Rytířské Klání - Морган Райс 3 стр.


S rukama opřenýma v bok se otočil a přimhouřil oči, aby studoval opuštěné krajiny na obou březích. Pustina se táhla donekonečna, většinou tvořena vysušeným pískem a kamenitými úseky, a postrádala jakýkoli náznak osídlení. Erec si prohlížel břehy řeky a byl vděčný, že alespoň na tomto místě nebyly žádné pevnosti ani nic dalšího, co by naznačovalo imperiální přítomnost. Chtěl se svou flotilou plout proti proudu tak rychle, jak jen to bylo možné, najít Gwendolyn a ostatní, osvobodit je a co nejrychleji znovu zmizet. Odveze je potom zpátky do bezpečí Jižních ostrovů. Nepřál si po cestě potkat žádné komplikace.

Na druhou stranu, jej okolo panující ticho a totálně opuštěná krajina ani trochu nenechávaly v klidu. Nemohl se zbavit pocitu, že se imperiáni někde skrývají a čekají na příležitost k přepadu.

Navíc tu bylo ještě větší nebezpečí než útok nepřítele. Smrt hladem. Začínal to být velmi vážný problém. Projížděli naprostou pustinou, kde nebylo co lovit, jejich zásoby se tenčily každým dnem a řeka rybami nijak zvlášť neoplývala. Teď už byli několik dní na třetinových přídělech a kručení břicha bylo nejčastějším zvukem, který se napříč palubami ozýval. Už příliš mnoho dní se museli spokojit s jediným jídlem denně. Pokud se krajina brzy nezmění a nepřibude v ní alespoň trochu života, budou mít velmi vážný problém. Nevypadalo to však, že by ta řeka vůbec někdy měla skončit. Co když se nikdy do Volusie nedostanou?

Anebo ještě hůře: co když tam Gwendolyn ani ostatní už dávno nejsou? Nebo jsou dokonce mrtví?

„Další!“ vykřikl Strom.

Erec se na něj podíval a spatřil jednoho ze mužů posádky, jak na vlasci vytahoval z vody jasně žlutou rybu. Mrštil jí na palubu, kde sebou začala divoce zmítat a poskakovat sem a tam. Námořník jí přidupl ocas, aby si ji všichni mohli prohlédnout. Potom jeden za druhým zavrtěli zklamaně hlavami. Ryba těch hlav také měla až příliš. Byla to další z jedovatých potvor, kterých, jak se zdálo, tu žilo více než obyčejných zvířat.

„Ta řeka je prokletá,“ řekl úspěšný avšak nespokojený rybář a znechuceně zahodil svůj prut.

Erec došel znovu k zábradlí a zadumaně se zahleděl do vody. Po chvíli ucítil, že za ním někdo stojí. Otočil se a pokýval hlavou na Stroma.

„Co když ta řeka vůbec z Volusie neteče?“ zeptal se jeho mladší bratr.

Erec v jeho tváři viděl obavy a sám se jim také nedokázal bránit.

„Někam nás dovést musí,“ odpověděl. „Zatím pořád vede víceméně na sever a pokud nedoplujeme do Volusie přímo, dostaneme se alespoň do její blízkosti. Třeba si potom budeme muset probojovat zbytek cesty pěšky.“

„Takže někde necháme naše lodě? Jak se odsud potom chceš dostat? Jak se vrátíme zpátky domů na Jižní ostrovy?“

Erec pomaloučku zakroutil hlavou a povzdechl si.

„Možná, že se nevrátíme,“ odpověděl upřímně. „Žádné tažení přece není bezpečné. Ale to by mě nikdy nezastavilo. Tebe snad ano?“

Strom se na něj usmál.

„Proto přece žijeme,“ odpověděl.

Erec mu oplatil úsměv a podíval se na přicházející Alistair. Postavila se vedle něj z druhé strany, rukama uchopila zábradlí a zadívala se na neustále se zužující řeku. Její pohled byl skelný, jako kdyby se ztrácela ve vlastních myšlenkách. Erec si všiml, že se s jeho milou něco změnilo, ale nebyl si jistý, co to bylo. Působila, jako kdyby skrývala nějaké tajemství. Umíral touhou se jí zeptat, ale nechtěl působit příliš zvědavě.

Tu se odněkud zezadu ozvaly rohy a všichni se tázavě tím směrem podívali. Erecovi se leknutím sevřel žaludek.

„IMPÉRIUM! RYCHLE SE BLÍŽÍ!“ křičela hlídka v koši a zuřivě ukazovala rukou. „IMPERIÁLNÍ FLOTILA!“

Erec se Stromem se rozběhli na záď, aby měli co nejlepší výhled. Posádka se automaticky začala hotovit k boji. Všichni kontrolovali své zbraně, utahovali řemeny zbroje a psychicky se připravovali na bitvu.

Bratři doběhli na záď, sevřeli rukama zábradlí a začali se rozhlížet. To, co hlásila hlídka v koši, byla pravda. V ohybu řeky, jenom několik set metrů za nimi, se objevila řada imperiálních lodí, plujících pod svými černozlatými plachtami.

„Museli nás nějak vyčmuchat,“ procedil Strom hněvivě.

Erec zakroutil hlavou.

„Nejspíš jsou za námi celou dobu,“ odpověděl. „Jenom čekali na správný okamžik, kdy se nám ukážou.“

„Proč by čekali?“ zeptal se bratr.

Erec se ohlédl k přídi lodi a pohlédl proti proudu.

„Na tohle,“ řekl.

Strom sledoval jeho pohled a oba přibližující se břehy.

„Čekali na nejužší bod řeky,“ vysvětloval Erec. „Až budeme proplouvat tou soutěskou jedna loď za druhou jako husy na pochodu a až budeme příliš hluboko v úžině, abychom to ještě mohli otočit, udeří. Mají nás přesně tam, kde nás mít chtěli.“

Zadíval se na nepřátelskou flotilu, a znovu pocítil to zvláštní soustředění a zostření smyslů, které se jej zmocňovaly pokaždé, když mu před bitvou stoupal adrenalin v krvi. Tu jej najednou něco napadlo.

Podíval se na bratra.

„Přejdi támhle na tu loď,“ poručil mu a ukázal. „Dostaň se na konec naší formace a potom dostaň všechny pryč. Rozumíš? Všichni do posledního musí zmizet. Až bude prázdná, ty budeš poslední, kdo ji opustí.“

Strom se na něj díval a nechápal, kam bratr míří.

„Až bude prázdná?“ zeptal se. „Co máš za lubem?“

„Chci ji nabourat.“

„Nabourat?“ zeptal se Strom.

Erec přikývnul.

„V nejužším místě, tam, jak se břehy už skoro dotýkají, ji otočíš bokem k proudu a potom odtamtud zmizíš. Při troše štěstí uvízne a vytvoří bariéru. Nějaký čas nebudou schopni pokračovat dál. Jdi! Jdi!“

Strom se okamžitě vrhnul splnit bratrovy příkazy. To patřilo mezi jeho lepší vlastnosti. V okamžicích jako byly tyto, Ereca většinou bez meškání poslouchal, ať už s jeho rozhodnutími souhlasil anebo ne. Erec navedl svou loď vedle ostatních a Strom potom přeskakoval z jedné paluby na druhou. Jakmile se ocitl na správné lodi, začal okamžitě rozdělovat rozkazy a posádka se začala činit. Hned v prvních vteřinách loď opustila většina mužů a zbylí pomáhali Stromovi provést úkol.

Erec potom záhy s obavou sledoval, jak se dotyčná loď začíná oddělovat od konvoje.

„Použijte lana!“ křičel na ně. „Zahákujte se, jinak se odtamtud nedostanete!“

Posádka ihned poslechla jeho příkazy. Námořníci se rozběhli k bokům lodi, roztočili nad hlavami lana s háky a začali je házet do vzduchu. Hákovali vlastní lodě a potom se k nim s vypětím všech sil přitahovali. Tím se zastavilo vzdalování a oni mohli opouštět obětovanou loď rychleji. Desítky mužů z její posádky přeskakovaly z jedné paluby na druhou, pobravše předtím ve spěchu své nejdůležitější zbraně a vybavení.

Strom na všechno dohlížel, rozdával rozkazy a ujišťoval se, že loď opustili opravdu úplně všichni. Brzy osaměl.

Podíval se na Ereca, který na něj spokojeně kývnul.

„A co zásoby?“ vykřikl mladší bratr. „A rezervní zbroj a výzbroj?“

Erec zakroutil hlavou.

„Nech to tam,“ křičel nazpět. „Jen se postarej, aby uvízla.“

„TĚSNĚ K SOBĚ!“

Lodě se shlukly do sevřené formace a projížděly úžinou, sevřenou z obou stran ostrými skalami. Jakmile byli na druhé straně, Erec se ohlédl se a viděl, že se imperiální lodě rychle blíží. Teď už byly jenom sto metrů za nimi. Na jejich palubách se stovky vojáků připravovaly s luky a zapálenými šípy. Byli téměř na dostřel a času nebylo nazbyt.

„TEĎ!“ vykřikl na bratra v okamžiku, kdy jeho loď jako poslední vjela do úžiny.

Strom sledoval situaci a vyčkával. Když uznal, že nastala vhodná chvíle, zvedl meč a přesekal lana poutající jej k Erecově flotile. Zároveň otočil kormidlem prudce do strany a na poslední chvíli přeskočil na poslední z Erecových lodí. Loď bez posádky se v nejužším bodě říčního koryta okamžitě prudce obrátila doprava.

„POMOŽTE JÍ!“ křičel Erec, který viděl, že Stromova opatření nemusí stačit.

Muži z posádky poslední lodi znovu vyhodili háky, zachytili uvolněnou loď a začali ji obracet do ideální pozice. Loď se vzpírala protichůdným silám proudu a provazů, ale nakonec se podařilo ji natočit tak, jak bylo třeba. Potom všichni naráz lana uvolnili a proud už dokonal zbytek. Zachytil liduprázdné plavidlo, odnesl jej několik metrů zpátky a potom jím mrštil proti skalám, obepínajícím z obou stran úžinu. Dřevo trupu začalo skučet pod náporem vody, která se u pravého boku začala zvedat, jako kdyby loď byla hrází.

Vzniknuvší překážka dokonale ucpala průjezd. Jenom vteřinu poté, co byla náročná operace dokonána, začaly za zadními řadami dopadat imperiální šípy.

Podařilo se jim uniknout jenom o vlásek a šípy z velké části dopadly na opuštěnou loď. Zbytek potom se zasyčením do vody zhruba deset metrů za poslední z Erecových lodí. Zablokovaná loď začala hořet, čímž se překážka jenom vylepšila. Nyní byla řeka na čas neprůjezdná.

„Naplno vpřed!“ poroučel Erec.

Jeho lodě zachytily plný vítr, posádky se opřely do vesel, a tak se flotila začala od blokády rychle vzdalovat dál a dál na sever a do bezpečí před imperiálními šípy. Další salva už byla zcela neškodná a střely jenom zasyčely daleko za posledními z lodí.

Pokračovali nejvyšší rychlostí dál. Erec stál na přídi a s uspokojením sledoval, jak se imperiální flotila zastavuje před jejich překážkou. Jeden z kapitánů se nebojácně pokusil prorazit, ale vše, čeho docílil, bylo přeskočení ohně na jeho vlastní palubu tak nešťastně, že jim chytly sudy s olejem a celá loď se během chvíle vznítila jako pochodeň. Posádka v křiku skákala přes palubu a bariéra se tím ještě rozrostla. Erec při pohledu na tu spoušť usuzoval, že imperiáni nebudou schopni prorazit možná i několik dní.

Tu mu najednou někdo pádně položil ruku na rameno. Podíval se na spokojeně se zubícího Stroma.

„Tohle byla jedna z nejlepších akcí, které jsme jim my dva provedli,“ řekl.

Erec se také usmál.

„Skvěle uděláno,“ odpověděl.

Zadíval se kupředu na řeku, táhnoucí se daleko na sever a ani teď se nedokázal uvolnit. Tuhle bitvu možná vyhráli – ale jaké další nástrahy asi ještě leží před nimi?

KAPITOLA PÁTÁ

Volusia stála na vysokém pódiu, na sobě měla zlaté šaty a dívala se na zlaté schodiště, postavené jen a pouze na její počest. Rozpažovala ruce a libovala si v dalším z okamžiků slávy. Ulice Kapitolu byly přeplněny lidmi kam až její oko dohlédlo. Byli tu imperiální občané i spousta jejích vojáků, a ti všichni byli teď novými věřícími. Všichni se jí klaněli a bili v ranním slunci čely o zem. Všichni svorně prozpěvovali její jméno, jako ostatně každého rána během rituálu, který ona a její ministři zavedli. Lidé dostali nařízeno ji buď uctívat, anebo zemřít. Uvědomovala si, že Kapitol ji zbožňuje jenom proto, že musí, ale to nepotrvá dlouho. Brzy už to budou dělat automaticky, protože se to stane vším, z čeho bude jejich svět ukut.

„Volusia, Volusia, Volusia,“ prozpěvovali. „Bohyně slunce a hvězd. Matka oceánu a zvěstovatelka nového úsvitu.“

Uctívaná se rozhlížela do všech stran a obdivovala své nové město. Všude stály nové zlaté sochy, zpodobňující ji samotnou. Příkaz ty modly postavit byl jeden z vůbec prvních, které po získání moci udělila. Každý kout hlavního města teď měl svou zářící zlatou sochu. Všude kam se člověk podíval, viděl Volusii. Nebylo možné existovat a přitom ji nemít neustále na očích i v mysli.

Konečně byla spokojená. Konečně byla bohyní, kterou se chtěla stát.

Prozpěvování naplňovalo ranní vzduch, stejně jako vůně kadidla, páleného na každém oltáři v každé uličce. Muži, ženy i děti od rána plnili ulice a bok po boku se všichni klaněli. Volusia sama si byla zcela jistá, že si jejich úctu zaslouží. Sem do Kapitolu to byla dlouhá a náročná cesta, na které si musela lecos vytrpět a zbytek vybojovat. Jí se to však podařilo. Zničila imperiální armády a Kapitol byl nyní konečně její.

Impérium bylo její.

Její poradci tento názor nesdíleli, ale Volusia se nestarala o to, co si myslí. Věděla, že je neporazitelná, a že mezi nebem a zemí neexistuje žádná síla, která by ji mohla zničit. Nejen, že se nebála, ale dokonce toto všechno považovala za pouhopouhý začátek věcí příštích. Chtěla ještě více moci. Měla v úmyslu navštívit každý roh i osten Impéria a rozdrtit všechny, kteří se jí pokusí vzdorovat. Všechny, kdo jednoznačně nepřijmou její totální nadvládu. Bude shromažďovat větší a větší armády, až už nikdo nebude mít sebemenší naději v takové revoltě uspět a bude se muset podrobit.

Připravena začít další den, jala se Volusia pomalu a důstojně sestupovat po zlatých schodech. Když došla dolů, znovu rozpažila ruce, což způsobilo, že se lidé vrhali kupředu, aby se svými dlaněmi mohli dotknout těch jejích. Dav věřících se mohl přetrhnout, aby byl v její blízkosti. V blízkosti živoucí bohyně. Někteří její ctitelé dokonce v pláči padali na kolena a bili tváří o zem, když procházela kolem nich, zatímco jiní se jí vrhali přímo pod nohy v bláznivé touze, aby na ně šlápla. Nečinilo jí to sebemenší problém.

Konečně měla své věřící, které brzy vyšle do války.

*

Volusia stála na vysokých hradbách, obkružujících hlavní města Impéria, dívala se na čisté pouštní nebe a bylo jí skvěle. Na zemi pod hradbami nebylo nic než bezhlavé mrtvoly nepřátel, na kterých teď nezřízeně hodovala mračna supů. S typickými skřeky se sem slétali ze všech stran stále další a další. Mimo městské zdi vál slabý pouštní vítr, který až sem k ní přinášel těžký zápach hnijícího masa. Na jejím obličeji však ten masakr vyluzoval široký úsměv. Tito lidé se odvážili se jí protivit a zaplatili za to svou daň.

„Neměli bychom pohřbít mrtvé, bohyně?“ ozval se hlas.

Podívala se na jednoho ze svých vojenských velitelů. Jmenoval se Rory, byl to člověk vysoké postavy, měl široký hrudník, ostře řezanou bradu a byl až neobvykle pohledný. Povýšila jej nad ostatními generály proto, že jí bylo příjemné se na něj dívat. Navíc to byl schopný velitel, který chtěl vždy za každou cenu vyhrát. To dobře korespondovalo s její vlastní povahou.

„Ne,“ odpověděla a podívala se stranou. „Přeji si, aby hnili na slunci a byli požíráni těmi zvířaty. Chci, aby všichni viděli, co se stane těm, kdo se odváží vzdorovat velké Volusii.“

Muž zhnuseně odvrátil zrak.

„Jak si přeješ, bohyně,“ odpověděl.

Volusia se zadívala na obzor, a tu se vedle ní objevil její čaroděj Koolian. Na sobě měl černou kápi a plášť, zpod které zářily zelené oči a bradavicemi zhyzděná tvář. Byl to tvor, který pomáhal zosnovat vraždu její vlastní matky a jeden z mála členů jejího nejbližšího kruhu poradců, kterým mohla bezmezně důvěřovat. Teď se postavil vedle ní a rovněž se zahleděl do dálky.

„Víš, že tam venku stále jsou,“ připomenul jí. „Že si pro tebe přicházejí. I teď cítím, jak se blíží.“

Volusia se na něj ani nepodívala.

„Já také,“ odpověděla však po chvíli.

„Rytíři Sedmi jsou velmi mocní, má bohyně,“ pokračoval Koolian. „Mají celou armádu mágů a vojáků tolik, že se s nimi ani ty samotná nemůžeš měřit.“

„A nezapomínejme na Romulovy muže,“ dodal Rory. „Zprávy říkají, že už se blíží k našim břehům. To je milion mužů.“

Volusia dlouhou chvíli neříkala vůbec nic. Jediným zvukem byl vítr a krákání supů, nepřestávajících ani na vteřinu hodovat.

Rory se nakonec rozhodl pokračovat:

„Sama víš, že nemůžeme toto místo ubránit. Zůstávat zde pro nás znamená smrt. Co přikazuješ, abychom udělali, bohyně? Měli bychom opustit Kapitol? Nebo se snad vzdát?“

Teprve teď se na něj Volusia otočila se sladkým úsměvem.

„Měli bychom slavit,“ odpověděla.

„Slavit?“ zeptali se oba dva najednou šokovaně.

Назад Дальше