Když doletěli blíže, všiml si najednou, že na samém vrcholu věže něco je. Někdo tam stál. Až na úplném okraji ochozu, ruce rozpažené. Postava se každou chvíli zakymácela, jak do ní narážely poryvy větru.
Thor okamžitě věděl, kdo to je.
Gwendolyn.
Jeho srdce začalo divoce bušit. Uhodl na co dívka myslí. A také dobře věděl proč. Myslela si, že ji opustil a okamžitě pocítil, že je to především jeho vlastní chyba.
„RYCHLE!“ zařval do větru.
Mycoples začala bít křídly vzduch jak jenom mohla a brzy nabrali takovou rychlost, že Thor měl najednou problém se nadechnout.
Když se přiblížili ještě více, Thor viděl, že Gwendolyn ustoupila několik kroků zpátky od okraje a do bezpečí vrcholku věže. Okamžitě se mu ulevilo. Byla k němu otočená zády, nemohla jej vidět, ale i tak se rozhodla, že skok není to pravé řešení.
Mycoples zařvala. Gwen otočila a hlavu a konečně spatřila draka i Thora na jeho hřbetu. I na velkou vzdálenost, která je stále ještě rozdělovala, se jejich pohledy setkaly. Dobře viděl překvapení v její tváři.
O několik okamžiků později Mycoples přistála na střeše věže. Thor seskočil z jejího hřbetu ještě předtím, než se drak pořádně usadil, a okamžitě se rozběhl ke Gwen.
Ta na něj zírala s vykulenýma očima a byla naprosto překvapená. Jako kdyby před sebou viděla ducha.
Thor běžel k ní, srdce divoce bijící, zaplavený vzrušením z opětovného setkání. Napřáhl k ní ruce a jenom o okamžik později se objali. Pevně ji k sobě přitiskl a ještě zmáčkl. Potom ji zdvihl do výšky a několikrát se s ní otočil dokolečka. A pak ještě jednou a znovu.
Několik jejích slz mu přitom skanulo na tvář a on přes hučení silného větru slyšel, že mladá královna pláče. Nemohl uvěřit, že je tady a že ji drží v náručí. Tohle bylo skutečné. O tomhle snil den za dnem a noc za nocí od samého začátku výpravy za Mečem. Snil o tom i když byl hluboko v Impériu a všechno vypadalo tak, že se k ní už nikdy nevrátí. A teď byl tady, držel ji v náručí a cítil teplo jejího těla.
Neviděli se tak strašně dlouho a tak se teď v její blízkosti cítil znovu jako když se setkali poprvé. Byl to úžasný pocit a on v té chvíli sám sobě přísahal, že už nikdy nepromarní ani vteřinu času, kdy mohou být spolu.
„Gwendolyn,“ zašeptal jí do ucha.
„Thorgrine,“ špitla zpět.
Drželi se ve vzájemném objetí tak dlouho, dokud už to nemohli vydržet, jemně se odtáhli a políbili. Byl to velice vášnivý polibek. Oba díky němu na chvíli zapomněli na okolní svět.
„Ty jsi živý,“ řekla. „Jsi tady. Já tomu pořád nemůžu uvěřit.“
Mycoples zavrčela a zamávala křídly, čímž pozvedla povětrnostní podmínky na vrcholku věže na úroveň orkánu. Gwenina tvář odrážela strach.
„Neboj se jí,“ řekl Thor. „Jmenuje se Mycoples a je to nejhodnější drak, kterého znám. Bude přátelská i k tobě. Pojď, představím tě.“
Vzal ji za ruku a pomalu vedl k dračici. Gwenina ruka se třásla strachy, i když se snažila to zakrýt. Rozuměl jí. Byl to přece opravdový živý drak a byl blíž, než by si Gwen kdy ve svém životě pomyslela.
Mycoples si je oba prohlížela velkýma, rudě světélkujícíma očima, lehce vrčela a natahovala blanitá křídla do větru. Thor pocítil, že dračice žárlí. Anebo to byla jenom zvědavost?
„Mycoples, tohle je Gwendolyn.“
Mycoples pyšně odvrátila pohled.
Potom se ale rychle otočila zpátky a pohlédla Gwen přímo do očí, jako kdyby jí chtěla vidět do duše. Přiblížila čenich tak blízko, že se téměř dotýkal její tváře.
Gwen zalapala poděšeně pod dechu. Natáhla roztřesenou ruku a nejistě ji položila na dračí čumák, posetý tvrdými fialovými šupinami.
Následovalo několik napjatých vteřin, po kterých Mycoples konečně zamrkala, sklonila čenich, jemně jím se zájmem zatlačila proti Gwenině břichu a chvíli jej čumákem hladila.Thor nechápal, proč to dělá.
Potom se dračí hlava najednou opět velmi rychle odvrátila a zadívala se na vzdálený obzor.
„Je nádherná,“ zašeptala Gwen.
Podívala se na Thora.
„Už jsem nedoufala, že se někdy vrátíš,“ řekla. „Nevěřila jsem už.“
„Ani já ne,“ odpověděl. „Jenom myšlenky na tebe mě držely při životě. To byl můj jediný důvod to přežít a vrátit se.“
Znovu se objali. Vítr česal jejich vlasy a oni se chvíli tiše tiskli jeden k druhému.
Když se potom odtáhli, Gwendolyn si všimla, že je u Thorova opasku připevněn Meč. Znovu překvapeně zalapala po dechu, oči rozšířené úžasem.
„Ty jsi ho našel,“ řekla nevěřícně. „A uneseš ho.“
Thor pokýval hlavou.
„Ale jak to…“ začala a rázem se zasekla. Očividně toho na ní bylo příliš.
„Já nevím,“ odpověděl Thor upřímně. „Prostě jím normálně dokážu šermovat.“
Gwen si uvědomila něco dalšího.
„To ale znamená, že je Štít zase aktivní,“ řekla s nadějí v hlase.
Thor opět kývnul na souhlas.
„Andronicus je v pasti,“ odpověděl. „Už jsme osvobodili Silésii a oblast Králova Dvora.“
Radostně se usmála.
„To ty,“ řekla. „Ty jsi osvobodil moje města.“
Thor pokrčil skromně rameny.
„Byla to především tady Mycoples. A Meč. Já se s nimi jenom svezl.“
Gwen se rozzářila.
„A co lidí? Jsou v pořádku? Přežil někdo?“
Thor kývnul.
„Přežili mnozí a jsou v pořádku.“
Gwen během chvilky jakoby omládla.
„Kendrick na tebe čeká v Silésii,“ pokračoval, „stejně jako Godfrey, Reece, lord Srog a mnozí další. Jsou naživu a v pořádku. Město je zase svobodné.“
Gwendolyn se vrhla Thorovi kolem ramen a těsně jej objala. Okamžitě pocítil vibrace uvolnění, kterými byla zaplavena.
„Myslela jsem si, že už je to všechno zničeno,“ vzlykla, „ztraceno navždycky.“
Thor jenom zakroutil hlavou.
„Prsten přetrval,“ řekl. „Andronicus je na útěku. Vrátíme se a rozprášíme jeho armády nadobro. A potom postavíme všechno znovu.“
Gwen se od něj najednou odvrátila a upřela posmutnělý pohled na daleký obzor.
„Nevím, jestli se můžu vrátit,“ řekla váhavě. „Něco se se mnou stalo. Když jsi byl pryč.“
Thor ji vzal jemně za ramena a otočil ji zpátky k sobě.
„Já už o tom vím,“ řekl. „Tvoje matka mi to pověděla. Není to nic, za co by ses měla stydět.“
Gwendolyn se na něj už poněkolikáté podívala s výrazem nejvyššího překvapení.
„Ty to víš?“
Thor přikývnul.
„Nic to neznamená,“ řekl. „Miluju tě stejně jako předtím. Vlastně pořád víc a víc. Záleží na tom, co je mezi tebou a mnou. A to je nezničitelné. Pomstím tě. Zabiju Andronica vlastníma rukama. Ale tak jako tak, naše láska nikdy neskončí.“
Větu dokončoval už s Gwen opět kolem svého krku, který záhy zkrápěly další a další slzy štěstí.
„Miluju tě,“ pošeptala mu od ucha.
„Já tebe taky,“ odpověděl.
Když tam teď tak stáli, Thor pocítil obrovskou touhu ji konečně požádat o ruku. Jenže okamžitě se opět zarazil. Nemůže to přece udělat, dokud jí nepoví o svém temném tajemství. O tom, kdo je jeho skutečný otec.
Zaplavil jej zmatek a ponížení. Před chviličkou přísahal, že vlastnoručně zabije muže, kterého oba k smrti nenáviděli. A teď má přiznat, že jeho otec je jeden a ten samý?
Byl si skoro jistý, že jakmile to udělá, Gwendolyn jej za to bude už nadosmrti nenávidět. Nedokázal sebrat odvahu říct ji vše a hned ji zase ztratit. Ne po tom všem, čím si prošli. Na to ji příliš miloval.
Takže namísto toho sáhnul třesoucí se rukou do kapsy a vytáhl náhrdelník, který našel mezi dračími poklady. Měl zlatý řetízek a jako klenot zlaté srdce vykládané diamanty a rubíny. Podržel jej chvíli ve větru, zatímco Gwen se podivila nad tou krásou.
Potom ji obešel aby ji náhrdelník připnul kolem krku.
„Malý důkaz mé lásky,“ řekl.
Šperk jí moc slušel, zlato zářilo a kamínky se třpytily.
V kapse jej doslova pálil snubní prsten, ale Thor všechno nutkání zapudil s tím, že jej Gwen nabídne až přijde ten správný okamžik. A to nebude dříve, než sebere kuráž, aby jí řekl pravdu o svém původu. Ten čas ještě rozhodně nenastal, i když by si býval přál, aby to tak bylo.
„Takže vidíš, že se vrátit můžeš,” dodal a pohladil ji po tváři. „Dokonce musíš. Tvoji lidé tě potřebují. Potřebují svou královnu. Prsten bez MacGila na trůně je přece k ničemu. Lidé čekají na tvé vedení. Andronicus stále okupuje polovinu Prstenu a naše města potřebují co nejrychleji začít s přestavbou. Musíme jim pomoci povstat z popela.“
V jejích očích viděl, že o všem přemýšlí.
„No tak, řekni ano,“ naléhal na ni. „Vrať se se mnou. Tahle věž není místo pro mladou dívku jako jsi ty, aby tu žila po zbytek života. Prsten tě potřebuje. Stejně jako já.“
Nabídl ji ruku a čekal.
Gwendolyn sklopila zrak a váhala.
Potom ale natáhla ruku a vložila ji do té jeho. Její oči zajiskřily a opět se v nich objevila ztracená radost. Pomalu se z ní stávala zase ta Gwendolyn, kterou znával před všemi těmi katastrofami, Gwendolyn plná života, smíchu a radosti. Bylo to, jako kdyby byla květinou, která se jemu přímo před očima znovu otevírala.
„Ano,“ řekla tiše a usmála se.
Objali se a setrvali tak velmi, velmi dlouhou dobu. Ani jeden už nechtěl toho druhého pustit.
KAPITOLA SEDMÁ
Erec otevřel oči, aby zjistil, že leží Alistair v náručí. Ona otevřela své blankytně modré oči též a on v nich spatřil ničím nezkalenou lásku. V koutcích úst jí pohrával lehký úsměv a z celého jejího těla se rozlévalo teplo do toho jeho. Zjistil, že je dokonale vyléčený, téměř jako znovuzrozený. Jako kdyby ani nebyl raněn. Přivedla jej zpátky z mrtvých.
Posadil se a udiveně se na Alistair podíval. Znovu se musel v duchu ptát, kým jeho dívka skutečně je a jak to, že vládne takovou mocí.
Podrbal se na hlavě a vzpomněl si, co se stalo: Andronicovi muži. Útok. Obrana strže. Ten balvan.
Vyskočil na nohy a spatřil ostatní rytíře, jak se na něj dívají, jako kdyby na jeho vzkříšení čekali jako na smilování. A také na jeho povely. Tvář nejednoho z nich zračila ulehčení.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se Alistair. Nebyl by to Erec, aby první myšlenka nesměřovala k tomu, jak dlouho nechal ostatní bojovat bez jeho pomoci.
Ona se na něj jenom sladce usmála.
„Ani ne minutku,“ řekla.
Erec nedokázal pochopit, jak je to možné. Cítil se tak svěží, jako kdyby několik dní tvrdě spal. Jeho pohyby byly plné energie. Pohlédl směrem k úžině s balvanem a ujistil se, že je práce vykonána správně. Obrovitý balvan zahrazoval cestu a imperiální vojáci teď už nemohli strží projít. Povedlo se jim nemožné, zastavili mnohem větší armádu. Alespoň prozatím.
Než však mohl jakkoliv vyjádřit svou spokojenost, ozval se vysoko nad ním výkřik. Pocházel od jednoho z jejich lučištníků. Ten se překotil přes okraj útesu a v krkolomném pádu se zřítil mrtvý k zemi.
V jeho těle bylo zabodnuto kopí. A potom se všude kolem nich začaly ozývat další a další výkřiky. Před před Erecovýma očima se desítky Andronicových vojáků začaly objevovat ve vyšších polohách na skalnatých svazích a bojovat s Vévodovými muži. Erec si uvědomil, co se muselo stát. Imperiáni nebyli tak hloupí, jak se zprvu zdálo. Už na začátku své síly rozdělili a zatímco jedna část procházela strží, další šla přímo po vrcholcích skal, aby ji kryla.
„NAHORU, RYCHLE!“ zavelel. „ŠPLHEJTE!“
Vévodovi muži jej následovali přímo do svahu a všichni měli v rukou nebo v zubech připravené zbraně. Každou chvíli někdo z nich uklouzl a musel se chytit jednou, nebo i oběma rukama nějakého skalního výběžku, aby se nezřítil zpátky dolů a na ostatní, kteří stoupali za ním. Snažili se seč jim síly stačily, ale svah byl tak prudký, že to byl spíše šplh než běh. Každý metr byl v těžké zbroji těžce vybojovaný a Erec i ostatní muži brzy funěli námahou.
„LUČIŠTNÍCI!“
Několik desítek savarijských lučištníků se zastavilo a zamířilo téměř kolmo nad sebe. Potom vystřelili salvu šípů, kterou následovaly výkřiky z vrcholu útesů a padající zasažení imperiální vojáci. Erec i ostatní měli plné ruce i nohy práce, aby se padajícím nepřátelům stačili uhýbat. Ne každý byl úspěšný a několik mužů se zřítilo nad dno strže spolu s nepřáteli.
Vévodovi lučištníci se jali střílet jednu salvu za druhou a brzy se jim podařilo imperiány odehnat od okrajů útesů, kde jinak nacházeli jistou smrt.
I tak byly však boje tam nahoře nadále tuhé a šípy vcelku jistě musely dopadat i do řad jejich vlastních spolubojovníků. Jednomu z vévodových mužů se zabodl do zad šíp vystřelený ze dna strže. Muž se překvapeně chytil za záda, ztratil koncentraci na veškerou vlastní obranu, čehož proti němu stojící nepřítel okamžitě využil, probodl ho mečem a kopancem poslal přes převis. Spravedlnost tomu však chtěla, že jakmile se cesta k imperiánovi tímto způsobem uvolnila, byl i on zasažen dalším šípem a záhy následoval svého soka tímtéž směrem.
Erec zdvojnásobil své úsilí, přidal do kroku a stejně tak všichni ostatní kolem. Drápali se ze všech sil nahoru na útes. Když už se blížili k vrcholu a chybělo jim jenom pár metrů, uklouzla Erecovi náhle noha a on začal padat. V panice rozhodil rukama do stran a se štěstím se zachytil tlustého kořene vyrůstajícího ze skály. Držel se vší silou, po chvíli nabral trochu dechu, vytáhl se nahoru, a jakmile znovu získal pevnou půdu pod nohama, pokračoval až na vrchol.
I tak se dostal na vrchol mezi prvními a s bojovým pokřikem a mečem zdvihnutým vysoko nad hlavou se vrhnul do bitvy. Muži drželi na útesu své pozice, ale už začínali být pomalu vytlačováni k nebezpečným okrajům. Bylo jich tam jenom pár desítek a každý z nich byl plně zaměstnán v boji s minimálně dvěma imperiány. A nepřátel s každou vteřinou jen a pouze přibývalo.
Erec se bil jako šílený, sekal a bodal všude kolem sebe. Nikdo na celém tom bitevním poli nebyl rychlejší, ba dokonce ani v celém Prstenu. Erec se s mečem v každé ruce proměnil ve stroj na zabíjení a jako skutečný šampion Stříbrných okamžitě vnesl do bitvy novou sílu. Proměnil se ve vlnu, která kosila nepřátele před sebou. Sekal do všech stran, skláněl se, uhýbal a znovu sekal. Brzy se propracoval před linie svých bratří a byl obklopen imperiány. Sehnul se, aby vzápětí vyrazil proti protivníkově tváři svou helmicí a zároveň seknul do obou stran po dalších. Byl tak rychlý, že vůbec nepotřeboval štít.
Prosekával se jimi rychlostí větru a téměř okamžitě po vstupu do bitvy složil tucet vojáků, aniž by jim vůbec dal šanci zjistit, co se to děje. Vévodovy muže samozřejmě takový příklad jenom posílil.
Celá jeho skupina už se dostala na vrchol a v čele s Brandtem a samotným Vévodou se zapojili do bitvy. Misky vah se tou posilou překlopily a oni záhy začali zatlačovat nepřítele zpátky, zanechávaje po sobě spousty zabitých.
Netrvalo dlouho a Erec zjistil, že před sebou má posledního nepřítele, za kterým už nikdo další nestojí. Vyřídil jej s rychlostí blesku a nakonec ještě zkopl z útesu zpátky na stranu obsazenou imperiální armádou. Muž ještě stačil vykřiknout než zmizel v propasti pod ústesem.
Prstenští se zastavili a sípavě lapali po dechu. Erec popošel kupředu až na samotný okraj útesu. Chtěl se podívat, jak to vypadá tam dole na druhé straně. Imperiální velitelé sem přestali posílat vojáky, ale Erec stejně nevěřil, že by se jejich síly tímto již vyčerpaly. Ostatní přišli záhy za ním, aby se i oni mohli podívat, co je ještě čeká.
To, co však dole spatřili, překonalo všechny jejich nejdivočejší představy. Vítězná nálada opět poklesla. Navzdory stovkám mužů, které se jim již podařilo zneškodnit, navzdory tomu, že úspěšně uzavřeli strž balvanem a zahnali nepřítele i z útesů, dole stále ještě zůstávalo několik desítek tisíc imperiánů.
Erec tomu nemohl uvěřit. Museli vynaložit všechny síly, aby se dostali až takhle daleko a přitom všechny škody, které zatím napáchali, neznamenaly pro nepřítele v podstatě nic. Byl to jenom drobný škrábanec na neuvěřitelně silném imperiálním pancíři. Oni prostě mohou posílat další a další muže klidně několik dalších dní. Erec a ostatní jich sice ještě stovky pobijí, ale dříve nebo později stejně musejí podlehnout. Když už ne zbraně a bojový um nepřátel, porazí je jejich vlastní únava.