„Ach jo, Colby...mrzí mě to.“
„Nemusí,“ odpověděla. „Jakmile pošlu mámu s tátou zpátky na Floridu, všechen tlak bude pryč. Řeknu jim, že jsem byla odvolána kvůli nějaké akci, kterou si vymyslím, a potom už bude jenom na mně, jak s tím vším naložím, řekla bych.“
„No...hodně štěstí, řekla bych,“ odpověděla Mackenzie.
„Přestaň s tím, prosím,“ zarazila jí Colby. „Dneska promuješ jako jedna z nejlepších v ročníku. Ani nemysli na to, že se budeš mračit kvůli mně. Byla jsi pro mě moc dobrá kamarádka, Mac. Jenom jsem ti to chtěla říct sama a předem, než aby sis toho potom všimla náhodou později.“
Mackenzie se nijak nesnažila zakrýt vlastní zklamání. Nebyla na sebe nijak pyšná, že se uchyluje k v podstatě dětinským taktikám, ale přesto zůstala chvíli zticha a jenom zadumaně usrkávala ze svojí kávy.
„A co ty?“ přerušila Colby ticho. „Někdo z rodiny nebo přátel, kdo se přijde podívat?“
„Nikdo,“ řekla Mackenzie.
„Och,“ řekla Colby trochu rozpačitě. „To mě mrzí. Nevěděla jsem...“
„Není třeba omluv,“ řekla Mackenzie. Teď byla na řadě ona, aby se zadívala z okna a teprve po pár vteřinách dodala: „Jsem docela ráda, že to tak je.“
***
Mackenzie byla promočním ceremoniálem hluboce zklamána. Nebylo to nic více než formalizovaná verze promoce ze střední školy a zdaleka se to nemohlo vyrovnat té z vysoké. Zatímco čekala, až bude vyvoláno její jméno, měla spoustu času na vzpomínání na předešlé promoce a jak během nich její rodina více a více sklouzávala do pozadí.
Vzpomínala si, jak skoro plakala, když vystupovala na promoční pódium na střední škole s vědomím, že její otec nikdy nedostane šanci vidět, jak dospěla. Byla si toho vědoma už dlouhé roky, ale v té chvíli, kdy stála na těch schodech, ji to udeřilo naplno jako kámen mezi oči. Během její další promoce na univerzitě už ji to netrápilo. Tam už neměla rodinu vůbec žádnou. Později si uvědomila, že právě to byl rozhodující moment v jejím životě, od kterého se potom už pro většinu věcí a činností uchylovala do samoty. Když o ní její rodina nejevila žádný zájem, ona se o ně také nebude zajímat.
Ceremoniál skončil bez nějaké větší pompy, a když už byla skoro na cestě pryč, všimla si Colby, jak se na druhé straně auly fotí s rodiči. Vypadalo to, že hraje skvělé divadlo a dokonale před nimi skrývá své skutečné pocity. Její otec a matka samozřejmě jenom zářili pýchou na dceřin úspěch.
Mackenzie nevěděla, co jiného by dělala a všechno to focení kolem jí nedělalo vzhledem k její situaci dobře, a tak začala přemýšlet, jak by se odtamtud co nejrychleji dostala nadobro. Chtěla se jednoduše vrátit domů a otevřít si první z, doufala, několika piv, které si na to odpoledne a večer naplánovala. Už se vydala ke dveřím, když tu zaslechla známý hlas, jenž zavolal její jméno.
„Hej, Mackenzie,“ řekl ten hlas. Okamžitě věděla, kdo to je. Nejenom díky tónu, ale také proto, že lidí, kteří ji oslovovali křestním jménem a ne jednoduše Whiteová, tu bylo, co by na prstech spočítal.
Byl to Ellington. Měl na sobě oblek a vypadal zrovna tak nepohodlně, jak se Mackenzie cítila. Úsměv, kterým ji však počastoval, byl naopak až příliš pozitivní. V tu chvíli jí to ale nijak neobtěžovalo.
„Zdravím, agente Ellingtone.“
„Myslím, že v situaci, jako je tahle, je v pořádku, když mě budete oslovovat Jared.“
„Preferuji Ellingtone,“ řekla a mírně se usmála.
„Jak se cítíte?“ zeptal se.
Pokrčila rameny a strašně moc si přála, aby odtamtud už byla pryč. Mohla si nalhávat, co chtěla, ale fakt, že tam neměla nikoho z rodiny ani přátel, na ni začal doléhat.
„Jenom pokrčení rameny?“ zvedl Ellington obočí.
„Inu, jak bych se měla cítit?“
„Vítězně. Hotově. Hrdě. Nadšeně. To je jenom pár příkladů.“
„To všechno cítím,“ odpověděla. „Jenom...já nevím. Celá ta ceremonie mi přijde zbytečná.“
„Tomu rozumím,“ řekl Ellington. „Sakra, já nesnáším, když musím nosit tenhle kaftan.“
Mackenzie už se chystala odpovědět, že mu nošení obleku docela jde, když tu se odněkud zpoza Ellingtona objevil McGrath. I on věnoval Mackenzie úsměv, ale na rozdíl od toho Ellingtonova tento působil téměř vynuceně. Natáhl k ní ruku, ona ji přijala a téměř se přitom neubránila překvapenému výrazu nad tím, jak slabý jeho stisk byl.
„Jsem rád, že jste prolezla,“ řekl McGrath. „Jsem si jistý, že před sebou máte zářnou kariéru.“
„Byla to brnkačka, že?“ nadhodil Ellington.
„Mezi pěti procenty nejlepšími,“ řekl McGrath, rozhodnut neumožnit Mackenzie pronést jediné slovo. „Slušná práce, Whiteová.“
„Díky, pane,“ bylo všechno, na co se zmohla.
McGrath se naklonil blíže a jeho tvář byla opět čistě pracovní. „Rád bych, abyste se hlásila do kanceláře. V pondělí v osm ráno. Chci, abyste se ponořila do práce tak rychle, jak jen to bude možné. Už mám hotové vaše papíry – postaral jsem se o to vlastně už před docela dlouhou dobou, aby to na nás čekalo, až tenhle den přijde. Alespoň vidíte, že jsem věřil, že to nezmamráte. Ale teď...není čas. V pondělí v osm. Souhlas?“
„Samozřejmě,“ řekla, překvapena tím nečekaným, i když svérázným, projevem podpory.
McGrath se znovu pousmál, znovu jí potřásl rukou a opět zmizel v davu.
Jakmile byl pryč, Ellington se na ni podíval a široce se usmál.
„Ten je teda dobře naloženej. Můžu vám říct, že tohle se nestává často.“
„Asi je to pro něj velký den,“ odvětila Mackenzie. „Celá nová várka talentů, ze kterých si může vybírat.“
„To je pravda,“ řekl Ellington. „Ale všechny žerty stranou. Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě. Pamatujte si to, až s ním budete v pondělí mluvit.“
Rozhostilo se trapné ticho, které se v jejich konverzacích objevovalo zcela pravidelně a na které si oba už tak nějak zvykli. Bylo něco jako potvrzením jejich přátelství – anebo jak se ten vztah vlastně měl nazývat.
„Dobrá, podívejte,“ řekl po chvíli. „Jenom jsem vám chtěl poblahopřát a povědět, že mi vždycky můžete zavolat, kdyby toho na vás bylo moc. Já vím, že to teď asi zní hloupě, ale v určitém bodě bude nejspíše i nechvalně proslulá Mackenzie Whiteová potřebovat něčí pomoc. A já jsem ten, kdo se pokaždé pokusí přispěchat co nejrychleji.“
„Díky,“ odpověděla.
Při tom posledním slovu najednou pocítila silné nutkání požádat jej, aby šel s ní – ne z nějakých romantických důvodů, ale čistě jenom pro to, aby nebyla sama. Znala jej docela dobře a, i když o něm měla smíšené pocity, byla ráda, když byl s ní. Nerada si to přiznávala, ale začínala mít pocit, že by měla udělat něco, čím by ten dnešní den a úspěch, jenž reprezentoval, oslavila. A, i když by to znamenalo strávit dalších pár lehce trapných hodin s Ellingtonem, bylo by to pořád lepší (a nejspíše i produktivnější), než být po zbytek dne sama, trápit se sama nad sebou a pít pivo.
Nic však neřekla. I kdyby se jí nakonec podařilo k tomu sebrat odvahu, nezáleželo by na tom. Ellington rychle kývnul hlavou a potom se stejně jako McGrath vypařil v davu.
Mackenzie tam ještě na chvilku stála a ze všech sil se snažila setřást z ramen pocit, že nakonec zůstala úplně, ale úplně sama.
KAPITOLA TŘETÍ
Když Mackenzie dorazila na svůj první skutečně oficiální den v práci, nemohla se zbavit Ellingtonových slov, které jí zvonily v hlavě jako nějaká mantra: Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě. Pamatujte si to, až s ním budete v pondělí mluvit.
Pokoušela se to používat jako zbraň k vlastnímu uklidňování, protože jinak jí nezbývalo, než si přiznat, že je hrozně nervózní. Nijak nepomohlo ani to, že její ráno začalo tím, že se setkala s jedním s McGrathových lidí, Walterem Hasbrookem, jenž byl nyní velitelem jejího oddělení, a který ji jako nějaké děcko prováděl výtahy a chodbami. Neměl ani trošku šarmu a, i když proti němu Mackenzie osobně nic neměla, nelíbil se jí způsob, jakým jí vysvětloval každičkou maličkost, jako kdyby byla úplně hloupá.
Nic se nezměnilo ani poté, co dorazili do třetího patra, kde se před nimi otevřelo celé bludiště otevřených, ale nevysokou překližkou od sebe vzájemně oddělených kancelářských koutků. Vypadalo to tam jako v zoo. V každém oddělení tohoto open space seděl jeden z agentů. Někteří telefonovali, zatímco jiní něco psali na počítačích.
„A tohle bude vaše místo,“ řekl Hasbrook a pokynul směrem k jedné krychli uprostřed vnější řady. „Tohle je centrála Výzkumu a dohledu. Zjistíte, že na vás už čeká pár emailů s přístupovými hesly k serverům a seznamem kontaktů v rámci celé FBI.“
Mackenzie vstoupila do svého prostoru trochu rozčarovaná, avšak stále nervózní. Ne, tohle rozhodně nebyl ten vzrušující případ, kterým doufala svou kariéru odstartovat, ale i tak to znamenalo první krok kupředu na cestě, na niž se připravovala, a o které snila už od střední školy. Teď odtáhla od stolu svou židli na kolečkách a usadila se v ní.
Laptop, čekající na stole byl nyní její. Byl to jeden z předmětů, které jí Hasbrook představoval. Tento stůl byl její, celá krychle, celé to místo. Nebylo to nic úžasného, ale bylo to její místo.
„Ve svém emailu naleznete i svůj první úkol,“ řekl Hasbrook. „Být vámi, začal bych na tom okamžitě dělat. Budete potřebovat zavolat dozorujícímu agentovi pro nějaké počáteční instrukce, ale ke konci pracovního dne už byste v tom měla být ponořená.“
„Rozumím,“ řekla a zapnula počítač. Zčásti se pořád zlobila, že za něj byla usazena. Přála si vyrazit někam do terénu. Po tom, co jí McGrath naznačoval, to bylo právě to, co od nové práce očekávala.
Nehledě na to, jak skvělou historii máš, řekla sama sobě, nemůžeš očekávat, že začneš hned jako hvězda. Možná, že je tohle způsob, jak se naučit základní orientaci – nebo McGrathův způsob, jak ti ukázat, kdo je tady šéf a kdo bude poslouchat.
Než mohla Mackenzie odpovědět na jeho další suché a monotónní instrukce, už se Hasbrook odvrátil k odchodu. Vyrazil k výtahům tak rychle, že se skoro zdálo, že je rád, že to má za sebou a může se opět věnovat věcem, na kterých mu záleží.
Když ve svém prostoru osaměla, Mackenzie se zalogovala do počítače a znovu se zamyslela, proč vlastně je tak nervózní.
Protože tohle je ten den, přemýšlela. Pracovala jsem tvrdě, abych se sem dostala, a teď je to konečně moje. Všichni se na mě dívají a tak nemůžu nic podělat – i kdyby to měl být jenom nějaký pitomý úkol od počítače.
Podívala se do emailu a rychle odpověděla na pár zpráv, aby se už mohla začít zabývat tím úkolem. Během hodiny měla všechny potřebné dokumenty a informace. Byla odhodlaná vydat ze sebe to nejlepší a dát McGrathovi všechny důvody uvědomit si, že tím, že ji posadil do králíkárny, šeredně mrhá jejím potenciálem.
Prohlížela si mapy, záznamy z mobilních telefonů a data z GPS. Pracovala na zjištění lokace dvou potenciálních podezřelých ze spolupráce z obchodu s lidmi. Během zhruba hodiny se do toho zvládla kompletně ponořit a zjistila, že jí to i baví. Fakt, že nebyla venku v ulicích a nemohla aktivně pracovat na tom, aby ty muže přivedla před spravedlnost, jí v tu chvíli příliš neobtěžoval. Soustředila se na zadaný úkol a to bylo všechno, co pro tu chvíli potřebovala.
Ano, byla to práce pro poskoka a navíc to po chvíli byla přece jenom nuda, ale Mackenzie nedovolila, aby to ovlivnilo její výkon. Po několika hodinách si dopřála chvilku na oběd, ale potom se ihned vrátila zpátky, s vervou se pustila do další práce a začala dostávat výsledky. Když se pracovní den chýlil ke konci, poslala emailem svému nadřízenému všechno, na co přišla a vydala se k odchodu. Nikdy předtím ještě v kanceláři nepracovala, ale bylo to přesně takové, jak si to představovala. Jediné, co tu chybělo, byla píchačka, kde by si mohla narazit odchod a příchod.
Když došla ke svému autu, konečně si dovolila opět se cítit zklamaně. Práce za stolem. Uvízla za počítačem v cele o čtyřech stěnách z papundeklu. Tohle vůbec nebylo to, co si představovala.
I tak byla však pyšná na to, kam se dostala. Nesměla dovolit svému egu a vlastním možná příliš bláznivým představám, aby zastínily fakt, že je nyní agentkou FBI. Pomyslela na Colby. Říkala si, kde její kamarádka teď asi je a co by řekla na to, že byla Mackenzie nasazena na úředničinu.
V souvislosti s těmi myšlenkami ji napadlo i to, jestli nakonec Colby nebyla z nich dvou tou chytřejší, když se rozhodla do řad agentury nakonec nenastoupit.
Bude za tím stolem sedět dlouho? Budou to roky?
***
Následujícího dne přijela Mackenzie do práce s odhodláním si jej užít. Předešlého dne učinila na tom případu poměrně velký pokrok a tak teď měla pocit, že by mohla být schopná dnes doručit velice přesné a důležité výsledky, kterých si McGrath jistě musí všimnout.
Záhy však přišla na to, že byla přeřazena na něco jiného. Tento případ byl o podvodu se zelenou kartou. Přílohy emailu obsahovaly přes tři sta stránek svědeckých výpovědí, vládních dokumentů a právních spisů. Jenom pohled na to jí vnuknul chuť sbalit se a jet zase domů.
Mackenzie se rozzlobeně podívala na telefon. Měla přístup ke všem serverům, což znamenalo, že mohla najít i McGrathovo číslo. Napadlo ji, co by jí asi tak pověděl, kdyby mu zavolala a zeptala se ho, co provedla, že ji takhle trestá.
Sama sobě to nakonec rozmluvila. Namísto toho si vytiskla každičký dokument a urovnala je do komínků na stole. Ten pod tou záplavou papírů prakticky zmizel.
Po dvaceti minutách, kdy se snažila do té hrůzy alespoň trochu proniknout, někdo lehce zaklepal na vchod do její kóje. Když se otočila a spatřila, že ve dveřích stojí McGrath, na chviličku ztuhla.
Usmál se na ni stejně, jako na promocích. Něco v tom úsměvu vypovídalo o tom, že nemá sebemenší páru, proč by se Mackenzie měla cítit ublíženě za to, jak vypadá její nová pracovní pozice.
„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho,“ řekl McGrath. „Chtěl jsem se přijít podívat, jak to tu zvládáte.“
Mackenzie se musela kousnout do jazyka, aby při odpovědi nepoužila některou z vět, které jí automaticky vytanuly na mysli. Namísto toho jenom přátelsky pokrčila rameny a řekla: „Jsem v pohodě. Jenom...inu, jsem trochu zmatená.“
„Jak to?“
„No, při pár příležitostech jste mi naznačil, že byste ze mě chtěl mít co nejrychleji aktivního agenta. Myslím, že jsem neočekávala, že to bude znamenat sezení za stolem a tisknutí dokumentů o zelených kartách.“
„Ach, ano. Já vím, já vím. Ale věřte mi. Všechno má svůj důvod. Jenom skloňte hlavu a pěkně pracujte. Váš čas přijde, Whiteová.“
V Mackenziině mysli znovu zaznělo: Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě.
Když to říkáš, pomyslela si.
„Brzy se s vámi spojím,“ řekl McGrath. „Do té doby se opatrujte.“
Stejně jako Hasbrook předešlého dne se i McGrath zdál být ve velkém spěchu, aby se od těch kójí už dostal pryč. Mackenzie se dívala, jak odchází a přemýšlela, jakým dovednostem by se tu asi tak mohla naučit. Neměla ráda, když se cítila být pro něco příliš dobrá, ale proboha...
To, co Ellington řekl o McGrathovi...měla tomu opravdu věřit? Přemýšlela o tom, jestli Ellington mohl tušit, co se na ní od pondělí chystá. Potom pomyslela na Harryho a zamrzelo jí, že mu už několik dlouhých dní nezavolala. On sám se neozýval, protože věděl, že nemá ráda, když je na ni vyvíjen tlak. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč se s ním i nadále vídala. Žádný muž s ní ještě nikdy neměl takovou trpělivost. I Zack měl své hranice a jediný důvod, proč spolu zůstali tak dlouho, byl, protože si jeden na druhého jednoduše zvykli a nechtěli se obtěžovat se všemi komplikacemi, jež přinášela změna.
Poslední hromadu papírů dotiskla chvilku před polednem. Než se do té šílenosti mohla opravdu ponořit, rozhodla se, že na to bude potřebovat oběd a po něm opravdu monstrózní kafe.