Daria to rozzuřilo. Obrátil se a postavil se zertě. Trpělivě čekal, věděl, že pokud si svůj útok perfektně nenačasuje, rozdrtí ho zerta svými kopyty.
V poslední vteřině se Darius odvalil z cesty, švihl mečem a podsekl zertě nohy.
Zerta děsivě zařičela a padla hlavou k zemi. Jezdec z ní sletěl a přistál ve skupině vesničanů.
Ze skupiny se oddělil někdo z vesničanů a spěchal k jezdci na zemi. Nad hlavu zdvihl ohromný kámen. Darius se ohlédl a překvapeně si uvědomil, že je to Loti. Držela balvan nad hlavou a pak jím udeřila jezdce do helmy. Jezdec byl na místě mrtev.
Darius slyšel další dunění kopyt a když se ohlédl, viděl, že se přímo na něj řítí další zerta. Voják, který na ní seděl, pozvedl kopí a mířil jím na Daria. Nebyl čas jakkoli zareagovat.
Vzduch prořízlo divoké zavrčení a Darius viděl, že se odněkud vynořil Dray, skočil kupředu a vysokým obloukem se dostal k vojákovi, kterému se zakousl do nohy přesně ve chvíli, kdy vrhal kopí. Voják se naklonil kupředu a kopí vrhl přímo dolů do země. Dray ho pak strhl ze zerty a skupina vesničanů ho na zemi ubila.
Darius se vděčně podíval na Draye, který se přidal do boje po jeho boku.
Darius zaslechl další bojový pokřik a uviděl dalšího imperiálního důstojníka, jak se chystá k útoku. Pozvedl meč a chystal se Daria setnout. Darius ukročil a paríroval. S hlasitým třesknutím odrazil důstojníkův meč ještě dřív, než důstojník svůj útok dokončil. Pak se otočil a podrazil útočníkovi nohy. Ten padl na zem a Darius ho kopl do obličeje dřív, než stihl vstát. Vyřadil ho tak z boje nadobro.
Pak zahlédl Loti, jak probíhá kolem a vrhá se přímo do nejprudšího boje hned po tom, co sebrala ze země meč nějakého mrtvého vojáka. Dray se vrhl kupředu, aby ji chránil, a Daria znepokojovalo, že ji vidí v nejprudším boji. Byl by raději, kdyby byla někde v bezpečí.
Loc, její bratr, ho předběhl. Vyrazil kupředu a chytil Loti zezadu za rameno tak prudce, až jí vyrazil oštěp z ruky.
„Musíme se dostat pryč!“ pronesl naléhavě. „Tohle není místo pro tebe!“
„Tohle je přesně místo pro mě!“ odporovala mu.
Loc byl ale překvapivě silný, přestože měl jen jednu zdravou ruku, a podařilo se mu sestru odtáhnout z nejprudšího boje, i když nadávala a kopala kolem sebe. Darius mu byl vděčnější, než dokázal vyslovit.
Darius za sebou uslyšel další třesknutí oceli a když se obrátil, viděl jednoho ze svých bratří ve zbrani – Kaze – bojujícího s imperiálním vojákem. I když byl Kaz kdysi nepříjemný a pro Daria byl něco jako osina v zadku, musel Darius uznat, že se hodí mít ho na své straně. Sledoval, jak se Kaz s vojákem přetlačují sem a tam. Pak náhle voják, na kterém bylo vidět, že jde o zkušeného válečníka, udělal překvapivý výpad, kterým Kaze odzbrojil a vyrazil mu meč z ruky.
Kaz stál před vojákem a ve tváři se mu zračil strach. Bylo to poprvé, kdy ho Darius viděl vyděšeného. Imperiální voják s krví podlitýma očima udělal krok kupředu a chystal se ho dorazit.
Náhle se ozvalo zadunění a voják ztuhnul. Pak se zhroutil obličejem přímo k zemi. Byl mrtev.
Darius i Kaz se rozhlédli a viděli Luziho, jak stojí opodál a šklebí se na Kaze. Působil proti němu jako trpaslík a v ruce držel prak, ze kterého zrovna vystřelil. Luzi se zakřenil.
„Mrzí tě, že jsi mě týral?“ pronesl.
Kaz na něj beze slova zíral.
Darius byl překvapen. Luzi, i po všech mukách, která mu Kaz připravil při jejich cvičeních, se dokázal povznést nad vzájemnou nevraživost a zachránit mu život. Daria to povzbudilo, aby bojoval ještě tvrději.
Darius si všiml opuštěné zerty, která divoce pobíhala kolem, přispěchal k ní, chvíli běžel po jejím boku a pak se na ni vyšvihl.
Zerta se několikrát vzepjala, ale Darius se na ní udržel. Pevně ji svíral, byl odhodlaný se na ní udržet. Konečně se mu podařilo ji přimět k poslušnosti a obrátit ji směrem k imperiálním jednotkám.
Zerta uháněla tak rychle, že ji téměř nedokázal ovládat. Dostal se daleko od svých mužů, vedl útok přímo do středu imperiálních řad. Jak se blížil ke zdi z vojáků, bušilo mu srdce v hrudi stále prudčeji. Z jeho pohledu se zdála pevná a neproniknutelná. Přesto se ale nemohl obrátit zpět.
Darius se nutil zůstat statečný. Mířil přímo na vojáky, a když se dostal na dosah, začal prudce útočit mečem.
Ze svého vyvýšeného místa sekal nejdřív na jednu a pak na druhou stranu, zabíjel spousty překvapených imperiálních vojáků, kteří nečekali, že na ně zaútočí někdo na zertě. Bleskově projel skrz řady vojáků a setrvačností pokračoval stále dál, když náhle ucítil v boku strašlivou bolest. Bylo to, jako by se mu v tu chvíli rozlomila všechna žebra.
Darius ztratil rovnováhu a proletěl vzduchem. Tvrdě dopadl na zem a v boku cítil spalující bolest. Uvědomil si, že ho zasáhla kovová koule bojového cepu. Ležel na zemi uprostřed moře imperiálních vojáků, daleko od svých spolubojovníků.
Ležel na zemi, v hlavě mu dunělo a svět kolem byl rozmazaný. Vzhlédl a v dálce viděl, že imperiální armáda pomalu obkličuje jeho lidi. Bojovali statečně, ale nepřítel měl příliš velkou převahu v počtu mužů, příliš velkou převahu v kvalitě výcviku. Jeho muži byli masakrováni a jejich výkřiky naplnily vzduch.
Darius cítil, jak mu těžkne hlava. Položil ji zpět na zem a jen ležel. Hleděl vzhůru a viděl, jak se k němu blíží vojáci Impéria. Dál odevzdaně ležel a věděl, že jeho život už brzy skončí.
Alespoň, pomyslel si, zemře se ctí.
Alespoň byl konečně volný.
KAPITOLA DRUHÁ
Gwendolyn stála na hřebenu kopce a sledovala svítání na pouštním nebi. Srdce jí bušilo očekáváním, připravovala se udeřit. Z dálky sledovala střet imperiální armády a vesničanů. Přivedla svoje muže sem, obešla bojiště delší cestou a zaujala postavení za imperiálními liniemi. Impérium se příliš soustředilo na vesničany, na bitvu, která se odehrávala dole, takže je neviděli přicházet. A teď, když začali vesničané dole umírat, přišel čas přinutit Impérium zaplatit.
Od chvíle, kdy se Gwen rozhodla obrátit své muže na pomoc vesničanům, cítila, že jde vstříc svému osudu. Ať už zvítězí nebo prohraje, byla to správná věc. Sledovala, jak se před ní odehrává velké střetnutí. Viděla imperiální armádu dokonale vycvičených vojáků přijíždějících na zertách a připomnělo jí to invazi do Prstenu. Nejprve Andronicovu a pak Romulovu. Sledovala, jak Darius sám vyráží kupředu, aby se postavil armádě, a srdce jí poskočilo radostí, když viděla, jak zabil imperiálního velitele. Bylo to skoro jako by sledovala Thora. Ten by udělal přesně to samé. I ona by udělala totéž.
Teď Gwen jen stála a sledovala situaci. Krohn po jejím boku tiše bručel, Kendrick, Steffen, Brand, Atme a tucty Stříbrných společně se stovkami jejích mužů čekali za ní. Všichni byli oděni v ocelovém brnění, které s sebou nesli už od doby, kdy opustili Prsten. Všichni měli své ocelové zbraně a všichni trpělivě čekali na její rozkaz. Byla to její vycvičená armáda, i když nebojovala už od doby, kdy odešli z Prstenu, z jejich vlasti.
Teď přišel jejich čas.
„TEĎ!“ zvolala Gwen.
Všichni její muži vyrazili mocný bojový pokřik a vzápětí následovali Kendricka, který se už hnal dolů ze svahu. Jejich hlasy se nesly ranním vzduchem jako řev tisíců lvů.
Gwen sledovala, jak její muži dosáhli imperiálních linií a jak se imperiální vojáci, zaujatí bojem s vesničany, pomalu zmateně obracejí. Očividně nechápali, co se děje, kdo na ně může útočit zezadu a proč. Bylo jasné, že je ještě nikdo nikdy nepřekvapil, tím spíše ne vycvičená armáda.
Kendrick jim nedopřál čas, aby se mohli vzpamatovat, aby si uvědomili, co se děje. Hnal se kupředu a prvního muže, se kterým se setkal, probodl. Brand, Atme a Steffen, stejně jako tucty Stříbrných po jejich boku, se vrhli do boje. I oni bodali do nepřipravených imperiálních vojáků. Každý z nich s vlastním důvodem proč bojovat. Všichni hořeli nedočkavostí, až budou moci Impériu vrátit příkoří, se kterými se setkali. Všichni byli nadšení, že už se nemusejí skrývat v jeskyni. Toužili si vybít svůj vztek na Impériu už od doby, kdy opustili Prsten – a bitva, která právě probíhala, byla perfektní příležitostí. V očích každého z jejích mužů plál oheň. Oheň, který živily duše všech lidí, kteří přišli o život v Prstenu a na Horních ostrovech. Byla to touha po pomstě, kterou si s sebou přinesli přes moře. Gwen si uvědomila, že určitým způsobem byl boj vesničanů, kteří žili půl světa daleko od Prstenu, i jejich vlastním bojem.
Muži křičeli při boji tváří v tvář, Kendrick s ostatními využívali rychlost, kterou nabrali sestupem k tomu, aby se dostali dál do víru bitvy. Zabíjeli řady imperiálních vojáků ještě předtím, než se stihli vzpamatovat. Gwen byla hrdá, když viděla Kendricka, jak štítem odrazil současně dva výpady nepřátel, vzápětí se otočil a udeřil štítem třetího do obličeje. Dalšího pak ťal mečem přes hruď. Viděla, jak Brand podkopl nohy cizího vojáka a pak mu zezadu probodl srdce. Sledovala Steffena, jak svým krátkým mečem usekl nohu jednoho z vojáků, pak ukročil, kopl dalšího do rozkroku a ještě ho udeřil hlavou do obličeje, čímž ho omráčil. Atme roztočil svůj cep a srazil dva vojáky jedním výpadem.
„Darius!“ zazněl výkřik.
Gwen se rozhlédla a viděla Sandaru stojící nedaleko, jak ukazuje na bojiště.
„Můj bratr!“ vykřikla.
Gwen si všimla, že Darius leží na zádech na zemi obklopený imperiálními jednotkami, které se k němu stále těsněji přibližovaly. Srdce se jí málem zastavilo úlekem, ale současně viděla Kendricka, jak spěchá kupředu a štítem odráží úder sekerou, který mířil přímo na Dariovu hlavu.
Sandara znovu vykřikla a Gwen viděla, že se jí ulevilo. Viděla, jak moc Sandaře záleží na jejím bratrovi.
Gwendolyn natáhla ruku a vzala si luk jednoho z vojáků, který u ní stál na stráži. Založila šíp, napnula tětivu a zamířila.
„LUČIŠTNÍCI!“ zakřičela.
Tucet jejích nejlepších lučištníků napnul tětivy a zamířil. Vojáci trpělivě čekali na další rozkaz.
„PALTE!“
Gwen vypustila šíp, který vysokým obloukem proletěl vzduchem nad jejími muži, a současně s ní vypustili svoje šípy i ostatní lučištníci.
Salva dopadla přímo do shluku zbývajících imperiálních vojáků. Ozvaly se výkřiky a tucet vojáků padl k zemi.
„PALTE!“ vykřikla Gwen znovu.
Vylétla další salva, pak další.
Kendrick s ostatními spěchali kupředu a doráželi zraněné muže, které zasáhly šípy.
Imperiální vojáci museli přestat útočit na vesničany a místo toho se obrátili na Kendrickovy muže.
Vesničané vycítili příležitost. Vyrazili hlasitý pokřik a rozběhli se na imperiální vojáky. Bodali je do zad a tlačili je dál ke Kendrickovým mužům. Imperiální vojáci teď umírali na obou stranách.
Vojáci si uvědomili, že jsou mezi kladivem a kovadlinou, že je dvě nepřátelské síly drtí z obou stran a že jejich počet prudce klesá. Uvědomili si, že je přelstili. Z počátečního počtu stovek mužů jich zbývaly už jen tucty a přeživší se pokoušeli prchat. Všichni byli opěšalí – jejich zerty byly buď mrtvé, nebo zabrané vesničany.
Nedostali se příliš daleko. Vesničané je všechny dostihli a pobili.
Náhle se všude kolem zvedl vítězný pokřik – jak od vesničanů, tak od Gwendolyniných mužů. Všichni společně se zdravili, objímali se jako bratři a Gwendolyn spěchala dolů, aby se k nim přidala. Krohn ji samozřejmě následoval a vrhl se do změti mužů kolem. Všude byl cítit pach potu a strachu. Pach krve vsakující se do pouště. Ať se v Prstenu stalo cokoli, dnes bylo Impérium poraženo. Tady, uprostřed pouště, cítila Gwen konečně zadostiučinění. Bylo to slavné vítězství. Vesničané se spojili s vyhnanci z Prstenu a porazili společného nepřítele.
Vesničané ztratili mnoho dobrých mužů i Gwen ztratila množství svých. Gwendolyn si ale s úlevou uvědomila, že alespoň Darius přežil a že stojí na nohou, i když trochu nejistě.
Gwen věděla, že Impérium má miliony dalších mužů. Věděla, že přijde čas odplaty.
Ale dnes tomu tak být nemělo. Dnes možná neudělala to nejmoudřejší rozhodnutí – udělala ale to nejstatečnější. To nejsprávnější. Cítila, že to bylo stejné rozhodnutí, jako by udělal na jejím místě její otec. Zvolila si tu těžší cestu. Cestu toho, co bylo správné. Cestu spravedlnosti. Cestu chrabrosti. A nezávisle na tom, co mělo přijít, dnes žila.
Dnes skutečně žila.
KAPITOLA TŘETÍ
Volusie stála na kamenném balkóně a shlížela dolů na dlážděné nádvoří Maltolisu, které se pod ní rozprostíralo. Hluboko dole viděla roztříštěné princovo tělo. Leželo bez hnutí, údy rozprostřené do všech směrů. Shora vypadal princ tak vzdálený. Tak nepatrný, tak nedůležitý a tak bezmocný. Volusie přemýšlela, jak je to možné, že jen o několik okamžiků dřív to byl jeden z nejmocnějších vládců Impéria. Došlo jí, jak je život křehký. Jaká iluze je moc nad lidmi. A nejvíc si uvědomovala, že teď je z ní skutečná bohyně. Teď měla vládu nad životem a smrtí všech. Teď už ji nemohl nikdo zastavit, dokonce ani mocný princ.
Zatímco dál jen tak stála a rozhlížela se, město se začínalo postupně naplňovat výkřiky tisíců jeho obyvatel, naříkajícího lidu Maltolisu. Dojaté hlasy naplnily nádvoří a pak se nesly vzhůru jako mračno kobylek. Lidé naříkali a brečeli, tloukli hlavami do kamenných stěn, vrhali se na zem jako rozrušené děti a rvali si vlasy z hlav. Volusie si pobaveně uvědomila, že se všichni chovají, jako by snad Maltolis byl dobrým panovníkem.
„NÁŠ PRINC!“ křičel jeden z lidí a jeho zvolání opakovaly zástupy dalších. Všichni spěchali k mrtvému princovu tělu, vzlykali a křečovitě se třásli, když se ho dotýkali.
„NÁŠ DRAHÝ OTEC!“
Městem se náhle rozezvučely zvony. Dlouhé zvonění odrážející se od kamenných zdí města. Jako by jeden zvon povzbuzoval druhý. Volusie uslyšela dunění podrážek a když zdvihla zrak, viděla tisíce maltoliských vojáků pochodujících skrz městské brány přímo na nádvoří. Pochodovali ve dvouřadu a padací brána se rychle zvedala, aby se mohli dostat dovnitř. Všichni mířili přímo k Maltolisovu hradu.
Volusie věděla, že dala do pohybu události, které změní osud tohoto města navždy.
Ozvalo se naléhavé zabušení na silné dubové dveře vedoucí do komnaty. Volusie leknutím nadskočila. Bylo to neustálé bušení tuctu vojáků stojících za dveřmi. Volusie slyšela rachot jejich zbrojí. Slyšela, jak do dveří naráží beranidlem a snaží se dostat do princovy komnaty. Volusie samozřejmě dveře zablokovala. I bez toho byly dveře stopu silné a dokázaly by přežít menší obléhání. Přesto se však jejich panty začaly ohýbat. A s každým novým úderem se ohýbaly stále víc.
Bum bum bum.
Kamenná komnata se otřásla a starobylý kovový lustr visící na dřevěném trámu se divoce rozhoupal. Vzápětí s ohlušující ránou dopadl na podlahu.
Volusie stála na místě a vše v klidu sledovala. Počítala se vším. Samozřejmě věděla, že si pro ni přijdou. Chtěli pomstu – a nikdy by ji nenechali jen tak odejít.
„Otevři dveře!“ vykřikl jeden z princových generálů.
Poznala jeho hlas – byl to vůdce Maltolisových jednotek. Muž bez smyslu pro humor, se kterým se setkala jen krátce. Měl hluboký, drsný hlas – neohrabaný muž, ale zkušený voják. Voják, kterému podléhalo dvě stě tisíc mužů.
Přesto Volusie stála a s klidem sledovala dveře. Nemohli ji vyvést z míry. Trpělivě čekala, až je vyrazí z pantů. Samozřejmě by jim mohla otevřít, ale takové uspokojení jím poskytnout nehodlala.
Konečně se ozvala dunivá rána a dřevěné dveře povolily. Vyletěly z pantů a tucet vojáků se za zvuků řinčícího brnění nahrnul do místnosti. Velitel Maltolisovy armády oděný ve zdobené zbroji vstoupil do místnosti jako první. V ruce svíral zlaté žezlo, které ho opravňovalo velet maltolisské armádě.
Když viděli, že Volusie stojí na místě a nechystá se utéct, trochu zpomalili. Velitel se na ni hluboce zamračil, napochodoval přímo k ní a prudce se zastavil ve vzdálenosti pouhých několika stop.
Hleděl na ni s nenávistí v očích, jeho muži za ním se zastavili. Dodržovali přísnou disciplínu a očekávali další jeho rozkazy.
Volusie klidně stála a s lehkým úsměvem na tváři čekala, co se bude dít. Uvědomila si, že je její postoj překvapil. Velitel vypadal nervózně.