„Nebo by možná obvinili povstalce,“ řekl si Thanos, „a Lucious by tak měl další záminku pro svá zvěrstva.“
I to si dokázal představit. Nezáleželo na tom, jak zlá byla situace. Lucious si vždy dokázal najít způsob, jak obvinit ostatní. A kdyby se svým otcem v posledních chvílích nebyl, neslyšel by, jak ho plně přijal. Nezjistil by, že v Šeropelu může najít důkazy pro svůj nárok na trůn.
Neměl by šanci se s otcem rozloučit, ani ho držet v náručí, když umíral. Litoval teď jen toho, že neuvidí Stephanii před tím, než ho popraví. Ani že nezjistí, jestli je v pořádku. Přesto, co všechno provedla, neměl ji předtím opustit. Bylo to od něj sobecké, když myslel jen na svůj vztek a znechucení. Bylo to něco, co ho stálo ženu a život jeho dítěte.
Bylo to něco, co ho bude pravděpodobně stát i jeho vlastní život, vzhledem k tomu, že tu byl jen proto, že byla Stephania uvězněná. Kdyby ji býval vzal s sebou, mohl ji nechat v bezpečí na Haylonu a nic z toho by se nestalo.
Thanos věděl, že je jediná věc, kterou musí udělat, než ho popraví. Nemohl utéct, nemohl doufat, že se mu podaří vyhnout tomu, co na něj čekalo, ale pořád se mohl pokusit vše napravit.
Počkal, dokud kolem nespěchal jeden ze sloužících. První, na kterého zavolal, pokračoval v chůzi a nevšímal si ho.
„Prosím,“ zavolal na druhého, ten se po něm ohlédl a jen zavrtěl hlavou a také šel dál.
Třetí, mladá žena, se zastavila.
„Nesmíme s tebou mluvit,“ řekla. „Zakázali nám nosit ti jídlo nebo vodu. Královna chce, abys trpěl za to, že jsi zabil krále.“
„Já ho nezabil,“ pronesl Thanos. Když se od něj chtěla odvrátit, natáhl se k ní. „Nečekám, že mi uvěříš a nežádám tě o vodu. Mohla bys mi přinést uhlík a pergamen? To královna určitě nezakázala.“
„Chystáš se napsat zprávu rebelům?“ zeptala se služebná.
Thanos zavrtěl hlavou. „Nic takového. Můžeš si tu zprávu přečíst, když budeš chtít.“
„No… zkusím to.“ Vypadala, že se chystá říct ještě něco dalšího, ale Thanos si všiml, že se jeden ze strážných podíval jejich směrem a služebná odběhla pryč.
Čekání nebylo snadné. Jak se mohl jen tak dívat na strážné, kteří chystali popraviště, na kterém ho pověsí, dokud téměř nezemře, a ohromné kolo, ve kterém ho později budou lámat? Byla to krutost, ze které bylo jasné, že i když se královně Athéně podaří zvládnout svého syna, Impérium ani zdaleka nebude perfektní.
Stále ještě myslel na všechny krutosti, které by mohli Lucious se svojí matkou napáchat, když k němu přišla sloužící a svírala něco v podpaží. Bylo to jen kus pergamenu a kousíček uhlíku. Přesto mu to podávala tak nenápadně, jako by to byl klíč k jeho svobodě.
Thanos to stejně opatrně přijal. Nepochyboval o tom, že by mu strážní pergamen sebrali. Už jen proto, že by mu tím ublížili. I když mezi nimi byli tací, které ještě nezkorumpovala imperiální krutost, všichni věřili, že on je ten nejhorší zrádce a zaslouží si vše, co ho mělo potkat.
Sklonil se nad útržkem pergamenu a šeptal si slova, která se chystal napsat. Snažil se, aby je srovnal přesně tak, jak měla být. Psal drobná písmenka, protože věděl, že toho má na srdci hodně, co potřeboval zaznamenat:
Mojí drahé ženě, Stephanii. V době, kdy si toto budeš číst, budu již popraven. Možná si budeš myslet, že si to zasloužím za to, že jsem tě opustil. Možná budeš cítit podobnou bolest, kterou jsem cítil, když jsem se dozvěděl, že jsi byla přinucena k tolika věcem, které jsi nechtěla.
Thanos se snažil převést ve slova všechny své pocity. Bylo těžké to vše sepsat, nebo alespoň uspořádat zmatené pocity, které v něm vířily:
Já… jsem tě miloval a vrátil jsem se do Delosu, abych se tě pokusil zachránit. Je mi líto, že jsem to nedokázal, i když si nejsem jistý, jestli bychom někdy byli spolu. Já… vím, jak šťastná jsi byla, když ses dozvěděla o našem dítěti, a i já jsem cítil nezměrnou radost. Dokonce i teď nejvíce lituji toho, že nikdy nezjistíme, jaká by mohla být naše dcera nebo syn.
Pouhá myšlenka na to s sebou přinášela víc bolesti než všechny údery od strážných. Měl se vrátit dřív a zachránit Stephanii. Nikdy ji neměl opustit.
„Je mi to líto,“ zašeptal a věděl, že na pergamenu není dost místa k tomu, aby sepsal vše, co chtěl říct. Rozhodně nemohl své city sepsat na cár, který bude muset svěřit neznámé osobě. Jen doufal, že tohle bude stačit.
Napsal by toho mnohem víc, ale sepsal to hlavní. Svůj zármutek nad tím, že se vše pokazilo. To, že cítil lásku. Jen doufal, že to bude stačit.
Thanos čekal, až se k němu služebná znovu přiblíží. Zastavil ji napřaženou paží.
„Můžeš to odnést paní Stephanii?“ zeptal se.
Služebná zavrtěla hlavou. „Je mi líto, ale nemůžu.“
„Já vím, že po tobě chci hodně,“ řekl Thanos. Chápal, že po služebné žádá, aby podstupovala velké riziko. „Ale pokud jí to někdo dokáže doručit, když je zavřená—“
„O to nejde,“ pronesla služebná. „Paní Stephania tu není. Odešla.“
„Odešla?“ zopakoval Thanos. „Kdy?“
Služebná rozpřáhla ruce. „Nevím. Slyšela jsem jednu z jejích služebných, když o tom mluvila. Vyrazila do města a nevrátila se.“
Že by se jí podařilo uprchnout? Dostala se pryč i bez jeho pomoci? Její služebná říkala, že je to nemožné, ale Stephania si přesto poradila? Mohl jen doufat, že to tak skutečně bylo, nebo ne?
Thanos o tom stále ještě přemýšlel, když si všiml, že činnost na popravišti se zastavila. Když se na ně podíval, bylo snadné uhodnout proč. Bylo dokončené. Strážní stáli kolem a obdivovali svoji práci. Proti nebi visela temná oprátka. Řetězy chrastily ve větru a na pódiu leželo připravené velké kladivo.
Sledoval, jak se začínají scházet lidé. Na okraji nádvoří stáli rozestoupení strážní. Zdálo se, že současně mají zabránit lidem ve vměšování se do popravy a stejnou měrou chtějí vidět, jak bude Thanos trpět.
V oknech kolem nádvoří viděl Thanos urozené osazenstvo hradu a jeho sloužící, jak na něj shlížejí. V některých obličejích viděl lítost, v jiných čistou nenávist a některé byly naprosto bez výrazu. Několik lidí dokonce bylo na střeše, protože nedokázali najít jiné místo s dobrým výhledem. Všichni se chovali, jako by šlo o největší společenskou událost sezóny, a ne o popravu. Thana to rozzuřilo.
„Zrádce!“
„Vrahu!“
Snášely se na něj posměšky, stejně jako zkažené ovoce z oken. To na tom bylo nejhorší. Thanos si myslel, že ho lidé respektovali a věděli, že by nikdy neudělal to, z čeho byl obviněn. Teď se mu ale posmívali, jako by byl nejhorší zločinec Impéria. Ne všichni ho uráželi, ale bylo jich dost na to, aby se Thanos zamyslel nad tím, jestli ho opravdu nenáviděli tak moc, jak se tvářili, nebo jestli to dělají jen proto, aby ukázali novému králi a jeho matce, na čí straně stojí.
Když pro něj přišli strážní, pokusil se s nimi bojovat. Vytáhli ho z klece a on kolem sebe tloukl a kopal, mlátil a pokoušel se vykroutit, ale ať dělal cokoli, nestačilo to. Strážní ho chytili za paže a spoutali mu je. Thanos přestal bojovat, ale jen proto, že si chtěl zachovat alespoň nějakou důstojnost.
Krok za krokem ho vedli na popraviště, které pro něj připravili. Thanos na něj vystoupal bez popohánění. Postavil se na stoličku, která čekala pod oprátkou. Pokud bude mít štěstí, zlomí mu pád vaz a zabrání tak zbytku jejich kruté zábavy.
Nasadili mu oprátku kolem krku a on si uvědomil, že jeho mysl zaplavily myšlenky na Ceres. Na to, jak s ní mohlo být vše jiné. Chtěl by toho tolik změnit. Chtěl by, aby vše bylo lepší, aby byl s ní. Přál by si…
Nebyl čas si něco přát. Thanos ucítil, jak strážný podkopl stoličku a oprátka se mu zakousla do krku.
KAPITOLA ŠESTÁ
Ceres nezajímalo, že hrad měl být poslední neproniknutelnou imperiální baštou. Nezajímalo ji, že měl zdi jako strmé útesy a brány, které dokázaly odolat silným obléhacím zbraním. Nic z toho teď nehrálo roli.
„Kupředu!“ vykřikla ke svým následovníkům a ti vyrazili v jejích stopách. Generálové by možná vedli své vojsko zezadu, pečlivě by plánovali a nechali by ostatní, aby riskovali za ně. Ceres to ale neudělala. Chtěla zničit vše, co zbylo z imperiální moci, a předpokládala, že ji mnoho lidí následuje právě proto, že je vede zepředu.
Bylo jich teď dokonce víc než v Aréně. Obyvatelé Delosu vyšli do ulic a povstání znovu zahořelo, jako když se na žhavé uhlíky hodí suchá tráva. Kolem byli lidé oblečení jako přístavní dělníci, řezníci v zástěrách, stájníci a kupci. Dokonce mezi nimi bylo i několik strážných, kteří se rychle zbavili imperiálních uniforem, když viděli, jaká lidská vlna se na ně žene.
„Budou na nás připravení,“ pronesl jeden z bojepánů po Ceresině boku, když pochodovali k hradu.
Ceres zavrtěla hlavou. „Uvidí, že se blížíme. Ale to neznamená, že budou připravení.“
Na tohle se nemohl připravit nikdo. Ceres nezajímalo, kolik vojáků mělo Impérium k dispozici. Ani jak pevné zdi měl hrad, který na ně čekal. Měla na své straně celé město. Ona i s bojepány spěchala ulicemi a dál po cestě, která vedla k hradní bráně. Byli hrotem kopí, který následovali Delosané i se zbytkem mužů lorda Westa. Všichni se nesli na vlně naděje a vzteku.
Když se blížili k hradu, slyšela Ceres výkřiky a zvuky rohů. Vojáci se snažili zorganizovat alespoň částečně účinnou obranu.
„Je příliš pozdě,“ pronesla Ceres. „Nedokážou nás zastavit.“
Přesto ale byli věci, které by ještě mohli udělat, to věděla. Z hradeb začaly pršet šípy. Ne v takovém množství, jako když pršela smrt na muže lorda Westa, přesto jich ale bylo dost na to, aby lidem bez zbrojí ublížily. Ceres viděla, že jeden muž bez hrudního plátu dostal zásah do prsou. O něco dál padla žena.
„Ti, kdo mají štíty, ke mně,“ vykřikla Ceres. „Všichni ostatní se připravte k útoku.“
Hradní brána se už ale zavírala. Ceres si představila své následovníky, jak se o bránu tříští jako vlna narážející do boku ohromné lodi. Přesto ale nezpomalila. Vlny dokážou loď pozřít. Dokonce, i když se obrovská brána zabouchla se zaduněním připomínajícím hrom, nezastavila. Věděla, že porážka Impéria bude stát hodně úsilí.
„Šplhejte!“ vykřikla směrem k bojepánům. Své dva meče zasunula do pochev, aby se sama mohla vrhnout proti zdi. Hrubý kámen poskytoval rukám i nohám dostatek opory tomu, kdo se je pokusil zdolat. Ostatní ji následovali. Jejich svalnatá těla se přitahovala po zdi vzhůru, jako by jen cvičili pod dozorem svého mistra.
Ceres slyšela několik lidí, jak volají, aby jim přinesli žebříky, a věděla, že běžní lidé se k ní brzy přidají. Teď se ale soustředila jen na hrubý kámen pod rukama, na úsilí, které musela vkládat do postupu od jednoho úchytu k druhému.
Kolem proletělo kopí, očividně ho hodil někdo shora. Ceres se přitiskla co nejblíže ke kameni a pokračovala ve výstupu. Dokud byla na zdi, byla pro muže nahoře snadným cílem. A jedinou možností tak bylo šplhat stále výš. Ceres si uvědomila, jaké mají štěstí, že neposkytli mužům na hradbách příležitost připravit vařící olej jako ochranu před lezci.
Dostala se až na vrchol hradeb a v tu chvíli se před ní objevil strážný, který jí chtěl zabránit ve výstupu. Ceres byla ráda, že se nahoru dostala jako první. Jen její rychlost ji zachránila a umožnila jí chopit se strážného a shodit ho dolů. S řevem se zřítil mezi její následovníky.
Ceres vyskočila na hradby a tasila oba meče, aby se mohla bránit útokům z obou stran. Přiblížil se k ní další obránce, ona ukročila bokem a provedla protiútok. Cítila, jak jedna z jejích čepelí zajíždí do protivníkova masa. Z druhé strany na ni někdo zaútočil kopím. Snažil se využít toho, že se Ceres tolik nekryla. Ceres se ale ohnala brutální silou a během chvilky vytvořila na hradbách prázdný prostor, do kterého se hrnuli bojepáni.
Někteří strážní se proti nim pokoušeli bojovat. Jeden zaútočil na Ceres sekerou. Ceres se ale v poslední vteřině přikrčila a vzápětí uslyšela náraz sekery do kamenné zdi za ní. Bodla jiného muže do břicha, ukročila kolem něj a skopla ho na nádvoří. Čepelemi zachytila další útok a srazila k zemi dalšího muže.
Na hradbách nebylo dost strážných na to, aby je udrželi. Někteří uprchli. Ti, kteří se jí postavili, zemřeli. Další na ni zaútočil kopím a ona se pokusila ustoupit. Neměla ale kam, takže se sehnula, sekla mu po nohách a hned na to po krku.
Drobný prostor, který na hradbách vyčistila, se rychle rozšiřoval. Ceres našla schody vedoucí dolů k bráně. Když sbíhala, přeskakovala vždy čtyři současně. Zastavila jen na okamžik, když se musela postavit strážnému, který se jí snažil zabránit v sestupu. Odstrčila ho stranou a pokračovala v cestě. O strážného se pak postaral bojepán, který jí byl v patách. Ceres svoji pozornost soustředila čistě na bránu.
Vedle brány bylo ohromné kolo, očividně určené k jejímu otevírání a zavírání. Kolem byl nejméně tucet strážných, kteří ho měli chránit před útočníky a zabránit tak proniknutí davu do hradu. Další stáli nedaleko s luky připravenými ke střelbě na každého, kdo se pokusí bránu otevřít.
Ceres se bez zaváhání vrhla směrem ke kolu.
Nejbližšího strážného bodla skrz zbroj, vytrhla z něj meč a přikrčila se před útokem druhého. Sekla ho mečem do boku, vyskočila a sekla po třetím. Zaslechla šípy odrážející se od kamenů kolem, a tak vrhla jeden z mečů. Podle výkřiku poznala, že se trefila. Chňapla po meči umírajícího strážného a bojovala dál. Náhle kolem ní byli i ostatní.
V příštích několika okamžicích vládl chaos. Zdálo se, že strážní pochopili, že mají poslední šanci zabránit rebelům v průniku do hradu. Jeden zaútočil na Ceres dvěma meči a Ceres vykrývala všechny jeho útoky. Každý z nich cítila v celých pažích. Všechno se odehrávalo tak rychle, až ji na okamžik napadlo, že ostatní z ní musí vidět jen rozmazanou šmouhu vířící kolem. Pak mezi jednotlivými útoky sekla a zasáhla jednoho ze strážných do krku, a ještě, než stihl dopadnout na zem se už vrhala na dalšího. Podařilo se jí tak vykrýt útok sekerou, který mířil na jejího bojepána.
Nemohla je zachránit všechny. Všude kolem panovalo čisté násilí, které snad nemělo nikdy skončit. Viděla jednoho z bojepánů, který přežil v Aréně, jak se udiveně dívá na meč, který mu probodl hruď. Vzal s sebou muže, který ho probodl, když ho zasáhl posledním seknutím vlastního meče. Ceres viděla dalšího bojepána, jak bojuje se třemi strážnými současně. Jednoho zabil, ale jeho meč uvízl v těle zabitého strážného, a zatímco se snažil zbraň vyprostit, jiný strážný ho stihl bodnout do boku.
Ceres vyrazila kupředu a srážela k zemi všechny nepřátele, kteří ještě stáli na nohou. Kolem zuřila bitva o bránu, ale bylo více než zřejmé, že se pomalu chýlí ke konci. Bylo to nevyhnutelné, protože tváří v tvář bojepánům byli strážní jako kukuřice připravená ke sklizni. Nic to ale neměnilo na tom, že všechno to násilí bylo skutečné. Stejně jako hrozící nebezpečí. Ceres skočila přesně včas, aby se vyhnula útoku, který ji měl zasáhnout do hrudi. Útočníka pak strčila mezi ostatní nepřátele. Jakmile se prostor trochu vyčistil, chopila se Ceres kola a zabrala vší silou, využila i moc, která jí proudila v žilách. Uslyšela zapraštění řetězů a pomalé zasténání rozestupujících se polovin brány.
Dovnitř se nahrnuli lidé, kteří se chystali obsadit hrad. Její otec a bratr byli mezi prvními, kteří prošli branou. Spěchali, aby se k ní přidali. Ceres jim pokynula mečem.
„Rozptylte se!“ vykřikla. „Zmocněte se hradu. Zabijte jen ty, které budete muset. Přišel čas svobody, ne masakrování. Dnes padne Impérium!“
Ceres pokračovala v čele lidské vlny, mířila do trůnního sálu. V časech krize se tam shromažďovali lidé, aby zjistili, co se děje, a Ceres si domyslela, že právě tam budou i ti, kteří stáli v čele událostí. Tedy alespoň tak dlouho, jak si troufnou, aby se udrželi u moci co nejdéle.
Sledovala násilí propukající kolem. Bylo nemožné ho zvládnout, bylo nemožné dělat víc než ho jen zmírnit. Viděla mladého šlechtice, jak se postavil davu, a ten se na něj sesypal ze všech stran. Lidé ho tloukli vším, co jim přišlo pod ruku. Do cesty se davu připletla i služebná a Ceres viděla, jak ji lidé přitiskli ke zdi a pobodali.