Romulus pokývl a jeho muži přivlekli tucet vzájemně spoutaných otroků. Pak je provazy pevně přivázali po obvodu dřevěné hranice. Otroci zírali s vytřeštěnýma očima a nevěřícím výrazem. Hrůzou ječeli a trhali provazy, když si uvědomili, že vojáci už měli připravené pochodně a chystali se je upálit zaživa.
„NE!“ ječel jeden z nich. „Prosím! Snažně tě prosím! Tohle ne. Cokoli, ale tohle ne!“
Romulus je ignoroval. Místo toho, aby jim věnoval pozornost, se ke všem otočil zády, udělal několik kroků kupředu, rozpřáhl ruce, zaklonil se a pohlédl do nebes.
„OMARE!“ zvolal. „Poskytni nám světlo, abychom viděli! Přijmi dnes moji oběť. Projdi se mnou cestu do Prstenu. Dej mi znamení. Řekni mi, jestli uspěju!“
Romulus spustil ruce. V tu chvíli vyrazili jeho muži kupředu a hodili pochodně na hranici.
Ozvaly se hrůzyplné výkřiky otroků upalovaných zaživa. Jiskry létaly všude kolem. Romulus stál s hlavou hrdě vztyčenou, tvář ozářenou ohněm a sledoval hrůzný spektákl.
Pak přikývl a jeho muži přivezli bezokou stařenu. Tvář měla vrásčitou, tělo pokroucené. Několik mužů ji vezlo na vozíku, ona se naklonila směrem k plamenům a Romulus ji trpělivě pozoroval, očekával její proroctví.
„Uspěješ,“ pronesla. „Pokud nespatříš konvergenci sluncí.“
Romulus se zeširoka usmál. Konvergenci sluncí? Ta nenastala už snad tisíc let.
Proroctví ho potěšilo, v hrudi ucítil teplo. Tohle bylo vše, co potřeboval slyšet. Bohové byli na jeho straně.
Romulus sebral plášť, nasedl na koně a tvrdě ho pobídl kupředu. Sám vyrazil přes písek na cestu, která ho měla dovést k Východnímu přechodu, dál přes Kaňon a také už brzy k samému středu Prstenu.
KAPITOLA OSMÁ
Selese s Illeprou po boku procházela zbytky bojiště. Obě směřovaly od těla k tělu, hledali jakékoli známky života. Ze Silesie to byla dlouhá, náročná cesta a tak se daly dohromady, následovaly hlavní část armády, staraly se o raněné a mrtvé. Oddělily se od ostatních léčitelů a staly se blízkými přítelkyněmi. Spojovala je nepřízeň osudu. Přirozeně je to k sobě táhlo, byly téměř stejného věku, i na pohled si byly podobné, a co bylo možná nejdůležitější, každá milovala jednoho z MacGilů. Selese milovala Reece a Illepra, i když to jen nerada přiznávala, milovala Godfreyho.
Dělaly, co mohly, aby se udržely u hlavní části armády, kličkovaly mezi poli, skrz lesy a bahnité cesty, neustále se staraly o zraněné MacGilovce. Naneštěstí je nebylo složité najít. Byla jimi bohatě posetá celá krajina. V některých případech je Selese dokázala uzdravit. V příliš mnoha případech ale bylo to nejlepší, co pro ně mohly s Illeprou udělat, jen ovázat jejich rány, osvobodit je od bolestí pomocí lektvarů a umožnit jim klidný odchod.
Selese to lámalo srdce. Celý život byla léčitelkou v malém městečku, nikdy se nemusela vypořádat s ničím tak krutým. Byla zvyklá řešit drobné škrábance, říznutí a zranění, možná občasné kousnutí od forsytha. Nebyla ale zvyklá na tak ohromné krveprolití a smrt. Tak vážná zranění ji hluboce rmoutila.
Selese toužila uzdravovat lidi a vidět je, jak jsou zase v pořádku. Ale od doby, kdy opustila Silesii, neviděla nic než nekonečnou krvavou stezku. Jak si to jen mohli lidé vzájemně dělat? Všichni ti zranění byli něčí synové, otcové, manželé. Jak může být lidstvo tak kruté?
Ještě víc ji trápilo, že nemůže pomoct každému člověku, kterého potkala. Její zásoby byly omezené pouze na to, co dokázaly unést, a vzhledem k tomu, jak dlouhou cestu už ušly, to nebylo mnoho. Ostatní léčitelé království byli rozptýleni po celém Prstenu. Byli armádou sami pro sebe, ale zároveň příliš rozptýleni a měli málo zásob. Bez potřebných vozů, koní a skupin pomocníků dokázala unést jen velmi málo.
Zavřela oči a při chůzi zhluboka oddechovala. Před očima se jí míhaly tváře všech zraněných. Až moc často ošetřovala smrtelně zraněné vojáky křičící bolestí, sledovala, jak jejich oči pohasínají a poskytla jim Blatox. Byl to velmi dobře fungující uklidňující prostředek, pomáhal i proti bolesti, ale nedokázal uzdravit hnisající rány ani zastavit infekci. Bez všech potřebných zásob to bylo jediné, co mohla dělat. Chtělo se jí z toho zároveň brečet i křičet.
Selese i Illepra poklekly každá nad jedním vojákem, jen několik stop od sebe. Obě měly plné ruce práce se šitím sečných zranění. Selese byla nucena používat stejnou jehlu až příliš často, přála si, aby měla možnost použít čistou. Ale neměla na výběr. Voják křičel bolestí, zatímco mu zašívala dlouhou ránu na jeho paži. Nezdálo se ale, že by rána chtěla zůstat uzavřená. Neustále z ní prosakovala krev. Selese na ni přitiskla dlaň a snažila se proud krve zastavit.
Byla to ale prohraná bitva. Kdyby se k vojákovi dostala o den dřív, bylo by vše v pořádku. Teď mu ale ruka už zezelenala. Věděla, že bojuje s nevyhnutelným.
„Budeš v pořádku,“ pronesla Selese k vojákovi.
„Ne, nebudu,“ řekl a hleděl na ni se smrtí v očích. Selese už ten pohled viděla mnohokrát. „Řekni mi to. Já umřu, že?“
Selese se zhluboka nadechla a zadržela dech. Nevěděla, jak odpovědět. Nenáviděla, když měla lhát, ale zároveň mu nedokázala říct pravdu.
„Náš osud spočívá v rukou našich stvořitelů,“ řekla. „Pro nikoho z nás není nikdy příliš pozdě. Pij,“ pronesla k němu měkce, vyjmula z brašny visící jí na opasku malou ampuli Blatoxu, přiložila mu ji ke rtům a pohladila ho po čele.
Upřel na ni svůj pohled a poprvé za celou dobu klidně vydechl.
„Cítím se lépe,“ řekl.
O chvíli později zavřel oči.
Selese cítila, jak jí po tváři stéká slza, a rychle ji setřela.
Illepra skončila se svým zraněným, obě unaveně vstaly a společně vyrazily na svou nekonečnou cestu od těla k tělu. Samozřejmě zamířily na východ, následovaly hlavní část armády.
„Jsme tu vlastně vůbec k něčemu?“ zeptala se Selese po dlouhé chvíli ticha.
„Samozřejmě,“ odpověděla Illepra.
„Nepřipadá mi to tak,“ řekla Selese. „Jen pár jsme jich zachránily a tolik jsme jich ztratily.“
„A těch pár vojáků?“ oponovala Illepra. „Ti za to nestojí?“
Selese se zamyslela.
„Samozřejmě, že ano,“ pronesla nakonec. „Ale co ti všichni ostatní?“
Pak zavřela oči a zkusila si je vybavit, ale už z nich byly jen rozmazané tváře.
Illepra zavrtěla hlavou.
„Přemýšlíš o tom špatně. Jsi snílek, příliš naivní. Nemůžeš přece zachránit všechny. My jsme tuhle válku nezačaly. Jen po ní uklízíme.“
Pak pokračovaly v chůzi mlčky, šly stále na východ, přes pole posetá těly. Selese byla vděčná, že je s ní aspoň Illepra. Poskytovaly si vzájemně útěchu, sdílely zkušenosti a cestou i léčitelské zásoby. Selese byla ohromena Illepřinou znalostí bylin, s takovou se nikdy dřív nesetkala. Illepra zase obdivovala unikátní masti, které Selese objevila ve své malé vesnici. Skvěle se vzájemně doplňovaly.
Jak pochodovaly a znovu prohlížely mrtvá těla, Selesiny úvahy se stočily k Reecovi. I přes to všechno, co měla kolem sebe, ho nedokázala vyhnat z hlavy. Podnikla celou cestu do Silesie jen proto, aby ho našla, aby mohla být s ním. Ale osud je znovu rozdělil, příliš brzy. Hloupá válka je odvála každého jiným směrem. Stále přemýšlela nad tím, jestli je Reece v bezpečí. Uvažovala, kde přesně na bojišti byl. Každému tělu, které míjely, se rychle podívala do tváře a vždy prožívala okamžiky hrůzy, když se modlila a doufala, že to nebude on. U každého těla, ke kterému se blížily, se jí svíral žaludek až do doby, než ho otočila a uviděla, že to není Reece. U každého si s úlevou vydechla. Přesto se měla na každém kroku na pozoru, stále se bála, že ho najde zraněného – nebo hůř, mrtvého. Nevěděla, co by dělala, kdyby k tomu došlo.
Byla ale odhodlaná ho najít, mrtvého nebo živého. Došla takhle daleko a nehodlala se vrátit zpět, dokud nebude vědět, co se s ním stalo.
„Neviděla jsem ani stopu po Godfreym,“ pronesla Illepra zatímco kopala cestou do kamenů.
Illepra o Godfreym mluvila s přestávkami už od doby, kdy vyrazily, a bylo jasné, že jí na něm záleží.
„Já také ne,“ odpověděla Selese.
Byl to neustálý rozhovor mezi nimi. Každá z nich zaujatá jedním ze dvou bratrů, Reecem a Godfreym, dvěma bratry, kteří by nemohli být více rozdílní. Selese sama nechápala, co Illepra na Godfreym vidí. Jí připadal jako obyčejný opilec. Bláznivý muž, kterého nejde brát vážně. Byl zábavný a vtipný, určitě byl chytrý, ale nebyl to ten typ muže, kterého by chtěla Selese. Selese toužila po muži, který by byl upřímný, vážný a silný. Toužila po muži, který by proslul rytířskou odvahou a ctí. Reece byl přesně pro ni.
„Prostě nevím, jak by tohle všechno mohl přežít,“ pronesla smutně Illepra.
„Ty ho miluješ, že ano?“ zeptala se Selese.
Illepra zrudla a odvrátila pohled.
„Nikdy jsem o lásce nic neřekla,“ vyhrkla. „Prostě jen o něj mám starost. Je to jen přítel.“
Selese se usmála.
„Jen přítel? Tak proč o něm neustále mluvíš?“
„Opravdu?“ zeptala se překvapeně Illepra. „To jsem si neuvědomila.“
„Ano, neustále.“
Illepra pokrčila rameny a ztichla.
„Myslím, že se mi prostě nějak dostal pod kůži. Někdy mě opravdu rozčiluje. Neustále ho musím tahat z hospod. Pokaždé mi slíbí, že už se tam nikdy nevrátí. Nikdy to ale není pravda. Je to k zbláznění, opravdu. Praštila bych ho, kdybych mohla.“
„Tak proto ho tolik toužíš najít?“ zeptala se Selese. „Abys ho praštila?“
Teď se musela Illepra usmát.
„Možná ne,“ odpověděla. „Možná ho chci taky obejmout.“
Obešly kopec a narazily na vojáka, Silesiana. Ležel pod stromem a naříkal. Očividně měl zlomenou nohu. Selese to dokázala určit svým zkušeným okem i na takovou vzdálenost. Nedaleko něj byli u stromu uvázaní dva koně.
Obě dívky přispěchaly k vojákovi.
Selese se začala věnovat jeho zraněním, ze všeho nejdříve hlubokému šrámu na stehně. Nemohla si pomoct a musela položit otázku, kterou kladla každému vojákovi, kterého potkala:
„Viděl jsi někoho z královské rodiny?“ zeptala se. „Viděl jsi Reece?“
Všichni vojáci vždy jen sklopili pohled a zavrtěli hlavou. Selese si tak zvykla na zklamání, že už očekávala jen záporné odpovědi.
K jejímu překvapení ale voják souhlasně pokývl hlavou.
„Nejel jsem s ním, ale viděl jsem ho, ano, má paní.“
Selesiny oči se rozšířily radostí a nadějí.
„Je živý? Je zraněný? Víš, kde přesně je?“ chrlila jednu otázku za druhou. Srdce jí prudce bušilo, zatímco pevně sevřela vojákovo zápěstí.
Znovu přikývl.
„Vím. Má zvláštní úkol. Má získat Meč.“
„Jaký meč?“
„Přece Meč Osudu.“
Selese zůstala nevěřícně zírat. Meč Osudu. Meč z legend.
„Kde?“ zeptala se zoufale. „Kde je?“
„Vydal se k Východnímu přechodu.“
Selese uvažovala. Východní přechod, to je daleko, příliš daleko. Rozhodně nebylo možné zvládnout tu cestu po svých. Ne tímhle tempem. Navíc, pokud tam Reece skutečně je, jistě je v nebezpečí, určitě ji potřebuje.
Když se postarala o vojáka, rozhlédla se a všimla si dvou koní uvázaných u stromu. Vzhledem k mužově zlomené noze nebylo možné, že by na nich jel. Oba dva koně jsou pro něj nepoužitelní. A navíc brzy pojdou, pokud se o ně někdo nepostará.
Voják si všiml, kterým směrem se Selese dívá.
„Vezmi si je, paní,“ nabídl. „Já je nebudu potřebovat.“
„Ale vždyť jsou tvoji,“ oponovala.
„Nemůžu na nich jet, ne takhle. Ty je aspoň využiješ. Vezmi si je a najdi Reece. Odsud je to dlouhá cesta a pěšky ji nezvládnete. Velice jste mi pomohly. Nezemřu tu. Mám vodu a jídlo na další tři dny. Přijdou si mě sem vyzvednout. Hlídky jezdí kolem každou chvíli. Vezměte si koně a jeďte.“
Selese mu sevřela zápěstí, cítila k němu nezměrnou vděčnost. Obrátila se na Illepru s odhodlaným výrazem.
„Musím jít a najít Reece. Omlouvám se. Jsou tu dva koně. Můžeš si vzít toho druhého a jet kam potřebuješ. Já musím přes Prsten k Východnímu přechodu. Je mi to líto, ale musím tě opustit.“
Selese nasedla na koně a s překvapením zjistila, že Illepra také rychle vyskočila do sedla vedlejšího koně. Illepra se rozmáchla mečem a přesekla lano, kterým byli koně připoutaní ke stromu.
Obrátila se na Selese a usmála se.
„Opravdu si myslíš, že po tom všem, čím jsme prošly, tě nechám jet samotnou?“ zeptala se.
Selese se usmála.
„Předpokládám, že ne,“ odpověděla.
Obě pobídly koně a rychle vyrazily, přímo po cestě vedoucí dál na východ. Vedla přímo směrem, jak Selese doufala, k Reecovi.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Gwendolyn se pevněji zabalila do pláště, bradu skloněnou proti větru a sněhu. Pochodovala skrz nekonečné bílé pláně s Alistair, Steffenem a Abertholem po boku a Krohnem u nohy. Všichni už pochodovali dlouhé hodiny od doby, kdy překročili Kaňon a vstoupili do Zásvětí. Gwen byla vyčerpaná. Svaly ji bolely a cítila napětí v břiše, ostrá bolest jí projížděla znovu a znovu, vždy když se v ní dítě pohnulo. Pokračovali skrz svět nekonečné běloby, vytrvale padajícího sněhu bičujícího je do očí a před sebou neviděli nic, co by je mohlo utěšit. Nic nenarušovalo jednotvárnou krajinu. Gwen to připadalo, jako kdyby pochodovali přímo k okraji světa.
Bylo stále chladněji a i přes množství kožešin, které na sobě měla, cítila Gwen, jak jí chlad proniká až do morku kostí. Ruce už měla úplně prokřehlé.
Když se rozhlédla, viděla, že i ostatní se třesou chladem. Všichni se proti němu marně snažili bojovat. Gwen přemýšlela, jestli přijít sem nebyla vážná chyba. I kdyby tu Argon byl, bez jakýchkoli stop v dohledu, jak by ho mohli najít? Nebyla tu žádná stezka, žádná cesta a Gwen cítila stále silnější pocit marnosti, protože netušila, kam vlastně všichni směřují. Vše, co věděla, bylo, že se stále více vzdalují od Kaňonu, stále více na sever. I pokud by našli Argona, jak by ho mohli osvobodit? A je vůbec možné ho osvobodit?
Gwen si připadala, jako by došla na místo, které nebylo určeno lidem. Nadpřirozené místo určené pro čaroděje, druidy a další záhadné magické síly, kterým nerozuměla. Nemohla si pomoct, cítila se jako vetřelec.
Pak ucítila další ostrou bolest v břiše a vnímala, jak se dítě v ní obrací znovu a znovu. Tentokrát byla bolest tak intenzivní, že jí málem vyrazila dech a dokonce několikrát klopýtla.
Ucítila známý uklidňující stisk na zápěstí.
„Má paní, jsi v pořádku?“ zeptal se Steffen, který přispěchal na pomoc.
Gwen zavřela oči zvlhlé slzami bolesti, zhluboka dýchala a souhlasně přikývla. Na chvilku se zastavila, položila si ruku na břicho a čekala. Jejímu dítěti se tu očividně nelíbilo. A jí také ne.
Chvíli stála na místě a zhluboka oddechovala, dokud bolest konečně neodezněla. Znovu zapochybovala o svém rozhodnutí vydat se sem. Když ale pomyslela na Thora, její touha ho zachránit odvála všechny pochybnosti.
Znovu vyrazili na cestu, a zatímco bolest pomalu ustupovala, začala se Gwendolyn bát nejen o své dítě, ale i o ostatní. Netušila, jak dlouho v těchto podmínkách všichni přežijí. Dokonce ani nevěděla, jestli by se teď mohli vrátit. Naprosto uvízli na neznámém, nezmapovaném území bez konce.
Nebe bylo zbarvené nafialovělým světlem, které na vše vrhalo odlesky jantarové a fialové barvy. Gwendolyn si kvůli tomu připadala ještě víc dezorientovaná. Nebyl tu ani náznak dne nebo noci. Šlo jen o nekonečný pochod do nicoty.
Aberthol měl pravdu. Tohle byl opravdu jiný svět. Pole sněhu a prázdnoty. To nejneutěšenější místo, jaké kdy viděla.
Gwendolyn se na moment zastavila, aby popadla dech, a náhle ucítila teplou, uklidňující ruku na břiše. Byla překvapená horkem, které z ní vycházelo.
Alistair stála vedle ní s rukou položenou na jejím břiše a prohlížela si ji s obavami v očích.
„Ty čekáš dítě,“ řekla. Bylo to spíš prohlášení než otázka.
Gwendolyn na ni chvíli překvapeně zírala. Šokovalo ji, že to poznala. Obzvlášť, když měla stále ploché břicho. Už ale neměla sílu to skrývat a tak jen souhlasně přikývla.