„Co jsi to provedla, ženo?“ položil jí otázku a sevřel v ruce meč. „Vstoupila jsi do našeho města jako host a zabila jsi našeho panovníka. Vyvoleného. Toho, který nemohl zemřít.“
Volusie se na něj usmála a klidným hlasem odpověděla:
„Mýlíš se, generále,“ pronesla. „To já jsem ta, která nemůže zemřít. Což jsem dnes i prokázala.“
Generál zuřivě zavrtěl hlavou.
„Jak můžeš být tak hloupá?“ zeptal se. „Musí ti být jasné, že tě zabijeme. Tebe i všechny tvoje muže. Že nemáš kam utéct, že se nemůžeš dostat pryč. Tvých několik lidí je obklíčeno tisíci našimi lidmi. Jistě jsi musela vědět, že tvůj dnešní skutek tě odsoudí k smrti. Ještě hůř – povede k tvému uvěznění a mučení. K našim nepřátelům se nechováme laskavě, pokud sis toho ještě nevšimla.“
„Samozřejmě, že jsem si všimla, generále, a obdivuji to,“ odpověděla Volusie. „A přesto na mne nevztáhneš ruku. Nikdo z tvých mužů se mě nedotkne.“
Generál znovu zavrtěl hlavou.
„Jsi hloupější, než jsem si myslel,“ pronesl. „Mám zlaté žezlo. Všechny naše armády dělají to, co řeknu. Přesně to, co řeknu.“
„Skutečně?“ zeptala se opatrně s úsměvem na tváři.
Volusie se pomalu obrátila k oknu a vyhlédla ven. Shlédla dolů na princovo tělo, které teď blázni zdvihli na ramena a nesli ho městem jako mučedníka.
Stále zády obrácená ke generálovi si odkašlala a pokračovala.
„Nepochybuji o tom, generále,“ řekla, „že tvoje jednotky jsou skvěle vycvičené. Nebo o tom, že budou následovat toho, kdo drží žezlo. Předchází je jejich slavná pověst. Také vím o tom, že jich je mnohem víc, než mých jednotek. Samozřejmě vím, že odsud není úniku, ale jak vidíš, já se nesnažím utíkat. Nepotřebuji to.“
Zmateně se na ni podíval. Volusie se znovu zadívala na nádvoří a pátrala po známé postavě. V dálce spatřila Kooliana, čaroděje. Stál uprostřed davu a nikoho si nevšímal. Obličej pokrytý bradavicemi měl natočený k balkonu a své zářivě zelené oči upíral na Volusii. Byl oděný ve svém černém plášti, v davu byl nepřehlédnutelný. Ruce měl složené na hrudi, obličej částečně krytý kápí a klidně čekal na její rozkaz. Jako jediný v celém městském chaosu stál na místě a nehýbal se.
Volusie na něj nenápadně pokývla a viděla, že i on kývl – pochopil její znamení.
Volusie se s úsměvem obrátila přímo ke generálovi.
„Můžeš mi teď předat svoje žezlo,“ pronesla, „nebo tě můžu zabít a pak si ho vezmu sama.“
Nevěřícně se na ni podíval, pak zavrtěl hlavou a poprvé za celou dobu se usmál.
„Znám různé blázny,“ řekl. „Jednomu jsem sloužil celé roky. Ale ty… ty jsi opravdu výjimečný případ. Dobrá tedy, pokud si přeješ tu dnes zemřít, staniž se.“
Udělal krok kupředu a tasil meč.
„Tvoji smrt si vychutnám,“ dodal. „Přál jsem si ji už od doby, kdy jsem poprvé uviděl tvoji tvář. Všechna ta arogance – stačí k tomu, aby se z ní udělalo člověku zle.“
Došel až k ní a v tu chvíli se Volusie obrátila. V místnosti se náhle objevil Koolian a stanul po jejím boku.
Generál se na něj zmateně podíval. Nechápal, jak se tak náhle mohl objevit v místnosti. Očividně to nečekal a nevěděl, co si s ním má počít.
Koolian stáhl černou kápi z hlavy a zavrčel. Směšná tvář, až nelidsky bledá, se mu zkroutila, pak náhle obrátil oči v sloup a pomalu pozvedl ruce.
Jakmile to udělal, generál i jeho muži padli na kolena. Řvali bolestí a všichni se chytali rukama za hlavu.
„Přestaň s tím!“ ječel jeden z nich.
Pak jim pomalu začala vytékat krev z uší a jeden po druhém se hroutili na kamennou podlahu, kde zůstali bez hnutí ležet.
Byli mrtví.
Volusie pomalu vykročila kupředu, klidně se sehnula a vzala si zlaté žezlo z generálovy mrtvé ruky.
Pozvedla žezlo do výšky a prohlížela si ho ve slunečním světle. Užívala si jeho váhu v ruce. Líbilo se jí, jak se leskne. Byla to zlověstná věc.
Široce se usmála.
Bylo dokonce těžší, než si představovala.
*
Volusie se zastavila těsně za příkopem vně hradeb Maltolisu. Po jejím boku stál její čaroděj Koolian, její zabiják Aksan a velitel jejích volusijských jednotek, Soku. Společně si prohlíželi ohromnou maltoliskou armádu, která se před nimi shromáždila. Kam až její oko na pouštní pláni dohlédlo, všude stáli muži z Maltolisu, celých dvě stě tisíc. Větší armáda, než jakou kdy dřív viděla. Byl to děsivý pohled.
Vojáci trpělivě čekali, neměli velitele. Všichni se upřeně dívali na ni, na Volusii, která před nimi stála na vyvýšeném pódiu. Ve vzduchu bylo cítit napětí a Volusie věděla, že všichni čekají, co se bude dít. Rozhodovali se, jestli ji zabijí, nebo jestli jí budou sloužit.
Volusie se na ně hrdě podívala a cítila, že se před ní rozprostírá její osud. Pomalu pozvedla zlaté žezlo nad hlavu. Pomalu se otáčela, aby ji viděli na všech stranách. Aby všichni viděli, že drží zlaté žezlo třpytící se ve slunečním světle.
„MOJI LIDÉ!“ vykřikla hlasitě. „Já jsem bohyně Volusie. Váš princ je mrtvý. Já jsem ta, která teď drží žezlo. Já jsem ta, kterou teď budete následovat. Následujte mne a já vám dám slávu, bohatství a vše, po čem vaše srdce touží. Zůstaňte zde a promarníte své životy, nakonec na tomto místě zemřete, ve stínu jeho zdí. Ve stínu mrtvoly velitele, kterému na vás nikdy nezáleželo. Následovali jste ho v jeho šílenství, teď můžete následovat mne za slávou. Do vítězných bitev. Konečně budete mít velitele, jakého si zasloužíte.“
Pak zvedla žezlo ještě výš a rozhlédla se po vojácích shromážděných kolem. Viděla jejich disciplinované pohledy, cítila, že se její osud naplnil. Cítila, že je neporazitelná. Že se jí už nic nemůže postavit do cesty. Dokonce ani tyhle statisíce mužů. Věděla, že se před ní skloní, stejně jako zbytek světa. Viděla to svým vnitřním zrakem. Konec konců, byla přeci bohyně. Žila nad všemi ostatními lidmi. Jakou jinou možnost by měli?
Se stejnou jistotou, jakou si představovala, se pomalu začalo ozývat řinčení zbrojí a pomalu, jeden po druhém, před ní muži poklekali. Jeden po druhém se za rachotu zbroje skláněli, šířilo se to jako vlna. Postupně před ní poklekli všichni.
„VOLUSIE!“ odříkávali všichni měkce, znovu a znovu.
„VOLUSIE!“
„VOLUSIE!“
KAPITOLA ČTVRTÁ
Godfrey cítil, jak mu vzadu po krku stéká pot, zatímco se choulil uprostřed skupiny otroků, která postupovala klikatými ulicemi Volusie. Snažil se příliš nevyčnívat, aby si ho nikdo nevšímal. Další zasvištění prořízlo vzduch a Godfrey zakřičel bolestí, když mu konec biče dopadl na záda. Otrokyně vedle něj zakřičela ještě mnohem hlasitěji, protože bič mířil především na ni. Mocně ji švihnul přes záda a žena zakřičela, zavrávorala a padala vpřed.
Godfrey se pro ni instinktivně natáhl těsně před tím, než upadla. Ihned si ale také uvědomil, že tím riskuje svůj život. Zotročená žena se postavila a otočila se na něj. V její tváři se zračila panika a strach. A když ho spatřila, oči se jí překvapením rozšířily. Přirozeně nečekala, že vedle sebe uvidí člověka světlé kůže, který tu vedle ní volně kráčí, nespoutaný. Godfrey rychle zavrtěl hlavou a přiložil si prst na rty. Modlil se, aby žena zůstala zticha. Naštěstí jeho nevyřčenou prosbu uposlechla.
Ozvalo se další zasvištění biče a Godfrey vzhlédl a spatřil dozorce, jak si razí cestu průvodem a bezmyšlenkovitě bičují otroky ze všech stran s očividným úmyslem pouze připomenout svou přítomnost. Když se ohlédl, spatřil přímo za sebou vyděšené tváře Akortha a Fultona, jejichž oči kmitaly sem a tam, a hned vedle nich klidné a odhodlané tváře Mereka a Aria. Godfrey byl udivený tím, že tito dva chlapci projevují mnohem větší rozvahu a statečnost než Akorth a Fulton, dva dospělí – i když většinou opilí – muži.
Pochodovali dál a Godfrey vycítil, že se blíží k cíli jejich cesty, ať už to bude cokoli. Samozřejmě věděl, že nesmí dovolit, aby došli až do cíle. Musí brzy něco udělat. Dokázal splnit svůj cíl a proniknout do Volusie, ale teď se musel vysvobodit z téhle skupinky dřív, než budou všichni odhaleni.
Godfrey se rozhlédl a všiml si něčeho, co ihned začal zapracovávat do svého vznikajícího plánu: většina dozorců se nyní shromáždila u přední části konvoje otroků. Samozřejmě, dávalo to smysl. Vzhledem k tomu, že všichni otroci byli spoutaní k sobě, nebylo pochopitelně kam utéct, takže dozorci zjevně usoudili, že zadní část průvodu není třeba hlídat. Kromě těch pár dozorců, kteří ještě stále kráčeli sem a tam podél zástupu otroků a bičovali je, nebyl už nikdo, kdo by je mohl zastavit, když na konci konvoje nenápadně vyklouznou ven. Tak můžou nenápadně utéct a schovat se v ulicích Volusie.
Godfrey věděl, že musí jednat rychle. A přesto se jeho srdce prudce rozbušilo pokaždé, když se snažil odhodlat k tomu troufalému kroku. Mysl mu říkala, že musí jít, ale jeho tělo stále váhalo. Nikdy zrovna nevynikal odvahou.
Godfrey stále nemohl uvěřit tomu, že jsou tady, že se skutečně dokázali dostat za tyto nedobytné zdi. Bylo to jako ve snu – ale ve snu, který se stále víc stával noční můrou. Otupělost po víně pomalu odeznívala a čím víc byl Godfrey při smyslech, tím víc si uvědomoval, jak moc špatný nápad tohle všechno je.
„Musíme se odsud dostat,“ zašeptal naléhavě Merek, když se naklonil kupředu. „Musíme se pohnout.“
Godfrey zavrtěl hlavou a nervózně polkl. Pot ho štípal v očích. Jedna jeho část věděla, že Merek má pravdu, ale druhá část čekala na ten nejpříhodnější okamžik.
„Ne,“ opáčil Godfrey. „Ještě ne.“
Godfrey se rozhlédl a viděl různé typy otroků. Všichni byli spoutaní a dozorci je vlekli ulicemi Volusie. Nebyli mezi nimi jen ti s tmavou pletí. Vypadalo to, že Impérium dokázalo zotročit všechny možné rasy ze všech koutů Impéria – kohokoli, kdo nepříslušel k imperiální rase, kdo nesdílel jejich lesklou žlutou kůži, vysokou postavu se širokými rameny a malé rohy vyrůstající za ušima.
„Na co čekáme?“ zeptal se Ario.
„Když utečeme do otevřených ulic,“ vysvětloval Godfrey, „budeme příliš nápadní. A také by nás mohli chytit. Musíme ještě počkat.“
„Počkat na co?“ naléhal Merek a v jeho hlase bylo slyšet rozčarování.
Godfrey bezděčně zavrtěl hlavou. V tu chvíli mu připadalo, že se jeho plán rozpadá.
„Nevím,“ přiznal.
Zatočili za další roh a hned za ním se jim před očima rozprostřelo celé město Volusia. Godfrey na tu podívanou hleděl v němém úžasu.
Bylo to to nejúžasnější město, jaké kdy viděl. Godfrey byl, coby králův syn, již v mnoha velkých, slavných, bohatých a opevněných městech. Navštívil nejkrásnější města celého světa a pouze několik z nich dokázalo svou krásou a majestátností konkurovat Savarii či Silesii a jen pár skutečně nejhonosnějších měst se mohlo přirovnávat i k samotnému Královu Dvoru. Godfreyho nebylo možné ohromit jen tak snadno.
Ale něco takového ještě nikdy neviděl. Před ním se rozprostírala kombinace krásy, pořádku, síly a bohatství. Především bohatství. První věc, která Godfreyho zarazila, byly všechny ty modly. Po celém městě byly rozmístěné sochy zobrazující bohy, které Godfrey nedokázal rozeznat. Jeden z nich vypadal jako bůh moře, další bůh nebes, další bůh kopců… A kolem nich byly shromážděné hloučky lidí, kteří se jim klaněli. V dálce se nad městem tyčila obrovská zlatá socha sahající až do výšky sta stop. Socha Volusie. Před ní klečely zástupy lidí a hluboce se jí klaněly.
Další věc, která Godfreyho překvapila, byly ulice dlážděné zlatem. Všechno bylo dokonale zářivé a až úzkostlivě čisté. Všechny budovy byly postavené z dokonale opracovaného kamene, každý jednotlivý kámen byl přesně na svém místě. Ulice města se táhly až do nedohledna, zdálo se, že město se rozprostírá po celém obzoru. Ještě více ohromující byly kanály a strouhy, které se vinuly podél ulic, některé v obloucích a jiné v kruzích, přiváděly do města azurově zářivou vodu oceánského přílivu a působily zároveň jako potrubí, jako olej, který udržoval město v chodu. Všechny vodní cesty byly přeplněné zdobenými zlatými loďkami, ve kterých se obyvatelé města pohybovali ulicemi sem a tam.
Město bylo plné světla, které se odráželo od přístavu naplněného nikdy neutichajícím zvukem narážejících vln. Město Volusia mělo tvar koňské podkovy, jejíž strany objímaly městský přístav, a oceánské vlny narážely přímo do zlatých přístavních hrází. Mezi září oceánu, paprsky obou sluncí na obloze a leskem všudypřítomného zlata, Volusia příjemně oslňovala zrak. A toto všechno bylo orámováno dvěma vysokými sloupy tyčícími se nad branou do přístavu, masivními stožáry demonstrujícími sílu.
Godfrey si uvědomil, že tohle město bylo postaveno tak, aby zastrašovalo a vyzařovalo bohatství, a tento účel plnilo velmi dobře. Bylo to město, ve kterém byl patrný pokrok, vyspělost a civilizovanost, a kdyby Godfrey nevěděl, jak krutí jsou jeho obyvatelé, sám by v takovémto městě velmi rád žil. Bylo tak odlišné od všeho, co nabízel Prsten. Města v Prstenu byla postavena tak, aby poskytovala bezpečí a ochranu svým obyvatelům. Byla skromná a pokorná, stejně jako jejich obyvatelstvo. Ale imperiální města byla jiná. Byla otevřená, nebojácná a postavena tak, aby své bohatství stavěla na odiv. Godfrey si uvědomoval, že to dává smysl: imperiální města neměla koho se bát, nehrozil jim útok od žádného nepřítele.
Godfrey zaslechl hluk, který se šířil z míst před nimi, a když došli na konec uličky a zahnuli za roh, před nimi se náhle rozprostřelo rozsáhlé nádvoří, za kterým se nacházel přístav. Bylo to široké kamenné prostranství, hlavní křižovatka celého města, ze které vybíhal tucet ulic do tuctu různých směrů. To vše bylo vidět průzorem pod kamenným obloukem stojícím asi dvacet metrů před nimi. Godfrey věděl, že jakmile jejich průvod projde pod jeho klenbou, budou na otevřeném prostranství, vystaveni tisícům očí společně se všemi ostatními otroky. Pak už nebude možné vyklouznout a zmizet.
Ještě více Godfreyho znepokojil pohled na to, jak se otroci doslova hrnou ze všech možných směrů, ohlašováni svými dozorci, otroci ze všech koutů Impéria, všech možných ras, všichni spoutaní a vlečení k vysoké plošině na břehu oceánu. Na ní byli otroci vystaveni, zatímco bohatí imperiální měšťané si je prohlíželi a předkládali otrokářům své nabídky. Vypadalo to tu doslova jako na tržišti.
Zvedl se hluk a Godfrey sledoval, jak si jeden z imperiálních pánů prohlíží čelist jednoho z otroků s bílou kůží a dlouhými rovnými hnědými vlasy. Pán spokojeně přikývl a dozorce přikročil a spoutal otrokovi ruce. Obchod byl uzavřen. Pak dozorce popadl otroka vzadu za košili, prudce do něj vrazil a shodil ho z plošiny dolů, tváří k zemi. Muž prolétl vzduchem a těžce dopadl a dav propukl v jásot, zatímco několik vojáků přispěchalo, zvedlo otroka na nohy a odvleklo ho pryč.
Z jiného koutu města se objevil další zástup otroků a Godfrey sledoval, jak největšího z nich, zdravého statného muže, o stopu vyššího než byli všichni ostatní, dozorci vystrčili kupředu před zbytek družiny. Jeden z přítomných imperiálních vojáků proti němu pozvedl sekeru a na těle otroka se viditelně napjaly všechny svaly.
Voják ale svou ostrou sekerou přeťal pouta a nádvořím otřásl zvuk kovu dopadajícího na kamennou zem.
Otrok zmateně hleděl na dozorce.
„Jsem volný?“ zeptal se.
Ale několik vojáků k němu přispěchalo, popadli ho za paže a odvlekli ho k podstavci obrovské zlaté sochy představující Volusii, která dominovala přístavu. Její prst ukazoval směrem k moři. Divoké vlny dosahovaly až k ní a rozbíjely se o její nohy.
Dav se seběhl, když vojáci přivlekli vysokého muže až k soše, donutili ho, aby se sehnul, a hlavu mu přitiskly k jejím nohám.