Když se k ní Felene obrátila, přinutila se Stephania k úsměvu.
„Jak ještě daleko poplujeme?“ zeptala se.
Felene zvedla ruku jako obchodník, který v ní drží váhy. „Den nebo dva, možná. Záleží na větru. Už se ti nelíbí má společnost, princezno?“
„No,“ řekla Stephania, „jsi vulgární, chováš se povýšenecky a panovačně a téměř jako bys byla hrdá na to, že jsi zločinec.“
„A to jsi s výčtem mých světlých stránek jen začala,“ zasmála se Felene. „Přesto tě ale dostanu do Šeropelu. Přemýšlela jsi nad tím, co budeš dělat potom? Budeš hledat přátele u dvora, aby ti pomohli najít toho čaroděje? Nebo sama víš, kde ho hledat?“
„Kde se zapadající slunce setkává s lebkami mrtvých kamenů,“ odpověděla Stephania větou, kterou jí řekla Stará Hara, čarodějnice. Stephania za ni zaplatila životem jedné ze svých služebných. Nezdálo se ale, že by jí tahle věta příliš pomohla.
„Jistě, vždycky je to nějak takhle,“ povzdechla si Felene. „Věř mi, ukradla jsem v životě už pár opravdu zajímavých věciček a nikdy jsem nevěděla, kde je přesně hledat. Nikdy ti neřeknou název ulice a že to jsou třetí dveře na levé straně. Čarodějové a čarodějnice jsou nejhorší. Docela mě překvapuje, že se někdo urozený, jako jsi ty, vůbec vybavuje s takovými existencemi.“
Kdyby ji námořnice alespoň trochu znala, nepřekvapilo by ji to. Neměla ani tušení, kolik času Stephania věnovala tomu, aby si zajistila, že nebude jen jednou z mnoha tvářiček u dvora. A rozhodně neměla ani nejmenší tušení, kolik toho byla ochotná podstoupit, když přišlo na pomstu.
„Udělám cokoli, co bude nutné,“ řekla Stephania. „Otázkou je, jestli se na tebe můžu spolehnout.“
Felene blýskla úsměvem. „Tak dlouho, dokud po mně budeš chtít činnosti zahrnující pití, boj a sem tam nějakou krádež.“ Pak její výraz zvážněl. „Jsem Thanovou dlužnicí a dala jsem mu slovo, že se o tebe postarám. A já své slovo držím.“
Bez toho dodatku by se mohla Stephanii skvěle hodit. Kdyby se jen nechala uplácet stejně ochotně jako všichni ostatní jejího druhu. Nebo kdyby se nechala svést. Stephania by jí nechala Elethe stejně lehce, jako nechala Staré Haře jinou svoji služebnou.
„A co až se dostaneme do Šeropelu?“ zeptala se Felene. „Jak pak najdeme to místo, kde se zapadající slunce setkává s lebkami mrtvých kamenů?“
„O lebkách mrtvých kamenů jsem už slyšela,“ vmísila se Elethe. „Jsou v horách.“
Stephania by byla raději, kdyby to probíraly v soukromí, ale na jejich malé lodi nebylo soukromí nikde. Musely o tom mluvit a to znamenalo, že o tom budou mluvit před Felene.
„To znamená, že budeme muset do hor,“ pronesla Stephania. „Dokážeš to zařídit?“
Elethe přikývla. „Jeden rodinný přítel zařizuje karavany procházející horami. Nemělo by být složité se o to postarat.“
„Aniž by to přitáhlo velkou pozornost?“ zeptala se Stephania.
„Vedoucí karavany, který přitahuje příliš pozornosti, je vedoucí, kterého okradou,“ ujistila ji Elethe. „A jakmile dorazíme do města, jistě získáme víc informací. Šeropel je můj domov, má paní.“
„Jsem si jistá, že budeš hodně užitečná,“ pronesla Stephania tak, aby zněla vděčně. Ještě nedávno byla její služebná samý úsměv, ale teď se stěží pousmála. Pravděpodobně to souviselo s tím, kolik pozornosti jí věnovala Felene.
Při tom pomyšlení ucítila Stephania záchvěv vzteku. Ne kvůli žárlivosti v obvyklém smyslu slova. K nikomu, ani k téhle dívce, nic takového necítila. Ne teď, když byl Thanos pryč z jejího života. Ne, šlo jen o to, že služebná byla její. Kdysi by se dívka na Stephaniin pokyn vrhla do propasti. Teď si tím ale Stephania nemohla být jistá, a to jí vadilo. Musela zjistit, jestli je jí její služebná stále stejně loajální.
Musela toho udělat ještě hodně, než v Šeropelu skončí. Musí najít čaroděje, a i když její služebná částečně znala směr, stále to zabere nějaký čas a úsilí. Bude se o sebe muset postarat v cizí zemi, kde lidé i politika budou jiné, než byla zvyklá, i když lidské slabosti jsou stejné po celém světě.
Dokonce, i když najde toho čaroděje, bude muset najít způsob, jak zjistit, co ví, nebo ho přesvědčit, aby jí pomohl. Možná ji to bude stát jen další peníze nebo nějakou cetku, ale Stephania o tom pochybovala. Jakýkoli čaroděj s mocí zastavit Prastarého určitě dokáže získat cokoli, na co jen pomyslí.
Ne, Stephania bude muset vymyslet něco hodně působivého, ale rozhodně si najde způsob, jak to zařídit. Každý po něčem touží, ať už je to moc, sláva, vědomosti nebo prosté bezpečí. Stephania měla vždy dar zjistit, po čem lidé touží. A často to využívala jako páku, díky které je přiměla dělat to, co od nich potřebovala.
„Řekni mi, Elethe,“ pronesla náhle. „Co bys chtěla nejvíc?“
„Sloužit ti, má paní,“ odpověděla okamžitě dívka. Byla to samozřejmě správná odpověď, ale současně v ní byl náznak upřímnosti, který se Stephanii líbil. Jestli byl skutečný, to ještě ve správný čas zjistí.
„A ty, Felene?“ zeptala se Stephania.
Sledovala zlodějku, která pokrčila rameny. „Všechno, co mi svět může nabídnout. Nejlépe dostatek pokladů, pití, společníků a zábavy. Ne nutně v tomhle pořadí.“
Stephania se měkce zasmála a předstírala, že si nevšimla neupřímnosti, kterou měla Felene v hlase. „Samozřejmě. Co jiného by kdokoli mohl chtít.“
„A proč mi ty neřekneš, po čem toužíš?“ oponovala Felene. „Copak chceš ty, princezno? Proč procházíš tímhle vším?“
„Chci být v bezpečí,“ odpověděla Stephania. „A chci se pomstít těm, kdo mi sebrali Thana.“
„Pomstít se Impériu?“ pronesla Felene. „No, s tím se asi dá žít. Konec konců, Impérium mě poslalo na ten prokletý ostrov.“
Pokud chtěla věřit tomu, že pomsta Impériu je to, po čem Stephania touží, pak ať si tomu klidně věří. Objekty Stephaniiny pomsty se ale daly označit mnohem snadněji: Ceres, pak Thanos a všichni, kdo jim pomáhali.
Stephania si v duchu zopakovala přísahu, kterou pronesla v Delosu. Vychová své dítě tak, aby jí posloužilo jako dokonalá zbraň proti jeho otci. Vychová své dítě s láskou, to rozhodně. Nebyla přece žádné monstrum. Ale současně mu dá účel. Postará se o to, aby jejich dítě vědělo, čeho se jeho otec dopustil.
A že některé věci se neodpouštějí.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Lucious celou cestu do Šeropelu bojoval s nutkavou touhou někoho ubodat. Čím blíž k cíli byl, tím silněji ten pocit vnímal. Měl na sobě špinavé hadry, pekl se na slunci a prchal z Impéria, které by se mělo přetrhnout jen, aby mu mohlo políbit nohy.
„Co se tady pleteš, chlapečku?“ obořil se na něj jeden z námořníků a procpal se kolem Lucia, aby mohl uvázat lano. Lucious se neobtěžoval zapamatovat si jeho jméno, ale právě teď si přál, aby ho znal. Mohl by si pak stěžovat kapitánovi na to, jaké tupce má v posádce.
„Chlapečku? Ty víš, kdo jsem a odvažuješ se mi říkat chlapečku?“ obořil se na něj Lucious. „Měl bych zajít za kapitánem Arvanem a nechat tě zbičovat.“
„Udělej to,“ pronesl námořník znuděným hlasem někoho, kdo ví, že je v naprostém bezpečí. „A uvidíš, co se stane.“
Lucious zaťal pěst. Nejhorší na tom byl ten pocit marnosti. Kapitán Arvan stál u kormidla, které pevně svíral v rukou. S každou vlnou, která se do lodi opřela, se mu napjaly svaly v pažích. Bylo naprosto jasné, že pro něj má Lucious význam jen tak dlouho, dokud mu vydrží peníze.
Jak už to bylo od doby, kdy opustil Delos, vztek s sebou přinesl myšlenky na krev a kámen. Krev jeho otce kanoucí po kamenné soše jednoho z jejich předků.
Té, kterou jsi mě zabil.
Lucious se při té myšlence otřásl. Dokonce i ten hlas s ním stále byl. Jasný jako ranní slunce, hluboký jako vina. Už od okamžiku, kdy poprvé udeřil. Lucious nevěřil na duchy, ale vzpomínka na hlas jeho otce byla stále s ním. Kdykoli se pokusil zamyslet, odpovídal mu. Ano, byla to jen jeho mysl, která si s ním pohrávala, ale to mu situaci nijak neusnadňovalo. Znamenalo to, že ani jeho myšlenky ho neposlouchaly.
V tuhle chvíli ho neposlouchal nikdo a nic. Kapitán lodi, na kterou se dostal, ho přijal drsně. Jako by pro něj nebyla žádná pocta, že měl Lucia na lodi. Jeho muži se k Luciovi chovali opovržlivě, jako ke zločinci, který prchal před spravedlností. Rozhodně ne jako k právoplatnému vládci Impéria, kterému byl krutě odepřen nárok na trůn.
Je to Thanův trůn.
„Není to Thanův trůn,“ vyštěkl Lucious. „Je můj.“
„Říkal jsi něco?“ zeptal se námořník, ale ani se neobtěžoval ohlédnout se.
Lucious udělal několik kroků pryč od námořníka a zuřivě udeřil pěstí do stěžně. Jediné, co mu to přineslo, ale byla bolest v kloubech prstů, ze kterých si sedřel kůži. Kdyby bylo po jeho, sedřel by kůži z jednoho nebo dvou členů posádky.
Přesto si od nich raději udržoval odstup. Zůstával na částech paluby, které mu vyhradili a na kterých mu bylo povoleno být. Jako by byl nějaký obyčejný cestující, kterému můžou rozkazovat, kde má stát. Jako kdyby neměl plné právo zabrat jakoukoli loď z Impéria, po které jen zatoužil.
Přesto se k němu ale kapitán choval tak, jak se choval. Jasně Luciovi rozkázal, aby se držel dál od pracující posádky a aby nedělal problémy.
„Jinak půjdeš přes palubu a do Šeropelu si doplaveš,“ řekl mu.
Možná jsi ho měl zabít tak, jako jsi zabil mě.
„Nejsem šílenec,“ ubezpečoval Lucious sám sebe. „Nejsem šílenec.“
Nehodlal to nechat jen tak, stejně jako nemohl nechat jen tak, když s ním někdo mluvil, jako by byl nikdo. Pořád ještě si dokázal vybavit chladnou zuřivost, kterou cítil, když udeřil svého otce. Cítil v rukách váhu sochy, kterou použil jako nástroj, s jehož pomocí si chtěl udržet to, co mu po právu náleželo.
„Přinutil jsi mě to udělat,“ zamumlal Lucious. „Nedal jsi mi na výběr.“
Jsem si jistý, že úplně stejně ti nedala na výběr žádná jiná z tvých obětí, pokračoval vnitřní hlas. Kolik jsi vůbec zabil lidí?
„Copak na tom záleží?“ odporoval Lucious. Došel k hrazení a vykřikl do dunění vln. „Vůbec na tom nezáleží!“
„Sklapni, štěně, snažíme se tady pracovat!“ rozkázal mu kapitán od kormidla z horní paluby.
Dokonce ani uprostřed oceánu neuděláš nic správně, ozval se vnitřní hlas.
„Sklapni,“ vyštěkl Lucious. „Sklapni!“
„Co si to dovoluješ, se mnou takhle mluvit, chlapečku?“ obořil se na něj kapitán a sešel na hlavní palubu, aby se mu postavil. Muž byl větší než Lucious a Lucia by se za normálních okolností zmocnil strach při pouhém pohledu na něj. Teď na něj ale nebylo místo, protože ho vytlačovaly vzpomínky. Vzpomínky na násilí. Vzpomínky na krev. „Já jsem kapitán téhle lodi!“
„A já jsem král!“ nedal se Lucious. Současně se ohnal pěstí a doufal, že kapitána trefí do čelisti a srazí ho k zemi. Nikdy nevěřil v čestné souboje.
Jenže kapitán o krok ustoupil a snadno se tak jeho úderu vyhnul. Lucious na kluzké palubě zakolísal a kapitán mu právě v tu chvíli uštědřil facku.
Dal mu facku, jako nějaké děvce, která promluvila, když neměla. Nechoval se k němu jako k válečníkovi, se kterým by měl bojovat. Ale Lucious je přeci princ!
Ale i ta jediná facka stačila k tomu, aby Lucia srazila na palubu. Lucious zuřivě zavrčel.
Raději zůstaň ležet, chlapče, zašeptal jeho otec.
„Drž hubu!“
Sáhl pod tuniku a hledal nůž, který tam schovával. V tu chvíli ho kapitán Arvan nakopnul.
První kop zasáhl Lucia do žaludku dostatečně tvrdě na to, aby ho srazil z kolenou na záda. Druhý kop jen lehce škrábl Luciovu hlavu, ale i to stačilo k tomu, aby se mu zajiskřilo před očima. Ani to ale neutišilo hlas jeho otce.
A to si říkáš válečník? Máš přece mnohem lepší výcvik, tak předveď, co umíš.
To se mu to mluvilo, když to nebyl on, koho právě ukopávali k smrti na palubě houpající se lodi.
„Myslíš, že na mě můžeš s nožem, chlapečku?“ zařval na něj kapitán. „Prodal bych tvoji mršinu, kdybych si myslel, že za ni někdo zaplatí. Takhle tě jen hodíme do moře a budeme se dívat, jestli alespoň žralokům budeš stát za trochu úsilí!“ Odmlčel se a znovu Lucia nakopl. „Vy dva, seberte ho. Uvidíme, jak plavou královští.“
„Já jsem král!“ ozval se Lucious, když se ho chopily čtyři silné ruce, aby ho zvedly. „Král!“
A brzy z tebe bude bývalý král, doplnil hlas jeho otce.
Když ho zvedali, měl Lucious pocit, jako by nic nevážil. Zvedli ho dostatečně vysoko na to, aby viděl nekonečnou hladinu kolem lodi. Hladinu, na kterou brzy dopadne, aby se utopil. Až na to, že nebyla nekonečná. Opravdu viděl—
„Země na obzoru!“ vykřikla hlídka.
Ve vzduchu stále vládlo stejné napětí a Lucious si byl jistý, že ho nakonec stejně hodí do moře.
Pak zahřměl hlas kapitána Arvana, který všechno přehlušil.
„Nechte toho královského zmetka! Všichni máme dost svojí práce a už brzy se ho zbavíme.“
Námořníci mu neodporovali. Jednoduše hodili Lucia zpátky na palubu a nechali ho ležet. Sami se pak vrhli k lanům a pomáhali zbytku posádky.
Měl bys být vděčný, zašeptal hlas jeho otce.
Lucious byl všechno, jen ne vděčný. Místo toho si v duchu přidal loď i s její posádkou na seznam těch, kteří jednoho dne zaplatí. Hned, jakmile se dostane zpátky na trůn. Postará se o to, aby shořeli.
Postará se, aby shořeli úplně všichni.
KAPITOLA PÁTÁ
Thanos seděl v kleci a čekal na smrt. Snažil se alespoň trochu otáčet a uhýbat před pálícím delosským sluncem. Na druhé straně nádvoří zatím strážní stavěli popraviště, na kterém měl zemřít. Thanos si nikdy dřív nepřipadal tak bezmocný.
Nebo tak žíznivý. Nikdo si ho nevšímal, nikdo mu nedal nic k jídlu ani k pití. Když už mu věnovali nějakou pozornost, třískali meči do mříží klece, aby ho provokovali.
Sloužící spěchali po nádvoří sem a tam, z jejich chování byla cítit naléhavost. Thanovi bylo jasné, že se v hradu něco děje. Něco, o čem neměl ani tušení. Nebo to možná vyplývalo prostě jen z toho, že král byl mrtvý. Možná to všechno bylo jen tím, že se královna Athéna chystala vládnout Delosu podle svého.
Thanos si dokázal představit, že by to zvládla. Zatímco jiní by byli pohlcení zármutkem a téměř by ani nemohli myslet, královna Athéna dokázala vnímat smrt svého manžela jako příležitost.
Thanos sevřel prsty kolem mříží. Bylo dost možné, že byl jediný, kdo kvůli otci skutečně truchlil. Sloužící a delosský lid měli důvody svého krále nenávidět. Athéna byla pravděpodobně zahloubaná do svých plánů až příliš, takže ji to ani nezajímalo. A Lucious…
„Já si tě najdu,“ prohlásil Thanos. „A potká tě spravedlivý trest. Za všechno.“
„Jo, spravedlnosti bude až až,“ pronesl jeden ze strážných. „Hned, jakmile tě vykucháme za to, co jsi provedl.“
Švihnul holí přes mříže a zasáhl přitom Thanovy prsty. Ten zasyčel bolestí a pokusil se strážného zachytit. Strážný se ale jen zasmál a uskočil mu z dosahu. Pak vyrazil pomoct ostatním s budováním pódia, na kterém měl Thanos zemřít.
Bylo to pódium. Celá záležitost měla proběhnout jako představení. Jedním násilným divadlem převezme Athéna moc nad Impériem. Současně se zbaví svého hlavního rivala, který by ji mohl připravit o moc, a také ukáže, že stále zůstává v čele, i když korunu získá její syn.
Možná, že skutečně věřila, že to tak proběhne. Pokud ano, přál jí Thanos hodně štěstí. Athéna byla zlá a mocichtivá, ale její syn byl šílenec, který se nezastavil před ničím. Už zabil svého otce, a pokud si jeho matka myslela, že ho dokáže zvládnout, pak potřebovala veškerou pomoc, kterou mohla dostat.
Stejně jako všichni ostatní v Delosu, od posledního poddaného až ke Stephanii, uvězněné a odsouzené spoléhat se na smilování královských. Pokud by nějaké kdy měli.
Při myšlence na svoji ženu sebou Thanos trhnul. Přišel sem, aby ji zachránil, a místo toho ho potkalo tohle. Kdyby tu nebyl, vše by nejspíš dopadlo úplně jinak a lépe. Možná by si strážní uvědomili, že to Lucious zabil krále. Možná by pak konali a nezametli by vše pod koberec.