Samozřejmě tu také byli obvyklí mrchožrouti. Někdo už na okraji bojiště postavil otrokářský tábor a rozestavěl podél něj vozy a klece, které se teď rychle plnily. Uprostřed byl vyklizený prostor, kde se otrokáři dohadovali nad tím, jestli jsou otroci dost dobří a otrokyně dost krásné. Pravdou ale bylo, že brali všechno, co jim vojáci nabídli. Byli to opravdu jen mrchožrouti, ne válečníci.
A pak tu byli kněží smrti. Oltář si vztyčili uprostřed bojiště, tak, jak to obvykle dělávali. Vojáci k nim teď přinášeli raněné nepřátele a pokládali je na kamenný stůl, kde jim kněží podřezávali hrdla nebo vyřezávali srdce. Jejich krev se vsakovala do země a Irrien předpokládal, že bohové musejí být spokojeni. Kněží každopádně vypadali, že spokojení jsou, vyzývali věřící, aby se podřídili smrti, protože to byl jediný způsob, jak získat její přízeň.
Jeden muž je zřejmě vzal vážně. Očividně utrpěl v bitvě tak vážná zranění, že musel požádat své přátele, aby mu pomohli dostat se na stůl. Irrien sledoval, jak se ho s obnaženou hrudí křečovitě chytil a nechal kněze, aby ho dýkou z tmavého obsidiánu bodl do srdce.
Irrien si při pohledu na slabocha, který se nesnažil bojovat se zraněními, odplivl. Konec konců, on sám nenechal svá zranění, aby ho oslabila, že ne? Rameno ho bolelo při každém pohybu, ale přesto se nenabídl jako oběť, aby ostatní ochránil před smrtí. Podle jeho zkušeností bylo jedinou účinnou ochranou před smrtí to, když byl člověk silnější než jeho nepřítel. Síla znamenala, že člověk může žít. Díky síle si člověk mohl vzít vše, co se mu zachtělo, ať už to byl cizí život, pozemky nebo ženy.
Na okamžik se zamyslel, co si asi kněží smrti myslí o něm. Neměl je v úctě, pouze je využíval k tomu, aby mu pomohli ovládat jeho muže. Dokonce si ani nebyl jistý, jestli něco z toho, co kněží tvrdí, má nějaký skutečný základ, nebo jestli jde jen o způsob, jak mohli lidé bez skutečné síly ovládat ostatní.
Předpokládal, že pokud nějací bohové skutečně existují, podobné úvahy mu jejich přízeň nepřinesou. Na druhou stranu, nezabil právě on víc mužů, žen i dětí než kdokoli jiný? Neposkytoval jim oběti, kněží a nevytvářel svět, který by se jim líbil? Irrien to možná nedělal kvůli nim, přesto to ale dělal.
Stál a na okamžik se zaposlouchal do řeči hovořícího kněze.
„Bratři! Sestry! Dnešek je dnem velkého vítězství. Dnes jsme do světa za černými dveřmi poslali mnoho lidí. Dnes jsme uspokojili bohy, takže si zítra nevyberou nás. Zítřejší vítězství—“
„Tohle nebylo vítězství,“ pronesl Irrien a jeho hlas snadno přehlušil ten knězův. „Aby to bylo vítězství, museli bychom bojovat. Copak můžeme nazývat vítězstvím zabírání prázdných domů? Nebo masakrování bláznů, kteří zůstali, když ostatní měli dost rozumu utéct?“ Irrien se rozhlédl po lidech kolem. „Dnes jsme zabíjeli, a to je dobře, ale musíme toho udělat mnohem víc. Dnes tu dokončíme naši práci, strhneme jejich hrady a předáme jejich rodiny otrokářům. Zítra ale vyrazíme někam, kde nás čeká skutečné vítězství. Na místo, kde se před námi ukryli všichni jejich válečníci. Vyrazíme na Haylon!“
Slyšel, jak se jeho muži při těch slovech radují. Vraždění nepřátel v nich podpořilo touhu po boji. Obrátil se ke knězi.
„Co řekneš ty? Je to vůle bohů?“
Kněz nezaváhal. Chopil se nože a rozřízl břicho muže ležícího na oltáři. Vytrhl z něj vnitřnosti, aby v nich mohl číst.
„Je, lorde Irriene. Bohové tě podpoří ve tvém snažení! Irrien! Ir-ri-en!“
„Ir-ri-en!“ volali vojáci.
Tenhle muž znal své místo. Irrien se usmál a zamířil mezi ostatní. Nepřekvapilo ho, když se za ním vydala postava v kápi. Irrien tasil dýku. Možná, že ji bude potřebovat.
„Nepromluvil jsi se mnou od našeho posledního rozhovoru, N’cho,“ pronesl Irrien. „A já nerad čekám.“
Zabiják sklonil hlavu. „Pátral jsem po tom, co jsi po mně žádal, První kameni. Vyptával jsem se mých věrných kněží, četl zakázané svitky, mučil ty, kteří nechtěli mluvit.“
Irrien si byl jistý, že vůdce Tuctu smrtí je spokojený sám se sebou. Z nich všech jen N’cho přežil útok na Irriena. Ten začínal přemýšlet, jestli se rozhodl správně.
„Slyšel jsi, co jsem řekl mužům,“ pronesl Irrien. „Míříme na Haylon. To znamená, že budeme bojovat s dítětem Prastarých. Máš pro mě řešení, nebo bych tě měl odtáhnout k oltáři a udělat z tebe další oběť?“
Sledoval, jak muž zavrtěl hlavou. „To ne, bohové se se mnou nechtějí setkat tak brzy, První kameni.“
Irrien přimhouřil oči. „Co tím chceš říct?“
N’cho o krok ustoupil. „Věřím, že jsem našel to, co jsi požadoval.“
Irrien mu pokynul, aby ho následoval. Zamířil ke svému stanu. Pohledem odehnal strážné a otroky, takže zůstal s druhým mužem o samotě.
„Co jsi zjistil?“ zeptal se.
„Byla… stvoření, která bojovala ve válce proti Prastarým,“ pronesl N’cho.
„Taková stvoření budou dávno mrtvá,“ podotkl Irrien.
N’cho zavrtěl hlavou. „Stále se dají vyvolat a já věřím, že jsem objevil místo, na kterém by to bylo možné. Bude to ale stát spoustu životů.“
Irrien se při těch slovech zasmál. Za zničení Ceres to byla jen malá cena.
„Vzít někomu život,“ pronesl, „nikdy není příliš obtížné.“
KAPITOLA PÁTÁ
Stephania sledovala spícího kapitána Kanga a zmocňovalo se jí stále větší znechucení. Kapitán zachrápal a jeho rozměrné tělo se pohnulo. Stephania se musela odtáhnout, protože se po ní ve spánku natáhl. Z doby, kdy byl vzhůru, toho měla víc než dost.
Nikdy neměla problém pojmout muže za milence jen proto, aby ho mohla manipulovat. Přesně to se přeci chystala udělat i s Druhým kamenem. Kang měl ale k něžnému milenci hodně daleko a zdálo se, že ho baví hledat stále nové způsoby, jak Stephanii ponížit. Choval se k ní jako k otrokyni, kterou byla u Irriena, a Stephania si přitom přísahala, že už nikdy ničí otrokyní nebude.
Navíc se k ní donesly drby, které se šířily posádkou. Že nakonec možná do Šeropelu nedorazí tak, jak by si představovala. Že si s ní kapitán jen užije a pak ji stejně prodá do otroctví. A pak se s posádkou rozdělí o to, co za ni dostane.
To Stephania rozhodně nedovolí. To by raději zemřela. Ale jednodušším řešením bude někoho zabít.
Tiše vyklouzla z postele a vyhlédla z malého okénka kapitánovy kajuty. Blížili se k Závětří a už ve slabém světle svítání bylo vidět, jak se na něj snáší prach z vysokých hor za městem. Bylo to ošklivé město, ošuntělé a stísněné, a dokonce i z lodi mohla Stephania říct, že rozhodně nebude mírumilovné. I Kang říkal, že po setmění raději nevychází.
Stephania předpokládala, že to byla jen výmluva, aby ji mohl ještě naposledy využít, ale možná nešlo jen o to. Po setmění nefungovaly ani trhy s otroky.
Rozhodla se a potichu se oblékla. Zabalila se do pláště a sáhla do jednoho z jeho mnoha záhybů. Vytáhla z něj lahvičku a dlouhou přízi. Pohybovala se s opatrností někoho, kdo přesně ví, co drží v rukách. Kdyby teď udělala chybu, byla by mrtvá – zabil by ji buď jed nebo Kang.
Stephania se postavila k posteli, sevřela přízi mezi prsty a nechala ji viset nad Kangovými ústy. Ve spánku se pohyboval a převaloval a Stephania se snažila držet přízi stále v příhodné pozici. Dávala si pozor, aby se Kanga sama nedotkla. Kdyby se teď probudil, měl by ji přímo na dosah.
Nechala kapky jedu stékat po přízi. Soustředila se, zatímco Kang něco mumlal ze spaní. Jedna kapka už mířila k jeho rtům, pak druhá. Stephania se připravovala na okamžik, kdy Kang zalapá po dechu a zemře, až její jed zabere.
Místo toho Kang otevřel oči a podíval se na Stephanii nejprve s nechápavým a poté s rozzuřeným výrazem.
„Děvko! Otrokyně! Za tohle chcípneš!“
Najednou byl nad Stephanií a tiskl ji k posteli. Jednou ji udeřil a vzápětí Stephania ucítila na krku drtivý tlak jeho rukou. Zalapala po dechu, ale jeho stisk byl příliš silný. Mrskala sebou a snažila se Kanga shodit.
Ten na ní ležel celou svojí obří váhou a snažil se ji znehybnit. Bojovala s ním, ale on se jen smál a nepřestával ji rdousit. Smál se i ve chvíli, kdy Stephania z kabátu vytáhla nůž a bodla ho.
Při prvním bodnutí prudce vydechl, ale Stephania neměla pocit, že by uvolnil sevření na jejím krku. Zorné pole jí začala zastírat temnota, ale ona nepřestávala bodat, mechanicky a zcela slepě, protože teď měla vše zastřené rozmazaným závojem.
Sevření kolem jejího krku po chvíli povolilo a Stephania cítila, jak se na ni Kang bezvládně zhroutil.
Vyprostit se zpod jeho bezvládného těla trvalo až neuvěřitelně dlouho. Stephania lapala po dechu a snažila se nabrat ztracenou rovnováhu. Spadla z postele, pak vstala a znechuceně se podívala na Kangovo tělo.
Musí to dokončit. Udělala to, co měla v úmyslu, i když to nakonec bylo obtížnější, než čekala. A teď to ostatní.
Spěšně přerovnala přikrývky, aby vše alespoň na první pohled vypadalo, jako by Kang spal. Rychle prohledala kajutu a našla malou truhličku, ve které měl Kang zlato. Pak si nasadila kápi a vyklouzla na palubu. Mířila k malému člunu na zádi.
Nastoupila do něj a opřela se do rumpálu, aby spustila člun na vodu. Rumpál skřípal jako staré dveře, kterým nikdo dlouho nemazal panty. Stephania zaslechla výkřiky námořníků, kteří se začali zajímat, co je to za hluk. Stephania nezaváhala. Tasila nůž a rychle přeřezala lano, kterým byl člun uvázán. Lano povolilo a člun i se Stephanií dopadl na vodní hladinu.
Stephania se chopila vesel a začala veslovat k přístavu. Námořníci na lodi zjistili, že nemají možnost ji pronásledovat. Stephania veslovala až do chvíle, kdy přirazila k molu. Vystoupila ze člunu a ani se neobtěžovala ho přivázat. Stejně se sem už nebude vracet.
Šeropelské hlavní město bylo přesně takové, jak vypadalo z mořské hladiny. Ve vlnách se na něj snášel prach a popel, kolem Stephanie procházely postavy s očividně nepřátelskými úmysly. Jedna postava se nebezpečně přiblížila a Stephania musela ukázat nůž, aby ji zahnala.
Mířila stále hlouběji do města. Věděla, že se tu kdysi pohyboval i Lucious, a jak procházela prašnými ulicemi, přemýšlela, jak se tu asi cítil. Nejspíš bezmocně, protože neuměl vycházet s lidmi. Uměl na ně jen útočit a vynucovat si od nich služby z pozice moci, pomocí výhružek a zastrašování. Byl to blázen.
Stephania taková nebyla. Rozhlížela se, dokud nenarazila na lidi, kteří jí mohli poskytnout informace – žebráky a děvky. Chodila od jednoho k druhému, rozdávala ukradené zlato a pokládala všem jednu a tu samou otázku.
„Co mi můžeš říct o Ulrenovi?“
Ptala se v zapadlých uličkách i v hráčských doupatech, kde se platilo krví stejně často jako penězi. Ptala se v obchodech, kde se prodávaly látky chránící před prachem, a ptala se na místech, kde se v temnotě scházeli zloději.
Vybrala si hostinec a usadila se v něm. Nechala roznést informaci, že dává zlato těm, kdo s ní mluví. A lidé přicházeli, vyprávěli jí útržky historek, drbů, pomluv a tajemství v chaotické změti informací, na kterou byla Stephania zvyklá a se kterou uměla pracovat.
Nepřekvapilo ji, když si pro ni přišli dva muži a jedna žena. Všichni byli zabalení v hadrech využívaných jako ochrana před prachem, všichni nesli erb bývalého Druhého kamene. Měli tvrdé pohledy lidí zvyklých na násilí, ale to se dalo říct téměř o všech lidech v Šeropelu.
„Kladeš spoustu otázek,“ pronesla žena a naklonila se ke Stephanii přes stůl tak blízko, že by ji Stephania mohla bodnout nožem, kdyby chtěla. Tak blízko, jako by byly důvěrné přítelkyně, které si právě šuškají nějaké tajemství.
Stephania se usmála. „To ano.“
„Myslela sis, že všechny ty otázky nepřitáhnou pozornost? Že První kámen nemá své zvědy úplně všude?“
Stephania se zasmála. Opravdu předpokládali, že zrovna ona nepomyslela na přítomnost špehů? Ona myslela mnohem dál. Procházela městem a tvářila se, jako by hledala odpovědi. Přitom ale hledala způsob, jak na sebe přitáhnout pozornost. Jakýkoli blázen mohl přijít k bráně a nechat se vyhodit. Chytrá žena to navleče tak, aby ji ti uvnitř sami pozvali dál.
Konec konců, pomyslela si Stephania pobaveně, v romantickém vztahu by měl muž dobývat ženu.
„Čemu se směješ?“ obořila se na ni žena. „Jsi šílená nebo jen hloupá? Co jsi vlastně zač?“
Stephania sňala kápi, aby si žena mohla prohlédnout její rysy.
„Já jsem Stephania,“ pronesla. „Bývalá manželka dědice Impéria, bývalá vládkyně Impéria. Přežila jsem pád Delosu a Irrienovy pokusy mne zabít. Myslím, že tvůj pán by si se mnou rád promluvil, nemyslíš?“
Vstala, zatímco ostatní se na sebe zmateně dívali a očividně se nemohli rozhodnout, co dál dělat. Nakonec rozhodla žena.
„Vezmeme ji s sebou.“
Obestoupili Stephanii, ale ta sama vyrazila kupředu, takže to vypadalo, jako když stráže doprovází šlechtičnu, ne jako když odvádí zajatce. Stephania se dokonce lehce zavěsila do cizí ženy, stejně jako by se zavěsila do doprovodu při odpolední procházce parkem.
Vedli ji skrz město, a protože se písečná bouře zrovna výjimečně uklidnila a přestala mést prach z útesů, neobtěžovala se Stephania ani s nasazením kápě. Nechala obyvatele města, aby ji viděli. Věděla, že se tak roznesou drby o tom, že tu je.
Samozřejmě, že i když se hodně snažila, mělo to celé daleko do příjemné procházky. Stále ji doprovázeli tři zabijáci, kteří by ji neváhali podříznout, pokud by jim Stephania dala záminku. Když se blížili k velké usedlosti uprostřed města, cítila Stephania, jak v ní narůstá napětí a strach. Potlačovala ho jen díky svému odhodlání dokončit vše, kvůli čemu do Šeropelu dorazila. Musí se pomstít Irrienovi. Musí od čaroděje získat zpět svého syna.
Prošli usedlostí kolem pracujících otroků a cvičících válečníků, kolem soch zachycujících mladého Ulrena tyčícího se nad těly mrtvých nepřátel. Stephania nepochybovala o tom, že to byl nebezpečný muž. Skutečnost, že obsadil pozici těsně pod vládnoucím Irrienem, znamenala, že se probojoval na jednu z nejnebezpečnějších pozic známého světa.
Prohra tu znamenala smrt či něco ještě horšího, ale Stephania se nechystala prohrát. Poučila se z invaze i ze svého nevydařeného pokusu ovládnout Irriena. Tentokrát měla co nabídnout. Ulren chtěl to samé, co ona: moc a smrt bývalého Prvního kamene.
Stephania slyšela o sňatcích z mnohem horších pohnutek.
KAPITOLA ŠESTÁ
Ceres vystoupila z loďky na břeh, ohromená tím, že takovéhle místo může vůbec pod zemí existovat. Věděla, že za to může moc Prastarých, ale netušila, proč by tvořili něco takového. Proč tvořit krásnou zahradu uprostřed nočních můr?
Samozřejmě toho o Prastarých nevěděla příliš. Dost možná jsou podle nich noční můry právě tím nejvhodnějším důvodem k vytvoření krásné zahrady.
A pak tu byl ten dóm, který vypadal, jako by byl vytvořený z čisté zlaté záře. Ceres se k němu pomalu přibližovala. Pokud má najít odpovědi, najde ji určitě právě v něm.
Světlo se lehce zavlnilo a Ceres si všimla, že se v něm skrývají dvě postavy. Doufala jen, že to nejsou další napůl mrtví čarodějové. Nebyla si totiž jistá, jestli má dost sil na další boj.
Vstoupila do světla a její tělo se v tu chvíli napjalo v očekávání bolestivého výboje nebo zásahu síly, která by jí měla bránit vejít dovnitř. Místo toho ucítila jen lehký tlak a vzápětí už byla uvnitř a rozhlížela se kolem.
Vnitřní prostor dómu vypadal jako rozlehlá a přepychová hala plná plyšových koberců a divanů, soch a řezeb, které jako by visely na jeho stěnách. Byly tu i další věci – zdobené sklenice a knihy, které odkazovaly na umění čarodějů.
Uprostřed stály dvě postavy. Muž vypadal stejně klidně a vznešeně jako Ceresina matka. Měl na sobě světlou róbu, jakou Ceres viděla ve vzpomínkách na Prastaré. Žena na sobě měla tmavé oblečení čarodějů, ale na rozdíl od těch, se kterými Ceres bojovala, byla mladá, čas na ní nezanechal stopy.