„No, to je to poslední,“ řekl Kolk. „Jsou tu pořádně zrádné proudy. Ty víry vás vtáhnou pod hladinu, vlny vás můžou rozbít o ty skály támhle a voda je pořádně napěněná. Pokud se vám podaří vyhnout se skalám, budete muset vylézt nahoru, abyste se dostali na souš. To vše pokud si mořské příšery neusmyslí změnit vaše plány. Vítejte v novém domově.“
Chlapci stáli jako zařezaní u zábradlí a dívali se na pěnící vody mezi nimi a ostrovem. Voda vířila, jako by snad byla živá a proudy se už teď začínaly zmocňovat i lodě, takže se paluba začala kolébat a bylo těžší po ní bez držení chodit. Voda pod nimi byla teď tak rudá, že se zdálo, že je v ní snad opravdu krev. A nejhorší bylo, že nedaleko od nich se teď z vody na vteřinku vynořila další mořská obluda. Thor stačil zahlédnout její dlouhé zuby, než se zase rychle ponořila pod hladinu.
Potom jejich loď náhle spustila kotvu, ale bylo to stále příliš daleko od břehu. Thor polknul. Znovu se podíval na velké kameny, které lemovaly pobřeží ostrova a netušil, jak se jim může povést se odsud dostat až tam nahoru. Zvuk tříštících se vln sílil každým okamžikem a nyní řval tak, že na sebe museli křičet, aby se vůbec slyšeli.
Od boku lodi se odpoutalo několik člunů, které jejich velitelé okamžitě po dosednutí na hladinu odváděli dobrých třicet metrů daleko od lodi. Nebudou to mít nijak snadné, budou plavat minimálně k těm člunům.
Při pouhém pomyšlení na to, se Thorovi sevřel žaludek.
„SKÁKAT!“ zakřičel Kolk.
Thor poprvé na této výpravě cítil skutečný strach. Přemýšlel, jestli jej to dělá horším členem Legie a horším válečníkem. Věděl, že válečníci musí být nebojácní ať se děje co se děje. Teď ale musel sám sobě přiznat, že se bojí. Nelíbilo se mu, že to tak je a přál si, aby se byl nebál. Ale nijak to nepomáhalo.
Když se potom ale rozhlédl kolem sebe a spatřil zhrozené tváře ostatních, cítil se už o trochu lépe. Všichni ostatní chlapci teď stáli u zábradlí a zírali dolů do vody. Všichni do jednoho byli ztuhlí strachy. Jeden z chlapců byl tak vyděšený, že se třásl. Byl to ten, který tehdy musel obíhat okruhy navíc, když se učili pracovat s pavézami a vrhacími zbraněmi.
Kolk to musel vycítit, protože se okamžitě vydal směrem k němu. Zdálo se, že na něj naopak bouřlivé prostředí nedělá nejmenší dojem. Na jeho tváři seděl typický úšklebek, vlasy mu česal silný vítr a generál celkově působil, že je připraven se postavit všem rozmarům přírody. Došel k chlapci a zachmuřil se ještě víc.
„SKOČ!“ zakřičel na něj.
„Ne!“ odpověděl kluk. „Nemůžu! Neudělám to! Neumím plavat! Vezměte mě zpátky domů!“
Kolk došel přímo k chlapci, který se právě chystal otočit a odejít od zábradlí, chytil jej hrubě za košili a zvedl do výšky, jako by byl jenom malé děcko.
„Tak se plavat naučíš!“ vyštěkl na něj a potom, k Thorově zděšení, jej jednoduše hodil přes palubu do zvířených vln.
Chlapec proletěl s křikem vzduchem a záhy dopadl dobré tři metry od lodi do zpěněného moře. Okamžitě začal bojovat s vodou a lapat po dechu.
„POMOC!“ křičel.
„Jaké je první pravidlo Legie?“ zakřičel Kolk a otočil se k ostatním. Chlapce ve vodě naprosto ignoroval.
Thor si matně vzpomínal, jaká je správná odpověď, ale teď byl příliš rozrušený při pohledu na chlapce, který se topil vedle lodi, než aby mohl odpovědět.
„Pomoci bratru ve zbrani, když to potřebuje!“ vykřikl Elden.
„A potřebuje to?“ pokračoval nahlas Kolk, přičemž ukázal prstem směrem k chlapci.
Ten zvedl ruce a chtěl vykřiknout, ale voda mu ucpala ústa dřív, než stačil vydat hlásku. Ostatní stáli na palubě a byli příliš ztuhlí strachem než aby skočili za ním.
V tom okamžiku se s Thorem stalo něco zvláštního. Jak se tak díval na toho topícího se kluka, přestal vnímat všechno ostatní kolem. Dokonce už si neuvědomoval ani sám sebe. Myšlenka na vlastní smrt se teď úplně vytratila z jeho mysli. Rozbouřené moře, silné proudy, neznámé příšery…všechno šlo stranou. Všechno, na co teď dokázal myslet, byla záchrana někoho, kdo to potřeboval.
Vyskočil na široké dřevěné zábradlí lodi, ohnul se v kolenou a bez dalšího přemýšlení skočil do pěnících se rudých vod pod ním.
KAPITOLA PÁTÁ
Gareth seděl na otcově trůně v trůnním sále, přejížděl prsty po hladkých dřevěných opěrkách a pozoroval scénu, která se odehrávala před ním. Tisíce jeho poddaných byly namačkány v tomto sále. Lidé ze všech koutů Prstenu toho dne přišli, aby byli svědky události, která se odehrává jenom jednou za život. Přišli se podívat, jak nový král pozvedne Meč Osudu. Přišli zjistit, jestli je Vyvoleným nebo ne. Od okamžiku, kdy se jeho otec stal králem, neměli lidé možnost meč spatřit a tak si to teď nikdo nechtěl nechat ujít. Ve vzduchu viselo vzrušení jako velký těžký mrak.
Sám Gareth byl téměř šílený nedočkavostí. Jak tak sledoval, jak se sál více a více plní lidmi, začínal si říkat, jestli byl skutečně dobrý nápad nedbat na názory jeho rady, která byla proti tomu, aby se pokus o pozvednutí meče dopředu oznamoval, ba dokonce aby se odehrával v trůnní síni před zraky veřejnosti. Naléhali na něj, aby se o to pokusil v soukromí v malé Komnatě Meče, kde by, v případě, že neuspěje, přihlíželo jenom několik málo párů očí. Jenže Gareth otcovým rádcům nevěřil ani slovo, cítil, že je mu osud nakloněn mnohem více než otci a přál si, aby celé království bylo svědkem jeho triumfu. Aby všichni viděli, že on je tím Vyvoleným. Přál si, aby si ten moment všichni přítomní vštípili do paměti. Moment, kdy se jeho osud naplní.
Vstoupil do místnosti s noblesou. Měl na sobě královskou korunu, kabátec, v ruce třímal žezlo a za svůj doprovod si vybral své nové rádce. Chtěl, aby všichni viděli, že on, a ne jeho otec, je skutečným a pravým králem, skutečným a pravým MacGilem. Přesně jak předpokládal, mu nezabralo mnoho času, aby začal celý hrad považovat za svůj majetek a všechny tyto lidi za své poddané. Chtěl, aby si to uvědomili i oni. Měla to být ukázka síly. Po dnešku už si budou všichni jistí, že on je jediným a pravým králem.
Jenže teď, když tu Gareth seděl na trůně sám a díval se na masivní železný stojan, ve kterém bude už za několik okamžiků usazen Meč Osudu, a který stál v kuželu slunečního světla proudícího sem otvorem ve stropě, už si nebyl sám sebou natolik jistý. Náhle na něj dolehla tíže toho, co se právě chystal provádět. Ať už se stane cokoliv, bude to nezvratné a potom už bude pozdě případný neúspěch nějak napravovat. Co kdyby opravdu selhal? Snažil se takovou myšlenku vypudit z mysli.
Velké hlavní dveře, umístěné na protilehlé straně síně, se s rachotivým zvukem otevřely dokořán. Místností proletělo vzrušené zašumění, načež všichni ztichli v očekávání následujících událostí. Dovnitř pomalu vkráčelo tucet nejsilnějších mužů, kteří v hradu sloužili. Všichni společně se prohýbali pod ohromnou vahou meče. I v takovém počtu mohli dělat jenom malé kroky a nést břemeno jenom s vypětím všech sil. Šest mužů z každé strany neslo tuto relikvii do středu síně k jeho podstavci.
Garethovo srdce začalo bít rychleji, když se muži přiblížili. Na kratičký moment jeho sebedůvěra zakolísala. Pokud těchto dvanáct mužů, každý z nich byl v porovnání s Garethem obrovský, stěží dokáze meč nést na ramenou, jaké šance potom má on samotný? Snažil se ale podobné myšlenky vypudit z hlavy. Koneckonců, ten meč má být přece o osudu a předurčení a ne o síle svalů. Přinutil se vzpomenout si, že přece bylo jeho osudem stanout tady. Byl prvorozeným následníkem trůnu z rodu MacGilů. Měl by být králem. Snažil se v davu zahlédnout Argona. Z nějakého podivného důvodu najednou cítil, že by potřeboval druidovu radu. V tomto okamžiku jej potřeboval ze všech nejvíc. Tak moc, že najednou ani nedokázal myslet na nikoho jiného. Jenže druid nebyl samozřejmě nikde k nalezení.
Muži se konečně dostali až ke stojanu a uložili meč do světelného kužele. Zapadl do vidlic s charakteristickým břinknutím, které potom ještě rezonovalo místností dál v několikeré ozvěně. Potom se opět rozhostilo napjaté ticho.
Zástup diváku se začal spontánně rozestupovat, aby uvolnil Garethovi cestu k meči.
Ten pomalu vstal z trůnu a vychutnával si okamžik, kdy se k němu upínala pozornost všech přítomných. Dokázal doslova cítit pohled všech lidí v sále. Dobře věděl, že chvíle jako tato už nikdy nepřijde. Celé království k němu teď vzhlíželo s takovou intenzitou a s obrovským očekáváním. Nikdo si nechtěl nechat ujít byť jenom sebemenší pohyb jeho těla. Představoval si tuto chvíli už mnohokrát předtím, vlastně už odmalička. A teď to bylo konečně tu. Přál si, aby všechno plynulo co nejpomaleji.
Začal sestupovat ze schodů, vedoucích k trůnu. Bral je pěkně jeden po druhém a každý krok prodlužoval tak, jak jen to bylo únosné. Potom se vydal po měkkém rudém koberci směrem ke stojanu s mečem. Připadal si, že právě kráčí svým vlastním, milionkrát vysněným snem. Téměř dokázal vidět sám sebe, jak slavnostně kráčí vstříc té chvíli. Měl pocit, že už tuto cestu urazil mnohokrát předtím, a stejně tak již mnohokrát pozvedl Meč Osudu vysoko nad hlavu. Ten pocit jej jenom utvrzoval v tom, že je předurčen k tomu, aby to dokázal, že kráčí vstříc příznivému osudu.
V duchu viděl, jak se to má stát. Přistoupí sebevědomě ke stojanu, uchopí meč jednou rukou, zatímco druhou nechá ležérně opřenou v bok. A jakmile se napětí přihlížejících vystupňuje k maximu, tak meč jediným, plavným a rychlým pohybem zvedne vysoko nad hlavu. Všichni zalapají po dechu, padnou tvářemi k zemi a potom jej prohlásí za Vyvoleného, nejdůležitějšího ze všech MacGilovských králů, který kdy vládl, a který bude vládnout navždy. Někteří budou při tom pohledu plakat radostí. A jiní se budou krčit strachy. A všichni budou děkovat Bohu, že žijí své životy právě v době, kdy se tato událost stala. Budou jej uctívat jako boha.
Gareth došel k meči. Teď už stál jenom jediný metr od něj v naučené póze, avšak hluboko uvnitř se třásl. Chtěl věřit, že důvodem bylo nadšení. Přesto, že Meč Osudu viděl již mnohokrát předtím, teď, když vstoupil do kuželu světla k němu, byl unešen jeho krásou. Možná to bylo proto, že vlastně ještě nikdy nesměl přistoupit tak blízko. Meč byl úchvatný. Dlouhá zářící čepel, která byla ukována z materiálu, jenž nikdo nedokázal pojmenovat, tepaný jílec zdobený nespočetnými ornamenty, nejvzácnějšími drahými kameny a se znakem MacGilského orla na záštitě. Když přikročil o krok blíže a naklonil se nad zbraň, okamžitě ucítil mocnou energii, která z meče vyzařovala. Přišlo mu, jako kdyby zbraň pulzovala životem. Náhle dýchal ztěžka. Už za několik málo chvil bude meč v jeho dlani. Vysoko nad hlavou. Zářící v kuželu slunečního světla a celý svět to uvidí.
Podívejte se, Gareth Veliký.
Natáhl ruku a položil ji na jílec. Potom pomaloučku ovinul prsty kolem zdobené rukojeti. Dotek každého z drahokamů, každého záhybu tepání, jej doslova elektrizoval. Cítil jak energie meče proudí do jeho ruky, nahoru po paži k rameni a rozlévá se do celého těla. Nepřipomínalo to nic, co cítil kdy předtím. Tohle byla jeho chvíle. Chvíle, která znamenala všechno.
V posledním okamžiku se přece jenom rozhodl nic neriskovat, a raději rychle položil na jílec i druhou ruku, načež meč oběma pevně uchopil. Zavřel oči a snažil se uklidnit náhle tak mělký dech.
Pokud jste mi bohové nakloněni, dovolte mi pozvednout tento meč. Dejte mi tím znamení. Ukažte mi, že jsem skutečný král. Ukažte mi, že jsem předurčen k tomu, abych vládnul.
Modlil se potichu a čekal na znamení, na perfektní chvíli. Ale vteřiny ubíhaly, teď už jich bylo plných deset, a on stále bez hnutí čekal, celé království se dívalo, a neslyšel nic.
Potom před sebou najednou uviděl tvář svého otce, která se na něj zlostně zamračila.
V šoku otevřel oči a snažil se okamžitě tu představu zapudit. Jeho srdce se zběsile rozbušilo. Chtě, nechtě, nedalo se to vykládat jinak, než jako velmi špatné znamení. Ale tím se teď nesměl zdržovat.
Bylo to teď nebo nikdy.
Gareth se naklonil a vší silou, která se v jeho pažích ukrývala, se pokusil meč zvednout. Zápasil s jeho vahou s veškerou energií, kterou měl, celé jeho tělo se roztřáslo námahou.
Meč se ani nepohnul. Bylo to stejné jako kdyby se pokoušel pohnout se základy Země samotné.
Zkoušel to silněji a silněji, více a ještě víc. Nakonec už nahlas sténal a křičel, aby si dodal ještě více sil.
O vteřinu později se zhroutil k zemi.
Čepel se za celou dobu nehnula ani o milimetr.
Když dopadl na zem, sálem proletělo šokované zalapání po dechu. Několik rádců vyrazilo králi na pomoc, podívat se zda je v pořádku, ale on je všechny hrubě odstrčil a sám se v nejhlubším ponížení škrábal zpátky na nohy.
Potom se rozhlédl po shromážděných poddaných, aby zjistil, jak se na něj dívají teď.
Někteří se od něj už odvrátili a odcházeli pryč. Gareth dobře viděl zklamání ve tvářích všech. Teď všichni do jednoho věděli, že není skutečným králem. Nebyl osudem určeným šampionem rodu MacGilů. Neznamenal vůbec nic. Byl jenom další princ, který si uzurpoval trůn.
Hořel neskutečnou hanbou. Ještě nikdy se ve svém životě necítil tak sám jako v tento moment. Všechno, co si kdy představoval od okamžiku, kdy byl malým dítětem, to všechno byly jenom lži. Lži sobě samému. A on svým vlastním fantaziím bláznovsky uvěřil.
A teď na to doplatil.
KAPITOLA ŠESTÁ
Gareth přecházel nervózně komnatou sem a tam. Jeho mysl bouřila vztekem i studem nad neúspěchem s pozvedáváním meče. Snažil se představit si, jaké to asi bude mít důsledky. Dělalo se mu z toho zle. Nemohl uvěřit, že byl tak hloupý a pokusil se pozvednout Meč Osudu, který nedokázal zvednout žádný z MacGilů po celých sedm generací před ním. Proč si myslel, že by mohl dopadnout lépe než jeho předkové? Co ho přivedlo k tomu, že měl pocit, že je něco lepšího než byli oni?
Měl si to uvědomit předtím. Měl být opatrný a v žádném případě neměl přeceňovat vlastní možnosti. Měl se prostě spokojit s faktem, že získal otcův trůn. Proč se proboha snažil mít ještě víc?
Teď všichni jeho poddaní věděli, že není Vyvoleným. Jeho vláda tím bude už navždycky poznamenána a dost možná to roznítí nové pochybnosti o jeho účasti na otcově smrti. Už teď viděl, že se na něj každý dívá jinak než předtím. Jako kdyby byl duchem. Jako kdyby se už připravovali, že po něm brzy přijde někdo další.
A co bylo ještě horší, poprvé ve svém životě se Gareth sám před sebou cítil nejistý. Celý svůj předchozí život viděl svou stezku jasně narýsovanou. Žil v domnění, že jednoho dne nastoupí na otcův trůn, že bude vládnout a že pozvedne ten slavný meč. Teď byla jeho sebedůvěra otřesena v samotných základech. Teď si najednou nemohl být jistý vůbec ničím.
Úplně nejhorší ze všeho ale bylo, že nedokázal z mysli vypudit obraz otcovy zamračené tváře, která se mu zjevila těsně předtím, než se pokusil meč zvednout. Měl to být snad nějaký způsob jeho odplaty?
„Bravo,“ ozval se zatrpklý hlas.
Gareth se šokovaně otočil, neboť netušil, že není v místnosti sám. Podle hlasu okamžitě poznal, o koho se jedná. Znal ho už dlouhá léta a po stejnou dobu jej doslova nenáviděl. Byla to jeho manželka.
Helena.
Stála ve vzdáleném koutě komnaty, dívala se na něj a jemně pokuřovala ze své opiové dýmky. Zhluboka vydechla kouř, podržela jej na moment v plicích a potom jej pomalu a s rozkoší zase vydechla. Její oči byly zarudlé jemnými krvavými žilkami a Garethovi bylo jasné, že kouří bez přestání už notně dlouho.