Napjatě čekala kdy konečně začne mluvit a vnese více světla na případ vraždy jejího otce. Jenže vteřiny se měnily v minuty a kromě toho, že na čele neustále přešlapujícího Steffena vyrazily velké krůpěje potu, se nic jiného nestalo. Jediné, co vyplňovalo místnost, bylo těžké nervózní ticho, jenom lehce přerušované Steffenovým mumláním.
Gwen se v tom vlhkém sklepení, zahřívaném plameny ohňů, na kterých se připravovaly potraviny pro kuchyň, už potila také. Venku navíc začínal další letní den. Přála si tu skončit, odejít z těch místností a už se sem nikdy nevrátit. Zkoumavě se dívala na Steffena, ve snaze rozšifrovat výraz jeho tváře a přijít na to, co se mu právě honilo v hlavě. Slíbil jim, že jim něco poví, ale potom se najednou odmlčel. Jakoby si to zase rozmyslel. Očividně měl strach a také něco skrýval.
Konečně si Steffen odkašlal.
„Přiznávám, že něco spadlo dolů odpadní jámou,“ začal, aniž by se komukoliv z nich podíval do očí. Namísto toho upřeně zíral do země.
„Ale nejsem si jistý, co to bylo. Byl to nějaký kov. Vynesli jsme potom sud se splašky a já slyšel jak něco šplouchlo do řeky. Něco jiného než obvykle. Takže,“ dodal a znovu si několikrát odkašlal, nepřestávaje si mnout dlaně, „takže vidíte, že cokoliv to bylo, už je to pryč v řece.“
„Jsi si jistý?“ zeptal se důrazně Godfrey.
Steffen energicky zakýval hlavou.
Gwen s Godfreym si vyměnili pohledy.
„Zahlédl jsi aspoň co to bylo?“ pokračoval Godfrey.
Steffen zakroutil hlavou.
„Ale zmiňoval ses přece o noži. Jak jsi mohl vědět, že to byl nůž, když jsi ho neviděl?“ zeptala se Gwen. Byla si jistá, že jim Steffen lže, jenom zatím nevěděla proč.
Steffen si znovu odkašlal.
„Řekl jsem to, protože jsem si myslel, že to byl nůž,“ zněla odpověď. „Bylo to malé a kovové. Co jiného by to mohlo být?“
„To jsi se nepokusil zjistit, co je na dně sudu?“ zeptal se Godfrey. „Poté, co jste ho vylili? Možná ta věc zůstala uvnitř a teď tam stále ještě leží.“
Steffen zakroutil hlavou.
„Na dno jsem se podíval,“ řekl. „Vždycky to dělám. Nic tam nebylo. Dočista prázdný. Cokoliv to bylo, už to odnesl proud. Viděl jsem, jak to plave pryč.“
„Pokud to byl kov, jak jsi to mohl vidět odplouvat?“ zeptala se Gwen.
Steffen si zase odkašlal a potom pokrčil rameny.
„Řeka je zvláštní,“ odpověděl. „A proudy v ní jsou silné.“
Gwen si znovu s Godfreym vyměnila skeptický pohled. Podle výrazu jeho tváře usoudila, že ani on nevěří Steffenovi jediné slovo.
Začínala být silně netrpělivá. Teď se k tomu navíc přidala i bezradnost. Ještě před chvílí jim Steffen chtěl všechno povědět, ale teď si to z nějakého důvodu najednou rozmyslel.
Přistoupila k němu blíž a zamračila se. Ten chlap rozhodně něco skrýval. Nasadila nejdrsnější tvář, které byla schopna, a na okamžik pocítila, jako by jejím tělem proudila otcova energie. Byla odhodlána za každou cenu zjistit všechno, co ten chlap ví – obzvláště pokud by to vedlo k odhalení otcova vraha.
„Lžeš,“ řekla ledově chladným hlasem a s takovou sebejistotou, která udivila i ji samotnou. „Víš jaký je trest za lhaní členovi královské rodiny?“
Steffen spráskl ruce, téměř poskočil leknutím a na kratičký moment se na ní podíval. Potom ihned zase uhnul pohledem.
„Je mi to líto,“ řekl. „Omlouvám se. Prosím, nic dalšího už nevím.“
„Před chvílí ses nás zeptal, jestli tě ušetříme vězení, pokud nám všechno vyklopíš,“ řekla. „Ale ty jsi nám neřekl zhola nic. Proč by ses nás předtím na něco takového ptal, když bys chtěl něco povědět?“
Steffen si olízl rty a dál zarytě zkoumal podlahu.
„Já…já…ehm,“ rozkoktal se. Potom si odkašlal. „Já jsem se bál…že budu mít trable, že jsem nenahlásil, že ta věc spadla sem dolů. To je všechno. Je mi to líto. Nevím, co to bylo. Je to pryč.“
Gwen přimhouřila oči a dívala se na něj ve snaze pochopit, o co mu může jít.
„Co se tvému nadřízenému vlastně stalo?“ zeptala se potom, odhodlaná nenechat na něm nit suchou. „Bylo nám řečeno, že záhadně zmizel. A že ty s tím máš co do činění.“
Steffen znovu a znovu kroutil hlavou.
„Odešel,“ odpověděl potom. „To je všechno, co vím. Je mi líto. Nevím nic, čím bych vám mohl pomoci.“
Zvuk splašků, stékající z odpadní jímky do připraveného sudu, nebo velkého nočníku, jak ho tu nazývali, náhle zaplnil místnost. Všichni se podívali tím směrem. Odpad začal s čvachtáním plnit sud. Steffen se otočil a rychle přeběhl místnost k sudu. Potom stál vedle a sledoval, jak se plní odpadem z horních pater hradu.
Gwen se podívala na Godfreyho, který její pohled opětoval. I jeho tvář teď už nesla podobně bezradný výraz, jako měla ta její.
„Cokoliv skrývá,“ řekla, „nepoví ani za nic.“
„Mohli bychom ho nechat zavřít,“ řekl Godfrey. „To by ho přimělo mluvit.“
Gwen zakroutila hlavou.
„Ani bych neřekla. Tohohle ne. Je očividně k smrti vyděšený a bojí se cokoliv prozradit. Určitě to má něco společného s jeho nadřízeným. Něco skrývá, to je jasné, ale nezdá se mi, že by to mělo co do činění s otcovou smrtí. Myslím ale, že ví něco, co by nám mohlo pomoct, ale zároveň bych řekla, že pokud ho budeme zkoušet zahnat do kouta, tak se bude jenom víc a víc uzavírat.“
„Takže co navrhuješ?“ zeptal se Godfrey.
Gwen přemýšlela. Vzpomněla si na jednu kamarádku, kterou měla, když byla ještě malá, a která byla jednou přistižena při lhaní. Vzpomínala si, že na ni její rodiče vyvíjeli tlak všemi možnými způsoby, aby ji přiměli přiznat pravdu, ale ona stále jenom zarytě mlčela. Když to potom ale všichni vzdali a nechali ji být, trvalo jenom pár dní než sama přišla a všechno jim popravdě pověděla. Gwen měla pocit, že to stejné by mohlo fungovat i u Steffena. Že snažit se z něj dostat informace nátlakem jej bude jenom víc a více zatvrzovat, a že by bylo lepší mu dát prostor, aby mohl nakonec přijít s přiznáním sám.
„Dejme mu čas,“ řekla. „Zatím můžeme pátrat jinde. Uvidíme, co dokážeme najít a potom se k němu můžeme kdykoliv zase vrátit. Myslím, že se časem otevře. Teď ale ještě není připravený.“
Potom se Gwen znovu podívala na Steffena, který na druhé straně místnosti pozorně sledoval, jak se sud plní splašky. Byla si jistá, že je dokáže přivést na stopu otcova vraha. Přemýšlela, jaká tajemství se mohou asi ukrývat v hrbáčově mysli.
Je to hodně zvláštní figurka, pomyslela si. Vskutku velmi zvláštní.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Thor bojoval o každé nadechnutí. Měl vodu v očích, v nose, v puse a vlastně i všude kolem sebe. Poté, co byl stržen proudem napříč palubou jejich galéry, se mu konečně podařilo zachytit se dřevěného zábradlí, ke kterém se přitiskl ve snaze spasit holý život. Ale neustávající proud vody se i nadále snažil jej strhnout dál. Každý sval v jeho těle se třásl námahou. Začínal pochybovat, že se dokáže udržet dlouho.
Všude kolem něj se ostatní bratři z Legie snažili o něco podobného. Drželi se zuby nehty čehokoliv pevného, co našli, aby je voda nesmetla do moře. Zatím se ale všem dařilo udržet se.
Hřmění vody bylo ohlušující a když se snažil rozhlédnout, zjistil, že vidí jenom na několik málo metrů před sebe. Navzdory faktu, že bylo léto, byl tenhle déšť studený a během několika málo minut se jeho tělo třáslo zimou. Generál Kolk však stál s rukama opřenýma o boky svého mohutného těla jako socha a zdál se být vůči proudům deště naprosto imunní. Mračil se a štěkal všude kolem sebe.
„OKAMŽITĚ SE VRAŤTE NA MÍSTA!“ křičel. „VESLOVAT!“
Nakonec si sám sedl za jedno z vesel a opřel se do práce. To zafungovalo. Během několika chvil se chlapci začali prodírat proudem vody zpátky na svoje místa. Thorovo srdce bilo strachem a námahou, když se pustil zábradlí a začal pomalu bojovat s proudy vody na cestě ke své lavici. Krohn, kterého stihl schovat pod košili, vyděšeně zamňoukal, když Thor uklouzl a tvrdě dopadl na palubu.
Zbytek cesty se už vyloženě plazil a po chvíli se mu skutečně podařilo dostat se zpátky na svou lavici a ke svému veslu.
„PŘIVAŽTE SE!“ velel Kolk.
Thor se podíval pod lavici, aby tam našel několik námořních lan a konečně pochopil, k čemu tam celou dobu jsou. Sáhl dolů po jednom z nich, ovinul si ho kolem zápěstí a konec uvázal k veslu. Tak byl najednou svázán s lavicí i s veslem a mohl konečně sedět pevně na svém místě.
Fungovalo to. Náhle přestalo být tak obtížné udržet se na místě a za chvilku už byl schopný začít veslovat.
Všichni ostatní se také pustili do práce. Thor si ještě všimnul, že Reece se usadil k veslu jenom o jedinou řadu před ním. Po chvilce už bylo cítit, že se loď hýbe a během několika minut obloha kdesi vpředu zesvětlala.
Veslovali a veslovali, kůže je pálila z toho podivného deště, každý sval v jejich tělech křičel o trochu odpočinku, až nakonec déšť začal slábnout. Thor cítil, že na něj najednou padá méně a méně vody. O několik okamžiků později déšť ustal a nad ním se znovu otevřela čistá a slunečná obloha.
Překvapeně se rozhlédl. Najednou bylo zase kompletně jasno a z oblohy už nespadla ani kapka. Tohle byla snad nejpodivnější věc, jakou kdy zažil. Zadní polovina lodi byla ještě bičována deštěm, zatímco ta přední byla náhle zalita horkými slunečními paprsky.
O okamžik později už se pod čistým a blankytně modrým nebem ocitla celá loď. Okamžitě do nich udeřilo žhavé slunce. Řev proudících vod vystřídalo obvyklé šumění oceánu a dešťová stěna se vzdalovala tak rychle, že si všichni jenom vyměňovali překvapené pohledy. Bylo to jako by právě prošli oponou, která oddělovala dva různé světy.
„POHOV!“ zavelel hurónským hlasem Kolk.
Všichni chlapci téměř zároveň zahodili vesla, zhroutili se v lavicích a sípavě lapali po dechu. Thor udělal to samé. Každičký sval jeho těla se třásl. Byl neskutečně šťastný, že už je to za nimi. Naklonil se kupředu, těžce oddychoval a snažil se ulevit těžce zkoušeným svalům, zatímco jejich loď právě vplouvala do nových vod.
Po chvíli se konečně dokázal sebrat, postavit se na nohy a rozhlédnout kolem sebe. Podíval se přes palubu na vodu, aby zjistil, že změnila barvu. Teď byla mnohem světlejší a silně načervenalá. Bylo jasné, že vstoupili do jiného moře.
„Dračí moře,“ řekl Reece, který se teď také rozhlížel po vodní hladině. „Říká se, že je rudé kvůli krvi svých obětí.“
Thor se znovu pozorně zadíval na hladinu. Tu a tam se z hloubky vynořovaly bubliny a na obzoru každou chvíli cosi velkého vyskočilo z vody, aby v ní záhy zase zmizelo. Tvor nikdy nezůstal nad hladinou dostatečně dlouho, aby si ho mohl prohlédnout. Thor ale nijak necítil potřebu se jakkoliv přibližovat kvůli lepšímu výhledu.
Rozhlížel se do všech stran ve snaze zorientovat se v novém světě. Všechno se na druhé straně od děšťové stěny zdálo tak jiné a cizí. Dokonce i ve vzduchu se vznášela lehce narudlá mlha, která přikrývala vodní hladinu jako průsvitná peřina. Když se rozhlédl po horizontu, spatřil několik malých ostrovů, které se rozprostíraly po jeho šíři jako nášlapné kameny v zahradním jezírku.
Najednou se zvedl silný vítr, načež Kolk ihned reagoval:
„VYKASAT PLACHTY!“
Všichni se okamžitě dali do práce, společně tahali za lana a vytahovali plachtoví výš a výše, aby mohli konečně zachytit trochu větru a cestovat snadněji. Plachty se rychle nadmuly a loď se pohnula. Thor měl pocit, že takhle rychle od začátku výpravy snad ještě nepluli. Vítr je hnal přímo k ostrovům. Po chvíli si galéra musela začít prokusovat cestu velkými vlnami, které se objevily bůhví odkud, takže se paluba pohupovala nahoru a dolů.
Thor se vydal na příď, opřel se o zábradlí a rozhlížel se. Reece se k němu záhy připojil a netrvalo dlouho, aby se objevil i O’Connor. Všichni tři tam spolu pak stáli a sledovali ostrovy, které se začínaly rychle přibližovat. Dlouhou chvíli nikdo z nich nic neříkal a jenom nechávali vítr, aby chladil jejich unavené svaly a odpočívali.
Po chvíli si Thor uvědomil, že míří k jednomu konkrétnímu ostrovu, který byl teď stále větší a větší. To musel být určitě cíl jejich cesty.
„Mlžný ostrov,“ řekl Reece s respektem.
Thor se udiveně díval na ostrov. Když se přiblížil dost na to, aby mohli rozeznat detaily jeho pobřeží, zjistili, že je skalnatý a neúrodný. Rozkládal se mnoho mil do obou směrů. Byl dlouhý, úzký a díky specifickému zakřivení připomínal obrovskou podkovu. O skalnaté pobřeží se rozbíjely obrovské vlny, jejichž hřmění bylo slyšet dokonce až sem. Vysoké sloupce zpěněné vody vylétávaly každou chvíli k nebesům a zkrápěly strmé skály ostrova, stoupající rovnou z moře. Mezi kameny se občas našel úzký proužek pláže, ale ten okamžitě přecházel v další vysokou skalní stěnu. Thor přemýšlel, jak tady asi tak dokáží přistát.
Jako by toto místo nebylo již dostatečně zvláštní, vinula se i nad ostrovem zarudlá mlha, která se jako rosa třpytila ve slunečních paprscích. Působilo to zlověstně. Bylo tu cítit cosi, co nepocházelo z lidského světa, možná ani ne z této planety.
„Říká se, že je tu už miliony let,“ řekl O’Connor. „Je starší než Prsten. Dokonce i než Impérium.“
„Je to říše draků,“ řekl Elden, který se k nim také přidal.
Zatímco sledovali ostrov, druhé slunce se pomalu začalo blížit k západu, což naplnilo oblohu odstíny rudé a nachové barvy. Bylo to zvláštní, slunce nikdy nezapadalo už takhle brzy. Thor si říkal co všechno bude ještě v tomto novém světě jiné.
„Žije na ostrově nějaký drak?“ zeptal se.
Elden zakroutil hlavou.
„Ne. Slyšel jsem ale, že žije poblíž. Říkají, že ta rudá mlha je ve skutečnosti dračí dech. Žije na jednom z dalších ostrovů a vítr roznáší jeho dech po celém okolí, takže pokrývá i tenhle ostrov.“
Potom se ozval jakýsi zvuk. Nejdřív to znělo jako hluboké dunění hromu, táhlý rachot dost hlasitý na to, dokázal rozechvět celou loď. Krohn vystrčil hlavu zpoza Thorovy košile a zamňoukal.
Všichni se otočili po směru, odkud zvuk přicházel. Na horizontu uviděli slabý obrys plamenů, které olizovaly horizont a následně se ztrácely v oblaku černého kouře, jako kdyby tam právě vybuchla malá sopka.
„Drak,“ řekl Reece. „Teď už jsme na jeho území.“
Thor polkl a přemýšlel, co je čeká dále.
„Jak tu ale můžeme před ním být v bezpečí?“ zeptal se O’Connor.
„Nejste v bezpečí vůbec nikde,“ ozval se hluboký hlas.
Chlapci se otočili, aby spatřili Kolka, který stál s rukama v bok za nimi a přes jejich hlavy také sledoval horizont.
„To je základní myšlenka Stovky. Budete riskovat svoje životy každičký jeden den. Tohle není žádné cvičení. Drak žije blízko a není tu nic, co by mu zabránilo v útoku, pokud se pro něj rozhodne. Nejspíše ale nic nepodnikne, protože úzkostlivě hlídá svůj poklad na svém vlastním ostrově. Draci neradi nechávají své poklady bez dohledu. Uslyšíte ale jeho hlas a v noci uvidíte plameny, které chrlí. A pokud ho nějak vyprovokujeme, potom se ani já neodvažuju přemýšlet, co by se s námi mohlo stát.“
Zvuk se ozval znovu a stejně jako předtím jej doplnily plameny, tryskající na obzoru. Galéra se mezitím přiblížila k ostrovu natolik, že mohli rozeznat jednotlivé detaily pobřeží, o které se neustále rozbíjely vysoké vlny. Thor si prohlížel vysokou stěnu útesů a přemýšlel, jak se jim asi povede dostat se nahoru na vysušenou rovinu ostrova.
„Ale kde tady můžeme přistát? Nikde nevidím vhodné kotviště,“ řekl Thor.
„To by bylo příliš snadné,“ odpověděl Kolk.
„Jak se teda dostaneme na ostrov?“ zeptal se O’Connor.
Kolkovou tváří přeběhl ďábelský úsměv.
„Poplavete,“ řekl.
Na kratičkou chvíli si Thor myslel, že generál jenom žertuje, ale když se jeho tvář nijak nezměnila, došlo mu, že to tak skutečně bude. Ztěžka polknul.
„Poplaveme?“ opakoval Reece nedůvěřivě.
„Ty vody se skoro hemží všemožnými tvory!“ řekl Elden.