Co jsem to udělal? pomyslel si. Vysílá sebe i ostatní bojovat do bitvy, kterou nemohou vyhrát. Přemýšlel vůbec?
„Nemyslel jsem, že to v sobě máš,“ řekl Akorth a surově ho plácl do ramene ve chvíli, kdy Godfrey říhnul. „Pěkná řeč. Lepší než divadlo!“
„Měli jsme prodávat lístky!“ vmísil se Fulton.
„Řekl bych, že máš celkem pravdu,“ uznal Akorth. „Je lepší zemřít na nohou než na zádech.“
„Ale zemřít na zádech taky nemusí bejt tak zlý, pokud jsi v posteli v nějakým bordelu,“ dodal Fulton.
„Hele, hele!“ řekl Fulton. „A co teprve zemřít s korbelem piva v ruce a zakloněnou hlavou!“
„To by rozhodně bylo fajn,“ řekl Akorth a napil se.
„Ale řekl bych, že po nějaký době se to všechno omrzí,“ dodal Fulton. „Kolik korbelů může jeden chlap vypít, kolik ženských zvládne jeden chlap ojet?“
„No, hodně, pokud to správně promyslíš,“ odpověděl Akorth.
„Nicméně tím chci říct, že může být zábava umřít jiným způsobem, ne tím nudným.“
Akorth si povzdechl.
„No, jestli z tohohle všeho vyvázneme živí, budeme mít aspoň pořádný důvod se pořádně napít. Poprvé v životě si to zasloužíme!“
Godfrey se odvrátil, snažil se nevnímat Fultonovo a Akorthovo neustálé tlachání. Potřeboval se soustředit. Nadešel čas, aby se stal mužem a hodil za hlavu bezstarostné žertování a hospodské vtipy. Musel učinit skutečné rozhodnutí, které ovlivní životy skutečných mužů ve skutečném světě. Cítil na sobě tíhu. Nemohl se zbavit myšlenek na to, zda se jeho otec cítil stejně. Zvláštním způsobem tak, jak toho muže nenáviděl, s ním zároveň začal sympatizovat. A dokonce ho, ke svému vlastnímu zděšení, začínal mít rád.
Godfreyho přemohl nával sebedůvěry a zcela zapomněl na nebezpečí, které na něj čekalo. Náhle pobídl koně a s hlasitým výkřikem vyrazil dolů do údolí.
Vzápětí se za ním ozval válečný pokřik tisíců mužů a Godfreyho uši naplnil zvuk kopyt jejich koní, kteří vyrazili za ním do útoku.
Godfrey cítil závrať. S větrem ve vlasech a vínem rychle stoupajícím do hlavy uháněl vstříc jisté smrti a přemýšlel, do čeho se to, pro všechno na světě, vrhl.
KAPITOLA PÁTÁ
Thor seděl na koňském hřbetě, otec na druhém koni po jeho boku, McCloud na druhé straně a Rafi poblíž. Za nimi se nacházely desítky tisíc imperiálních vojáků, hlavní divize Andronicovy armády, skvěle disciplinované a vyčkávající na Andronicovy příkazy. Všichni seděli na vrcholu hřebenu a hleděli na Vysočinu, jejíž vrcholy byly pokryté sněhem. Na vrcholu Vysočiny bylo posazeno McCloudské město, Vysokohrad, a Thor cítil napětí, když sledoval tisíce vojáků vyjíždějících ven z města, kteří táhli proti nim a chystali se na bitvu.
Nebyli to MacGilovi muži. Nebyli to ani imperiální vojáci. Měli na sobě brnění, které Thor matně rozpoznával. Pevněji sevřel jílec svého nového meče. Stále si nebyl jistý, kdo byli ti vojáci ani proč na ně útočili.
„McCloudovci. Moji bývalí vojáci,“ vysvětloval McCloud Andronicovi. „Všichni dobří McCloudští vojáci. Všichni muži, které jsem dříve trénoval a po jejichž boku jsem bojoval.“
„Ale teď se obrátili proti tobě,“ konstatoval Andronicus. „Shromáždili se, aby se s tebou utkali v bitvě.“
McCloud se zamračil. Bez jednoho oka a s tváří označkovanou imperiální pečetí vypadal groteskně.
„Je mi líto, můj pane,“ řekl. „Není to moje vina. To je práce mého chlapce, Bronsona. Obrátil můj vlastní lid proti mně. Kdyby nebylo jeho, všichni by se k nám teď přidali, aby bojovali za tvoji velkou věc.“
„To není kvůli tvému chlapci,“ opravil ho Andronicus s ocelovým tónem v hlase a obrátil se k němu. „Je to kvůli tomu, že ty jsi slabý velitel a ještě slabší otec. Selhání ve tvém synovi je tvoje selhání. Měl jsem vědět, že nedokážeš zvládnout své vlastní lidi. Měl jsem tě zabít už dávno.“
McCloud nervózně polkl.
„Můj pane, můžeš také vzít v úvahu, že nebojují jen proti mně, ale také proti tobě. Chtějí Prsten osvobodit od Impéria.“
Andronicus zavrtěl hlavou a pohrával si s náhrdelníkem ze scvrklých hlav.
„Ale ty jsi teď na mé straně,“ řekl. „Takže bojovat proti mně znamená bojovat také proti tobě.“
McCloud tasil meč a zachmuřeně se zahleděl na blížící se armádu.
„Budu bojovat a zabiju každého jednotlivého muže z mé armády,“ prohlásil.
„Já vím, že ano,“ řekl Andronicus. „Protože jestli ne, sám tě zabiju. Nepotřebuji tvoji pomoc. Moji muži dokáží napáchat mnohem větší škody, než jaké si vůbec dokážeš představit – zejména, když je vede můj vlastní syn, Thornicus.“
Thor seděl na svém koni a jakoby vzdáleně k němu doléhala jejich konverzace, přesto z ní zároveň vůbec nic neslyšel. Byl jako ve snu. Jeho mysl se hemžila cizími myšlenkami, takovými, které nepoznával, myšlenkami, které pulsovaly v jeho mozku a neustále mu připomínaly oddanost, kterou dlužil svému otci, povinnost bojovat za Impérium. Jeho osud coby syna mocného Andronica. Takové myšlenky neustále vířily jeho myslí a bez ohledu na to, jak moc se snažil, nedokázal od nich svou mysl oprostit a jasně myslet, vytvářet vlastní myšlenky. Bylo to, jako kdyby se stal rukojmím ve svém vlastním těle.
Jak Andronicus mluvil, každé jeho slovo se stalo v Thorově mysli návrhem, pak příkazem. A pak se nějak přeměnily v jeho vlastní myšlenky. Thor vedl vnitřní zápas. Malá část jeho já se snažila jakkoli zbavit takových cizích pocitů a dosáhnout místa, ve kterém bude zase vše jasné. Ale čím víc se snažil, tím to bylo těžší.
Jak ze hřbetu svého koně sledoval blížící se armádu pádící přes planiny, cítil krev, která mu kolovala v žilách, a jediné, na co dokázal myslet, byla loajalita k jeho otci a nutkání zničit každého, kdo stál jeho otci v cestě. A jeho osudu vládnout Impériu.
„Thornicu, slyšel jsi mě?“ strčil do něj Andronicus. „Jsi připravený dokázat svému otci svou sílu a oddanost v bitvě?“
„Ano, otče,“ odpověděl Thor s pohledem stále upřeným před sebe. „Budu bojovat s každým, kdo chce bojovat s tebou.“
Andronicus se široce usmál. Otočil se čelem ke svým mužům.
„VOJÁCI!“ zvolal. „Nadešel čas, abychom se střetli s nepřítelem, abychom Prsten jednou provždy zbavili všech zbývajících rebelů. A dnes začneme s těmito McCloudovci, kteří si troufají se nám postavit. Thornicus, můj syn, nás v této bitvě povede. Budete ho následovat tak, jako byste následovali mě. Položíte za něj své životy, jako byste je položili za mě. Pokud zradíte jeho, zradíte mě!“
„THORNICUS!“ zakřičel Andronicus.
„THORNICUS!“ zazněl jako ozvěna sbor deseti tisíc hlasů imperiálních jednotek za nimi.
Thor, povzbuzen, zvedl vysoko nad hlavu svůj nový meč, meč Impéria, ten, který mu věnoval jeho milovaný otec. Cítil sílu, kterou mu meč dodával, sílu jeho rodu, jeho národa, všeho, čím mu bylo souzeno být. Konečně byl zpátky doma, opět se svým otcem. Pro svého otce by Thor udělal cokoli. Položil by za něj život.
Thor vyrazil válečný pokřik, pobídl koně a vyrazil jako první do bitvy směrem dolů do údolí. Za ním se ozval mohutný bojový pokřik a desítky tisíc mužů vyrazily za ním, všichni připraveni následovat Thornica až k jejich smrti.
KAPITOLA ŠESTÁ
Mycoples ležela schoulená, zamotaná v ohromné akdonové síti, a nemohla se protáhnout ani rozprostřít křídla. Byla spoutaná na palubě imperiální lodi, a i když zápasila se sítí, nedokázala zvednout hlavu, hýbat končetinami nebo vysunout pařáty. Nikdy v životě se necítila tak hrozně. Nikdy necítila takový nedostatek svobody a sil. Byla schoulená do klubíčka, pomalu sklíčeně mrkala. Více ztrápená Thorovým osudem než svým vlastním.
Mycoples dokázala vnímat Thorovu energii dokonce i na takto nezměrnou vzdálenost, dokonce i když její loď plula přes moře a houpala se nahoru a dolů po obrovských vlnách. Tělo jí stoupalo a klesalo, když se vlny převalovaly přes palubu. Mycoples cítila, že se Thor mění, stává se někým jiným, přestává být tím mužem, kterého kdysi znala. Lámalo jí to srdce. Nemohla si pomoct, připadala si, jako by ho zklamala. Ještě jednou zkusila zabojovat se sítí, tak moc se k němu chtěla dostat a zachránit ho. Ale nedokázala se osvobodit, síť každý její nápor vydržela.
Ohromná vlna se roztříštila o palubu a zpěněné vody Tartuviánu se dostaly pod síť. Voda Mycoples odnesla o kus dál až k dřevěnému lodnímu trupu, o který se zastavila, když do něj narazila hlavou. Mycoples se přikrčila a smutně zavrčela. Už neměla sílu ani elán, který mívala dřív. Podřídila se svému novému osudu, věděla, že ji vezou někam daleko, kde ji zabijí, nebo hůř, odsoudí k životu v zajetí. Bylo jí jedno, co se s ní stane. Chtěla jen, aby byl Thor v pořádku. A chtěla šanci, aspoň jednu poslední šanci pomstít se útočníkům.
„Tady je! Sklouzla se přes polovinu paluby!“ vykřikl jeden z imperiálních vojáků.
Mycoples pocítila náhlou bodavou bolest na citlivých šupinách hlavy a když vzhlédla, uviděla dva imperiální vojáky s kopími dlouhými třicet stop, jak ji z bezpečné vzdálenosti pošťuchují skrz síť. Zkusila vyrazit jejich směrem, ale byla spoutaná příliš dobře. Zlobně vrčela, když ji znovu a znovu pošťuchovali, ale vojáci se očividně dobře bavili.
„Teď nepůsobí tak děsivě, že ne?“ zeptal se jeden voják druhého.
Druhý se zasmál a bodl ji kopím těsně pod oko. Mycoples uhnula hlavou v poslední vteřině a uchránila se tak před slepotou.
„Je bezmocná jako moucha,“ řekl jeden.
„Slyšel jsem, že ji vystaví v novém imperiálním kapitolu.“
„Já jsem slyšel něco jiného,“ odpověděl druhý. „Slyšel jsem, že jí utrhnou křídla a budou ji mučit za všechno, co provedla našim mužům.“
„Přál bych si, abych tam byl a mohl se dívat.“
„Opravdu ji musíme doručit v jednom kuse?“ zeptal se jeden.
„Máme rozkazy.“
„Ale nevidím důvod, proč bychom ji nemohli trochu zmrzačit. Konec konců, skutečně nepotřebuje obě oči, že ne?“
Druhý se zasmál.
„Když to podáš takhle, tak máš asi pravdu,“ odpověděl. „Jdi na to. Užij si to.“
První z mužů postoupil blíž a pozvedl kopí.
„Teď se nehýbej, holčičko,“ řekl voják.
Mycoples sebou trhla, ale byla bezmocná. Voják se rozběhl a chystal se vrazit dlouhé kopí do jejího oka.
Náhle na palubu dopadla další vlna. Voda vojákovi podrazila nohy a smetla ho přímo směrem k Mycoples. Oči se mu rozšířily hrůzou, když si uvědomil, co se děje. Mycoples s vypětím všech sil pozvedla jeden pařát jen tak vysoko, aby pod něj mohl voják vklouznout a když se pod něj dostal, spustila pařát dolů a přišpendlila vojáka skrz hrdlo k palubě.
Ječel a všude cákala krev mísící se s vodou. Během okamžiku byl voják mrtvý. Mycoples pocítila aspoň malý pocit uspokojení.
Zbývající imperiální vojáci se otočili a utíkali pryč, volali o pomoc. Během chvilky se objevil tucet dalších vojáků, všichni byli vyzbrojeni dlouhými kopími.
„Zabijte tu bestii!“ zařval jeden z nich.
Všichni postupovali kupředu a chystali se ji zabít. Mycoples si byla jistá, že se jim to tentokrát povede.
Pak pocítila, jak v ní hoří náhlý příval zlosti. Takový, jaký ještě nikdy necítila. Zavřela oči a modlila se k Bohu, aby jí dodal ještě poslední kapku sil.
Cítila, jak se jí celým tělem rozlévá ohromný žár, který se jí soustředí do břicha a postupuje jí dál do hrdla. Otevřela tlamu a zařvala. K jejímu překvapení se společně s řevem vyvalily i plameny.
Plameny proletěly skrz síť, a i když akron nezničily, zahalila plamenná stěna celý tucet mužů, který k ní pochodoval.
Všichni ječeli, když jejich těla vzplála. Většina se jich zhroutila na palubu. Ti, kteří nezemřeli okamžitě, se rozběhli a skákali přes palubu do moře. Mycoples se usmála.
Objevily se tucty dalších vojáků, tentokrát ozbrojené kyji a palcáty. Mycoples se pokusila znovu vyvolat oheň.
Tentokrát to ale nefungovalo. Bůh vyslyšel její modlitby a pro jednou jí projevil přízeň. Teď už nebylo nic, co by mohla dělat. Byla tedy vděčná aspoň za to, co mohla provést.
Tucty vojáků se na ni vrhly a tloukly ji kyji i palcáty. Mycoples cítila, jak se pomalu propadá níž a níž, oči se jí zavíraly. Rezignovaně se choulila do těsného klubíčka a přemýšlela, jestli tímto končí čas, který jí byl vymezen na tomto světě.
Brzy se její svět ponořil do temnoty.
KAPITOLA SEDMÁ
Romulus stál u kormidla své ohromné lodi. Trup měla natřený černou a zlatou, na stožáru nesla vlajku Impéria – symbol lva s orlem v tlamě – která se hrdě vlnila ve větru. Romulus stál s rukama zapřenýma v bok, jeho široká svalnatá postava tak působila ještě širší, jako by byla vrostlá přímo do paluby. Sledoval převalující se světélkující vlny Ambreku. V dáli, jen pomalu se objevující v dohledu, bylo pobřeží Prstenu.
Konečně.
Když jeho pohled poprvé dopadl na Prsten, naplnilo se Romulovo srdce očekáváním. Přímo s ním na lodi plulo několik tuctů jeho nejlepších, pečlivě vybraných mužů. Za nimi se pak plavilo dalších několik tisíc nejlepších imperiálních lodí. Nezměrná armáda pod vlajkou Impéria zaplavila moře. Měli za sebou dlouhou cestu, obepluli celý Prsten, protože Romulus byl odhodlán přistát na McCloudské straně. Plánoval vlastní vpád na Prsten, přepadení svého vlastního vládce, Andronica, a jeho vraždu ve chvíli, kdy to bude nejméně očekávat.
Když na to pomyslel, musel se pousmát. Andronicus neměl ani ponětí o síle ani lstivosti svého zastupujícího velitele. A měl se o jeho schopnostech dozvědět tím nejhorším způsobem. Nikdy neměl Romula podceňovat.
Kolem se převalovaly obří vlny a Romulus si vychutnával jemnou vodní spršku na tváři. V ruce svíral magický plášť, který získal v lese, a cítil, že opravdu bude fungovat. Dostane ho přes Kaňon. Věděl, že až si ho oblékne, stane se neviditelným, schopným projít Štítem, schopným přejít do Prstenu. Jeho úkol bude vyžadovat utajení, vypočítavost a moment překvapení. Jeho muži ho samozřejmě nebudou moct následovat, ale nebude potřebovat ani jednoho z nich. Jakmile bude uvnitř, najde Andronicovy muže – muže Impéria – a zburcuje je pro svoji věc. Rozdělí je a vytvoří si z nich vlastní armádu. Zahájí svoji vlastní občanskou válku. Konec konců, imperiální vojáci milovali Romula stejně, jako milovali Andronica. Využije Andronicovy muže proti jemu samému.
Pak si Romulus najde nějakého MacGila, převede ho přes Kaňon, jak vyžaduje legenda o plášti, a pokud se ukáže, že je pravdivá, bude Štít zničen. Jakmile bude ochrana Štítu pryč, přivolá všechny své muže a celá jeho flotila pronikne do Prstenu a celý ho nadobro zničí. A pak, konečně, bude Romulus samojediným vládcem celého světa.
Zhluboka se nadechl. Téměř cítil, jaké to bude. Celý svůj život bojoval jen kvůli tomuto jedinému okamžiku.
Romulus zvedl pohled ke krvavě rudému nebi, druhé slunce v podobě obrovské koule na horizontu právě zapadalo a v tuto denní dobu vydávalo namodralou záři. Byla to denní doba, kdy se Romulus modlil ke svým bohům. K bohu země, bohu moře, bohu nebes, bohu větru – a samozřejmě a hlavně k bohu války. Věděl, že si je musí naklonit. Byl připraven: přivedl si spoustu otroků, které mohl obětovat; věděl, že jejich prolitá krev mu poskytne potřebnou moc.
Jak se blížili k pobřeží, tříštily se všude kolem něj vlny. Romulus nečekal na ostatní, až ukotví loď a začnou nakládat čluny. Raději seskočil z lodi už ve chvíli, kdy se kýlem dotkla písku. Proletěl vzduchem dobrých dvacet stop, přistál na nohy po pás ve vodě, aniž by zakolísal.
Dobrodil se na břeh, jako by mu patřil, nechával za sebou v písku hluboké otisky stop a za ním jeho muži připravili lana a spouštěli na nich do člunů zásoby. Jeden za druhým pak přistával na pobřeží.
Romulus obhlížel výsledky svojí práce a musel se pousmát. Nebe pomalu temnělo a on dosáhl pobřeží přesně v tu správnou dobu pro uskutečnění oběti. Věděl, že se mu všichni bohové odvděčí.
Obrátil se čelem ke svým mužům.
„OHEŇ!“ vykřikl panovačným hlasem.
Jeho muži se rozptýlili, aby připravili obrovskou hranici. Patnáct stop vysokou ohromnou hromadu dřeva ve tvaru tříramenné hvězdy, která jen čekala na to, až ji někdo zapálí.