Sartes zafuněl a konečně se vytáhl na vrchol za nimi. Stále ještě byl o hlavu menší než Ceres a vychrtlý jako vyžle, ale Ceres byla přesvědčená, že brzy vyroste, tak rychle jako bambusový výhonek. Přesně to se stalo i s Nesem. Z toho se stal kus chlapa, byl svalnatý a vysoký něco přes šest stop.
„A ty?“ obrátila se Ceres k Sartovi. „Kdo myslíš, že vyhraje?“
„Souhlasím s tebou, Brennius.“
Ceres se usmála a rozcuchala mu vlasy. Vždycky souhlasil s tím, co řekla.
Ozvalo se další dunění a dav ještě zhoustl. Ceres cítila, že by měli vyrazit.
„Pojďme,“ pronesla, „nesmíme marnit čas.“
Nečekala na odpověď a okamžitě začala šplhat po zdi dolů. Poslední kousek seskočila a okamžitě vyrazila kupředu. Očima stále sledovala fontánu a klestila si cestu přes náměstí, celá nedočkavá, aby se setkala s Rexem.
Když Rexus zjistil, že se k němu Ceres blíží, vykulil oči radostí. Sotva k němu přispěchala, už cítila jeho ruce, jak ji objímají kolem pasu a neoholenou tvář, jak se tiskne k její.
„Ciri,“ pronesl hlubokým chraplavým hlasem.
Ceres při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Trochu se od něj odtáhla, aby mu pohlédla do kobaltově modrých očí. Stejně jako Nesos byl i Rexus vysoký přes šest stop, i když přeci jen o něco menší než její bratr. I tak byl ale téměř o hlavu vyšší než Ceres, srdčitý obličej mu rámovaly hrubé blonďaté vlasy. Voněl po mýdlu a přírodě. Ach nebesa, bylo skvělé znovu ho vidět. I když se o sebe Ceres dokázala postarat téměř za všech okolností sama, jeho přítomnost ji uklidňovala.
Pak se postavila na špičky a objala ho kolem silného krku. Nikdy ho nebrala jinak než jako přítele. Až do doby, kdy ho slyšela mluvit o revoluci a o podzemní armádě, jejímž byl členem. „Budeme bojovat a vysvobodíme se z područí útlaku,“ řekl jí před několika lety. Mluvil o povstání s takovým zaujetím, že mu skutečně uvěřila, že je možné zbavit se královské vlády.
„Jaký byl lov?“ zeptala se ho s úsměvem. Věděla, že byl pryč celé dny.
„Chyběl mi tvůj úsměv,“ pohladil ji po dlouhých vlasech barvy růžového zlata, „a tvoje smaragdové oči.“
Ceres si musela přiznat, že i on jí chyběl. Neodvážila se to ale vyslovit nahlas. Bála se, že kdyby mezi nimi k něčemu došlo, zničilo by to jejich přátelství.
„Rexi,“ pozdravil Nesos, když k nim dorazil a sevřel Rexovu paži. Sartes dorazil hned po něm.
„Nesi,“ odpověděl Rexus hlubokým velitelským hlasem. „Nezbývá nám moc času, pokud se chceme dostat dovnitř,“ dodal a pokývl na ostatní.
Všichni společně vyrazili kupředu a přidali se k davu mířícímu směrem k Aréně. Imperiální vojáci byli všude kolem. Poháněli neuspořádaný dav. Občas k tomu dokonce používali palcáty a biče. Čím blíže byl dav k Aréně, tím byl hustší.
Z ničeho nic se u jednoho ze stánků strhl poprask. Ceres se podvědomě obrátila za zvukem a zjistila, že u jednoho ze stánků se vytvořil široký kruh, ve kterém stáli dva imperiální vojáci, mezi nimi malý chlapec a opodál obchodník. Někteří přihlížející se raději vzdálili, zatímco jiní zůstali okounět v kruhu.
Ceres přispěchala blíž a viděla, že jeden z vojáků vyrazil chlapci z ruky jablko, pak ho chytil za paži a zuřivě jím zatřásl.
„Zloději!“ zakřičel voják chlapci do tváře.
„Milost, prosím!“ zavzlykal chlapec a po jeho špinavých vychrtlých tvářích stékaly slzy. „Já… měl jsem hlad!“
Ceresino srdce zaplavila vlna soucitu. I ona trpěla stejným hladem – a také věděla, že vojáci nechodí pro ránu daleko.
„Nechte toho chlapce jít,“ pronesl podsaditý obchodník klidným hlasem a pokynul rukou, na které se ve slunečním světle zatřpytil prsten. „Můžu si dovolit dát mu jablko. Mám jich tu ještě stovky.“ Lehce se pousmál, jako by chtěl zlehčit situaci.
Dav, který se shromáždil kolem, ale zaraženě ztichl. Vojáci se obrátili k obchodníkovi a jejich blýskavé brnění zarachotilo. Ceres údivem vykulila oči – věděla, že nikdo nikdy neriskuje, nestaví se proti Impériu.
Voják výhružně vykročil kupředu a postavil se čelem k obchodníkovi.
„Snažíš se chránit zločince?“
Obchodník teď přebíhal pohledem od jednoho vojáka k druhému a vypadal nejistě. Voják se otočil a udeřil chlapce přes tvář. Ozval se nechutný zvuk, při kterém se Ceres otřásla.
Chlapec s žuchnutím dopadl na zem a dav zalapal po dechu.
Pak voják ukázal na obchodníka a rozkázal: „Abychom prověřili tvoji věrnost Impériu, budeš toho chlapce držet, zatímco ho budeme bičovat.“
Obchodníkův pohled se zatvrdil a současně se mu na čele objevil pot. K Ceresinu překvapení ale trval na svém.
„Ne,“ odpověděl.
Druhý voják udělal dva výhružné kroky k obchodníkovi a ruka mu sklouzla na jílec meče.
„Udělej to, nebo přijdeš o hlavu a my pak ještě spálíme tvůj obchod,“ pronesl nebezpečným hlasem.
Obchodník zbledl a Ceres pochopila, že ho dostali.
Pomalu přešel k chlapci, poklekl před ním a uchopil ho za paže.
„Prosím, odpusť mi,“ řekl a v očích se mu zaleskly slzy.
Chlapec zafňukal a pak začal vřískat, snažil se vyprostit z obchodníkova sevření.
Ceres viděla, jak moc se dítě třese. Nutila se pokračovat dál k Aréně, nechtěla se stát svědkem toho, co se mělo dít. Místo toho, aby šla dál, jí ale ztuhly nohy a zůstala stát uprostřed náměstí s očima upřenýma na ukázku brutality imperiálních vojáků, která měla následovat.
První voják roztrhl chlapcovu tuniku a druhý voják mezitím zavířil důtkami nad hlavou. Většina diváků vojáky povzbuzovala. Někteří ale raději sklonili hlavu, něco si mumlali a odešli pryč.
Zloděje se každopádně nikdo nezastal.
S chtivým, téměř šíleným výrazem švihl voják chlapce důtkami přes záda. Ten zaječel bolestí a ječel celou dobu, zatímco ho bičovali. Krev mu prýštila z čerstvých ran. Voják ho švihal znovu a znovu, dokud chlapec nezůstal bezvládně viset v obchodníkových rukách. Už neječel.
Ceres cítila silné nutkání vyrazit kupředu a chlapce zachránit. Ale věděla, že kdyby to udělala, znamenalo by to její smrt. Znamenalo by to smrt všech lidí, na kterých jí záleželo. Svěsila ramena a cítila se bezmocná, bez naděje na změnu, poražená. V duchu si přísahala, že se jednoho dne pomstí.
Přitáhla k sobě Sarta a zakryla mu oči. Zoufale ho chtěla ochránit, chtěla mu dopřát ještě několik let nevinnosti a bezstarostnosti dětství. I když v jejich zemi žádná nevinnost nebyla. Přinutila se, aby nejednala impulzivně. Ze Sarta se nevyhnutelně stával muž, musel se seznámit s krutou pravdou. Nejen se jí přizpůsobit, ale jednoho dne se měl stát i důležitou součástí revoluce.
Vojáci vytrhli chlapce obchodníkovi z rukou a hodili jeho bezvládné tělo na dřevěný vozík. Obchodník si tiskl ruce k obličeji a vzlykal.
Během několika chvil už byl vozík na cestě pryč a prostor, který byl ještě před okamžikem prázdný, se zaplnil lidmi procházejícími po náměstí, jako by se vůbec nic nestalo.
Ceres cítila, jak se jí zmocňuje silná nevolnost. Nebylo to spravedlivé. Okamžitě by dokázala vyjmenovat půl tuctu kapsářů – mužů i žen, jejichž schopnosti byly tak vybroušené, že je nedokázali přistihnout dokonce ani imperiální vojáci. Život toho ubohého chlapce byl teď v troskách. Neměl dostatek zkušeností. Zloději, ať už mladí či staří, přicházeli o končetiny nebo i o víc. Záleželo jen na tom, jakou měl soudce zrovna náladu. Pokud bude mít chlapec štěstí, ušetří ho a odsoudí k doživotním pracím ve zlatých dolech. Ceres by ale raději zemřela, než aby snášela takový osud.
Všichni pokračovali ulicí dál, měli zkaženou náladu a postrkovali se s ostatními lidmi v hustém davu. Narůstající horko už bylo téměř nesnesitelné.
Vedle nich zastavil zlatý kočár, který odstrkoval všechny ke straně. Lidé se kvůli němu museli tisknout na stěny domů kolem. I Ceres drsně odstrčili, ta vzhlédla a viděla tři dospívající dívky v pestrobarevných hedvábných šatech, se zlatými jehlicemi a drahými šperky zdobícími jejich složité účesy. Jedna z dívek se divoce smála a hodila na ulici minci. Hrstka chudých se vrhla na kolena a snažila se ulovit kousek kovu, který by dokázal nasytit jejich rodinu na celý měsíc.
Ceres se nikdy nesnížila k tomu, aby sbírala podobné almužny. Raději by vyhladověla k smrti, než aby přijímala dary od takových lidí, jako byly tyhle tři.
Sledovala mladého muže, kterému se podařilo minci získat. Vrhl se na něj starší muž, srazil ho k zemi, rukou mu pevně sevřel hrdlo a druhou rukou mu vyrval minci z prstů.
Dospívající dívky se smály a ukazovaly si na ně prstem. Kočár si pak dál razil cestu skrz masu lidí.
Ceres se uvnitř třásla znechucením.
„Už brzy tahle nerovnost skončí,“ pronesl Rexus. „Dohlédnu na to.“
Když ho Ceres poslouchala, dmula se jí hruď pýchou. Jednoho dne bude při povstání bojovat bok po boku s ním i se svými bratry.
Jak se blížili k Aréně, začaly se ulice rozšiřovat a Ceres konečně cítila, že může volněji dýchat. Vzduch hučel napětím a i Ceres si připadala, jako by měla každou chvíli vybuchnout vzrušením.
Prošla jedním z klenutých vchodů a vzhlédla vzhůru.
Tisíce a tisíce plebejců se tísnily uvnitř velkolepé Arény. Oválná budova se na severní straně zřítila a většina červených markýz byla potrhaná. Poskytovaly tak jen malou ochranu před spalujícím sluncem. Divoké šelmy vrčely zpoza železných bran a padacích dveří. Za branami viděla Ceres i připravené bojepány.
Užasle otevřela ústa.
Ani si to neuvědomila, ale když se rozhlédla, došlo jí, že se zpozdila za Rexem i svými bratry. Vyrazila kupředu, aby je dohnala, ale v tu chvíli ji obklopili čtyři hřmotní muži. Cítila z nich alkohol a hnijící ryby, a když se přiblížili, i jejich tělesný pach. Byli k ní až příliš blízko, zírali na ni a na obličejích jim hrály ošklivé úsměvy plné shnilých zubů.
„Půjdeš s náma, holčičko,“ pronesl jeden z nich a rychle se k ní přisunul.
Ceres se rozbušilo srdce. Rozhlédla se a pohledem pátrala po ostatních, ale ti už byli dávno ztracení v houstnoucím davu.
Obrátila se tedy k mužům a snažila se nasadit co nejodvážnější výraz.
„Nechte mě být, nebo…“
Muži vyprskli smíchy.
„Co?“ provokoval ji jeden. „Taková prťavá holčička jako ty by dostala nás čtyři?“
„Odtáhneme tě odsud, a i když přitom kolem sebe budeš kopat a řvát, všem to bude ukradený,“ dodal.
Měl pravdu. Ceres koutkem oka sledovala lidi proudící kolem. Všichni předstírali, že si nevšimli, jak ji muži ohrožují.
Tvář vůdce násilníků najednou zvážněla a jedním rychlým pohybem ji chytil za paže a přitáhl si ji blíž. Ceres věděla, že ji mohou odtáhnout pryč a že už by ji nikdo nikdy neviděl. To pomyšlení ji vyděsilo víc než cokoli jiného.
Snažila se ignorovat bušící srdce, prudce se obrátila a vytrhla se mu ze sevření. Ostatní muži pobaveně zahučeli, ale když Ceres udeřila jejich vůdce dlaní do nosu tak prudce, až se mu hlava zvrátila vzad, ztichli.
Násilník se chytil špinavýma rukama za nos a zachrčel.
Ceres nezaváhala ani na okamžik. Věděla, že má jen jednu šanci. Rozpomněla se na dny, kdy cvičně zápasila, a hned vzápětí muže tvrdě kopla do břicha. Ten se s bolestným výrazem ve tváři zlomil v pase.
Zbývající tři muži si ale uvědomili, co se děje, a vrhli se na ni. Chytili ji silnýma rukama a začali ji táhnout pryč.
Jejich sevření se ale náhle uvolnilo. Ceres se ohlédla a s úlevou si uvědomila, že se k nim přihnal Rexus, udeřil jednoho z násilníků do obličeje a srazil ho tak k zemi.
Vzápětí se objevil Nesos, zachytil dalšího muže, vrazil mu koleno do břicha a pak ho skopl na zem do rudého prachu.
Čtvrtý muž se chystal zaútočit na Ceres. Těsně před tím, než ji stihl udeřit, se Ceres přikrčila, obkroužila ho a nakonec ho tvrdě nakopla do zadku. Trhan pokračoval ve směru svého úderu a prudce narazil hlavou do jednoho z pilířů.
Ceres se zastavila, prudce oddechovala a snažila se všechno si to srovnat v hlavě.
Rexus jí položil ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“
Ceresino srdce stále divoce bušilo, ale pocit hrdosti brzy vytlačil předchozí strach. Bojovala dobře.
Přikývla a Rexus ji objal kolem ramen. Když tak šli dál, hrál mu na jeho plných rtech rošťácký úsměv.
„Co?“ zeptala se Ceres.
„Když jsem si uvědomil, co se děje, chtěl jsem je všechny probodnout mečem. Ale pak jsem si všiml, jak se bráníš.“ Zavrtěl hlavou a uchechtl se. „To rozhodně nečekali.“
Ceres cítila, jak jí rudnou tváře. Chtěla mu říct, že se vůbec nebála, ale pravdou bylo, že měla strach.
„Byla jsem nervózní,“ přiznala.
„Ciri? Nervózní? Nikdy.“ Políbil Ceres na čelo a pak pokračovali do Arény.
Našli několik volných míst v nejnižší řadě, a tak se na ně posadili. Ceres měla radost, že nedorazili příliš pozdě. Všechny starosti všedního dne hodila za hlavu a nechala se unášet vzrušením řičícího davu.
„Vidíš je?“
Ceres sledovala, kterým směrem Rexus ukazuje, a uviděla zhruba tucet mladých lidí, kteří seděli pod stříškou chránící je před sluncem. Usrkávali víno ze zlatých pohárů. Nikdy dřív neviděla tak kvalitní oblečení, tolik jídla na jednom stole, tak moc třpytivých šperků. Nikdy v životě. A nikdo z těch mladých lidí neměl propadlé tváře ani břicho.
„Co to dělají?“ zeptala se, když si všimla, že jeden z nich vybírá mince do zlatého poháru.
„Každý z nich vlastní bojepána,“ odpověděl Rexus, „a tak sázejí na to, kdo zvítězí.“
Ceres se ušklíbla. Pro ně tohle byla jen hra, uvědomila si. Samozřejmě, že se tahle zkažená mládež nezajímala o válečníky ani o umění boje. Jediné, co chtěli, bylo vidět, jestli jejich bojepán zvítězí. Pro Ceres ale byla tahle událost o cti, odvaze a dovednostech.
Do vzduchu vystoupaly královské praporce, trubky hlasitě zaburácely, a když se na obou koncích Arény otevřely železné brány, vypochodovali z temných průchodů bojepáni. Pochodovali jeden za druhým a jejich kožené a železné zbroje odrážely sluneční paprsky.
Dav zahučel, když bijci vstupovali do arény. Ceres vstala, aby jim zatleskala. Válečníci se uspořádali do kruhu čelem ven ze středu. Sekery, meče, kopí, štíty, trojzubce, biče a další zbraně pozvedli k nebi.
„Ať žije král Claudius,“ zvolali společně.
Znovu zaburácely trumpety a v tu chvíli se jednou z bran vřítil do arény zlatý kočár krále Claudia a královny Athény. Následoval je kočár s korunním princem Aviliem a princeznou Florianou. Za nimi následovala celá záplava kočárů přivážejících ostatní vrchnost. Každý kočár táhlo dvojspřeží sněhobílých koní zdobených drahým kamením a zlatem.
Ceres mezi vrchností spatřila i prince Thana. Pohled na zachmuřený výraz devatenáctiletého chlapce ji znechutil. Čas od času, když doručovala zbraně od otce do paláce, vídala, jak princ Thanos hovoří s bojepány. Vždycky při tom měl kyselý výraz absolutní nadřazenosti. Co se týkalo jeho vzhledu, nepostrádal žádné rysy skutečného válečníka – dokonce by bylo velmi snadné si ho s válečníkem splést – jeho paže se dmuly silnými svaly, měl úzký svalnatý pas a nohy pevné jako kmeny stromů. Ceres ale rozčilovalo, že se neustále tvářil, jako by neměl žádnou úctu ani nadšení pro místo, které ve společnosti zastával.
Královští se konečně odebrali na svá místa na tribuně a trumpety zaburácely do třetice, čímž oznamovaly, že Jatka brzy započnou.
Dav zahučel nadšením, když se většina bojepánů otočila k odchodu a zmizela za železnými branami až na dva, kteří zůstali stát proti sobě ve středu arény.
Jednoho z nich Ceres poznala, byl to Stefanus. Druhého bijce, který byl oděný pouze do bederní roušky zajištěné koženým opaskem a do přilby se sklopeným hledím, ale nepoznávala. Dost možná přicestoval až z daleka jen proto, aby se zúčastnil. Jeho naolejovaná kůže měla barvu úrodné prsti a vlasy měl černé jako nejtemnější noc. Skrz průzor v helmě probleskovaly jeho odhodlané oči. Ceres okamžitě věděla, že Stefanus bude za několik okamžiků mrtvý.
„Neměj strach,“ pronesla Ceres a mrkla na Nesa. „Tvůj meč ti nechám.“