Když se Ceres podívala pozorněji, uvědomila si, že i oni jsou lehce průsvitní, jako všechno ostatní ve vzpomínkách.
„Nejsou skuteční,“ pronesla tiše.
Muž se zasmál. „Slyšela jsi to, Lin? Nejsme skuteční.“
Žena natáhla ruku a položila mu ji na rameno. „Je to pochopitelný omyl. Konec konců si myslím, že teď asi vypadáme jako pouhé stíny toho, co jsme bývali.“
To Ceres překvapilo. Bezmyšlenkovitě natáhla k muži ruku a sledovala, jak hladce prošla přímo jeho hrudí. Uvědomila si, co právě provedla.
„Omlouvám se,“ řekla.
„To nemusíš,“ pronesl muž. „Dokážu si představit, že je to poněkud znepokojivé.“
„Co jste zač?“ zeptala se Ceres. „Nahoře jsem viděla čaroděje, ale vy nejste jako oni. Nejste ani jako vzpomínky na minulost, protože nejste jen pouhé obrazy.“
„My jsme… jiní,“ odpověděla žena. „Já jsem Lin a tohle je Alteus.“
„Já jsem Ceres.“
Ceres si všimla, jak blízko k sobě ti dva stojí, i způsobu, jakým Lin položila ruku Alteovi na rameno. Ti dva vypadali jako velice zamilovaný pár. Bude i ona s Thanem někdy vypadat podobně? Rozhodně ale nikdy nebudou tak průsvitní.
„Zuřila bitva,“ ozval se Alteus, „a my ji nemohli zastavit. To, co čarodějové plánovali, bylo čisté zlo.“
„Někteří tvého druhu nebyli o nic lepší,“ pronesla Lin s náznakem úsměvu, jako by podobný rozhovor vedli už mnohokrát. „Seběhlo se to tak rychle. Prastaří uvěznili čaroděje a jejich magie promísila minulost a budoucnost. Alteus a já…“
„Stalo se z vás něco jiného,“ dokončila Ceres. Uvědomělé vzpomínky. Duchové minulosti, kteří se mohou vzájemně dotýkat, když už nic jiného.
„Něco mi říká, že ses neprobojovala tím vším nad námi jen proto, aby ses dozvěděla o nás,“ pronesl Alteus.
Ceres polkla. Tohle nečekala. Čekala nějaký předmět, možná něco, co udržuje kouzla nahoře na ostrově. Ale Prastarý před ní měl pravdu. Přišla sem z nějakého důvodu.
„Mám v sobě krev Prastarých,“ řekla.
Alteus přikývl. „To vidím.“
„Ale něco ji svazuje,“ pronesla Lin. „Omezuje.“
„Někdo mě otrávil,“ řekla Ceres. „Sebrala mi moji moc. Matka mi ji na chvíli vrátila, ale nevydržela mi dlouho.“
„Daskalův jed,“ pronesla Lin s náznakem znechucení.
„Zlá věc,“ prohlásil Alteus.
„Ale věc, kterou jde napravit,“ dodala Lin. Podívala se na Ceres. „Pokud je toho ona hodna. Omlouvám se, ale je to velká moc a tím pádem i velká zodpovědnost. Viděli jsme, čeho je moc schopná.“
„A navíc vzhledem k tomu, jak na tom jsme, nebude snadné to napravit,“ dodal Alteus.
Lin mu znovu položila ruku na rameno. „Možná je čas vidět i něco nového. Jsme tu už stovky let. Možná i přes to, co dokážeme, je čas, abychom viděli, co dalšího nás čeká.“
Ceres se zarazila, když ji slyšela. Uvědomila si, co to asi znamená.
„Moment, to, že mě uzdravíte, vás zabije?“ Chtěla zavrtět hlavou, ale myšlenka na Thana a všechny ostatní na Haylonu ji zastavila. Pokud by na to nepřistoupila, zemřeli by oni. „Nevím, co říct,“ přiznala. „Nechci, aby kvůli mně někdo zemřel, ale pokud tohle neudělám, zemře spousta jiných lidí.“
Viděla, jak se na sebe oba duchové podívali.
„To je dobrý začátek,“ oznámil Alteus. „Mělo by to smysl. Řekni nám i zbytek. Řekni nám vše o tom, co tě sem přivedlo.“
Ceres se snažila, seč mohla. Vysvětlila jim vše o povstání a revoluci, o válce. O invazi, která následovala a o tom, že ji nedokázala zastavit. O útoku na Haylon, který i teď, když mluvila, ohrožoval všechny, na kterých jí záleželo.
„Rozumím,“ pronesla Lin a natáhla ruku, aby se dotkla Ceres. Ceres překvapilo, když ucítila lehký tlak. „Tak trochu mi to připomíná naši válku.“
„Minulost se opakuje v ozvěnách sebe samé,“ řekl Alteus. „Ale jsou ozvěny, které se nesmí opakovat. Musíme zjistit, jestli to chápe.“
Ceres viděla, že Lin přikývla.
„To je pravda,“ pronesl duch. „Takže, otázka na tebe, Ceres. Uvidíme, jestli chápeš. Proč tu tohle vše stále je? Proč jsou čarodějové uvězněni? Proč je Prastaří nezničili?“
Otázka působila jako zkouška. Ceres měla pocit, že pokud odpoví správně, tihle dva jí pomohou. Vzhledem k tomu, co by je to stálo, Ceres překvapilo, že jsou vůbec ochotní nad tím uvažovat.
„Mohli je Prastaří zničit?“ zeptala se Ceres.
Alteus chvíli mlčel a pak přikývl. „O to nešlo. Mysli na svět.“
Ceres přemýšlela. Myslela na dopady války. Na pustiny Šeropelu a zničený ostrov nahoře. Na to, jak málo Prastarých na světě zbylo. Na invazi a na lidi, kteří zemřeli při boji s Impériem.
„Myslím, že je nezničili, protože by je to stálo příliš mnoho,“ řekla Ceres. „K čemu je vítězství, pokud po člověku nic nezůstane?“ Předpokládala ale, že jde o mnohem víc. „Bojovala jsem při povstání. Bojovali jsme proti něčemu, co bylo obrovské a zlé a ničilo lidem životy. Kolik lidí ale už zemřelo? Nemůžete něco napravit tím, že prostě všechny zmasakrujete.“
Viděla, že se Lin s Alteem na sebe podívali a pak přikývli.
„Nejprve jsme čarodějům jejich povstání dovolili,“ pronesl Alteus. „Mysleli jsme si, že o nic nejde. Když se rozrostlo, začali jsme bojovat, ale napáchali jsme přitom stejné škody jako oni. Měli jsme moc ničit rozlehlá území a používali jsme ji. Ó ano, hojně jsme ji používali.“
„Viděla jsi škody napáchané na tomhle ostrově,“ řekla Lin. „Když tě vyléčím, pokud tě vyléčím, budeš mít stejnou moc. Co s ní uděláš, Ceres?“
Byly doby, kdy by Ceres pronesla prostou odpověď. Zničila by Impérium. Zničila by vrchnost. Teď jen chtěla, aby lidé žili spokojeně a v bezpečí. To přeci nebylo moc.
„Chci jen zachránit lidi, na kterých mi záleží,“ řekla. „Nechci nikoho ničit. Já jen… myslím, že budu muset. Nelíbí se mi to, chci mír.“
Vlastní slova Ceres překvapila. Nechtěla už další násilí. Chtěla prostě jen zabránit masakru nevinných. Vysloužila si tím další přikývnutí.
„Dobrá odpověď,“ prohlásila Lin. „Pojď sem.“
Bývalá čarodějka prošla mezi skleněnými ampulemi a alchymistickým vybavením, které vypadalo, že je také tvořeno ze vzpomínek. Míchala a rozdělovala jednotlivé substance. Alteus se k ní přidal a společně pracovali v harmonii, která mohla vzniknout jen v průběhu dlouhých let. Přelévali kapaliny do jiných nádob, přidávali další složky, četli v knihách.
Ceres jen stála a sledovala je. Musela si přiznat, že nechápe ani polovinu z toho, co dělají. Když před ní po chvíli stanuli s připravenou skleněnou ampulí, zdálo se jí, že to ani není možné.
„Vypij to,“ pronesla Lin. Natáhla k Ceres ruku, a ačkoli ampule vypadala nehmotně, když ji Ceres převzala, změnila se v pevné sklo. Pozvedla ji a sledovala jiskření zlaté tekutiny. Stejně zlaté jako byl dóm kolem.
Ceres obsah ampule bez váhání vypila a měla při tom pocit, jako by pila světlo hvězd.
Měla pocit, jako by se skrz ni rozlévalo a cítila, jak se její svaly uvolňují. Jak vyprchává bolest, o které ani nevěděla, že ji cítí. Připadalo jí, jako by v ní něco rostlo, rozprostíralo se to skrz ni jako kořeny, jako kanály, kterými mohla proudit její moc.
Když bylo po všem, cítila se Ceres tak dobře, jako už od začátku invaze ne. Měla pocit, jako by se skrz ni rozléval hluboký pocit míru.
„To je vše?“ zeptala se Ceres.
Alteus a Lin se vzali za ruce.
„Ne tak úplně,“ odpověděl Alteus.
Dóm náhle vypadal, jako by se hroutil sám do sebe, vše kolem mizelo a měnilo se v čisté světlo, které se soustředilo do místa, kde stáli Lin s Alteem. Také jejich obrysy se v intenzívním světle pomalu rozpouštěly, až se i oni ztratili Ceres přímo před očima.
„Bude zajímavé sledovat, co se bude dít dál,“ řekla Lin. „Sbohem, Ceres.“
Světlo vybuchlo směrem k Ceres a jako by ji naplnilo. Rozlévalo se kanály v jejím těle jako voda rozlévající se nově vybudovanými akvadukty. Naplňovalo ji stále víc a víc, proudilo jí, takže měla pocit, jako by v ní bylo víc moci než kdy dřív. Poprvé chápala skutečný rozsah moci Prastarých.
Stála, cítila moc, která jí pulzovala v žilách a věděla, že nastal čas.
Nastal čas válčit.
KAPITOLA SEDMÁ
Jeva cítila napětí, které vzrůstalo s každým jejím krokem k velké síni. Lidé na shromaždišti na ni zírali, jako by sami ke Kostějům nepatřili a ona byla první Kostějka, kterou v životě vidí. Zírali na ni jako na něco cizího, divného, dokonce možná nebezpečného. Nebyl to pocit, který by se Jevě zamlouval.
Bylo to kvůli tomu, že sem nepřicházelo mnoho lidí s kněžskými znaky? Nebo šlo o něco víc? Teprve když se ozvaly první urážky a obvinění, začala Jeva chápat.
„Zrádkyně!“
„Odvedla jsi naše lidi na jatka!“
Z davu vystoupil mladý muž. Měl ve tváři úšklebek, kterého byl schopný jen mladý člověk jako on. Vykračoval si, jako by cesta vedoucí k domu mrtvých patřila jen jemu. Když kolem něj chtěla Jeva projít, postavil se jí do cesty.
Jeva by ho za to měla udeřit, ale byla tu kvůli důležitějším věcem.
„Ustup,“ řekla. „Nejsem tu kvůli potyčkám.“
„To už jsi opravdu úplně zapomněla na způsoby našeho lidu?“ obořil se na ni. „Odtáhla jsi svůj kmen na smrt u Delosu. Kolik lidí se vrátilo zpět?“
Jeva v jeho hlase cítila hněv. Ten druh hněvu, který cítí lidé, kteří ztratili někoho blízkého. Říct mu, že jsou teď se svými předky a že by proto měl být šťastný, by ničemu nepomohlo. Každopádně si ani Jeva nebyla zrovna jistá, jestli tomu sama věří. Viděla ve válce spoustu zbytečného umírání.
„Ale ty ses vrátila,“ pokračoval mladík. „Zničila jsi jeden z našich kmenů a sama ses vrátila zpět, jsi zbabělá!“
Kdysi by ho Jeva za podobné řeči zabila. Teď už jí ale na spílání nějakého idiota vůbec nezáleželo. Ne v porovnání se vším ostatním, co bylo v sázce. Znovu se ho pokusila obejít.
Když tasil nůž, zastavila se.
„Tohle nechceš, chlapče,“ pronesla.
„Neříkej mi, co chci!“ zaječel a vrhl se na ni.
Jeva reagovala podvědomě, odskočila z cesty útoku a současně udeřila svými ostrými řetězy. Natrénovaným pohybem švihla tak prudce, že se jeden z řetězů těsně omotal mladíkovi kolem krku. Vytryskla krev a mladík se rukama chytil za otevřenou ránu. Padl na kolena.
„Zatraceně,“ pronesla Jeva měkce. „Proč jsi mě to donutil udělat, ty hlupáku?“
Odpověď samozřejmě nepřišla. Tak jako nikdy jindy. Jeva nad mladíkovým tělem pronesla slova modlitby za mrtvé, pak vstala a zvedla ho. Ostatní vesničané ji následovali. Jeva cítila napětí, které vystřídalo předchozí posměšky. Kráčeli těsně za ní, jako čestná stráž, nebo jako eskorta doprovázející vězně vedeného na popravu.
Když dorazila k domu mrtvých, starší vesnice na ni už čekali. Jeva bosky pokračovala dál a poklekla až u neuhasínající hranice. Vhodila do ní tělo mladíka, který ji napadl. Vstala a sledovala, jak jeho tělo začíná hořet. Pak se rozhlédla po lidech, které přišla přesvědčit.
„Přišla jsi sem s krví na rukách,“ pronesl mluvčí mrtvých a vystoupil z davu. Jeho róba se zavlnila. „Mrtví nám řekli, že někdo přijde, ale ne že to proběhne takto.“
Jeva na něj pohlédla a přemýšlela, jestli je to pravda. Byly doby, kdy by jeho slova nezpochybňovala.
„Zaútočil na mě,“ pronesla Jeva. „Nebyl tak rychlý, jak si myslel.“
Ostatní pokývali hlavami. Takové věci se stávaly, obzvlášť v takto drsných krajích. Jeva na sobě nedala znát vinu, kterou uvnitř cítila.
„Přišla jsi, abys nás o něco požádala,“ pronesl mluvčí.
Jeva přikývla. „To ano.“
„Pak žádej.“
Jeva stála a uspořádávala si myšlenky. „Žádám o pomoc pro ostrov Haylon. Na rozkaz Prvního kamene na něj útočí ohromná flotila. Věřím, že naši lidé mohou zvrátit výsledek bitvy.“
Dav vybuchl nespočtem hlasů. Ozývaly se otázky a výhružky, obvinění a názory, vše splývalo v jeden nepřehledný hukot.
„Chce, abychom za ni umírali.“
„Tohle už jsme slyšeli!“
„Proč bojovat za lidi, které ani neznáme?“
Jeva jen stála a nechala ostatní, aby se překřikovali. Pokud by se něco pokazilo, bylo by velice pravděpodobné, že ven už nevyjde. Vzhledem k tomu, kým byla, měla by při té myšlence cítit klid. Ona ale současně myslela na Thana, který riskoval svůj život, aby zachránil ten její. Myslela na lidi uvězněné na Haylonu. Oni potřebovali, aby uspěla.
„Za všechno, co udělala, bychom ji měli dát mrtvým!“ vykřikl někdo.
Mluvčí mrtvých přistoupil k Jevě a pozvedl ruce, aby se ostatní utišili.
„Víme, co po nás naše sestra žádá,“ pronesl mluvčí. „Teď není čas na rozhovory. Jsme jen živí. Je čas poslouchat mrtvé.“
Natáhl ruku k opasku a sňal z něj váček posvátného prachu smíchaného s popelem předků. Vrhl ho na hranici a plameny se okamžitě rozhořely o něco jasněji.
„Dýchej, sestro,“ pronesl mluvčí. „Dýchej a zři.“
Jeva vdechovala kouř, nasávala ho hluboko do plic. Plameny tančily v jámě a poprvé po mnoha letech spatřila Jeva mrtvé.
Začalo to duchem mladíka, kterého zabila. Vystoupil ze svého hořícího těla a procházel mezi plameny směrem k Jevě.
„Ty jsi mě zabila,“ pronesl šokovaně. „Ty jsi mě zabila!“
Pak ji udeřil, a i když by mrtví neměli být schopni dotknout se živých, Jeva cítila jeho úder, jako by byl naživu. Udeřil ji a odstoupil. S očekáváním na ni hleděl.
Pak k Jevě přišli ostatní a nebyli o nic laskavější než mladík, kterého zabila. Byli tu všichni: lidé, které zabila vlastníma rukama, lidé, které vedla na smrt u Delosu. Přicházeli k ní jeden za druhým, bili ji a jejich údery srazili Jevu k zemi. Ležela schoulená do klubíčka.
Zdálo se jí to jako věčnost, než od ní odstoupili a ona mohla zase vstát. Uvědomila si, že před sebou vidí Haylon, ostrov obklopený loděmi, zuřící bitvu.
Viděla lodě Kostějů, jak se vrhají na nepřátele, probíjejí se skrz. Jejich válečníci pronikají na pobřeží. Viděla je bojovat, zabíjet a umírat. Viděla, že počet umírajících se vyrovná jen masakru, který předtím viděla u Delosu.
„Pokud je odvedeš na Haylon, zemřou,“ pronesl hlas, který zněl jako by byl složený z hlasů tisíců současně hovořících předků. „Zemřou stejně, jako jsme zemřeli my.“
„Zvítězí?“ zeptala se Jeva.
Než jí hlas odpověděl, proběhla chvíle ticha. „Je možné, že by ostrov mohl být zachráněn.“
Takže by to nebylo jen prázdné gesto. Bylo by to jiné než u Delosu.
„Byl by to konec našeho lidu,“ pronesl hlas. „Někteří přežijí, ale naše kmeny zahynou. Naše zvyky zaniknou. Přidá se k nám spousta dalších, kteří na tebe budou ve smrti čekat.
Při těch slovech ucítila Jeva záchvěv strachu. Cítila hněv mrtvých, cítila jejich údery. Stálo to za to? Mohla něco takového svému lidu udělat?
„A zahyneš i ty,“ pokračoval hlas. „Oznam tohle našim lidem a zemřeš za to.“
Jeva pomalu přicházela k sobě. Uvědomila si, že leží na zemi před hranicí. Dotkla se vlastní tváře, a když se podívala na svou ruku, zjistila, že je zkrvavená. Nevěděla, jestli jde o následek vidiny nebo násilí mrtvých. Přinutila se stát a rozhlédla se po shromážděném davu.
„Řekni nám, co jsi viděla, sestro,“ vyzval ji mluvčí mrtvých.
Jeva stála, zadívala se na něj a snažila se odhadnout, co vlastně, pokud vůbec něco, viděl on. Mohla by teď lhát? Mohla by shromážděnému davu říct, že mrtví schvalují její plán?
Jeva věděla, že by takhle lhát nemohla. Ani kvůli Thanovi.
„Viděla jsem smrt,“ řekla. „Vaši smrt, moji smrt. Pokud to uděláme, přijde smrt celého našeho národa.“
Po sále se rozlehlo mumlání. Její lidé se nebáli smrti, ale zničení celého jejich způsobu života, to bylo něco jiného.
„Žádali jste, abych mluvila za mrtvé,“ řekla Jeva, „a ti mi oznámili, že vítězství na Haylonu bude vykoupeno smrtí našich lidí.“ Zhluboka se nadechla a přemýšlela, co by udělal Thanos. „Nechci mluvit za mrtvé. Chci mluvit za živé.“
Mumlání se změnilo, náhle bylo mnohem zmatenější. Také ale znělo hněvivě.
„Vím, co si myslíte,“ pronesla Jeva. „Myslíte si, že je to rouhání. Ale existuje ostrov plný lidí, kteří potřebují naši pomoc. Viděla jsem mrtvé a oni mě proklínali za svou smrt. Víte, co mi z toho vyplynulo? Že na životě záleží! Že životy všech, kteří zahynou, pokud jim nepomůžeme, jsou důležité. Pokud nepomůžeme jim, pomůžeme zlu k vítězství. Dovolíme, aby zmasakrovalo ty, kteří by jinak žili v míru. Proti tomu se stavím a ne proto, že to žádají mrtví, ale proto, že to žádají živí!“
V sále se zvedl hlasitý povyk. Mluvčí mrtvých se rozhlédl po davu, pak se podíval na Jevu a začal ji strkat ke dveřím.