Thor s Mycoples zakroužil kolem a když ledová stěna roztála, rozhodl se setkat se zbytkem hejna přímo tváří v tvář. Mycoples nebojácně vletěla přímo mezi draky, kteří očividně přímý útok neočekávali.
Mycoples se vrhla kupředu, vytasila pařáty a zachytila jednoho z draků za krk, zatočila s ním dokola a vrhla ho do dálky. Drak se ve vzduchu několikrát převrátil a spadl do oceánu pod nimi.
Než se stihla stáhnout a připravit na další útok, zaútočil na ni jiný drak, který jí zabořil tesáky do boku. Mycoples zaječela a Thor okamžitě zareagoval. Seskočil z Mycoplesina hřbetu na čumák útočícího draka, přeběhl mu přes hlavu a krk až na záda a usadil se na něm. Drak stále svíral Mycoples v tlamě a současně se snažil setřást Thora. Ten se na nepřátelském drakovi snažil udržet ze všech sil.
Mycoples se naklonila kupředu a sevřela čelisti kolem ocasu dalšího z draků. Podařilo se jí ho urvat. Drak zařval a zřítil se do oceánu. Mezitím ale na Mycoples zaútočilo několik dalších příšer. Draci se zakusovali do jejích nohou.
Thor se zatím za každou cenu pokoušel ovládnout draka, na kterém se usadil. Přinutil se zůstat v klidu a snažil se rozpomenout na vše, co se naučil. Připomínal si, že vše je jen v jeho mysli. Cítil nezměrnou sílu prastarého stvoření, která mu kolovala v žilách. Když zavřel oči a přestal mu vzdorovat, začal ho vnímat jako část sebe sama. Vnímal jeho srdce, vnímal v mysli jeho tep. Cítil, jak se s ním mění v jedno tělo.
Thor otevřel oči a stejně tak otevřel oči drak. Teď mu zářily jinou barvou. Thor viděl svět drakovýma očima. Tenhle drak, tohle nepřátelské stvoření se stalo Thorovým nástrojem. To, co vidělo, viděl i Thor. Thor mu rozkázal a ono ho poslouchalo.
Drak na Thorův příkaz pustil Mycoples, pak zařval, vrhl se kupředu na tři draky útočící na Mycoples a roztrhla je na kusy.
Ostatní draci to nečekali, nepředpokládali, že na ně zaútočí jeden z nich. Ještě před tím, než se stihli přeskupit, zaútočil Thor na půl tuctu z nich. Používal draka k tomu, aby jim překusoval páteř těsně za hlavou. Nedokázali se tomu bránit a ochromení padali jeden za druhým dolů. Thor se vrhl na tři další a nechal draka, aby jim ukousl křídla. Doslova jim je vyrval ze zad a draci se ve spirále řítili do moře.
Náhle na Thora zaútočili ze strany. Nečekal to. Drak rozevřel čelisti a Thora do nich sevřel.
Thor zařval, když mu dlouhý ostrý zub pronikl do hrudníku a srazil ho z draka. Po hlavě padal dolů. Viděl, jak se k němu blíží mořská hladina a došlo mu, že brzy zemře.
Koutkem oka zahlédl, jak se k němu blíží Mycoples. Jak letí pod něj a další věc, kterou si Thor uvědomil, byla, že přistál na jejím hřbetě. Jeho stará přítelkyně ho znovu zachránila. Znovu byli spolu a oba byli zranění.
Thor těžce oddechoval, svíral si hrudník a pozoroval, kolik škod stihli nadělat. Tucet draků byl mrtvý nebo zmrzačený na mořské hladině. Na to, že byli jen dva, si vedli dobře. Mnohem lépe, než si představoval.
Přesto Thor zaslechl děsivý řev, a když vzhlédl, viděl tucet zbývajících draků. Zalapal po dechu, uvědomil si, že bojovali statečně, ale šance na vítězství se zdály stále menší. Ani tak nezaváhal. Nebojácně vyrazil s Mycoples vzhůru a spěchal, aby se setkal s draky, kteří je vyzývali na souboj.
Mycoples zavřeštěla a vydechla oheň přímo na draky, kteří zase chrlili oheň na Thora. Thor znovu využil svoje síly a zhmotnil před sebou ledovou stěnu, čímž dračí plameny zastavil. Pevně sevřel Mycoples ve chvíli, kdy vrazila do skupiny, a sledoval, jak kousala a škrábala a bila kolem sebe křídly. Bojovala o život. Schytala několik zranění, ale nijak ji to nezpomalilo. Sama likvidovala draky ze všech stran. Thor se k ní přidal, pozvedl náramek a postupně mířil na jednoho draka za druhým a zasahovala je bílým světlem. Odrážel je postupně pryč od bojující Mycoples.
Thor i Mycoples bojovali dlouho, oba byli pokrytí šrámy a zraněními. Krváceli, byli vyčerpaní.
Přesto ale zbývaly další tucty nepřátel.
Když Thor pozvedl náramek, cítil, že jeho síla slábne. Cítil, jak i jeho vlastní síla ochabuje. Byl silný a mocný, to věděl, ale nebyl ještě dost silný. Věděl, že nedokáže bojovat až do konce.
Thor vzhlédl a uviděl přímo před sebou ohromná křídla a vzápětí také dlouhé a ostré pařáty. Bezmocně sledoval, jak probodly Mycoplesin krk. Thor se držel Mycoples ze všech sil i ve chvíli, kdy ji drak zachytil, zahryzl se jí do ocasu, zatočil s ní kolem a odhodil ji.
Thor na ní bezmocně visel, zatímco Mycoples se otáčela ve vzduchu. Nekontrolovatelně mířila přímo dolů k mořské hladině.
Přistáli do vody. Thor se stále držel věrné dračice a oba klesli pod hladinu. Thor i dračice zabojovali a konečně se jejich klesání zastavilo. Obrátili se a plavali vzhůru k dennímu světlu.
Když se vynořili, Thor se zhluboka nadechl a zalapal po dechu. Plavali v chladné mořské vodě a on se stále držel Mycoples. Oba dva se houpali na vlnách, a když Thor pohlédl stranou, naskytl se mu pohled, na který už nikdy neměl zapomenout: ve vodě nedaleko se vznášel drak, kterého si Thor zamiloval, Ralibar. Oči otevřené, ale mrtvé.
Mycoples ho také zahlédla. Když si ho všimla, stalo se s ní něco, co Thor ještě neviděl. Hlasitě zařvala neskutečně smutným hlasem, pozvedla křídla do výšky, roztáhla je tak, jak to jen bylo možné. Celé její tělo se rozechvělo, když vypustila děsivé zavytí, které roztřáslo svět kolem. Thor viděl, jak se její oči mění, září všemi možnými barvami, dokud nezůstaly zářivě žluté a bílé.
Mycoples se ohlédla, byl z ní teď jiný drak. Vzhlédla vzhůru k blížícímu se hejnu draků, které se chystalo je zabít. Thor si uvědomil, že se v ní něco zlomilo. Její žal se změnil v zuřivost. Dodalo jí to sílu, jakou Thor dřív neviděl. Teď byla jako drak posedlý démonem.
Mycoples vyrazila vzhůru k nebi, nestarala se o krvácející rány. Thor také pocítil příval nových sil a současně zatoužil po pomstě. Ralibar byl jeho blízký přítel, obětoval svůj život za ně za všechny a Thor se rozhodl vyrovnat účty.
Když se přiblížili, seskočil Thor z Mycoples a přistál na čumáku nejbližšího draka. Objal ho a rukama sevřel čelisti, takže je drak nemohl rozevřít. Vyvolal v sobě veškeré síly, které mu ještě zbývaly, a roztočil draka ve vzduchu. Pak ho odhodil pryč. Drak v letu narazil do dvou dalších a všichni se pak v jednom zuřivém klubku zřítili do moře.
Mycoples zavířila kolem a zachytila padajícího Thora. Ten jí přistál na zádech a ona okamžitě vyrazila ke zbývajícím drakům. Její řev se střetl s jejich. Ona kousala silněji, létala rychleji a sekala hlouběji než všichni ostatní. Čím více byla zraněná, tím méně se zdálo, že si svých zranění všímá. Byla jako ničivý vír a stejně tak i Thor. Ve chvíli, kdy skončili, uvědomil si Thor, že na nebi už nejsou žádní draci, se kterými by se mohli střetnout. Všichni byli na mořské hladině, ať už zmrzačení nebo mrtví.
Thor si uvědomil, že se vznáší s Mycoples vysoko ve vzduchu, krouží kolem padlých draků dole a kontroluje situaci. Oba těžce oddechovali a crčela z nich krev. Thor věděl, že Mycoples brzy vydechne naposled – viděl krev, která jí tekla z tlamy, každý její nádech zněl jako zalapání po vzduchu, zvuk blížící se smrti.
„Ne, má přítelkyně,“ řekl Thor a snažil se zadržet slzy. „Ty nemůžeš zemřít.“
Můj čas už přišel, slyšel Thor její odpověď. Alespoň jsem zemřela důstojně.
„Ne,“ trval na svém Thor. „Ty nesmíš zemřít!“
Mycoples vydechla krev a mávání jejích křídel zesláblo. Pomalu začala klesat dolů k oceánu.
Mám sílu ještě na jeden poslední boj, řekla Mycoples. A chci, aby moje poslední chvíle byla hrdinská.
Mycoples vzhlédla a Thor se podíval, kterým směrem míří. Viděl Romulovu flotilu rozprostírající se na horizontu.
Thor smutně přikývl. Věděl, co Mycoples chce. Chtěla pozdravit smrt v poslední velké bitvě.
Thor, sám vážně zraněný a těžce dýchající, cítil, že to také nezvládne. Chtěl zemřít stejným způsobem jako ona. Přemýšlel, jestli proroctví jeho matky byla pravdivá. Řekla mu, že sám může změnit svůj osud. Změnil ho? uvažoval. Zemře tu teď?
„Pojďme na to, přítelkyně,“ řekl Thorgrin.
Mycoples vyrazila hrozivé zařvání a oba dva se společně spustili dolů směrem na Romulovu flotilu.
Thor cítil vítr a mraky narážející mu do tváře a čechrající mu vlasy. Také vyrazil svůj bojový pokřik. Mycoples vřeštěla, aby se vyrovnala jeho zuřivosti, a když byli dostatečně nízko a blízko k flotile, otevřela tlamu a začala chrlit oheň na jednu loď za druhou.
Brzy se po moři rozprostírala ohromná ohnivá stěna, která postupně zapalovala lodě. Rozprostíraly se před nimi desítky tisíc lodí, ale Mycoples se nezastavovala. Otvírala čelisti a vysílala kupředu ohnivé koule. Plameny se rozprostíraly, jako by šlo o jednu dlouhou stěnu. Rozezněly se výkřiky mužů.
Mycoplesiny plameny začaly slábnout a brzy už při jejím výdechu vychrlila jen malé množství ohně. Thor věděl, že pod ním umírá. Letěla stále níž a níž, příliš slabá na to, aby dokázala chrlit oheň. Ale nebyla tak slabá, aby nemohla použít jako zbraň vlastní tělo. A tak se místo chrlení ohně sama vrhala na lodě, mířila na ně svými tvrdými šupinami, bylo to jako by se na ně z nebe snášel meteorit.
Thor se držel ze všech sil, když se snášeli přímo k lodím. Zvuk praskajícího dřeva naplnil vzduch. Letěla od jedné lodi k druhé, kupředu a zpět a ničila nepřátelskou flotilu. Kolem Thora létaly dřevěné trosky.
Nakonec už Mycoples nemohla dál. Poté, co zničila spoustu lodí, se zastavila uprostřed flotily a houpala se na vlnách. Přesto ale kolem zbývaly tisíce dalších. Thor se držel jejího hřbetu a dýchal už jen mělce.
Zbývající lodě se obrátily směrem k nim. Během chvíle nebe potemnělo a Thor zaslechl svištivý zvuk. Vzhlédl a viděl mraky šípů, které k němu obloukem letěly. Náhle ho zaplavila nezměrná bolest. Šípy ho probodaly, neměl se kde skrýt. I Mycoples byla probodaná šípy. Společně začali klesat do vln, dva hrdinové, kteří vybojovali poslední slavnou bitvu svých životů. Zničili draky a většinu imperiální flotily. Dokázali společně víc, než by dokázala celá armáda.
Teď už ale nezbývalo nic dalšího. Mohli zemřít. Jak se do Thora zabodával jeden šíp za druhým a on se potápěl čím dál hlouběji, uvědomil si, že mu už nezbývá nic jiného, než se připravit na smrt.
KAPITOLA SEDMÁ
Alistair stála na můstku a když shlédla dolů, viděla v hloubce oceán tříštící se o kamenité pobřeží. Zvuk rozbíjejících se vln jí duněl v uších. Silný poryv větru ji málem připravil o rovnováhu, a když vzhlédla vzhůru, jako to udělala v tolika snech dřív, viděla hrad stojící na vysokém útesu. Jeho průčelí zdobily zářivě zlaté dveře. Přímo před nimi stála osamocená postava, obrys ženy, která k ní vztahovala ruce, jako by ji chtěla obejmout. A přesto jí Alistair neviděla do tváře.
„Dcero,“ pronesla žena.
Alistair se snažila udělat krok kupředu, ale její nohy byly jako z kamene. Když se podívala dolů, zjistila, že je připoutaná k zemi. Ač se snažila, co mohla, nedokázala se pohnout.
Vztáhla ruce směrem k matce a zvolala hlasem plným zoufalství: „Matko, zachraň mě!“
Náhle Alistair ucítila, jak se kolem ní pohybuje celý svět. Připadala si, jako by se řítila do propasti, a když se znovu podívala dolů, zjistila, že se pod ní můstek rozpadá. Padala dolů, pouta za ní vlála vzduchem a ona se řítila přímo dolů k mořské hladině i se zbytky můstku.
Alistaiřino tělo v ledově chladném oceánu znecitlivělo. Stále byla spoutaná a cítila, jak klesá ke dnu. Když vzhlédla, viděla, jak denní světlo nad ní je stále slabší a mdlejší.
Náhle otevřela oči a zjistila, že sedí v malé kamenné cele. Na místě, které nepoznávala. Před ní seděla osamocená postava, kterou poznávala jen vzdáleně: Erecův otec. Zle se na ni mračil.
„Zavraždila jsi mi syna,“ pronesl vážně. „Proč?“
„Já to nebyla!“ zaprotestovala Alistair slabě.
Muž si odfrkl.
„Budeš odsouzena k smrti,“ dodal.
„Já Ereca nezavraždila!“ protestovala Alistair znovu. Vstala a snažila se jít blíž k Erecovu otci. Zjistila ale, že je připoutaná ke zdi.
Za Erecovým otcem se objevil tucet strážných oděných v černém brnění. Všichni měli spuštěná hrozivá hledí a zvuk jejich ostruh zaplnil místnost. Chytili Alistair a prudce ji táhli od zdi. Její kotníky ale byly stále připoutané, takže se její tělo napínalo stále víc a víc.
„Ne!“ zaječela Alistair bolestně, když jí málem utrhli nohy.
Alistair se probudila, byla celá pokrytá studeným potem. Rozhlédla se a snažila se přijít na to, kde je. Byla dezorientovaná. Nepoznávala malou temnou celu, ve které seděla. Starobylé kamenné zdi, kovové mříže v oknech. Obrátila se a zkusila udělat několik kroků. Uslyšela zarachocení. Pak uviděla, že je za kotníky připoutaná ke zdi. Pokusila se pouta uvolnit, setřást je, ale nepodařilo se jí to. Železo se jí zařízlo do kotníků.
Alistair se zamyslela a uvědomila si, že je v malé vězeňské cele, částečně pod zemí. Jediný zdroj světla bylo malé okénko vytesané v kameni. Do něj byly pevně zasazené železné mříže. Z dálky se ozvalo množství hlasů a Alistair se zvědavě vydala k oknu. Natáhla se, kam až jí pouta dovolila, naklonila se a snažila se z okna vyhlédnout, zachytit alespoň paprsek denního světla a vidět, co se venku děje.
Alistair viděla, jak se venku shromáždil ohromný dav lidí a v jeho čele stál Bowyer, samolibý s výrazem vítězství ve tváři.
„Ta čarodějnická královna se pokusila zavraždit svého nastávajícího manžela!“ zaduněl Bowyerův hlas nad davem. „Přišla za mnou s plány na Erecovu vraždu. Chtěla si místo něj vzít mě. Ale její plány byly zmařeny!“
Z davu se ozval nespokojený hlahol. Bowyer čekal, až se dav trochu uklidní. Pozvedl ruku a znovu promluvil.
„Všichni můžete klidně spát. Budiž vám útěchou vědomí, že Jižní ostrovy nebudou nikdy trpět pod Alistaiřinou vládou, ani pod vládou nikoho jiného. Vládnout budu jen já. Teď, když leží Erec na smrtelné posteli, jsem to já, Bowyer, a nikdo jiný, kdo vás bude chránit. Já, druhý nejlepší šampion.“
Ozvaly se souhlasné hlasy a dav začal skandovat:
„Král Bowyer, král Bowyer!“
Alistair s hrůzou sledovala představení odehrávající se před jejíma očima. Všechno se dělo tak strašně rychle, že to téměř ani nechápala. Takové monstrum, Bowyer, už jen pohled na něj ji naplňoval zuřivostí. Ten samý muž, který se pokusil zavraždit jejího milovaného, stál přímo před ní. Před jejíma očima tvrdil, že je nevinný a obviňoval ji samotnou. A co bylo nejhorší, stane se králem. To opravdu neexistovala žádná spravedlnost?
To, co se stalo jí, ji ale neznepokojovalo tolik, jako to, co se dělo s Erecem. Myslela na to, jak se svíjí na smrtelné posteli a stále potřebuje její léčivou sílu. Věděla, že pokud brzy léčení nedokončí pak Erec zemře. Nestarala se o to, jestli stráví zbytek života v žaláři za čin, který nespáchala. Jen se chtěla ujistit, že Erec bude v pořádku.
Dveře její cely se náhle otevřely, a když se Alistair otočila, spatřila, jak dovnitř napochodovala velká skupina lidí. V jejím středu kráčela Dauphine. Po jejím boku šel Erecův bratr Strom a také jeho matka. Za nimi následovala skupina královských strážných.
Alistair se je chystala pozdravit, ale pouta se jí se zachřestěním zaryla do kotníků. Nohama jí projela bodavá bolest.
„Je Erec v pořádku?“ zeptala se zoufale Alistair. „Prosím, řekněte mi, jestli žije.“
„Jak se opovažuješ ptát, jestli je naživu?“ vyštěkla Dauphine.