Obřad Mečů - Морган Райс 3 стр.


„ÚTOK!“ zahřměl Kendrick.

Ostatní se okamžitě přidali a rozjeli se stejně jako předtím z kopce vstříc opevnění města, připraveni nasadit vlastní životy a riskovat vše pro věčnou slávu a rytířskou čest.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Gareth kašlal a sípal, zatímco se potácel zničenou krajinou. Jeho rty byly celé popraskané od žízně, oči propadlé a podtržené dvěma tmavými kruhy. Posledních několik dní bylo mimořádně perných a on několikrát unikl smrti jenom o fous.

O vlásek uniknul Andronicovým mužům v Silésii, když se schoval v tajné chodbě hluboko pod hradbou a dlouhou dobu tam čekal. Byl tam schoulený jako krysa, všude okolo byla jenom temnota a on čekal, až nadejde vhodná chvíle. Měl pocit, že mohl být zalezlý uvnitř možná i celé tři dny. Následující události potom ale viděl beze zbytku. Nevěřícně sledoval, jak se objevil Thor na zádech obrovského draka a pozabíjel spousty imperiálních vojáků. V nastalém chaosu, který se rozpoutal, potom Gareth našel svou šanci.

Protáhl se branou města když se nikdo nedíval, vydal se po cestě na jih a potom dále přímo po hraně Kaňonu. Většinu cesty se držel lesů, aby si jej nikdo nevšiml. Ale bylo to docela jedno – cesty byly úplně opuštěné tak, jako tak. Všichni byli na východě a bojovali velkou bitvu pro Impériu. Kolem cesty navíc nacházel mrtvá těla většinou imperiálních vojáků, a tak mohl být klidný, protože tudy se už válečná vřava dávno přehnala.

Gareth se snažil dostat ještě o něco více na jih. Jeho instinkty mu napovídaly, že by se měl vrátit do Králova Dvora – nebo alespoň toho, co z něj zbylo. Věděl, že bylo město zplundrováno Andronicem a že nejspíše leží v totálních troskách, ale i tak se tam chtěl podívat. A především se však chtěl dostat co nejdále od Silésie a ideálně na místo, které dobře znal, a které by mohl použít jako útočiště. K tomu se místo, které už všichni ostatní opustili, a kde Gareth MacGil kdysi vládl jako svrchovaný vládce, dokonale hodilo.

Po několika dnech pochodu na jih a potom východ se slabý a téměř zemdlelý hladem dotrmácel konečně na okraj lesa a v dálce spatřil Králův Dvůr. Město bylo tam. Jeho zdi byly netknuté, nebo alespoň ne nijak významně. Všude kolem se válela těla Andronicových mužů, důkaz, že Thor už byl i tady. Jinak byla oblast prázdná. Nezůstalo tu nic jiného než kvílející vítr.

To Garethovi docela vyhovovalo. Stejně neplánoval vstoupit do města. Přišel sem jenom kvůli jedné malé, jistě nepovšimnuté stavbě, vybudované mimo městské hradby. Bylo to místo, kde se často ukrýval když byl ještě děcko. Krypta králů z rodu MacGilů. Přesně tam byl pohřben i jeho otec. A také jeho děd a ostatní před ním.

Byl si jistý, že krypta určitě zůstala nedotčená. Kdo by se koneckonců obtěžoval útokem na hrobku plnou kostí? Pokud existovalo nějaké místo, kde by jej skutečně nikdo nehledal, bylo to právě tady. Mohl se tam schovat a být úplně sám. Tedy, pokud nebude počítat své předky. I když Gareth svého otce nade vše nenáviděl, zjistil, že by mu najednou byl docela rád nablízku.

Rozběhl se přes otevřené pole, kde jej studený vítr okamžitě roztřásl i přesto, že se zabalil do svého potrhaného kabátce. Někde nad sebou uslyšel ostrý křik jakéhosi zimního ptáka a když se podíval oním směrem, spatřil velkého, černého opeřence, kroužícího mu nad hlavou a evidentně očekávajícího, že se Gareth každou chvíli zhroutí a započnou hody. Gareth mu to jenom ztěží mohl vyčítat. Na vlastní kůži cítil, že ten pták má naprostou pravdu, když jej považuje za svůj příští oběd.

Konečně doběhl k hrobce, chytil za kliku masivních železných dveří a oběma rukama za ni vší silou zabral. Okolní svět se s ním točil a on měl co dělat, aby se nakonec nezhroutil ještě tady venku. Dveře zavrzaly a potom se otevřely dokořán.

Gareth vběhl do tmy a okamžitě za sebou dveře zase zabouchl. Ten zvuk se uvnitř okamžitě několikrát vrátil v ozvěně.

Rukou chvíli šátral po stěnách, až našel pochodeň a zapálil ji. Nabízela mu dostatek světla aby viděl několik málo schodů přímo před sebou a to bylo všechno, co pro tuto chvíli potřeboval. Schody vedly hlouběji a hlouběji do temnot. Dole bylo chladněji a odněkud tam proudil průvan, který se proháněl po schodišti a šeptavě šelestil. Gareth se nemohl zbavit dojmu, že jsou to ve skutečnosti jeho předkové, kteří si znechuceně šeptají o něm.

„NECHTE MĚ BÝT!“ zařval do tmy.

Jeho hlas se několikrát vrátil v podivně pokroucené ozvěně.

„UŽ BRZO DOSTANETE PO ČEM TOUŽÍTE!“

Vítr si ale šeptal bez přestání dál.

Gareth rozzlobeně sestupoval hlouběji, dokud konečně nedošel do velké, mramorem obložené síně se čtyři metry vysokými stropy, kde byli všichni MacGilští králové uloženi v mramorových sakofázích. Osaměle procházel síní a jeho kroky se v ozvěně odrážely od stěn. Mířil na protilehlý konec síně, kde byl uložen jeho otec.

Starý Gareth by nejspíš začal do otcova sarkofágu něčím mlátit. Jenže ten, co sem celý zbídačelý došel, najednou k otci z nějakého důvodu cítil spíše sympatie než nenávist. Sám tomu nerozuměl. Možná to bylo proto, že už nebyl pod vlivem opia, anebo možná tušil, že i on sám bude již brzy mrtev.

Došel k masivnímu sarkofágu, chytil se jej oběma rukama a nakonec si na něj položil hlavu. K vlastnímu překvapení se potom rozplakal.

„Chybíš mi, otče,“ vzlykal díky ozvěně hned několikanásobně.

Brečel a brečel, po tvářích mu tekly velké slzy, až se jeho kolena nakonec podlomila a on se celý vyčerpaný zhroutil na zem vedle sarkofágu. S vynaložením veškerých zbývajících sil se ještě dokázal posadit a opřít se zády o otcovo poslední lože. Hrobkou nadále šelestil průvan a Garethova louče začala dohořívat. Položil ji na zem vedle sebe a díval se, jak její plamen zkomírá a jak temnota všude kolem mohutní. Věděl, že brzy převládne úplně a pak se snad už bude moci přidat ke svým předkům.

KAPITOLA PÁTÁ

Steffen zachmuřeně kráčel po lesní stezce a pomaloučku se ubíral pryč od Věže útočiště. Lámalo mu srdce, že tam Gwen takto nechal. Vždyť přece přísahal, že ji bude chránit. Bez ní se teď cítil jako bezvýznamné nic. Od první chvíle, kdy se s ní setkal, měl pocit, že konečně ve svém životě našel smysl. Okamžitě ji začal ochraňovat jak mohl a zasvětil celý svůj život tomu, aby ji jednou splatil dluh za to, že jej, jakožto jednoho z nejnižších sluhů, povýšila o mnoho pozic výše. Především ji však měl rád, protože byla vůbec první osobou, kterou kdy v životě potkal, a která jej okamžitě neodsoudila kvůli jeho vzhledu.

Byl sice docela pyšný, že ji dokázal v bezpečí dopravit až sem k Věži útočiště, ale když se za ní potom zavřely dveře, popadla jej úzkost. Kam se teď poděje? Co bude dělat?

Bez její přítomnosti bude jeho život opět naprosto bezdůvodný a zbytečný. Do Králova Dvora ani do Silésie se vrátit nemůže, protože Andronicus obě města dobyl. Když si teď vzpomněl na tu zkázu, která tam panovala ve chvíli, kdy utíkali, udělalo se mu špatně. Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, jak byli jeho lidé pobíjeni anebo bráni do zajetí a otroctví. Návrat tam ničemu dobrému neposlouží. A navíc se mu nechtělo znovu přes celý Prsten, čímž by se jen a pouze vzdálil od Gwendolyn.

Bezcílně tedy bloumal už několik hodin po lese, zahýbal na křižovatkách lesních cest, jak jej to zrovna napadlo a přemýšlel, kam by se tak asi mohl vrtnout. Cesta jej vedla víceméně na sever a do kopce, který se zdál být jedním z nejvyšších v širokém okolí. Odtud se potom rozhlédl a spatřil malé město, sedící v dálce na úpatí jiného kopce. Vydal se tedy k němu a když tam po dalších několika hodinách došel, zjistil, že městečko má přesně to, co potřeboval ze všeho nejvíc: perfektní výhled na Věž útočiště. Pro případ, že by se Gwendolyn někdy pokusila odejít, chtěl zůstat někde poblíž, aby se k ní mohl později zase přidat. Koneckonců, jeho služba jejím odchodem do ústraní přece nijak neskončila. Teď už navíc nebyl povinnen věrností nikomu jinému. Ani městu, ani armádě, ale jen a pouze Gwendolyn. Ona byla poslední, kdo mu zůstal.

Okamžitě se tedy rozhodl, že v tom malém městečku, vlastně to byla spíše proutěná vesnice, zůstane a v jednomu kuse bude sledovat Věž a hlídat, jestli nespatří Gwen. Když prošel branou v chabé palisádě, potvrdil si, že se jedná o opravdu chudé, neutěšené místo, stejné jako mnohé ostatní na prstenském venkově. Na rozdíl od mnohých dalších byla však tato vesnice položena tak daleko na jihu a tak moc utopená v lesích, že si jí Andronicovy síly zatím ani nevšimly. Kdoví, jestli by se kvůli ní vůbec někdy obtěžoval sem přijít.

Steffen okamžitě musel čelit zkoumavým pohledům několika desítek vesničanů. Ani jeden obličej, který tu spatřil, se netvářil přátelsky. Mnozí na něj a jeho hrb nevychovaně zírali s otevřenou pusou. Na taková uvítání však byl poměrně zvyklý. Setkával se s podobnými reakcemi téměř celý život. Od samého počátku, kdy si jej všimli, mohl v jejich pohledech cítit škodolibý výsměch.

Přesto však málem podlehl nutkání se otočit a utéct pryč, ale naštěstí se dokázal včas ovládnout. Být v blízkosti Věže a Gwendolyn bylo důležitější a tohle byla jednoduše cena, kterou za to bude muset zaplatit.

Jeden z vesničanů, mohlo mu být kolem čtyřiceti, oblečený od hlavy až k patě do nuzných hadrů, se k němu rázným krokem vydal.

„Ale copak to tu máme za podivného pokrouceného mužíčka?“

Ostatní se rozesmáli a rovněž přicházeli blíže.

Steffen zůstával klidný, protože podobné přivítání očekával. Opravdu to nebylo jiné než dříve. Navíc, tihle lidé byli skuteční křupani a jistě si takovou podívanou budou chtít užít ještě o něco více než měšťané.

Nenápadným pohybem ruky se ujistil, že jeho luk sedí na zádech tak, jak má. Čistě pro jistotu jej chtěl mít připraven, kdyby se některý z vesničanů hodlal chovat až příliš krutě. Byl si jistý, že by v případě nutnosti dokázal složit hned několik z nich ještě předtím, než by se k němu dostali. Ale snad k ničemu podobnému nedojde. Chtěl tu jenom najít střechu nad hlavou.

„Třeba je to něco víc než jenom normální magor, ne?“ zeptal se někdo jiný a skupina provokujících lidí se stahovala kolem něj.

„Podle toho, co má na sobě bych řekl, že to tak je,“ odpověděl mu někdo. „To přece vypadá jako královská zbroj.“

„A ten luk – mistrovská práce.“

„Nemluvě o šípech. V hradu kovaná ocel, že?“

Zastavili se několik metrů od něj a všichni do jednoho se výhružně mračili. Okamžitě si vzpomněl na děti, které se bavily jeho trýzněním, když byl ještě malý.

„Takže co jsi zač, ty blbečku?“ zeptal se jeden z vesničanů.

Steffen se zhluboka nadechl a vší silou se držel, aby zůstal v klidu.

„Nechci dělat žádné potíže,“ řekl pomalu.

Lidé okamžitě propukli v smích.

„Potíže? Ty? Jaké potíže bys nám tu tak mohl udělat?“

„Ten by nedělal potíže ani našim kuřatům!“ zachechtal se někdo.

Steffen zrudl a smích okolostojících ještě zesílil. Nesmí si dovolit ten luxus a nechat se vyprovokovat.

„Potřebuji jenom nějaké místo, kde bych mohl skládat hlavu a nějaké to jídlo do žaludku. Mám šikovné ruce a silná záda, zastanu hodně práce. Stačí mi říct, co je potřeba a já už si sám přijdu na to, jak to udělat. Nepotřebuji toho hodně. Ne víc, než jakýkoliv jiný chlap.“

Už když to říkal, viděl sám sebe opět ztraceného v té nejšpinavější práci jako všechny ty roky předtím, když v hlubinách královského hradu čistil odpadní roury a vyléval splašky z nočníků šlechty. To ale přece zvládne. Těžkou práci a život v ústraní už měl léty praxe prověřený a tady jej jistě nemůže čekat nic horšího. A především to poslouží jeho věci.

„Chlapa? Ty se nazýváš chlapem?“ vyprskl smíchy jeden z mužů.

„Třeba pro něj přece jenom nějaké využití najdeme,“ vykřikl jiný.

Steffen se na něj s nadějí podíval.

„Mohl by třeba bojovat proti našim psům nebo kuřatům!“

Všichni se rozchechtali.

„Zaplatím vlastním prasetem, abych mohl něco takového vidět!“

„Jestli jste si nevšimli, tam venku zuří válka,“ řekl Steffen co nejklidněji. „Jsem si jistý, že i tato malá provinční vesnice tím musí být zasažená a další pár rukou na práci se přece hodí kdykoliv.“

Vesničané se na sebe podívali.

„Samozřejmě, že víme, že je válka,“ řekl jeden z nich, „ale naše vesnice je moc malá. Armády se nebudou obtěžovat se sem kvůli našim prasatům trmácet.“

„Nelíbí se mi jak mluvíš. Provinční a pár rukou,“ zavrčel jiný. „Všechno takové uhlazené. Vypadá to, že jsi snad chodil do školy. Myslíš si snad, že jsi lepší než my?“

„Nejsem lepší, než kterýkoliv jiný člověk,“ řekl Steffen.

„No to je na první pohled jasný,“ vyprskl smíchy někdo.

„Dost už toho popichování!“ vykřikl náhle kdosi autoritativním hlasem.

Řada vesničanů se rozhrnula a uvnitř kruhu se ocitl muž. Byl starší než ostatní a zdálo se, že bere celou situaci mnohem vážněji. Všichni se okamžitě utišili.

„Pokud to, co říkáš, myslíš vážně,“ řekl muž hlubokým hrdelním hlasem, „mně by se extra pár rukou na mém mlýně docela hodil. Plat činí pytlík pšenice a džbán vody denně. Budeš spát ve stodole s ostatníma čeledínama. Pokud je to pro tebe přijatelné, můžeš klidně hned začít.“

Steffen přikývnul a byl ze srdce rád, že se konečně ukázal někdo, kdo jej bral vážně.

„Nic jiného si nežádám,“ odpověděl.

„Tudy,“ řekl muž a razil si cestu davem.

Steffen jej následoval, aby byl záhy doveden k poměrně velkém dřevěnému mlýnu, kolem kterého pracovalo množství mladších i starších čeledínů. Každý z nich byl notně zpocený a špinavý. Stáli v rozbahněné kruhové stezce a vlastními silami pomocí velkých otočných pák poháněli mlýnské kolo. Steffen si to prohlédl a uvědomil si, že tahle práce bude o zlomení zad. Ale naprosto mu postačí.

Otočil se k muži, aby mu řekl, že s tím souhlasí, ale když to udělal, zjistil, že mlynář už je pryč. Nejspíš považoval jeho souhlas za samozřejmý. Vesničané si dopřáli ještě pár posledních vtípků, ale pak už se začali rozcházet každý zpátky ke svým povinnostem. Steffen si zatím prohlížel okolí mlýna a přemýšlel, jaký asi bude nový život, který jej tu čeká.

Na kratičký čas byl bláhový a dovolil sám sobě snít o něčem lepším. Představoval si život v hradech, mezi urozenými a v dobrém postavení. Viděl sám sebe jako někoho důležitého, pravou ruku samotné královny. Měl být moudřejší a nepomýšlet tak vysoko. Samozřejmě, že na něj nic takového nečekalo. Nikdy se k tomu nejspíš ani nepřiblížil. To, že potkal Gwendolyn a nějaký čas jí sloužil, byla prostě jenom chvilková souhra osudu. A teď se zase vrátí do života, který mu patří. Alespoň už ho tu nemohlo nic moc překvapit. Tomuhle už dobře rozuměl. Bude to sice těžké, ale bez Gwendolyn mu i práce v mlýně naprosto postačí.

KAPITOLA ŠESTÁ

Thor pobízel Mycoples, aby letěla rychleji. Prolétali hustými oblaky a každou vteřinou se blížili k Věži útočiště. Thor cítil každou buňkou svého těla, že je v Gwendolyn ve velkém nebezpečí. Vibrace probíhaly konečky jeho prstů a potom dál do celého těla a každá jednotlivá vlnka se jej snažila varovat, aby pospíchal. Leť rychleji, šeptaly mu.

Rychleji.

„Rychleji!“ křikl na Mycoples.

Z dračího hrdla se ozvalo jemné zabublání jako odpověď a velká blanitá křídla se začala pohybovat o poznání rychleji. Thor jí vlastně nemusel nic říkat, Mycoples rozuměla čemukoliv ještě dřív, než by to stihnul vyslovit, ale stejně to udělal. Cítil se díky tomu lépe. Alespoň měl pocit, že není tak pasivní. Nemohl se zbavit pocitu, že se s Gwen děje něco velmi špatného a že každičká vteřina hraje roli.

Konečně se dostali z největší oblačnosti. Thor pocítil vlnu ulehčení, když se v dálce před nimi objevila Věž. Byl to prastarý, trochu strašidelný architektonický kousek. Vysoká, perfektně kruhová věž, sedící jako jehla na jednom z kopců a dosahující téměř až do mraků. Od paty až k vrcholu byla vybudovaná z černého kamene. I na tuto vzdálenost už Thor dokázal cítit moc, která z věže vycházela.

Назад Дальше