, jak moc je unavená. Přivřela dokonce trochu oči a zamračila se.
„Tohle je moje?“ zeptala se a sáhla po kávě.
„Ano,“ řekla Colby. Vypadala unavená, smutná a nabručená.
„Tak co se děje?“ zeptala se Mackenzie ve snaze zabránit hrozícímu chození kolem horké kaše.
„Já nebudu promovat,“ odpověděla.
„Cože?“ zeptala se Mackenzie překvapeně. „Myslela jsem, že jsi vším prošla na výbornou.“
„Prošla. Je to…já nevím. Mám pocit, že jsem tu během toho výcviku úplně vyhořela.“
„Colby…to nemůžeš myslet vážně.“
Její hlas zněl až příliš přísně, ale bylo jí to v té chvíli jedno. Tohle vůbec nebyla ta Colby, kterou znala. Takové rozhodnutí nemohlo přijít, aniž by o tom předtím hodně nepřemýšlela. Tohle nebyl chvilkový zkrat nebo rozmar dívky, která byla prostě jenom unavená a vynervovaná.
Jak to jenom teď může vzdát?
„Ale já to myslím vážně,“ řekla Colby. „Poslední zhruba tři týdny už mě to opravdu nebavilo. Některé dny jsem přišla domů a plakala, protože jsem se cítila jako v kleci. Já už to prostě nechci.“
Mackenzie nevěděla, co na to říct.
„No, udělat takové rozhodnutí zrovna v den promoce, je dost šílené.“
Colby pokrčila rameny a znovu se zadívala ven z okna. Vypadala unaveně. Poraženě.
„Colby...ty se nemůžeš jenom tak vzdát. Nedělej to.“ Další slova, jež se jí drala na jazyk, už raději nevyřkla: Pokud se na to teď vykašleš, tak posledních dvacet týdnů bylo úplně k ničemu a navíc budeš přede všemi za slabocha.
„Ale já to nehodlám oficiálně ukončit,“ řekla Colby. „Já na tu promoci dneska půjdu. Musím. Moji rodiče přiletěli z Floridy, takže nemám na výběr. Od zítra je to ale vyřízeno.“
Když Mackenzie na akademii začínala, instruktoři je varovali, že zhruba tak dvacet procent z nich to někde v průběhu výcviku pravděpodobně vzdá. V minulosti to prý bývalo skoro třicet procent. Myšlenka na to, že by se mezi ně měla zařadit i Colby, jí však přesto jenom stěží dávala smysl.
Byla tak silná a odhodlaná. Jak sakra mohla nakonec přijít s takovou koninou?
„Co budeš dělat?“ zeptala se nahlas. „Pokud se doopravdy rozhodneš tohohle všeho vzdát, jakou jinou kariéru si zvolíš?“
„Já nevím,“ odpověděla. „Možná něco kolem prevence obchodu s lidmi. Výzkum a zdroje nebo tak něco. Já přece nemusím být agent, no ne? Je tu spousta dalších možností. Já prostě jen nechci být agent.“
„Ty to doopravdy myslíš vážně,“ povzdechla si Mackenzie.
„Myslím. Jenom jsem ti to chtěla říct, protože po promoci se moji rodiče nejspíš budou rozplývat pýchou.“
Och, chudinko, pomyslela si Mackenzie sarkasticky. To musí být hrozná představa.
„Já to nechápu,“ řekla Mackenzie.
„To od tebe ani nečekám. Ty jsi v tomhle skvělá. Máš to ráda. Je to, jako kdyby ses pro to narodila, víš? Já...no já nevím. Jenom se tak plácám.“