„Ano, měli bychom slavit,“ trvala na svém. „Až do úplného konce. Posilte brány a znovu otevřete velkou arénu. Vyhlašuji sto dní slavností a gladiátorských her. Možná, že na konci této války všichni zemřeme, ale pořád to ještě můžeme udělat s plnými žaludky a úsměvy na tvářích.“
KAPITOLA ŠESTÁ
Godfrey se hnal ulicemi Volusie, následován Ariem, Merekem a Akorthem s Fultonem. Spěchali k městské bráně než bude příliš pozdě. Stále ještě byli v povznesené náladě z toho, jak se jim podařilo sabotovat dění v aréně. Povedlo se jim otrávit toho slona a také najít Draye a pustit jej do arény zrovna ve chvíli, kdy ho Darius nejvíce potřeboval. Díky jejich pomoci, a také pomoci oné Finiánky jménem Silis, nakonec Darius zvítězil. Zachránili tak život svého přítele a alespoň trochu zmírnili vlastní vinu na tom, co se v ulicích Volusie stalo s Dariovým povstáním. Samozřejmě, Godfreyho role byla jenom podpůrná. Stál ve stínu, kde byl odjakživa nejlepší, a bez Dariovy udatnosti a bojových schopností by k tomu vítězství nikdy nedošlo. Godfrey však přesto věděl, že tentokrát jsou jeho zásluhy nemalé.
Jenže potom se všechno zhatilo. Godfrey Daria po zápase očekával u hlavní brány z arény, a měl v plánu jej další akcí osvobodit, jenže vůbec nečekal, že Darius bude vyveden zadní bránou ve vší tichosti a urychleně eskortován pryč z města. Po jeho vítězství se totiž zvedla ohromná vlna ovací. Dav přihlížejících nepřestával skandovat jeho jméno a otrokáři se této neočekávané a náhlé popularity zalekli. Neúmyslně vytvořili hrdinu a nakonec se rozhodli jej raději vyvést v tichosti z města předtím, než mohl obdiv přerůst v soucit nad jeho údělem a nakonec v povstání.
Teď s ostatními běželi k bráně a zoufale se snažili Dariovu eskortu dohnat, ale vypadalo to, že už bylo příliš pozdě. Cesta do Kapitolu byla dlouhá, většinou vedla liduprázdným krajem nebo dokonce přímo Velkou pustinou a navíc jistě budou cestovat za velmi silného vojenského doprovodu. Jakmile by Darius opustil město, nebyl by už žádný způsob, jak by mu Godfrey mohl ještě pomoci. Takže jej museli zachránit teď, jinak bude všechno jejich úsilí k ničemu.
Těžce oddechujíce probíhali ulicemi. Akorth s Fultonem museli být dokonce občas Merekem s Ariem popoháněni. Jejich pivní břichy opravdu nebyly stavěné na podobné sportovní výkony.
„Nezastavuj se!“ křičel Merek na Fultona a chytil jej za paži. Ario jednoduše udeřil Akortha loktem do zad, až hekl. Dělal to tak pokaždé, když muž začínal zpomalovat.
Godfrey cítil, jak mu po zádech stékají potůčky potu a proklínal sám sebe, že se většinu života zaobíral především pitím piva. Myšlenka na Daria však nepřestávala nutit jeho bolavé nohy zůstávat v pohybu a probíhat jednou ulicí za druhou. Nakonec se všichni vynořili z dlouhého kamenného podloubí a vběhli na náměstí. Ani ne sto metrů od nich byla městská brána. Byla to impozantní stavba vysoká dobrých patnáct metrů. Godfrey se rozhlédl a sevřel se mu žaludek, protože spatřil, že křídla brány jsou otevřena dokořán.
„NE!“ vykřikl, zapomínaje na to, že má zůstat nepozorován.
Zmocnila se jej panika, protože spatřil vězeňský vůz, tažený několika páry koní a hlídaný početnou imperiální stráží. Byla to vlastně velká železná klec na kolech a mířila branou ven z města.
Godfrey přidal do kroku s takovým odhodláním, že to jeho nohy nakonec přestaly stíhat a on málem upadl.
„To nestihneme,“ řekl Merek, který jej doběhl a chytil za paži.
Ten jej ale nevrle setřásl. Sám věděl, že je vše ztraceno – vůz byl příliš daleko, nabíral rychlost a navíc byl velmi silně hlídán. Godfrey navíc už opravdu nemohl udělat ani krok.
Teď zůstal stát uprostřed náměstí, opřel se rukama o kolena a zhluboka oddechoval.
„Nemůžeme ho nechat odjet!“ sípal mezi nádechy.
Ario zakroutil hlavou a přišel k nim.
„Už je pryč,“ řekl. „Teď musíme zachránit sebe. Bojovat proti nim můžeme zase někdy jindy.“
„Osvobodíme ho při příští příležitosti,“ přidal se Merek.
„Jak!?“ rozkřikl se Godfrey rozzlobeně.
Nikdo z nich mu nedokázal odpovědět. Všichni tam jenom stáli a dívali se, jak se železná křídla brány zase zavírají a šance na záchranu mizí.
Dariův vůz vyrazil na svou cestu a s každým okamžikem byl dál a dál v poušti. Brzy po nich nezůstane nic víc než jenom oblak prachu, a i ten posléze zmizí. Godfrey cítil, jak jej bodá u srdce. Nemohl se zbavit pocitu, že zklamal i toho posledního člověka na světě, kterému ještě mohl být co platný. Ztratil poslední naději na své vykoupení.
Tu bylo najednou nastalé ticho přerušeno zdivočelým psím štěkotem. Godfrey se podíval odkud zvuk přicházel a spatřil Draye přibíhajícího z jedné z uliček. Pes štěkal a vrčel jako šílený. Pelášil napříč náměstím. I on byl zoufalý a chtěl svého pána zachránit. Když doběhl k veliké železné bráně, vyskočil na ni a začal zuřivě hryzat její mříže. Úspěch samozřejmě nemohl přijít.
Godfrey s hrůzou spatřil, jak jeden z imperiálních vojáků, kteří stáli na stráži, na Draye pohlédl a dal signál druhému. Ten vytáhl meč a učinil ke psovi krok s jasným záběrem se jej zbavit.
To se nesmělo stát. Godfrey později ani nevěděl, kde se v něm vzala odvaha. Nejspíše už toho na něj bylo jednoduše příliš. Příliš mnoho nespravedlnosti, kterou už nedokázal nadále mlčky snášet. Když nemohl zachránit Daria samotného, musí se alespoň pokusit zachránit jeho milovaného psa.
Slyšel sám sebe křičet, cítil, že už zase běží, ale všechno bylo jako kdyby byl mimo sebe. Zmocnil se jej neskutečný pocit síly. Uvědomil si, že v některém z předchozích okamžiků dokonce tasil svůj krátký meč a teď se řítil na nic netušící stráže. Jeden z nich se stačil překvapeně otočit, ale jenom proto, aby mu Godfrey v následujícím okamžiku vrazil meč do břicha.
Obrovitý imperián se na útočníka nevěřícně podíval, vykulil oči a potom se sesunul k zemi jako hromada starých hadrů.
To už se na Godfreyho vrhnuli dva další. Tasili své strašlivé meče a on věděl, že jeho zbraň se s nimi nemůže rovnat. Uvědomil si, že za tento čin zaplatí životem.
To se ale už ozvalo zavrčení, ohlašující, že Dray nehodlá jenom tak stát stranou. Skočil na jednoho ze strážných a málem přitom v letu narazil i do Godfreyho. Zahryznul se tomu muži do krku a cukáním vlastního těla jej strhnul k zemi. Tam mu vyrval hrdlo.
Ve stejném okamžiku už konečně dorazili i Merek s Ariem. Oba dva zároveň vrazili zbývajícímu strážnému své krátké meče do zad. Zabili jej ještě než stačil seknout po Godfreym.
Všichni se zastavili a zhrozeně si prohlíželi tu řezničinu kolem. Do jednoho byli šokováni tím, co právě provedli a také tím, že v sobě Godfrey vůbec našel k podobnému činu odvahu. Dray mu začal olizovat ruku.
„Nenapadlo by mě, že v sobě máš něco takového,“ řekl Merek obdivně.
Godfrey se nemohl ani pohnout.
„Já ani nevím, co jsem právě udělal,“ řekl slabým hlasem. O ničem nepřemýšlel, nic neplánoval, neměl ani čas začít se bát. Jenom nechal vztek, aby převzal kontrolu. Dělá to z něj snad hrdinu?
Akorth s Fultonem se mezitím zděšeně rozhlíželi na všechny strany, ve snaze zahlédnout případné imperiální posily.
„Musíme odsud okamžitě vypadnout!“ křičel Akorth. „Hned!“
Godfrey cítil, jak jej někdo chytil za ramena a potom táhnul pryč. Zabralo pár okamžiků než si uvědomil, že musí spolupracovat a dát se spolu s ostatními na útěk. I s Drayem po boku se všichni rozeběhli zpět do uliček Volusie, vstříc čemukoliv dalšímu, co si na ně osud přichystá pro příště.
KAPITOLA SEDMÁ
Darius seděl opřený zády k železným mřížím, jeho zápěstí byla spoutána stejně jako jeho kotníky a mezi oběma okovy se táhnul dlouhý, těžký řetěz. Jeho tělo bylo pokryté ranami a modřinami. Měl pocit, jako kdyby vážilo tunu. Vězeňský vůz poskakoval na nerovné cestě a on vyhlížel ven, pozoroval pouštní oblohu a cítil se strašlivě opuštěně. Jeho kočár projížděl nekonečně pustými kraji, kde nebylo možno zahlédnout vůbec nic zajímavého. Připadal si, jako kdyby se ocitl na samém konci světa.
Jeho klec byla částečně zastíněna, ale přesto se pruhy slunečního světla dostávaly dovnitř, a tak se musel v jednom kuse potýkat s trýznivým pouštním vedrem. Potil se, i když se snažil vůbec nehýbat a klidně dýchat.
Bylo mu to ale jedno. Celé jeho tělo hořelo horečkou z ran, bolelo jej od hlavy až k patě a sebemenší pohyb mu působil učiněná muka. Nekonečný řetěz bojů, bez možnosti si odpočinout více než jednu jedinou noc, jej naprosto vyčerpal. Teď zavřel oči a snažil se rozehnat vzpomínky na to všechno, ale pokaždé, když to udělal, docílil jenom toho, že viděl všechny své kamarády umírat v aréně vedle něj, zatímco on pokračoval dál v boji. Desmond, Raj, Luzi a Kaz, ti všichni tam zůstali. Všichni zemřeli, aby on mohl přežít.
Byl šampiónem, dokázal něco nemožného, ale to pro něj znamenalo jenom velice málo. Věděl, že smrt přichází tak jako tak, a že jeho odměna - svoboda, se nakonec proměnila v další boj v nové aréně. Tentokrát v hlavním městě Impéria. Stane se podívanou pro ještě větší a náročnější publikum a bude bojovat s ještě horšími nepřáteli. Odměnou za všechno co vykonal, i za oběti jeho bratří, tedy vlastně stejně byla vidina smrti.
Raději by zemřel rovnou teď, než aby si tím vším musel projít znovu. Jenže ani toto nemohl nijak ovlivnit. Byl spoutaný a zcela bezmocný. Jak dlouho ještě tato muka potrvají? Bude přinucen sledovat, jak poslední věc, kterou na světě ještě miluje, umírá také, než sám naposledy vydechne?
Znovu zavřel oči a zoufale se snažil ty vzpomínky vyhnat z mysli, když tu se mu najednou vynořila jedna mnohem starší, až z dob jeho dětství. Hrál si tehdy před chatrčí svého dědy v blátě. Učil se sekat dřevěnou tyčí. Znovu a znovu jí udeřil do terče z bambusových prutů, až jej děd nakonec vyrušil.
„Přestaň si pořád hrát s těmi klacky,“ zamračil se tehdy. „Chceš, aby si tě začali všímat? Chceš, aby si mysleli, že jsi bojovník?“
Potom mu hůl dokonce vzal a přelomil ji přes koleno. Darius se naježil hněvem. Pro něj to bylo něco víc než jenom hůl. Byla to zbraň, jediná, kterou kdy v životě měl. Znamenala pro něj úplně všechno.
Přesně tak, chci, aby věděli, že jsem válečník. Přesně tohle chci, aby si o mě lidé mysleli, pomyslel si.
Jenže jeho děd se už otočil zády, odcházel pryč a Darius neměl dostatek odvahy aby za ním onu rebelantskou větu vykřikl nahlas.
Namísto toho jenom zvedl rozbitou hůl ze země, držel oba kusy v rukou a po tvářích mu tekly slzy. Toho dne přísahal sám sobě, že se jim jednou všem pomstí. Za utrpení jeho vesnice a nutnost otročení pro Impérium.
Jednoho dne je všechny rozdrtí. Válečník – to bude to, co o něm všichni budou říkat.
*
Nevěděl, kolik času, hodin nebo dnů uplynulo, ani kdy vlastně upadl do spánku, ale když se probudil, všiml si, že jasná ranní pouštní slunce zářící na obloze předtím byla najednou o notný kus dále a jejich svit zoranžověl. Bylo pozdní odpoledne a blížil se večer. Vzduch byl o poznání chladnější a jeho bolavé tělo ztuhlo, takže bylo najednou těžší se pohnout. Dokonce měl problémy si i na tvrdé podlaze vozu byť jenom poposednout. Také cítil strašný hlad, jako kdyby několik dní za sebou nejedl. Koně uháněly neúnavně dál a dál po kamenité pouštní půdě a vůz se mnohdy zmítal tak, že se Darius udeřil hlavou o mříže. Zamrkal očima, aby se alespoň trochu vzbudil, když už si je nemohl promnout svázanýma rukama, a přemýšlel, jak daleko to může do Kapitolu ještě být. Už teď měl pocit, že cestuje celé věky.
Několikrát zamrkal a podíval se ven. Očekával, že jako vždy spatří prázdný horizont, poušť a nic než poušť, ale tentokrát uviděl něco jiného. Poprvé od vsazení do této klece se ve svém posedu napřímil.
Vůz začal zpomalovat a hromobití několika párů koní také utichalo. Silnice se rovněž zdála hladší, a obklopovala ji nová krajina. Darius spatřil něco, na co už potom nikdy v životě nezapomněl. Přímo z pouště se zvedala masivní hradba. Byla tak vysoká, že se zdála sahat až do nebes a táhla se kam až oko dohlédlo. Cesta je vedla k obrovské zářící zlaté bráně, nad níž se ochozy ježily kopími imperiálních vojáků. Darius si uvědomil, že musel spát mnohem déle než si myslel. Nejspíše několik dní, protože toto už musel být Kapitol.
Potom se zvuk klapotu koňských kopyt najednou razantně změnil, když vjeli na dřevěný most před branou. Projížděli kolem stovek vojáků, kteří tam drželi stráž a stavěli se do pozoru.
Ozvalo se mohutné zavrzání, když se zlatá brána, neuvěřitelný to příklad imperiální pompéznosti, začala otvírat dokořán, jako kdyby je chtěla pohltit. Za ní Darius spatřil to překrásné město. Podle jeho fortifikace navíc usoudil, že odsud není úniku. Jako kdyby osud chtěl potvrdit jeho myšlenky, dolehlo k němu náhle jakési vzdálené hřmění a on poznal, oč se jedná: byl to řev arény, divoké ovace publika lačného po krvi. To bude místo jeho posledního boje. Neměl strach. Jen se modlil k Bohu, aby mohl zemřít na svých nohou, pevně rozkročený a s mečem v ruce. Aby jej ani v posledních vteřinách neopustila odvaha a chrabrost, pro které žil.
KAPITOLA OSMÁ
Thorgrin s Angelou na zádech se třesoucíma rukama naposledy přitáhl za provaz a přehoupl se přes okraj útesu. Pot se z jeho těla jen řinul a on ztěží popadal dech. Podíval se zpátky dolů na strmé útesy a vlny, rozbíjející se o skaliska stovky metrů pod ním. Jejich loď, kotvící na pláži, se najednou zdála malá jako hračka. Byl sám překvapen, že dokázal vylézt tak vysoko. Reece, Selese, Elden, Indra, O’Connor a Matus jej následovali a teď se jeden jako druhý udýchaně hroutili na zem. Právě vyšplhali na Ostrov světla.
Thor klečel na jednom koleni, celé tělo se mu třáslo vyčerpáním a rozhlížel se po okolí. To co viděl mu nedávalo ani trochu naděje. Už z dálky cítili i viděli kouř a teď patřili na popel a dohořívající trosky rozprostírající se kam až oko dohlédlo. Okolí sálalo horkem z ohňů. Ti tvorové tento kdysi nádherný a vskutku idylický ostrov naprosto zdevastovali. Zcela jej obrátili v popel.
Znovu vstal, odhodlán neztrácet ani minutu. S bušícím srdcem začal prohledávat okolí ve snaze najít jakoukoliv stopu po Guwaynovi. Když však viděl v jakém stavu toto místo je, začal se bát toho, co nejspíše najde.
„GUWAYNE!“ volal do všech stran.
Jeho hlas se vracel zpátky v ozvěně, jako kdyby se mu chtěl vysmívat. Potom nepřišlo nic, než ticho.
A také křik Lycoples, poletující někde vysoko nad ostrovem. Kroužila nad nimi a také hledala. Znovu zavřeštěla a potom se jako šipka spustila dolů a směrem ke středu ostrova. Thor cítil, že se mu snaží naznačit cestu.
S ostatními v patách se rozběhl stejným směrem jako drak a po cestě se nepřestával v jednom kuse rozhlížet.
„GUWAYNE!“ volal. „RAGONE!“
Čím více však z té zdevastované a zčernalé krajiny viděl, tím více si byl jistý, že tu nic nemohlo přežít. Ostrov světla, kdysi oplývající svěží trávou a stromy, se nyní proměnil ve zjizvenou černou a zapáchající pustinu. Thor přemýšlel, jací tvorové kromě draků by mohli něco takového způsobit a především, kdo za tím vším stál. Kdo je sem mohl poslat a proč? Proč byl jeho syn tak důležitý, aby se někdo obtěžoval poslat pro něj armádu?
Podíval se na obzor v naději, že spatří jakoukoliv stopu, ale zas a znovu se jenom zklamával. Jediný pohyb, který bylo možné zaznamenat, byly plápolající ohně.
Chtěl věřit, že to Guwayne všechno nějak přežil, ale nedokázal si představit, jak by to bylo možné. Pokud čaroděj, tak mocný jako byl Ragon, nemohl ty útočníky zastavit, jak by mohl jeho syn zůstat naživu?
Po všem, čím si na své dlouhé cestě už prošel, teď Thor poprvé začínal ztrácet naději.
Běželi dál a dál, vyhýbali se ohňům, až se dostali na jedno z návrší, odkud bylo možné se lépe rozhlédnout. Byl to O’Connor, kdo vykřikl a ukázal prstem před sebe.