Rytířské Klání - Морган Райс 2 стр.


Když vešla na chodbu, strážní se napřímili do pozoru a pozdravili ji. Gwen potom procházela matně osvětlenými chodbami hradu.

Když dosáhla konce hlavní chodby, jala se stoupat po kamenném točitém schodišti, až se dostala do nejvyššího patra, kde byla královská trůnní síň a jeho soukromé komnaty. Po několika dnech pobytu zde už hrad docela dobře znala. Prošla zkratkou přes jednu z komnat a chystala se zabočit do další chodby, když tu najednou koutkem oka zahlédla pohyb. Odhalila postavu zpola ukrytou ve stínu.

„Gwendolyn?“ řekl ten člověk až příliš jemným hlasem a s téměř neznatelným úsměvem se vynořil na světlo.

Gwendolyn na vteřinu zaváhala ve snaze vzpomenout si, s kým má tu čest. Během posledních dní byla představena příliš mnoha lidem, aby si mohla všechny neomylně zapamatovat.

Tuhle tvář však přesto nezapomněla. Byl to králův syn. Druhý z dvojčat, ten černovlasý.

„Ty jsi princ,“ vzpomněla si nahlas. „Třetí nejstarší, že?“

Věnoval jí úsměv, který se jí ani trochu nelíbil a přistoupil blíže.

„Vlastně jsem druhý nejstarší,“ opravil ji. „S bratrem jsme dvojčata, ale já se narodil jako první.“

Gwen si jej prohlédla a viděla, že je krásně oblečen, hladce oholen a že má učesané vlasy. Cítila z něj jakýsi vonný olej, nebo možná parfém. Důležitost a arogance z něj přímo sálala.

„Mám však radši, když se o mně nesmýšlí jako o jednom z dvojčat,“ pokračoval. „Jsem člověkem sám pro sebe. Mé jméno je Mardig. To, že jsem byl narozen jako dvojče je něco, co nemohu ze svého života vymazat. Je to má pozice, řekněme, ve hře o koruny.“

Gwen se jeho přítomnost nikterak nezamlouvala. Dobře si pamatovala, jak se k ní během hostiny choval a teď cítila, že i Krohn vedle ní je napjatý a dokonce mu trochu vstaly chlupy na hřbetu. Byla však zvědavá na to, co od ní princ chce.

„To se vždycky schováváš ve stínech?“ zeptala se.

Mardig se uchechtl a přistoupil ještě blíže. Tentokrát už to bylo příliš.

„Je to můj hrad,“ odpověděl stručně. „Je o mně známo, že se tu rád procházím.“

„Tvůj hrad?“ zeptala se. „Nepatří spíše tvému otci?“

Jeho výraz potemněl.

„Všechno má svůj čas,“ odpověděl tajemně a ještě se přiblížil.

Gwendolyn zjistila, že nedobrovolně ustupuje. Krohn začal výhružně mručet.

Mardig se na leoparda pohrdavě podíval.

„To nevíš, že v tomto hradě obyčejně nejsou zvířata?“ řekl.

Gwen se rozzlobeně zamračila.

„Tvůj otec nic nenamítal.“

„Můj otec na pravidla příliš nedbá,“ odpověděl. „Já ano. A královská garda se mi zodpovídá.“

Nejistě přešlápla.

„Proč jsi mě tu vlastně zastavil?“ zeptala se rozrušeně. „Abys mi zakázal mít s sebou leoparda?“

Zamračil se též, protože si uvědomil, že tato sokyně se mu jenom tak nepodřídí. Pozorně si ji prohlížel.

„V celém Útesu není jediné ženy, která by po mně alespoň tajně netoužila,“ řekl. „A já přesto v tvých očích nevidím ani náznak chtíče.“

Gwen se na něj zhrozeně podívala. Konečně bylo jasné, o čem tato rozmluva je.

„Chtíče?“ opakovala nevěřícně. „Proč by tam měl nějaký být? Jsem vdaná a láska mého života se ke mně brzy vrátí.“

Mardig se hlasitě rozesmál.

„Opravdu?“ zeptal se pobaveně. „Podle toho co jsem slyšel, musí být už dávno mrtvý. Anebo je ztracený ve světě tak daleko odsud, že už ani nenajde cestu zpět.“

Gwendolyn se zachmuřila a začínala mít opravdovou zlost.

„I kdyby se už nikdy neměl vrátit,“ procedila mezi zuby, „stejně nikdy nebudu s nikým jiným. S tebou rozhodně ne.“

Jeho tvář zbrunátněla.

Gwendolyn se otočila, aby odešla pryč, ale on ji chytil za paži. Krohn výhružně zavrčel.

„Já se tady neptám, když něco chci,“ řekl. „Prostě si to beru. Jsi v cizím království a vydána na milost svého hostitele. Bylo by rozumné, kdybys nevzdorovala svým únoscům. Koneckonců, bez naší pohostinnosti už bys byla dávno mrtvá někde v té pustině. Věř mi, že se v tomto hradu může stát mnoho nemilých věcí, které učiní z čestných hostů psance – i z těch nejdůležitějších a nejurozenějších.“

Gwendolyn už v životě čelila mnoha hrozbám a takováto řeč ji nemohla vystrašit. Zamračila se.

„Únoscům?“ zvedla obočí. „Kdo si myslíš, že jsi? Já jsem svobodný člověk, jestli sis náhodou nevšiml a můžu si jít, kam se mi zlíbí.“

Ošklivě se usmál.

„A kam chceš jít? Zpátky do pustiny?“

Spokojen sám se sebou zakroutil hlavou.

„Technicky vzato jsi volná a jít opravdu můžeš,“ dodal. „Ale nech mě předtím položit ti otázku: když je celý zbytek světa vlastně smrtelně nebezpečným místem, kam tedy chceš jít?“

Krohn se rozzuřeně vrtěl a Gwendolyn věděla, že nemá daleko do skoku. Setřásla Mardigovu ruku a rychle tu svou položila na Krohnovu hlavu, aby rozběsněného leoparda uklidnila a zabránila nejhoršímu. Potom se na prince znovu zamračila.

„Pověz mi něco, Mardigu,“ oslovila jej chladně. „Proč teď vlastně nejsi venku v poušti se svými bratry na výpravě? Jak to, že jsi jediný, kdo zůstal v hradu? To se bojíš?“

Usmál se na ni, ale ona pod tou maskou dobře viděla zbabělost.

„Rytířství je pro blázny,“ odpověděl. „Nicméně musím říci užitečné blázny, protože nevědomky čistí cestu pro nás ostatní. Když se na rytíře podíváš z jiné stránky, zjistíš, že jsou vlastně něco jako loutky. Já se nenechám tak snadno využívat.“

Zhnuseně se na něj podívala.

„Můj bratr i jeho Stříbrní by se takovým jako jsi ty vysmáli do obličeje,“ řekla. „Ty bys v Prstenu nepřežil ani minutu.“

Znovu se podívala kudy by unikla, ale stál jí v cestě.

„Máš dvě možnosti,“ řekla tedy. „Buď mě necháš jít, nebo tady Krohn dostane snídani, po které tolik touží. Myslím, že jsi přesně jeho typ.“

Podíval se na leoparda, z jehož vyceněných zubů odkapávaly sliny, zachvěly se mu rty a potom ustoupil stranou.

Gwen však neodcházela. Namísto toho k němu přistoupila blíže a zamračila se.

„Možná, že jsi velitelem hradní stráže,“ zasyčela, „ale nezapomínej, že mluvíš s královnou. Se svobodnou královnou. Já se ti nikdy nehodlám zodpovídat ani tě poslouchat. S touto konverzací jsme skončili a ty by sis měl zapsat za uši, že jsem mnohem nebezpečnější, než se možná na první pohled zdám. Mnohem nebezpečnější než jsi ty.“

Princ na ni chvíli vyjeveně zíral a potom se usmál.

„Líbíš se mi, královno Gwendolyn,“ odpověděl. „Mnohem víc, než jsem si zprvu myslel.“

Gwendolyn ani nestačila odpovědět, když se otočil a rychlým krokem odcházel pryč. Brzy zmizel za rohem. Jeho kroky postupně utichaly v dálce, zatímco ona tam pořád stála a přemýšlela, jaké další nástrahy asi u tohoto dvora číhají.

KAPITOLA TŘETÍ

Kendrick cválal na svém koni napříč vyprahlou pouštní krajinou. Brandt a Atme se drželi po jeho bocích a půl tuctu Stříbrných rytířů za nimi. To bylo vše, co zůstalo z kdysi slavného rytířského řádu Prstenu. Teď uháněli s větrem o závod jako za starých časů a s každým krokem se nořili hlouběji a hlouběji do Velké pustiny. Kendrick se celou cestu utápěl ve smutných vzpomínkách na staré časy, kdy byli Stříbrní v plné síle a v počtu tisíců elitních válečníků. Jeden z rytířů býval proslulejší a schopnější než druhý a všude, kde se objevili, je vesničané vítali s jásotem. Stříbrní byli oblíbení úplně všude, ve všech vesnicích jim bylo při cestách nabízeno přístřeší a oni potom zůstávali s majiteli domu vzhůru dlouho do noci a vyprávěli jim příběhy o bitvách, hrdinských činech, turnajových kláních a boji s nestvůrami v území za Kaňonem.

Mhouříce oči, aby si je chránil proti všudypřítomnému písku, sám pro sebe zakroutil hlavou. Teď už byly jiné časy a místo jejich působiště se také změnilo. Zůstalo mu pouhých osm mužů. Osm namísto několika tisíc. Změnilo se toho strašlivě mnoho. Až příliš, aby to člověk dokázal brát s nadhledem. Bude sláva Stříbrných ještě někdy obnovena?

Kendrickův názor na to, co vlastně dělá bojovníka bojovníkem, se během let měnil. Teď si uvědomil, že nejlepší válečníci nejsou ukuti jenom z vybroušených schopností a cti, ale také z houževnatosti. Schopnost pokračovat dál, nehledě na okolnosti, to bylo jednou z největších kvalit. Život člověka nepřestával zasypávat dalšími a dalšími pohromami, překážkami a nesnázemi – a především neustálými změnami. Ztratili už skoro všechny své přátele a král, kterému jako mladíci přísahali při vstupu do řádu věrnost, už byl také dávno po smrti. Dokonce i samotná jejich domovina zmizela z mapy světa, ale přesto všechno tu stále zůstávalo osm rytířů, kteří se nevzdávali a pokračovali dál. Právě schopnost vytrvat byla nyní v jeho očích tím, co odlišovalo skutečné válečníky od těch, kteří v případě nesnází zahodí kopí a dají se na útěk.

„PÍSEČNÁ STĚNA!“ vykřikl někdo.

Kendrick toho muže stále ještě nedokázal poznat po hlase. Podíval se tedy jeho směrem a zjistil, že to byl Koldo, nejstarší syn krále Útesu, jedoucí v čele jednoty Útesových rytířů. Kendrick jej znal jenom krátce a zběžně, ale přesto si princ už dokázal zasloužit jeho respekt. Když se díval na způsob, jakým velel své jednotce a jak se na něj jeho muži dívali, neměl pochyb, že v něm něco je. Byl to rytíř, po jehož boku Kendrick cestoval s radostí.

Koldo teď ukazoval rukou na horizont, kde se rýsovala mohutná stěna zvířeného písku. Vlasně byla dříve slyšet než vidět. Neustále se v ní prohánějící větry duněly jako opravdová vichřice a nutily Kendricka vzpomínat na doby, kdy bouří procházel poprvé. Vítr nikdy neslábl a zvířený písek se zvedal několik set metrů do výše. Bylo to jako opravdová zeď, kterou se sice dalo projet, ale nebylo skrz ni vidět na druhou stranu. Dobře tak kryla před imperiálními pohledy vše, co se skrývalo za ní.

Dunění se blížilo a Kendrick podvědomě stisknul otěže svého koně pevněji.

„Kukly!“ ozval se další povel.

Tentokrát hlas patřil Ludwigovi, jednomu z královských dvojčat, který si kolem nosu, úst i očí okamžitě začal omotávat dlouhý pruh bílé látky. Všichni ostatní následovali jeho příkladu.

Tu se ke Kendrickovi přiblížil rytíř, jenž byl představen jako Naten a kterého neměl Kendrick od samého počátku rád. Od první chvíle se vzpíral jeho velitelské pozici a neustále se vším projevoval nesouhlas.

Teď se na Kendricka i jeho muže podíval a ušklíbl se.

„Myslíš si, že jsi velitelem téhle výpravy,” řekl, „když tě tím král pověřil, ale přitom ani nevíš, jak sebe a své lidi správně ochránit před pískem.”

Kendrik se na něj podíval a přemýšlel, čím si jeho nevraživost vlastně zasloužil. Zpočátku si myslel, že se jej ten muž jednoduše bojí. Koneckonců, byl cizincem, jenž byl zčistajasna postaven do velení. Později však dospěl k názoru, že si Naten jednoduše užíval, když se mohl do někoho navážet.

„Dej jim roušky!” poručil mu Koldo netrpělivě.

Naten počkal ještě pár dalších chvil, kdy se řvoucí bouře už nebezpečně přiblížila, a potom po Kendrickovi hrubě hodil pytel s těmi pruhy látky. Zasáhl jej do hrudi a Kendrick měl co dělat, aby mu vybavení neupadlo za jízdy na zem.

„Rozděl to mezi ostatní,” řekl, „nebo se v té stěně uduste. Mně je to vážně fuk.”

Odvrátil se a odjel zpátky ke svým, zatímco Kendrick objížděl vlastní muže a rozdával jim dlouhé roušky, které si potom po vzoru Útesových rytířů omotali kolem úst a nosu, aby se ochránili před poletujícím pískem. Bylo obtížné v tom dýchat, ale zároveň pořád nesrovnatelně lepší než se udusit. Poslední obtočení kolem hlavy překrylo jednou vrstvou i oči, takže najednou nebyli ani schopní pořádně kontrolovat své okolí.

Když se přiblížili ještě více, hukot bouře se stal téměř ohlušujícím. Už tady, ve vzdálenosti třiceti metrů, začal písek chrastit na zbroji a jenom o okamžik později vítr pocítili naplno.

Ponořit se do Písečné stěny bylo skoro stejné jako skočit pod vodopád. Okamžitě se ocitli zcela obklopeni pískem a řevem vichřice, jenž byl tak silný, že jenom stěží slyšeli vzrušený tlukot vlastních srdcí. Všudypřítomný písek dokonale obejmul jejich těla a neustále se úspěšně snažil dostat i pod zbroj a oblečení. Clona byla tak silná, že když se ohlédl, Brandta s Atmem za sebou jenom stěží rozeznal.

„POKRAČUJTE!” povzbuzoval je, aniž si mohl být jistý, že jej v tom řevu někdo slyší. Koně se navíc plašili, řehtali a bylo čímdál těžší je ovládat. Kendrick zkontroloval toho svého, jen aby zjistil, že má chudák oči plné písku. Začal jej ze všech sil pobízet, protože jestli se zastaví a odmítne pokračovat, bude je to oba stát život.

Pokračovali dál a když už potom byli přesvědčeni, že to nikdy neskončí, najednou se vynořili na druhé straně. Vířící písek brzy znovu ustoupil prázdnotě a otevřenému modrému nebi Velké pustiny. Oni však hnali hřebce dál a dál, aby mezi sebe a stěnu položili co největší vzdálenost. Konečně okolní svět opět utichl. Kendrick si všimnul, že někteří z Útesových rytířů na ně hledí s údivem v očích.

„Copak, nečekali jste, že to přežijeme?” zeptal se Kendrick do pléna, ale díval se přitom na Natena.

Ten jenom pokrčil rameny.

„Mně na tom nesejde,” odpověděl.

Kendrick se podíval na Atmeho s Brandtem, kteří jeho pohled opětovali. Všichni tři přemýšleli, kolik námahy asi zabere získat si důvěru svých nových spojenců. Dalo se to však chápat. Byli pro ně cizinci a navíc vlastně všechny potíže, kterými si teď procházeli, způsobil jejich příchod.

„Tam vpředu!” vykřikl Koldo.

Kendrick pohlédl oním směrem a spatřil pás stop, který se táhnul pouští do nedohledna. Bezpochyby je tam zanechali jeho lidé na cestě sem. Písek smíšený se solí na ostrém slunci ztvrdnul, a tak je ani vítr nebyl schopen zahladit.

S těžce odfrkujícími koňmi se zastavili na konci stopy a zadívali se na ni.

„Čekal bych, že je poušť už dávno zahladí,” poznamenal Kendrick překvapeně.

Naten se jenom ušklíbl.

„Tahle poušť nezahladí vůbec nic. Nikdy tu neprší a písečné bouře nejsou kromě stěny časté, a tak si země všechno pamatuje. Ty vaše zpropadený stopy by je přivedly přímo k Písečné stěně a odtamtud už rovnou k nám. To by byl konec Útesu.”

„Přestaň se do něj navážet,” řekl Koldo přísně.

Všichni se na něj podívali. Kendrick mu za takovou podporu byl vděčný.

„Proč bych to měl dělat?“ odsekl však Naten. „Tihle lidi ten problém vytvořili. Mohl jsem teď být na Útesu, pěkně v bezpečí a pohodlí.“

„Pokračuj jako teď,“ zahrozil Koldo, „a pošlu tě tam okamžitě zpátky. Budeš zproštěn své služby v armádě i titulu z toho plynoucího a sám potom otci vysvětlíš, proč se tak stalo, a proč jsi jednal s jím dosazeným velitelem bez špetky respektu.“

Naten konečně sklopil zrak a poodjel stranou od ostatních.

Koldo se podíval na Kendricka a pokýval hlavou.

„Omlouvám se za nedostatek disciplíny v mém mužstvu,“ řekl. „Jsem si jistý, že víš, že velitel nemůže občas ručit úplně za všechny své lidi.“

Kendrick vděčně přikývnul.

„Je to tedy stopa tvého lidu?“ zeptal se Koldo a znovu se zadíval k zemi.

Kedrick přitakal.

„Bezesporu.“

Koldo si povzdechl a vydal se podél řady otisků.

„Měli bychom po ní jet až tam, kde začíná. Jakmile se pak ztratí v kamení, začneme se vracet a zametat.“

Kendrick to příliš nechápal.

„Ale jak uděláme, abychom sami za sebou nezanechali další stopy?“

Koldo pokynul za sebe a Kendrick spatřil, že jeho rytíři mají na zadcích svých koní složené dlouhé houně, určené k zametání stopy.

„Stopa nebude,“ řekl Ludwig. „Nezanecháme za sebou skoro nic.“

Koldo se usmál.

„Takto udržujeme Útes neviditelný pro nepřítele už po dlouhá staletí.“

Kendrick se podivil nad vynalézavostí těchto lidí, zatímco se celá družina pustila znovu do jízdy. Sledovali stopu pouští, vstříc prázdnému horizontu. Kendrick se nerad ohlížel, ale tentokrát se nedokázal ubránit a ještě jednou se podíval na Písečnou stěnu. Nemohl se přitom zbavit pocitu, že už se sem nikdy znovu nevrátí.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Erec stál na své přídi lodi, Alistair a Strom vedle něj a všichni se s obavami dívali na zužující se koryto řeky. V patách jim plula jeho malá flotila, všechno, co zbylo z loďstva, jež vyplulo z Jižních ostrovů. Jako dlouhý had se pomalu sunuli po té nekonečné řece a pronikali stále hlouběji do srdce Impéria. Na některých místech byla řeka široká jako oceán a její břehy se ztrácely z dohledu, zatímco jinde se úzkostlivě svírala na dostřel šípu z obou stran. Erec teď viděl, že vplouvají do další takové zúženiny, sevřené z obou stran skalami.

Zkušený voják, kterým Erec bezesporu byl, se v takových situacích měl vždy na pozoru. Celá jeho loď byla v nejvyšší pohotovosti. Nelíbilo se mu plout do tak uzavřených prostorů, protože se tam jeho lodě stávaly mnohem náchylnější k nenadálému přepadení. Ohlédl se, aby zkontroloval, že je nikdo z té ohromné imperiální flotily, se kterou se setkali na moři, nepronásleduje. Nebylo po nich ani památky. To však neznamenalo, že tu kolem nebyli jiní nepřátelé. Věděl, že se imperiáni nevzdají, dokud nenajdou to, co hledají.

Назад Дальше